VA (1) // 18.kapitola 1/2

16. march 2011 at 15:57 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Probrala jsem se a nad sebou uviděla bílý strop na klinice.
Dopadalo na mě filtrované světlo - to kvůli morojským pa­cientům. Cítila jsem se divně, tak trochu dezorientovaná, ale nic mě nebolelo.
"Rose."
Ten hlas byl jako hedvábné pohlazení. Něžný. Sytý. Otočila jsem hlavu a setkala se s pohledem Dimitrijových tmavých očí. Seděl na židli vedle mé postele a hnědé vlasy po ramena měl hozené dopředu, takže mu hezky rámovaly obličej.
"Ahoj," vypravila jsem ze sebe skřípavým hlasem.
"Jak se cítíš?"
"Divně. Jsem groggy."

"Doktorka Olendzká ti dala něco proti bolesti - bylas na tom dost špatně, když jsme tě sem přinesli."
"Nevzpomínám si na to... Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Pár hodin."
"To muselo bejt drsný. A pořád je." Začala jsem si vyba­vovat některé detaily. Lavička. Uvězněný kotník. Po tom už jsem si nic moc nepamatovala. Bylo mi horko a pak zima a pak zase horko. Opatrně jsem se pokusila pohnout prsty na noze. "Vůbec to nebolí."
Zavrtěl hlavou. "Ne. Protože jsi neutrpěla vážné zranění."
Vybavila jsem si ten zvuk, jak mi prasklo v kotníku. "Určitě? Pamatuju si..., jak se mi kotník úplně ohnul. Musím mít něco zlomenýho." Posadila jsem se a podívala se na svou nohu. "Nebo je to aspoň vymknutý."
Přistoupil ke mně, aby mě zarazil. "Opatrně. Tvůj kotník bude v pořádku, ale ty jsi ještě mimo."
Pomalu jsem se přesunula na kraj postele a podívala se dolů. Džíny jsem měla vyhrnuté. Kotník byl trochu červený, ale nikde jsem nemela žádnou odřeninu ani jiné zranění.
"Bože, to jsem měla kliku. Kdybych byla zraněná, nejspíš by mě to načas vyřadilo z tréninku."
S úsměvem usedl zase na židli. "Já vím. Říkalas mi to celou cestu, co jsem tě sem nesl. Bylas dost rozrušená."
"Ty…, tys mě sem přinesl?"
"Poté, co jsme rozlámali lavičku a vyprostili ti nohu."
Páni! O tolik jsem toho přišla. Dokázala jsem si představit jen jedinou věc, která by byla lepší, než že mě Dimitrij nese v náručí - kdyby mě nesl v náručí polonahý.
Pak jsem si ale uvědomila celou tu situaci.
"Dostala mě lavička," zaúpěla jsem.
"Co?"
"Vydržela jsem celý den hlídat Lissu a vy jste mě pochváli­li, že jsem odvedla dobrou práci. A pak se vrátím sem a sejme mě lavička. Víš, jak je to trapný? A všichni to viděli."
"Nebyla to tvoje chyba," ujistil mě. "Nikdo nemohl vědět, ze je ta lavička ztrouchnivělá. Vypadala normálně."
"Stejně jsem měla zůstat na cestě jako normální člověk. Ostatní novicové mi to dají pěkně sežrat, až se vrátím."
Potlačoval úsměv. "Možná tě rozveselí dárky."
Vsedě jsem se narovnala. "Dárky?"
Konečně si dovolil usmát se a podával mi malou krabičku s kouskem papíru.
"To je od prince Viktora."
Překvapená, že by mi Viktor něco dával, jsem si přečetla vzkaz. Bylo to jen pár řádků, nedbale naškrábaných perem.
Rose,
jsem moc rád, že jsi svým pádem neutrpěla žádné vážně zranění. Je to skutečné zázrak. Vedeš si skvěle a Vasilisa má štěstí, že tě má.


