VA (1) // 11.kapitola 2/2

16. march 2011 at 15:28 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
"Vasilisa Dragomirová."
Ihned jsem zbystřila. Při vyslovení jejího jména jsem skrze pouto ucítila obavy. Porušila jsem protokol a začala se naklá­nět, abych líp viděla. Věděla jsem, že si toho nikdo nevšimne, když královna osobně hovoří s poslední členkou rodiny Dragomirů. Každý chtěl slyšet, co panovnice poví Lisse, uprchlé princezně.
"Slyšeli jsme, že ses vrátila. Jsme rádi, že máme Drahomiry zpátky, i když jsi z nich zbyla jen ty. Hluboce litujeme smrti tvých rodičů a bratra; patřili mezi nejlepší Moroje, jejich smrt je opravdová tragédie."

Nikdy jsem nepochopila to mluvení králů a královen v majestátním plurálu, ale jinak to znělo dobře.
"Máš zajímavé jméno," pokračovala. "Mnoho hrdinek ruských pohádek se jmenuje Vasilisa. Statečná Vasilisa, Krásná Vasilisa. Jde o různé mladé ženy se stejným jménem a stejnými vynikajícími vlastnostmi, kterými jsou síla, inteligence, disciplína a ctnost. To vše jim pomohlo vykonat velké skutky a porazit nepřátele.
Stejně tak jméno Dragomir vzbuzuje úctu. V historii vládlo mnoho králů a královen z rodiny Dragomirů a vládli moudře a spravedlivě. Používali své schopnosti a dělali jimi zázraky. Pobilimnoho Strigojů a vždy bojovali dobře po boku svých strážců. Dragomirové mají důvod být královskými."
Chvilku vyčkávala, aby její závažná slova patřičně vyzněla. Cítila jsem, jak se nálada v místnosti změnila, stejně jako jsem z Lissy cítila údiv a jakési plaché potěšení. Tohle by ji mohlo dodat společenskou prestiž. Zítra nejspíš můžeme očekávat pár šplhounů, co se budou snažit být s Lissou zadobře.
"Ano," pokračovala Taťána, "jsi dvakrát pojmenována mocí. Tvá jména reprezentují ty nejlepší vlastnosti, jaké jen Morojové mohou nabídnout, a v minulosti byla slýchána ve spojitosti s velkými skutky a srdnatostí." Na chviličku se od­mlčela. "Ale jak jsi předvedla, jména osobnost nečiní. Ani ne­naznačují, co z dotyčné osoby bude."
A s touhle verbální fackou se otočila a pokračovala ve svém průvodu.
Všichni byli šokováni. Napadlo mě, že bych mohla skočit do uličky a pustit se do královny, ale hned jsem ten nápad zavrhla. Nejmíň šest strážců by mě srazilo k zemi dřív, než bych stačila udělat pět kroků. A tak jsem během večeře jen netrpělivě posedává a neustále pociťovalo Lissino absolutní ponížení.

Po recepci se Lissa vydala rovnou ke dveřím vedoucím na nádvoří. Šla jsem za ní, ale trochu mě zdrželo, že jsem se musela prodírat davy lidí, kteří se chtěli bavit.
Vyšla jsem ven na nádvoří, které přesně zapadalo do velkolepého stavebního stylu celé Akademie. Nacházela se tam zahrada, zastřešená střechou z vyřezávaného dřeva s malými, tu a tam rozmístěnými dírami, aby dovnitř mohlo pronikat světlo, ale zas ne tolik, aby ublížilo Morojům. Celé místo lemovaly stromy bez listí, které před zimou opadalo, cestičky vedly do dalších zahrad a dvorků a na hlavní nádvoří. V rohu se rozprostíralo jezírko - na zimu také vypuštěné -a nad ním impozantní socha svatého Vladimíra. Byl vytesán z šedého kamene, na sobě měl dlouhý hábit a obličej mu zdobily dlouhé vousy.
Jakmile jsem zahnula za roh, zastavila jsem se, protože jsem uviděla, že Natálie dorazila za Lissou dřív. Napadlo mě, že jejich rozhovor přeruším, ale pak jsem radši zalezla zpátky za roh, aby mě neviděly. Špehování je sice špatné, jenže já byla najednou zvědavá, co chce Natálie Lisse říct.
