VA (1) // 12.kapitola 2/2

16. march 2011 at 15:29 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Lissa si pomalu ani nestačila lehnout na úzkou postel, když se objevila Kirová spolu s dalšími a začali ji vyslýchat.
Probojovala jsem se před ni, aby k ní nemohli. "Nechte ji na pokoji! Nevidíte, že o tom nechce mluvit? Nechte ji nejdřív trochu prospat!"
"Slečno Hathawayová," prohlásila Kirová, "jste drzá jako obvykle. Ani netuším, co tady vlastně děláte."
Dimitrij ji požádal, zda by si s ní nemohl promluvit v sou­kromí, a odvedl ji na chodbu. Do pokoje doléhalo jen její vzteklé štěkání a jeho odhodlaná a uklidňující nezřetelná slo­va.

Když se vrátili, strnule oznámila: "Můžete s ní chvilku zů­stat. Nařídím úklid koupelny a prohlídku. I váš pokoj někdo prohlédne, slečno Dragomirová. Podrobně probereme celou situaci až ráno."
"Nebuďte Natálii," zašeptala Lissa. "Nechci ji vyděsit. Stejně už jsem v pokoji všechno uklidila."
Kirová se zatvářila pochybovačně. Skupinka se měla k od­chodu, ale než odešla, sestra se zeptala Lissy, jestli nechce něco k jídlu nebo k pití. Odmítla. Jakmile jsme osaměly, lehla jsem si vedle ní a jednou rukou ji objala.
"Nenechám je, aby to zjistili," ujistila jsem ji, protože jsem vycítila, jak se trápí kvůli svým zápěstím. "Mrzí mě, žes mi to neřekla, než jsem odešla z recepce. Říkalas, že vždycky půjdeš prvně za mnou."
To jsem to ještě nechtěla udělat," poznamenala s očima nepřítomně upřenýma do prázdna. "Přísahám, že jsem nechtěla. Byla jsem rozhozená..., ale myslela jsem...myslela… jsem, že to zvládnu. Tolik jsem se snažila, vážně, Rose. Snažila.
Jenže pak jsem se vrátila na pokoj a uviděla jsem toa... to mě dorazilo. Bylo to jako poslední kapka. Věděla jsem, že to musím uklidit dřív, než to někdo uvidí, než to někdo zjistí, jenže tam bylo tolik krve... A pak, když jsem to uklidila, bylo toho na mě moc. Připadalo mi, že snad každou chvíli..., nevím…, vybuchnu. Bylo toho zkrátka moc, musela jsem to nějak vypustit, chápeš? Musela jsem..."
Přerušila jsem její hysterický výlev. "To je dobrý, chápu to."
Byla to lež. To její řezání jsem vůbec nechápala. Dělala to jen zřídka, už od té nehody, ale pokaždé mě to vyděsilo. Snažila se mi to vysvětlit - povídala, že se nechce zabít, jen to potřebuje ze sebe nějak vypustit. Byla tak přecitlivělá, že když pociťovala duševní muka, fyzická bolest byla pro ni jedinou možností, jak se zbavit vnitřní bolesti. Byl to jediný způsob, jak to dokázala ovládat.
"Proč se to děje?" křikla do polštáře. "Proč jsem zrůda?"
"Nejsi žádná zrůda."
"Nikomu jinýmu se tohle nestává. Nikdo nedělá takovou magii jako já."
"Ty jsi zkoušela magii?" Žádná odpověď. "Liss? Zkoušek jsi toho králíka uzdravit?"
"Jen jsem se na něj podívala, abych zjistila, jestli by se to nedalo napravit, jenže tam bylo tolik krve... Nemohla jsem."
Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji, Rose.
Liss měla pravdu. Pomocí morojské magie se dá vyčarovat oheň a voda, hýbat kameny a vším, co tvoří zemi. Ale nikdo by neuměl vyléčit zvíře nebo ho dokonce oživit. Nikdo kromě profesorky Karpové.
Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.
Nesnášela jsem tohle tajemství, hlavně proto, že jsem nevěděla, co s tím. Nelíbilo se mi, když jsem si připadala bezmocná. Musela jsem ji před tím ochránit - i před ní samotnou. A zároveň jsem ji musela ochránit i před nimi.
"Měly bychom odejít," řekla jsem najednou. "Musíme odtud zmizet."
"Rose…"
"Děje se to znovu. A je to horší. Horší než posledně."
"Vyděsil tě ten vzkaz."
"Žádnej vzkaz nevyděsil. Ale není tady bezpečno."
Náhle jsem znovu zatoužila po Portlandu. Je to tam sice špinavější a je tam víc lidí než v drsné Montaně, ale aspoň víte, co můžete očekávat - ne jako tady. Tady na Akademii válčila minulost s přítomností. Byly tu překrásné staré budovy a zahrady, ale dovnitř se vkrádaly moderní věci. Lidi nevěděli, co s tím. Stejně jako samotní Morojové. Jejich starobylé královské celiny stále byly u moci, ale bylo to jen povrchní a lidé začí­nali být nespokojení. Dhampýři chtěli od života víc. Morojové jakoChristian chtěli bojovat se Strigoji. Královští stále lpěli na svých tradicích a chtěli každému dokazovat svou moc, stejně jako Akademie, když otevřela své propracované železné brá­ny a předváděla své tradice a nepřemožitelnost.
A pak taky lži a tajemství. Někdo tu běhal po chodbách a schovával se v koutech. Někdo tady Lissu nenáviděl, někdo, kdo se na ni nejspíš usmíval a předstíral přátelství. Nemohla jsem jim dovolit, aby ji zničili.
"Potřebuješ se trochu vyspat," pověděla jsem jí.
"Nemůžu spát."
"Ale můžeš. Jsem u tebe. Nebudeš sama."
Cítila úzkost a strach a další nepříjemné pocity. Nakonec ale vyhrála přirozená potřeba jejího těla. Po chvilce se jí zavřely oči. Začala pravidelně oddechovat a pouto utichlo.
Pozorovala jsem ji, jak spí, příliš nabuzená adrenalinem, než abych si taky dokázala odpočinout Myslím, že uplynula tak hodina, když se vrátila sestra a řekla mi, že musím odejít.
"Nemůžu odejít," namítla jsem. "Slíbila jsem jí, že nebude sama."
Sestra byla vysoká, dokonce i na Morojku, a měla hnědé oči. "Nebude sama. Zůstanu s ní."
Nedůvěřivě jsem na ni pohlédla. "Slibuju."

