VA (1) // 15.kapitola 1/2

16. march 2011 at 15:48 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Mason je přinesl.
Přišel za mnou hned druhý den před vyučováním, s krabicí knih.
"Mám je." Prohlásil. "Honem si je odnes, než budeš mít průšvih, že se mnou mluvíš."
Podal mi je a já zavrčela. Ta krabice byla těžká. "To ti dal Christian?"
"Jo. Zvládl jsem s ním promluvit, aniž by si toho někdo všiml. Tak nějak už v tom umí chodit, všimla sis toho někdy?"
"Jo všimla." Odměnila jsem Masona úsměvem. "Díky. Moc to pro mě znamená."

Odvlekla jsem tu kořist do svého pokoje a plně jsem si u toho uvědomovala, jak divně asi musí působit, když někdo, kdo nenávidí učení tak jako já, se hodlá zahrabat do zapráše­ných krámů ze čtrnáctého století. Když jsem otevřela první knihu, došlo mi, že tohle musí být kopie z kopie z další kopie, protože tak stará věc by se nejspíš už dávno rozpadla.
Jak jsem tak probírala knihy, objevila jsem, že spadají do tří kategorií: knihy, co napsali lidé po Vladimírově smrti, kni­hy, co byly napsány, když ještě žil, a jeden deník, který napsal osobně. Co to Mason povídal o primárních a sekundárních zdrojích? Ty poslední dvě skupiny knih byly právě těmi zdro­ji, které jsem potřebovala.
Ať už ty knihy znovu vytiskl kdokoli, pozměnil styl na­tolik, že jsem nemusela číst ve staroangličtině. Ani v ruštině. Svatý Vladimír žil ve staré zemi.
Dnes jsem uzdravil matku Savy, která trpěla vleklými ostrými bolestmi břicha. Její nemoc již odešla, ale Bůh mi nedovolil vykonat takovou věc lehce. Jsem slabý a malátný a do hlavy se mi vlévá šílenství. Každý den děkuji Bohu za stínem políbenou Annu, bez níž bych jistě nebyl schopen vytrvat.

Zase Anna. A "stínem políbená". Kromě jiných věcí se i o ní zmiňoval často. Jinak psal většinou jen dlouhá kázání, podobná, jaká jsem slýchala v kostele. Supernuda. Místy ale kniha byla jako opravdový deník, ve kterém se zrekapitulovalo, co Vladimír každý den dělal. A pokud to nebyly jen kecy, pořád někoho uzdravoval. Nemocné. Zraněné. Dokonce i rostliny. Vzkřísil poničené obilí, když lidé hladověli. Někdy nechával jen tak rozkvést kytky.
Četla jsem dál a došlo mi, jak bylo dobře, že ten starý Vlad měl u sebe Annu, protože byl slušně pomatený. Čím víc používal svoje schopnosti, tím to bylo horší. Bezdůvodně propadal vzteku a smutku. Sváděl to na démony a podobné kraviny, ale bylo jasné, že trpěl depresemi. Jednou, jak přiznal ve svém deníku, se dokonce pokusil o sebevraždu. Anna ho zastavila.
Listovala jsem knihou, kterou napsal někdo, kdo Vladimíra znal, a četla:

A mnoho lidí shledávalo schopnosti, které požehnaný Vladi­mír předváděl na jiných, zázračnými. Přicházeli k němu Morojové i dhampýři a naslouchali jeho slovům, šťastní, že mohou být s ním. Někteří říkají, že se jej dotklo šílenství, a ne duch, ale většina jej obdivuje a udělala by cokoli, oč by je požádal. Takto Bůh označuje své oblíbence. A jsou-li takové chvíle následovány halucinacemi a zoufalstvím, je to jen malá oběť za vše dobré, co lidem prokazuje, a jak je vede.
***