"To neměla říkat," prohlásila Natálie. Měla na sobě žluté šaty, střihem podobné těm Lissiným, až na to, že v nich zda­leka nevypadala tak dobře. Ani žlutá barva jí moc neslušela. Třískalo se to s jejími černými vlasy, které měla stažené do uzlu na stranu. "Nebylo to správný," pokračovala. "Nenech se tím zdeptat."
"Na to už je trochu pozdě." Lissa upírala oči na kamennou cestičku pod svýma nohama.
"Neměla pravdu."
"Ona má pravdu," vykřikla Lissa. "Moje rodiče…a Andre…nenáviděli by mě za to, co jsem provedla."
"To si nemyslím," snažila se ji uklidnit Natalie.
"Byla to blbost - utíkat. Nezodpovědnost."
"No a? Tak jsi udělala chybu. Já dělám chyby pořád. Tuhle jsem dělala úkol z biologie a vztahovalo se to k desáté lekci a já přečetla jedená..." Natálie se zarazila, aby se vrátila zpátky k tématu. "Lidi se mění. Pořád se měníme. Nejsi stejná jako dřív. A já taky ne."
Natalie se mi tedy zdála úplně stejná jako dřív, ale to už mě nijak netrápilo. Byla někde jinde než já."
"A navíc," dodala. "Byl ten útěk vážně chyba? Musela pro to mít nějaký důvod. Něco jsi z toho musela mít, ne? Když jsi tu nebyla, stalo se tolik strašných věcí. Tvoji rodiče a bratr…Totiž třeba ten útěk byl to nejlepší, cos mohla udělat."
Lissa se snažila potlačit úsměv. Oběma nám bylo jasné, že se Natálie jen snaží zjistit, proč jsme vlastně utekly - stejně jako všichni ostatní ve škole. Tak trochu z ní tahala informace.
"To nevím, jestli to bylo správné. Ne," odpověděla Lissa. "Byla to zbabělost. André by nikdy neutekl. Byl tak fajn. Ve všem. Dobře vycházel s lidma a zvládal všechny ty královský svinstva."
"Ty jsi přece taky fajn."
"Asi jo. Ale nemám to ráda. Teda, mám ráda lidi, ale větši­na z toho, co dělají, je tak falešná. To se mi nelíbí."
"Tak se nemusíš cítit blbě, když se toho neúčastníš," řekla Natálie. "Já se s těma lidma taky nekamarádím a podívej na mě. Jsem v pohodě. Taťka říká, že je mu jedno, jestli se budu kamarádit s královskými, nebo ne. Chce jenom, abych byla šťastná."
"A proto," poznamenala jsem, když jsem konečně vylezla zpoza rohu, "by měl vládnout on, a ne ta čubka královna. Oloupila ho o trůn."
Natálie málem nadskočila o tři metry. Byla jsem se sebou spokojená, neboť její slovník nadávek sestával většinou z "jemináčku" a "zatraceně".
" Už jsem si říkala, kde jsi," ozvala se Lissa.
Natálie koukala z jedné na druhou a najednou vypadala trapně, že se ocitla mezi nejlepšími kamarádkami. Nervózně se zavrtěla a zastrčila si za ucho uvolněný pramen vlasů. "No... měla bych jít najít taťku. Uvidíme se uvnitř."
"Zatím," pozdravila ji Lissa. "A díky."
Natálie spěšně odešla.
"Ona mu fakt říká taťka?"
Lissa mě zpražila pohledem. "Nech ji na pokoji. Je hodná."
"To je. Slyšela jsem, co ti říkala, a ačkoli to přiznávám jen nerada, neřekla nic, z čeho bych si mohla dělat srandu. Všechno to byla pravda." Odmlčela jsem se. "Zabiju ji. Královnu, ne Natálii. Seru na strážce. Udělám to. Takhle nemůže odejít."
"Bože, Rose! To neříkej! Zavřou tě za velezradu. Nech to bejt."
"Nechat to bejt? Po tom, co ti řekla? Před všemi?" Neodpověděla, a dokonce se na mě ani nepodívala. Jen si nepřítomně pohrávala s větvičkami řídkého křoví. Vypadala tak zranitelně a toho jsem se bála.
"Hele," snížila jsem hlas. "Netvař se tak. Ona vůbec neví, o čem mluví, chápeš? Nenech se tím zdeptat Nedělej nic, co bys neměla."
