VA (1) // 11.kapitola 1/2

16. march 2011 at 15:27 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
"potřebuješ něco na sebe?" otázala se Lissa.
"Hmm?"
Podívala jsem se na ni. Zrovna jsme čekaly, až začne hodina profesora Nagyho o slovanském umění, a já poslouchala, jak Mia tvrdošíjně vyvrací svým kamarádům to, co říkali o jejích rodičích.
"Nejsou sluhové ani nic podobného," vykřikovala, zjevně rozrušená. S protáhlým obličejem se snažila působit povznešeně. "Jsou vlastně rádci. Drozdovovi bez nich nic nerozhodnou.
Dusila jsem se smíchy, zatímco Lissa jen vrtěla hlavou.

"Až moc si to užíváš."
"Protože to je něco. Na co ses mě to ptala?" Začala jsem se přehrabovat v báglu a hledala lesk na rty. Jakmile jsem ho našla, zašklebila jsem se. Byl skoro prázdný a já netušila, kde seženu nový.
"Ptala jsem se tě, jestli dneska večer nepotřebuješ něco na sebe,"řekla Lissa.
"Jo, jasně, že jo. Jenže tvoje hadry mi nepadnou."
"Tak co budeš dělat?"
Pokrčila jsem rameny. "Improvizovat, jako vždycky. Beztak je mi to jedno. Jsem jen ráda, že mě Kirová pustí."
Dnes večer nás čekalo shromáždění. Bylo prvního listopa­du - svátek všech svatých - což také znamenalo, že jsme byly zpátky na Akademii už skoro měsíc, školu navštívila královská skupina v čele se samotnou královnou Taťánou. Abych pravdu řekla nijak mě to nevzrušovalo. Navštívila Akademii už dřív. Její návštěvy byly vlastně vcelku obvyklé, takže jsem na tom nic senzačního neshledávala. A navíc po tom, co jsem žila mezi lidmi a jejich volenými vůdci, neměla jsem valné mínění o těch prkenných králích a královnách. Přesto jsem ale potřebovala svolení k tomu, abych tam mohla jít, protože tam šli úplněvšichni. Byla to šance, jak si popovídat s lidmi a nebýt pořád zavřená ve svém pokoji na koleji. Tahle malá svoboda mi určitě stojí za utrpění, které budu prožívat při nudných proslovech.
Po vyučování jsem se nezakecala s Lissou jako obvykle. Dimitrij dodržel své slovo a dával mi extra tréninky, což mi dávalo docela zabrat. Nyní jsem s ním měla dvě hodiny cvičení navíc, jednu před vyučováním a druhou po něm. Čím víc jsem ho pozorovala v akci, tím víc jsem chápala, proč má tak hroznou pověst. Zjevně toho hodně uměl - to dokazovalo jeho šest molnijských znaků - a já hořela touhou, aby mě naučil všechno, co ví a umí.
Když jsem vešla do tělocvičny, všimla jsem si, že má na sobě tričko a volné kalhoty na běhání, zatímco obvykle nosil džíny. Slušelo mu to. Vypadal fakt dobře. Přestaň na něj zírat, okamžitě jsem se v duchu okřikla.
Ukázal mi, abych si stoupla proti němu na žíněnku, a za­ložil si ruce. "Co je první problém, když narazíš na Strigoje?"
"Že jsou nesmrtelní?"
"Napadá tě něco zásadnějšího?"
Zásadnějšího než tohle? Uvažovala jsem o tom. "Jsou větší než já. A silnější."
Strigojové jsou většinou - pokud zpočátku nebyli lidmi - stejně vysocí jako Morojové. Jsou ale silnější a mají lepší refle­xy a vyvinutější smysly než dhampýři. Proto strážci tak tvrdě trénují; kompenzujeme to výcvikem.
Dimitrij přikývl "Je těžké je přemoct ale není to nemožné. Když je tvůj protivník vyšší a těžší, většinou to můžeš využít proti němu."
Otočil se a předvedl několik chvatů, při čemž mi ukazoval, kam se pohnout a jak udeřit. Když jsem ty pohyby dělala s ním, došlo mi, proč mě při skupinovém cvičení vždycky každý přepere. Rychle jsem vstřebala, co mě naučil, a už jsem se nemohla dočkat, až tyhle metody použiju v praxi. Když se naše hodina chýlila ke konci, nechal mě, abych si to zkusila.
"Do toho," vyzval mě. "Zkus mě uhodit."
To mi nemusel říkat dvakrát Udělala jsem výpad vpřed, pokusila se mu zasadit ránu a on ji okamžitě odrazil a srazil mě na žíněnku. Celým tělem mi projela bolest, ale odmítala jsem se jí poddat. Znovu jsem vyskočila a doufala, že ho zastihnu nepřipraveného. Nezastihla.
Po několika dalších marných pokusech jsem vstala a zvedala ruce, jako že se vzdávám. "Fajn. Tak co dělám špatně?"