V mém pokoji na mě všechno padlo. Strach a rozruch mě úplně vyčerpaly a já na okamžik zatoužila po normální životě a normální nejlepší kamarádce. Ihned jsem ale tu myšlenku zaplašila. Nikdo není normální, ve skutečnosti ne. A já bych nikdy nemohla mít lepší kamarádku než Lissu... Jenže to s ní bylo občas tak těžké.
Tvrdě jsem spala až do rána. Na první hodinu jsem šlas napnutýma ušima, nervózní, jestli nezaslechnu něco o udá­lostech z noci. Ale všichni rozebírali jen královnu a recepci. O králíkovi nic nevěděli. Těžko tomu uvěřit, ale já na tyhle záležitosti už málem zapomněla. Zdálo se mi to jako mali­chernost ve srovnání s krvavou explozí v Lissině pokoji.
V průběhu dne jsem zaznamenala něco podivného. Lidi už na Lissu tak nezírali. Začali zírat na. Nestarala jsem se o to. Nevšímala jsem si jich a běžela rovnou za Lissou, která právě končila s pitím krve. Zase jsem měla ten známý pocit, který mě přepadl pokaždé, když jsem pozorovala její pusu na krku dárce, jemuž pila krev. Pramínek krve mu stékal po krku, kde mimořádně vynikal na bledé kůži. Dárci, přestože to byli lidé, byli skoro stejně bledí jako Morojové - to z té ztráty krve. Nevypadal, že by si toho všiml; byl úplně mimo z toho kousnutí. Dusila jsem se žárlivostí, tak jsem se rozhodla, že asi potřebuju terapii.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se později, cestou do třídy. Měla na sobě košili s dlouhými rukávy, aby schovala svoje zápěstí.
"Jo…jen pořád nemůžu přestat myslet na toho králíka... Byla to hrůza. Pořád to mám před očima. A taky to, co jsem udělala potom." Na okamžik pevně zavřela oči a pak je znovu otevřela. "Lidi o nás mluví."
"Já vím. Nevšímej si jich."
"Nesnáším to," pravila vztekle. Vzedmula se v ní temnota, kterou jsem pocítila skrze naše pouto. Úplně mě to zdrtilo. Moje nejlepší kamarádka byla mírná a hodná. Nemívala takové pocity. "Nesnáším všechny ty drby. Je to taková kravina. Jak můžou bejt všichni tak povrchní?"
"Nevšímej si jich," zopakovala jsem klidným tónem. ,,Jsi dost chytrá na to, aby ses s nimi už nezapletla."
Ale nevšímat si jich bylo stále obtížnější. To šeptání a po­hledy byly čím dál častějším jevem. Na hodině o chování zví­řat to bylo tak zlé, že jsem se ani nemohla soustředit na svoje oblíbené téma. Profesorka Meissnerová začala mluvit o evo­luci a přežití těch nejvhodnějších druhů a o tom, jak zvířata hledají svoje protějšky s dobrými geny. Fascinovalo mě to, ale profesorka každou chvíli musela někoho okřikovat, aby zmlkl a dával pozor.
"Něco se děje," pověděla jsem o přestávce Lisse. ,,Nevím co, ale všichni řeší něco novýho."
"Něco jinýho, než že mě královna nenávidí? O co většího může jít?"
"Kéž bych to tak věděla."
Všechno mi konečně začalo dávat smysl až na poslední hodině toho dne. Slovanské umění. Začalo to při práci na in­dividuálních projektech, když mi kluk, kterého sotva znám, učinil jednoznačný a skoro až obscénní návrh. Odpověděla jsem mu mile, ale dala jsem mu jasně najevo, kam by si mělsvůj návrh strčit.
Jenom se zasmál. "No tak, Rose. Krvácím pro tebe."
Následovalo hromadné chechtání a Mia mi věnovala výsměšný pohled. "Počkej, není to náhodou Rose, kdo krvácí?"
Další smích. Pochopila jsem, na co naráží, a bylo to, jako bych dostala facku. Odtáhla jsem Lissustranou. "Vědí to."
"Co vědí?"
"O nás. Jak jsi..no víš, jak jsi ze mě pila, když jsme byly na útěku."
Zalapala po dechu. "Jak se to dozvěděli?"
"Jak asi? Tvůj 'kámoš' Christian."
"Ne," řekla neústupně. "To by neudělal."
"Kdo další o tom ví?"
Důvěra v Christiana jí zářila z očí a cítila jsem ji i skrz pouto. Ale ona nevěděla to, co já. Nevěděla,že jsem ho včera v noci vypráskala a že jsem mu řekla, jak ho nenávidí. Tenkluk je nevypočitatelný. Rozšířit naše největší tajemství - dobře, jedno z nich - by byla adekvátní pomsta. Možná i zabil toho králíka. Koneckonců chcípl jen pár hodin poté, co jsem Christiana zastrašila
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home