VA (1) // 10.kapitola 2/2

16. march 2011 at 15:25 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
"Pojď," zašeptala jsem. "Vrátíme se zpátky."
Nedošly jsme moc daleko, když jsem znovu uslyšela zvuky a někdo nám zastoupil cestu. "Dobrý večer, dámy."
Profesorka Karpová.
Strnuly jsme. Schopnost rychle reagovat, jakou jsem před chvilkou projevila u močálu, mě rychle opustila, jelikož mi trvalo hodnou chvíli, než se mi podařilo schovat láhev za zády.
Polovičaté se usmála a natáhla ruku.

Jako blbec jsem jí flašku podala a ona si ji strčila pod paži. Bez jediného slova se otočila a my ji následovaly. Bylo nám jasné, že tohle se neobejde bez následků.
"Myslely jste, že si nikdo nevšimne, když půlka třídy zmi­zí?" zeptala se po chvíli.
"Půlka třídy?"
"Několik z vás se dneska zjevně rozhodlo jít za školu. To bude asi tím pěkným počasím. Jarní horečka."
Lissa a já jsme se vlekly vedle sebe. Od té doby, co mi profesorka Karpová uzdravila ruce, jsem se v její přítomnosti necítila zrovna nejlíp. Její podivínské paranoidní chování mi připadalo dost zvláštní - zvláštnější než předtím. Dokonce děsivé. A pokaždé, když jsem se na ni podívala, všímala jsem si těch škrábanců na jejím čele. Obvykle je měla schované pod tmavozrzavými vlasy, ale ne vždy se jí to povedlo. Někdy tam měla nové šrámy, jindy ty staré téměř vybledly.
Zprava jsem zaslechla podivné zvuky. Všechny tři jsme se zastavily.
"Asi další váš spolužák," zamumlala profesorka Karpová a otočila se za tím zvukem.
Když jsme na to místo došly, spatřily jsme velkého černého ptáka, jak leží na zemi. Ptáci - a většina zvířat - se mnou nic nedělali, ale tentokrát jsem musela obdivovat jeho lesklé peří a nelítostný zobák. S tím by nejspíš někomu vykloval oči za třicet vteřin - pokud by zrovna neumíral. Pták sebou škubl a nakonec znehybněl.
,,Co je to? Je to vrána?" zeptala jsem se.
"Na vránu je to moc velké," objasnila profesorka. "Tohle je havran."
"Je mrtvý?" dotázala se Lissa.
Zírala jsem na něj. ,,Jo. Jasně, že je mrtvej. Nesahej na něj."
"Pravděpodobně ho napadl jiný pták," usoudila profesorka Karpová. "Občas bojují o teritorium a zdroje potravy."
Lissa poklekla a tvářila se velmi soucitně. Nepřekvapovalo mě to, protože měla zvířata moc ráda. Po tom, co jsem vypro­vokovala slavný zápas křečka s krabem, jsem celé dny po­slouchala její kázáni. Já na ten zápas pohlížela jako na souboj kvalitních protivníků, kdežto Lissa v tom spatřovala jen kruté zacházeni se zvířaty.
Natáhla ruku k havranovi.
"Liss!" vykřikla jsem zděšeně. "Třeba má nějakou nemoc."
Ale její ruka pokračovala v pohybu, jako by mě vůbec ne­slyšela. Profesorka Karpová tam stála jako socha a s bílým obličejem vypadala jako duch. Lissa pohladila havrana po křídlech.
"Liss," okřikla jsem ji znovu a přistoupila k ní, abych ji mohla odtáhnout pryč. Najednou mě zaplavil podivný pocit - bylo to sladké, krásné a plné života. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se musela zastavit.
A pak se ten havran pohnul.
Lissa krátce vyjekla a odtáhla ruku. Obě jsme na to zíraly s vytřeštěnýma očima.
Havran zamával křídly, pomalu se narovnal a vstal. Otočil se k nám a podíval se na Lissu pohledem, který na ptáka působil až příliš inteligentně.Díval se jí do očí a já vycítila její reakci skrze naše pouto. Po dost dlouhé chvíli toho havran nechal a vznesl se do vzduchu, jeho silná křídla ho odnesla pryč.
Jediným zvukem, který tu teď bylo slyšet bylo třepotání listů ve větru.
"Můj bože," vydechla Lissa. "Co se to stalo?"
"Sakra, to kdybych věděla," odpověděla jsem a snažila se skrýt svoje zděšení.
Profesorka Karpová došla k nám, popadla Lissu za paži a otočila ji k sobě. Mžiku jsem byla těsně u nich, připravená zasáhnout, kdyby se bláznivá Karpová o něco pokusila, ačkoli jsem měla obavy z toho, že bych napadla profesorku.
"Nic se nestalo," řekla Karpová naléhavě a s divokým pohledem. "Slyšíš mě? Nic. A ty nesmíš nikomu - opravdu nikomu - povědět, co se stalo. Ani ty. Slibte mi to. Slibte mi, že už o tom nebudete nikdy mluvit."
Vyměnily jsme si s Lissou nervózní pohledy. "Dobře," vypravila ze sebe.
Profesorčin stisk trochu povolil. "A už to nikdy nedělej. Jestli to uděláš, oni to zjistí. A pokusí se tě najít." Obrátila se ke mně. "Nesmíš jí dovolit, aby to udělala znovu. Už nikdy."