"Nic."
Tak přesvědčená jsem o tom nebyla. "Kdybych nedělala nic špatně, už bys tady ležel v bezvědomí."
"To těžko. Pohybuješ se správně, ale teď je to poprvé, co doopravdy zkoušíš bojovat. Já to dělám už léta."
Zavrtěla jsem hlavou a obrátila oči v sloup nad tím jeho chováním, kdy se snažil působit jako starší a moudřejší. Jednou mi říkal, že je mu čtyřiadvacet "Jak myslíš, dědo. Můžem to zkusit znova?"
"Už nemáme čas. Nechceš se jít připravit?"
Podívala jsem se na zaprášené hodiny na zdi a nadsko­čila. Už byl skoro čas banketu. To pomyšlení mě vyplašilo. Připadala jsem si jako Popelka, akorát bez šatů.
"Sakra, jasně "
Otočil se a zamířil ven z tělocvičny. Pozorně jsem ho sledo­vala a napadlo mě, že tuhle příležitost si nemůžu nechat unik­nout Skočím mu na záda, přesně tak, jak mě učil. Byla jsem ve výhodě, protože jsem mohla využít moment překvapení. Všechno bylo perfektní, potichu jsem se k němu připlížila, takže si mě ani nevšiml.
Než jsem mu ale stačila skočit na záda, neuvěřitelně rychle se otočil. Jediným hbitým pohybem mě popadl, jako bych nic nevážila, hodil mě na podlahu a držel mě tam.
Zaúpěla jsem. "Neudělala jsem nic špatně!"
Díval se mi do očí, když mi svíral obě zápěstí, ale netvářil se tak vážně jako při tréninku. Dokonce vypadal, že se dobře baví. "Bojový křik tě znevýhodňuje. Příště neřvi."
"Vážně je v tom rozdíl? Bylo by lepší, kdybych byla zticha?"
Uvažoval o tom. "Ne. Nejspíš ne."
Hlasitě jsem povzdechla, ale pořád ještě jsem měla dobrou náladu, kterou mi nezkazilo ani tohle zklamání. Má to své výhody, mít takhle dobrého učitele - který je navíc o stopu vyšší než já a o dost těžší. O jeho síle ani nemluvě. Nebyl nijak statný, ale měl tvrdé a pevné svaly. Jestli někdy porazímjeho, dokážu porazit už každého.
Náhle mi došlo, že mě pořád ještě drží na zemi. Jak mi svíral zápěstí, cítila jsem jeho horké ruce. Obličej měl jen pár palců od mého a nohama i tělem se na mě tiskl. Obličej mu rámovaly dlouhé hnědé vlasy a vypadal, jako by si mě taky všiml teprve teď. Skoro jako tu noc v opuštěné společenské místností. Bože, navíc tak hezky voněl. Najednou se mi těžko dýchalo a nemělo to nic společného s cvičením ani s tím, že mi právě Dimitrij drtil plíce.
V tu chvíli bych dala cokoli za to, abych mu uměla číst myšlenky. Už od té noci ve společenské místnosti jsem ho párkrát přistihla, jak mě pozoruje s takovým zvláštním vý­razem. Ale nikdy to nedělal při tréninku - to byla práce. Ale před tréninkem a po něm se občas trochu rozzářil a díval se na mě skoro až obdivně. A někdy, když jsem měla obzvláštní štěstí, dokonce se na mě usmál. A byl to opravdový úsměv - ne ten suchý, sarkastický, kterými jsme se obvykle obdařovali. Nechtěla jsem to nikomu přiznat - ani Lisse, dokonce ani sama sobě. - ale některé dny jsem vyloženě žila pro ty úsměvy. Rozzářily mu obličej. "Nádherný" nebyl dostatečný výraz, který by ho popsal.
Doufala jsem, že působím klidně, a snažila jsem se vymyslet, co říct. Něco profesionálního, co by se vztahovalo k tréninku. Namísto toho jsem ale řekla: "Takže…ukážeš mi ještě nějaké jiné pohyby?"
Rty se mu zvlnily a já na chviličku zadoufala, že se dočkám jeho oslnivého úsměvu. Srdce mi poskočilo. Pak bez nejmenšího úsilí úsměv potlačil a opět se stal mým drsným a milovaným učitelem. Nadzvedl se ze mě a vstal. "Pojď. Měli bychom jít."
Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se za ním z tělocvičny. Při chůzi se na mě ani neohlédl a já si v duchu nadávala celou cestu do svého pokoje.
Zabouchla jsem se do svého učitele. Do staršího učitele. Do staršího učitele. Musela jsem se zbláznit. Je o sedm let starší než já.. Dost starý na to, aby mohl být můj... no dobře, nic. Ale pořád je starší než já. Sedm let je hodně. Když jsem se narodila, učil se psát Když jsem se já učila psát a házela knihy po učitelkách, on už se nejspíš líbal s holkama. Určitě jich měl hodně, když tak dobře vypadá.