"To je od něj milý," prohlásila jsem a otevřela krabičku.Spatřila jsem, co bylo uvnitř. " Ty jo! Moc hezký."
Byl to ten náhrdelník s růží, ten, co mi ho Lissa chtěla koupit, ale nemohla si to dovolit. Zvedla jsem ho a prohlížela si lesklý přívěsek s diamanty.
"To je trochu přehnaný jako dárek, co se nosí do nemocnice," poznamenala jsem, když jsem si vzpomněla, kolik stál.
"Vlastně ti to koupil, aby ocenil, že sis vedla tak dobře v první den, kdy jsi byla oficiální strážkyní. Viděl vás, jak ten náhrdelník s Lissou prohlížíte."
"Teda." Na víc jsem se nezmohla. "Ale nemyslím, že jsemodvedla tak dobrou práci."
"Já ano."
S úsměvem jsem vrátila náhrdelník zpátky do krabičky a odložila ji na noční stolek. "Říkal jsi ,dárky', že jo? To jakovíc než jeden?" Hlasitě se rozesmál a zvuk jeho smíchu byl jako objetí. Bože, milovala jsem jeho smích. "Tenhle je ode mě."
Podal mi malý obyčejný sáček. Zmatená a nadšená jsem ho otevřela. Lesk na rty, ten, co se mi líbil. Snad miliónkrát jsem si mu stěžovala, že mi dochází, ale nemyslela jsem, že by to vůbec vnímal.
"Kdy jsi to koupil? Sledovala jsem tě celou dobu v nákup­ním centru."
"Tajemství strážců."
"K jaký příležitosti to je? K mému prvnímu dni?"
"Ne," odvětil prostě. "Protože jsem myslel, že budeš mít radost."
Bez rozmýšlení jsem se mu vrhla kolem krku. "Děkuju."
Z jeho strnulosti jsem usoudila, že jsem ho překvapila. A... sebe taky. Po chviličce se ale uvolnil, taky mě objal a položil mi ruce na záda, z čehož jsem málem umírala.
"Jsem rád, že je ti líp," řekl. Rty měl skoro v mých vlasech, jen kousek nad mým uchem. "Když jsem tě viděl padat..."
"Pomyslel sis: 'teda, ta je neschopná'."
"To jsem si nepomyslel."
Nepatrně se ode mě odvrátil a zadíval se na mě, ale nic jsme neříkali. Oči měl tak tmavé a hluboké, že bych se v nich nejradši utopila. Když jsem se do nich dívala, rozehřívala jsem se, jako by měl v očích plameny. Pomalu a opatrně se svými dlouhými prsty dotkl mé lícní kosti a pohladil mě po tváři. Při tom doteku jsem se zachvěla. Omotal si pramen mých vlasů kolem prstu, stejně jako to udělal už jednou v tělocvičně.
Polkla jsem a odtrhla pohled od jeho rtů. Uvažovala jsem, jaké by to bylo se s ním líbat. To pomyšlení mě děsilo i vzru­šovalo zároveň, což byla naprostá kravina. Už jsem se líbala se spoustou kluků a nikdy jsem to moc neřešila. Nebyl dů­vod, proč by to s dalším - i když starším - měla být nějaká věda. Jenže jen pomyšlení na to, jak se ke mně nakloní a při­tiskne svoje rty na moje, způsobilo, že se se mnou začal točit celý svět.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a já se neochotně od­vrátila. Doktorka Olendzká strčila hlavu dovnitř. "Přišlo mi, že jsem vás slyšela mluvit. Jak se cítíte?"
Došla ke mně a položila mě na postel. Sáhla mi na kotník a zahýbala jím, aby zjistila rozsah poranění, a nakonec jen zavrtěla hlavou.
"Máte štěstí. Když vás sem přinesli, ječela jste tak, že jsem myslela, že vám tu nohu budeme muset amputovat. Musel to být jenom šok." Odstoupila. "Bylo by lepší, kdybyste zítra necvičila, ale jinak je to dobré, takže můžete jít."