Na nádvoří před naší kolejí někdo vykřikoval moje jméno.
"Hej Rose! Volal jsem na tebe nejmíň stokrát."
Pustila jsem z hlavy profesorku Karpovou i havrana a zadívala se na Masona, který se zjevně chystal se mnou na kolej, zatímco jsem byla myšlenkami mimo.
"Promiň," zadrmolila jsem. "Jsem trochu mimo. Prostě jsem…utahaná."
"Včera v noci se toho stalo až moc, co?"
Přimhouřila jsem na něj oči. "Nic, s čím bych si nedokázala poradit."
"To asi jo," zasmál se, ale neznělo to příliš pobaveně. "Ale Jesse si s tím asi poradit nedokáže."
"Zvládl to."
"Když to říkáš. Ale osobně si myslím, že nemáš dobrej vkus."
Zastavila jsem se. "A myslím, že ti do toho nic není."
Vztekle sklopil zrak. "Udělala jsi z toho záležitost celý třídy."
"Hele, já to neudělala schválně."
"Stejně by se to provalilo. Jesse všechno rozkecá."
"Nerozkecal by to."
"Jasně," přitakal Mason. "Jen proto, že je tak oblíbenej a pochází z významný rodiny."
"Přestaň bejt takovej idiot," vyštěkla jsem. "A proč se o to vůbec staráš? Žárlíš, že jsem nebyla s tebou?"
Zrudl až ke kořínkům zrzavých vlasů. "Jen se mi nelíbí, když o tobě lidi vykládají bludy, toť vše. Koluje tady hafo sprostejch vtípků. Říkají o tobě, že jsi děvka."
"Je mi fuk, co o mně říkají."
"No jasně. Ty jsi fakt drsná. Ty nikoho nepotřebuješ."
Zarazila jsem se, "Nepotřebuju. Patřím k nejlepším novi­cům na tyhle posraný škole. Nestojím o to, abys byl galantní a bránil mě. Nechovej se ke mně, jako bych byla jen bezmocná holka."
Otočila jsem se a šla dál, ale rychle mě dohnal.
"Počkej... Nechtěl jsem tě vytočit. Jenom mám o tebe strach." Krutě jsem se zasmála.
"Myslím to vážně. Počkej...," začal "Já jsem totiž pro tebe něco udělal. Tak trochu. Včera v noci jsem šel do knihovny a hledal jsem něco o svatým Vladimírovi."
Znovu jsem se zastavila. "Vážně?"
"Jo, ale o Anně se nikde moc nepíše. Všechny knihy jsou většinou o uzdravování lidí a o tom, jak málem umřeli, ale nakonec je někdo zázračně přivedl zpátky k životu."
Tohle mě zaujalo.
"Bylo... bylo tam něco dalšího?" vykoktala jsem.
Zavrtěl hlavou. "Ne. Nejspíš bys potřebovala nějaký primární zdroje, ale tady žádný nemáme."
"Primární co?"
Ušklíbl se, ale pak se usmál. "Děláš při vyučování taky něco jinýho, než posíláš vzkazy? Bavili jsme se o nich tuhle na Andrewově hodině. Jsou to knihy, co byly napsaný v tý době, kterou chceš studovat. Sekundární zdroje napsali lidi, co žijou v současnosti. Když najdeš něco, co ten chlap sám napsal, budeš mít lepší informace. Nebo knihu, kterou napsal někdo, kdo ho znal."
"Aha, jasně. A ty jsi teď jako nějakej génius nebo co?"
Mason mě trochu šťouchl do ramene. "Jenom dávám po­zor, to je všechno. Ty nedáváš pozor. Spousta věcí ti uniká." Nervózně se usmál. "A podívej..., fakt mě mrzí, co jsem řekl. Jenom jsem..."
Žárlí, uvědomila jsem si. Viděla jsem mu to na očích. Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla? Byl do mě blázen. Asi jsem vážně nedávala pozor.
"To je v pořádku, Mase. Zapomeň na to." Usmála jsem se. "A díky, žes po tom zapátral."
Taky se na mě usmál a já vešla dovnitř. Bylo mi líto, že k němu necítím to, co on ke mně.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home