Vzhlédla na mě. "Děje se to zase, že jo?" povzdechla. Ruka, kterou stále svírala větvičku, se jí začala třást
"Ne, když to nedovolíš." Pokusila jsem se nenápadně po­dívat na její zápěstí. "Neudělalas...?"
"Ne." Zavrtěla hlavou a zamrkala, aby rozehnala slzy. "Nechtěla jsem. Ta liška mě rozrušila, ale bylo to v pohodě. Chybělas mi a všechno už bylo dobry, ale... Mám ráda.." Odmlčela se.
Úplně jsem slyšela, jak se jí to slovo tvoří v hlavě.
"Christiana."
"Kéž bys nebyla proti."
"Promiň. Vážně ti musím znova připomínat, jaký je Christian psychopat?"
"Myslím, že po posledních deseti přednáškách už jsem si to zapamatovala," zamumlala.
Začala jsem s přednáškou číslo jedenáct, když vtom jsem zaslechla smích a klapání podpatků na kameni. Hasila si to k nám Mia s několika kamarádkami v závěsu, ale bez Aarona. Okamžitě jsem se postavila do obrany.
Lissa byla stále otřesena z královniných poznámek. Uvnitř v ní vířila bolest a ponížení. Cítila se trapně kvůli to­mu, co si o ní teď pomyslí ostatní, a pořád myslela na to, jak by ji její rodina nenáviděla kvůli tomu útěku. Já tomu nevě­řila, ale jí to připadalo skutečné a její temné pocity jen vířily a vířily.Nebyla v pohodě, ať už se snažila předstírat opak, a já se jen obávala, aby neudělala něco unáhleného. Mia byla tím posledním, koho teď potřebovala vidět.
"Co chceš?" vyštěkla jsem.
Mia se nadutě usmála na Lissu a mě ignorovala. Udělala pár kroků směrem k ní. "Jenom jsem chtěla vědět, jaký to je, bejt tak důležitá a tak královská. Musíš bejt nadšená, že s te­bou mluvila královna." Skupinka za ní se zahihňala.
"Stojíš moc blízko." Vstoupila jsem mezi ně a Mia sebou nepatrně trhla, možná se pořád bála, že bych jí mohla zlomit ruku. "A královna aspoň zná její jméno, což se o tobě a tvém rádoby královském chování říct rozhodně nedá. Ani o tvých rodičích."
Viděla jsem na ní, jak trpí. Páni, tak zoufale chtěla patřit ke královským. "Já aspoň svoje rodičevídám" opáčila. "Aspoň vím, kdo jsou. Jenom Bůh ví, kdo je tvůj otec. Tvoje máma sice patří k nejslavnějším strážcům, ale taky se o tebe moc nezají­má. Všichni vědí, že za tebou nejezdí. Nejspíš byla ráda, když jsi vypadla. Pokud si toho vůbec všimla."
Taková urážka. Zatnula jsem zuby. "No, aspoň je slavná." Ona vážně radí královským a šlechticům. Neuklízí po nich." Zaslechla jsem, že se jedna z jejích kamarádek vzadu zasmála. Mia otevřela pusu, bezpochyby proto, aby z ní vypustila jednu z mnoha odpovědí, které měla při pravené od té doby, co se tahle historka dostala do oběhu, ale pak najednou zůstala ohromeně stát, jako by se jí rozsvítila v hlavě žárovka.
"Tos byla ty," vypravila ze sebe s očima navrch hlavy. "Někdo mi říkal, že to rozšířil Jesse, ale ten o mně nemohl nic vědět. Má to od tebe. Řeklas mu to, když ses s ním vyspala."
Teď už mě opravdu začínala štvát. "Nespala jsem s ním."
Mia ukázala na Lissu a pak se zas zadívala na mně. "Tak takhle to je. Ty za ni děláš špinavou práci, protože ona je moc ubohá na to, aby to udělala sama. Ale nebudeš schopná ji chránit pořád," varovala mě. "Ty taky nejsi v bezpečí."
Plané výhrůžky. Naklonila jsem se k ní a snažila se se promluvit co nejvýhrůžnějším hlasem. Vzhledem k mému rozpoložení to nebylo nic tak obtížného. "Jo? Tak to zkus, dotkni se mě a uvidíš."
Doufala jsem, že to udělá. Chtěla jsem to. Právě teď se nám tahle její zpackaná odplata ani v nejmenším nehodila.