Vydechla jsem úlevou. Na svou hysterii jsem si vůbec neopomínala - a bylo mi trapně, že jsem tak vyváděla -, ale byla jsem ráda, že nemám nic zlomeného ani vymknutého. Nemohla jsem si dovolit ztrácet tady čas. Potřebovala jsem trénovat a připravovat se na maturitu, která mě čeká na jaře.
Doktorka Olendzká mi dovolila odejít, načež za sebou sama zavřela dveře. Dimitrij došel k další židli a přinesl mi moje boty a kabát. Když jsem se tak na něj dívala, zčervenala jsem, když jsem si vybavila, co se stalo, než sem vpadla doktorka.
Sledoval mě, jak si obouvám jednu botu. "Máš anděla strážného."
"Nevěřím na anděly," oznámila jsem mu. "Věřím v sebe."
"V tom případě máš úžasné tělo." Tázavě jsem na něj pohlédla. "Že se ti dobře uzdravuje, tak jsem to myslel. Slyšel jsem o té nehodě..."
Neupřesnil, o jakou nehodu se mělo jednat, ale mohla to být jen jediná. Normálně mě štvalo o tom mluvit, ale s ním jsem měla pocit, že můžu říct cokoli.
"Všichni říkat, že jsem to neměla přežít," objasnila jsem. "Seděla jsem na blbým místě, když auto narazilo do stromu. Jediná Lissa seděla na bezpečným místě. Ona a já jsme vyvázly jen s pár škrábanci."
"A to nevěříš na anděly a na zázraky?"
"Ne. Já..."
Je to skutečně zázrak. Vedeš si skvěle...
A vtom mě napadlo asi milión myšlenek naráz. Možná... možná mám přece jen anděla strážného...
Dimitrij ihned zaznamenal, že se najednou chovám jinak. "Co se děje?"
Probírala jsem se svou myslí a snažila se posílit pouto. Léky na utlumení bolesti měly utišující účinek i na pouto. Přicházely ke mně slabé Lissiny pocity. Úzkost. Rozrušení.
"Kde je Lissa? Byla tady?"
"Nevím, kde je. Nechtěla se od tebe ani hnout Když jsem tě sem přinesl, seděla u tebe, dokud nepřišla doktorka. Uklidnila ses, až když si sedla těsně k tobě."
Zavřela jsem oči a bylo mi na omdlení. Uklidnila jsem se, když si Lissa sedla ke mně, protože odehnala mou bolest. Uzdravila mě…
Stejně jako v tu noc, kdy došlo k autohavárii.
Teď už mi to dávalo smysl. Neměla jsem to přežít. Všichni to říkali. Kdo ví, jaká jsem vlastně utrpěla zranění? Vnitřní krvácení. Zlomené kosti. Na tom už nezáleží, protože Lissa to spravila, stejně jako spravila, stejně jako spravila všechno ostatní. Proto se nade mnou skláněla, když jsem se probrala.
Proto nejspíš sama ztratila vědomí, když ji vezli do nemocnice. Potom byla celé dny vyčerpaná. Zrovna v té době začaly její deprese. Zdálo se, že je to normální reakce na ztrátu její rodiny, ale teď mě napadalo, jestli v tom nebylo něco víc. Jestli v tom nehrálo roli i moje uzdravení.
Znovu jsem otevřela svou mysl a snažila se najít Lissu. Pokud mě uzdravila i tentokrát, těžko říct, v jakém se právě může nacházet stavu. Její nálady byly propojeny s magickými schopnostmi a bylo to hodně intenzivní.
Léky už patrně přestaly účinkovat, a já se ocitla v její hlavě. Teď už to šlo lehce. Zasáhla mě úplná přílivová vlna emocí. Bylo to horší než její noční můry. Nikdy dřív jsem z ní necítila nic tak intenzivního.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home