Dost se to podobalo tomu, co říkal kněz, ale připadalo mi, že se jednalo o to víc než o "vítěznou povahu". Lidi ho zbožňovali, udělali by cokoli, o co by je požádal. Ano, Vladimír používal na svoje následovníky nátlak, tím jsem si byla jistá. V těch dobách to používala spousta Morojů, ale pak se to zakázalo. Navíc nátlak nikdy nepoužívali na Moroje nebo dhampýry. Neuměli to. To umí jenom Lissa.
Zavřela jsem knihu a opřela se na posteli. Vladimír uzdravoval rostliny a zvířata. Dokázal použít nátlak na celý dav. A právě kvůli používání těchhle svých schopnosti začal trpět depresemi zbláznil se.
A aby to všechno bylo ještě podivněji, všichni neustále titulovali jeho strážkyni jako "stínem políbenou". Ten výraz mi vrtal hlavou už od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé…

"Ty jsi stínem políbená! Musíš se o ni postarat!"
Profesorka Karpová na mě křičela ta slova, držela mě za košili a cloumala se mnou. To se stalo v noci před dvěma lety, když jsem v hlavní části vyšší školy vracela knihu. Už bylo skoro po večerce a všude bylo prázdno. Zaslechla jsem nějaký rozruch a pak se zpoza rohu vynořila profesorka Karpová se svým šíleným pohledem.
Připlácla mě ke zdi a pořád mě držela. "Chápeš to?"
Uměla jsem se bránit, takže bych ji nejspíš dokázala odstr­čit, ale byla jsem v šoku a úplně strnulá. "Ne."
"Jdou si pro mě. Pro ni taky přijdou."
"Kdo?"
"Musíš chránit Lissu. Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji. Rose. Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud."
"Já... co tím myslíte? Dostat ji... pryč z Akademie?"
"Ano! Musíte odejít. Jste spolu svázané. Je to na tobě. Odveď ji z tohohle místa."
Mluvila jako cvok. Nikdo neopouštěl Akademii. Když mě tam tak držela a zírala mi do očí, začala jsem se cítit divně. Mysl mi zastřel podivný pocit To, co říkala, najednou znělo tak rozumně, Jako ta nejrozumněji věc na světě. Ano. Musela jsem dostat Lissu odtud, vzít ji...
V chodbě se ozvaly kroky a po chvíli se za rohem vynořila skupinka strážců. Nepoznala jsem je; nebyli ze školy. Odtrhli ji ode mě a ona kolem sebe začala mlátit rukama. Někdo se mě ptal, jestli jsem v pořádku, ale já jenom dál sledovala profesorku Karpovou.
"Nedovol jí používat její schopností!" křičela, "Zachraň ji před ní samotnou!"
Strážci mi pak vysvětlili, že jí nebylo dobře, a tak ji vzali na místo, kde se uzdraví. Ujistili mě, že bude v bezpečí a že o ni bude dobře postaráno. Mohla se vyléčit.
Jenže se nevyléčila.