Dívala jsem se za ní, a tak jsem zaregistrovala, že do zahra­dy vešel Dimitrij, který se rozhlížel, jako by něco - nebo ně­koho - hledal. Napadlo mě, koho asi hledá. Jakmile mě spat­řil, namířil si to k nám a zbystřil, když zaznamenal skupinku kolem nás. Strážci vycítí na míle daleko, že se schyluje k boji. Tuhle bitku by ale vycítilo i šestileté děcko.
Dimitrij si stoupl vedle mě a založil si ruce. "Všechno v pořádku?"
"Jasná věc, strážce Belikove." Usmála jsem se na něj, ačkoli jsem zuřila. Přímo pěnila. Tahle konfrontace s Miou jen Lisse přitěžovala. "Jen jsme si tu vyprávěly rodinné historky. Slyšel jste tu o Miině rodině? Ta je fascinující."
"Jdeme," oznámila Mia svým následovnicím. Odvedla je pryč, ale předtím mě ještě stihla zpražit posledním příšerným pohledem. Nepotřebovala jsem umět číst myšlenky, abych pochopila, co ten pohled vyjadřoval. Že to ještě neskončilo. Chtěla se nám oběma, nebo aspoň jedné z nás, pomstít. Fajn. Jen do toho, Mio.
"Mám tě odvést zpátky na tvoji kolej," oznámil mi suše Dimitrij. "Nechtělas náhodou vyprovokovat rvačku, že ne?"
"Samozřejmě, že ne," ujistila jsem ho očima stále upřenýma na prázdné dveře, v nichž před chviličkou zmizela Mia. "Nevyprovokovávám rvačky, když to můžou lidi vidět."
"Rose," zaúpěla Lissa.
"Tak jdeme. Dobrou noc, princezno."
Otočil se, ale nevykročil "Budeš v pohodě, Liss?"
Přikývla. "Je to fajn."
Byla to taková lež, že jsem nemohla uvěřit, že to vůbec vyslovila. Nepotřebovala, jsem pouto, abych viděla, že se jí v očích lesknou slzy. Nikdy jsme se sem neměly vracet, uvě­domila jsem si ponuře.
"Liss…"
Nepatrně a smutně se na mě usmála a kývla směrem k Dimitrijovi. "Řekla jsem ti, že jsem v pohodě. Musíš jít."
Neochotně jsem se vydala za ním. Vedl mě na druhý konec zahrady. "Možná bude potřeba přidat další trénink v sebeovládání," poznamenal.
"Umím se ovládat doko…"
Zmlkla jsem, když jsem uviděla Christiana, který se k nám blížil po cestičce. Na recepci jsem ho neviděla, ale když Kirová dovolila mně, abych se zúčastnila, předpokládala jsem, že to mohla dovolit i jemu.
"Jdeš za Lissou?" zeptala jsem se nepříjemně. Všechen svůj vztek na Miu jsem teď obrátila proti němu.
Strčil si ruce do kapes a nahodil svůj obvyklý netečný a povznesený výraz zkaženého kluka. "A co když jo?"
"Rose, teď na to není čas," vložil se do toho Dimitrij.
Mně se ale zdálo, že je nejvyšší čas. Lissa už celé týdny nebrala na vědomí, že jsem ji před Christianem varovala. Bylo načase jít přímo ke zdroji a zarazit to jejich trapné flirtování jednou provždy.
"Proč ji nenecháš na pokoji? Jsi takovej hajzl, co zoufale touží po trošce pozornosti, že nepozná, když tě někdo nemá rád?" Mračil se. "Slídíš za ní a ona to ví. Řekla mi všechno o tvejch pošahanejch utkvělejch myšlenkách, o tom, jak se scházíte na půdě, i o tom, jak jsi zapálil Ralfa, abys na ni udělal dojem. Myslí si, že jsi magor, ale je moc hodná na to, aby ti to řekla."
V obličeji celý zbledl a v očích se mu objevilo cosi zlověstného "Ale ty nejsi moc hodná."
"Ne. Nejsem."
"Stačí," utnul to Dimitrij a strkal mě dál.
"Dík za ,pomoc'," vyštěkl Christian hlasem plným zášti.
"Žádnej problém," houkla jsem na něj přes rameno.
Když jsme kousek popošli, nenápadně jsem se ohlédla a uviděla jsem Christiana, jak pořád stojí na stejném místě a zírá na cestičku vedoucí k Lisse. Tvářil se zamyšleně. Po chvilce se otočil a zamířil zpět na morojskou kolej.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home