Právě teď si rozhodně nepotřebuju zkomplikovat život.

V pokoji jsem našla ucházející svetr a po rychlé sprše jsem zamířila přes kampus na slavnostní recepci.
Přestože budovy Akademie měly kamenné zdi a byly zdo­bené fantastickými sochami a věžičkami, interiéry byly velmi moderní. Měli jsme tu wi-fi, fosforeskující světla a další tech­nologie, co si jen dovedete představit. Jídelny vypadaly jako kavárny, v nichž jsem se stravovala v Portlandu a v Chicagu. Byly tam jednoduché obdélníkové stoly, tmavošedé stěny a po straně malá místnost, odkud nám servírovali pochybné pokrmy. Někdo dokonce rozvěsil po zdech černobílé zarámované fotky ve snaze místnost vyzdobit, ale já bych ty vázy a listy ze stromů za "umění" neoznačila.
Dnes v noci se ale normálně nudné prostory jídelny změnily v honosnou společenskou místnost. Vázy plné karmínově rudých růží a skvostných bílých lilií. Zapálené svíčky. Ubrusy - na to si počkejte - z krvavě rudého plátna. Ten efekt byl skvostný. Těžko uvěřit, že tohle byla ta samá místnost, v jaké jsem obvykle jedla sendviče s kuřecí pomazánkou. Teď to tu vypadalo jako…ano, jako pro královnu.
Stoly byly rozestavěné do dlouhých řad a vytvářel tak mezi sebou uličku uprostřed místnosti. Měli jsme zasedací pořádek a já přirozeně neměla místo nikde poblíž Lissy. Seděla vpředu s ostatními Moroji; já byla vzadu s novici. Ale když jsem vešla do místnosti, podívala se na mě a usmála. Půjčila si od Natálie šaty - modré, hedvábné a bez ramínek - hodily se k její světlé pleti a vlasům. Koho by napadlo že má Natálie takové pěkné šaty? Ve srovnání s nimi vypadal můj svetr trapně.
Tyhle formální bankety vždycky probíhaly stejně. Hlavní stůl stál na stupínku vpředu, kde jsme všichni mohli obdivovat královnu Taťánu a další královské při večeři. Strážci postávali podél zdi, nehybní a vážní jako sochy. Dimitrij tam byl mezi nimi a mně se zhoupl žaludek, když jsem si vybavila, co se před chvíli odehrálo v tělocvičně. Díval se přímo před sebe, jako by se nesoustředil na nic, ale zároveň na všechno, co se děje v místnosti.
Když nastal čas, aby vstoupila královna se svým doprovodem, všichni jsme se uctivě postavili a sledovali, jak kráčejí uličkou. Pár jsem jich poznala, většinou se jednalo o rodiče dětí z Akademie. Byl mezi nimi i Viktor Daškov který šel pomalu a opíral se o hůl. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale všechno se ve mně svíralo, jak jsem tak sledovala každý jeho bolestivý krok směrem ke stupínku v čele místnosti.
Jakmile skupinka prošla místností, objevili se čtyři vážní strážci v černo-červených sakách. Všichni kromě strážců u zdi jsme padli na kolena, abychom takhle hloupě projevili svou oddanost.
Jen spousta ceremonií a pózování, pomyslela jsem si. Morojské vládce vybíral předchozí panovník z královských rodin. Král nebo královna nemohli zvolit za svého následovníka žádného svého přímého potomka, a když zvolili někoho jiného, rada sestavená z příslušníků šlechtických a královských rodin mohla pak jejich výběr následníka ještě zpochybnil. To se ale snad nikdy nestalo. Královna Taťána, následovaná svými strážci, měla na sobě červené hedvábné šaty a sako ze stejné látky. Bylo jí něcomálo přes šedesát a na šedých vlasech zastřižených pod bradu měla korunku jako nějaká Miss Ameriky. Kráčela pomalu, jako by byla na procházce, a následovali ji její čtyři strážci.
Částí pro novice ale prošla rychle, přestože tu a tam někomu kývla na pozdrav nebo se na někoho usmála. Dhampýři jsou sice napůl lidskými potomky Morojů, ale trénujeme a celý svůj život zasvěcujeme službě Morojům a jejich ochraně. Spousta z nás, co se tu shromáždila, pravděpodobně ze­mře v mládí, a královna nám za to musela projevit svou úctu.
Když přišla k části, kde byli shromážděni Morojové, zasta­vovala se tam déle a s několika studenty dokonce promluvila. To bylo něco, ale většinou to byla jen známka toho, že něčí ro­diče mají s královnou dobré vztahy. Královským studentům se přirozeně dostalo nejvíc pozornosti. Královna jim nepoví­dala nic extra zajímavého, jen pár líbivých slov.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home