Když se mé myšlenky vrátily zpět do přítomnosti, koukala jsem na knihy a snažila se všechno si to nějak poskládat do­hromady. Lissa. Profesorka Karpová. Svatý Vladimír.
Co bych měla dělat?
Někdo mi zabušil na dveře, až jsem nadskočila leknutím. Kvůli mému postihu mě nikdo nenavštěvoval, ani personál. Když jsem dveře otevřela, spatřila jsem za nimi stát Masona.
"Dvakrát za den?" dotázala jsem se. "Jak ses sem vůbec dostal?"
Rozzářil se úsměvem. "Někdo hodil zapálenou sirku do odpaďáku v koupelně. To je sakra škoda. Zaměstnanci jsou teď tak trochu zaneprázdnění. Pojď, unesu tě."
Zavrtěla jsem hlavou. Zakládání požárů bylo zřejmě no­vým projevem náklonnosti. Nejdřív to udělal Christian a teď i Mason. "Promiň, dneska mě nezachráníš. Kdyby mě při­stihli..."
" To je Lissin rozkaz."
Zavřela jsem pusu a nechala ho, aby mě propašoval z baráku. Dostal mě na morojskou kolej a zázračně se mu podařilo dovést mě až do jejího pokoje, aniž by si nás kdo všiml. Napadlo mě, jestli i tady náhodou v koupelně nehoří, aby požár odvedl pozornost.
V pokoji byl večírek v plném proudu. Lissa, Camille, Carly, Aaron a pár dalších královských tam sedělo, smálo se a za hlasité hudby si všichni podávali láhve whisky. Nebyla tam Mia ani Jesse. Natálie, jak jsem zaregistrovala po chvíli, seděla stranou od té skupinky, zjevně netušila, jak se má mezi nimi chovat. Její rozpaky byly zjevné na první pohled.
Lissa vyskočila a zamlžené pocity, které jsem z ní vycíti­la skrze pouto, mi napověděly, že už nějakou dobu popíjí. "Rose!" S oslnivým úsměvem se obrátila na Masona. "Tak jsi jí přivedl."
Vysekl jí hlubokou poklonu. "Jak jsi poručila."
Doufala jsem, že to udělal jen pro tu srandu, a ne kvůli jejímu nátlaku. Lissa mě objala kolem pasu a vedla za ostatními.
"Pojď s náma slavit."
"A co oslavujeme?"
"Nevím. Tvůj dnešní útěk?"
Několik studentů pozvedlo plastové kelímky, aby mi při­pili. Xander Badica nalil ještě do dvou kelímků, jeden podal mně a druhý Masonovi. Přijala jsem ho s úsměvem, ale celou dobu jsem měla nepříjemný pocit z toho, jaký směr nabraly události dnešní noci. Ještě nedávno bych takovou party vřele uvítala a panáka bych do sebe kopla na ex. Ale dneska jsem měla úplně jiné myšlenky, které mě trápily. Třeba, že královští se k Lisse chovají jako k bohyni. Třeba, že si nikdo nevzpomí­ná, že jsem byla označena za krvavou děvku. Třeba, že je Lissa úplně nešťastná, přestože se neustále směje.
"Kde jste splašili whisky?" zeptala jsem se.
"Profesor Nagy," objasnil Aaron. Seděl až moc blízko u Lissy.
Všichni tady věděli, že profesor Nagy po vyučování nedělá nic jiného, než pije, a alkohol si schovává všude možně po kampusu. Neustále vymýšlel nové a nové skrýše - a studenti je neustále objevovali.
Lissa se opřela Aaronovi o rameno. "Aaron mi pomohl vloupat se do jeho pokoje a sebrat je. Nagy je schovával na dně skříňky s barvama."
Všichni se rozesmáli a Aaron na ni pohlédl naprosto zbožňujícím pohledem. Pobavilo mě, když mi došlo, že na něj nátlak používat nemusela. Byl do ní blázen. Odjakživa.
"Proč nepiješ?" zašeptal mi do ucha o chvíli později Mason.
Pohlédla jsem na svůj kelímek a s údivem zjistila, že je stále ještě plný. "Nevím. Nejspíš proto, že myslím, že strážci byneměli chlastat, když mají chránit svoje svěřence."
"Jenže ona zatím není tvůj svěřenec! Nejsi v práci. A dlouho ještě nebudeš. Odkdy jsi tak zodpovědná?"
Nepřipadalo mi, že bych byla nějak extra zodpovědná. Alebrala jsem na vědomí, co říkal Dimitrij o zábavě a závazcích. Prostě mi připadalo špatné začít řádit, když byla Lissa tak zranitelná. Zvedla jsem se z těsného prostoru mezi Lissou a Masonem, přešla pokoj a sedla si vedle Natálie.
"Čau, Nat, dneska jsi nějaká tichá."
Držela v ruce kelímek, stejně plný jako ten můj. "Ty taky."
Tiše jsem se zasmála. "To asi jo."
Naklonila hlavu na stranu a pozorovala Masona a ostatní královské, jako by to byl nějaký vědecký experiment. Od té doby, co jsem sem dorazila, vypili hodně whisky, což na nich bylo vidět. "Divný, co? Byla jsi zvyklá být středem pozornos­ti. A teď je středem pozornosti ona."
Překvapeně jsem zamrkala. Takhle jsem na to nepohlížela. "Asi jo."
"Hele, Rose," oslovil mě Xander a vydal se za mnou, při čemž málem vylil svůj drink. "Jaký to bylo?"
"Co?"
"Když z tebe někdo pil."
Všichni ztichli v předtuše toho, co bude následovat.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home