VA (1) // 18.kapitola 2/2

16. march 2011 at 15:57 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Seděla na půdě kostela a plakala. Ani tak úplně nevěděla, proč vlastně brečí. Cítila radost a úlevu, že se mi nic vážného nestalo, že mě dokázala uzdravit. V tutéž chvíli si ale připa­dala strašně slabá, jak fyzicky, tak psychicky. Uvnitř byla vy­hořelá, jako by ztratila část ze sebe samé. Trápila se, že se na ni naštvu, až zjistím, že použila svoje schopnosti. Děsila se zítřej­šího vyučování, kdy bude předstírat, že je ráda s bandou lidí, jejichž jediným zájmem kromě utrácení rodinných peněz je posmívat se těm méně krásným a méně oblíbeným. Nechtěla jít s Aaronem na ples a dívat se na něj, jak ji zbožně pozo­ruje - a cítit jeho doteky -, když ho měla ráda jen jako kama­ráda.

Většina z toho byly její běžné starostí, ale zasáhly ji tvrdě a napáchaly větší škodu než u normálního člověka. Nedokázala svoje pocity vytřídit ani přijít na to, jak dávat všechno zase do pořádku
"Není ti nic?"
Zvedla hlavu a odhrnula si vlasy, které se jí nalepily na mokré tváře. Ve dveřích na půdu stál Christian. Ani ho neslyšela jít po schodech. Byla ztracená ve vlastním zármutku. Jiskřila v ní touha i vztek.
"Jsem v pohodě," vyštěkla. Popotáhla a snažila se zadržet slzy, nechtěla, aby ji viděl v tak slabé chvilce.
Opřel se o zeď, založil si ruce a nasadil nečitelný výraz. "Chceš... chceš si promluvit?"
"Ach..." Drsně se rozesmála. "Teď se mnou chceš mluvit? Pokoušela jsem se o to už tolikrát…"
"Já to nechtěl! To byla Rose..."
Zarazil se a já sebou trhla. Byla jsem totálně zničená.
Lissa se zvedla a došla k němu. "Co s tím má společnýho Rose?"
"Nic." Opět nasadil svou lhostejnou masku. "Zapomeň na to."
"Tak co je s Rose?" Přistoupila k němu blíž a i přes její vztek jsem cítila, jak ji Christian nevysvětlitelně přitahuje. A pak jí to došlo. "To ona tě k tomu přiměla, že jo? Řekla ti, aby ses se mnou přestal bavit?"
Neochvějně zíral přímo před sebe. "Asi to tak bylo nejlepší. Jenom bych s tebou všechno pokazil. A ty bys nebyla tam, kde jsi teď."
"Co to má znamenat?"
"Co asi? Bože! Lidi teď ožívají a umírají na tvůj rozkaz, Vaše Výsosti."
"Jsi dost melodramatický."
"Vážně? Celý den slyším jenom, jak se všichni baví o tom, co děláš, co si myslíš, co máš na sobě. Jestli se ti bude líbit. Koho máš ráda. Koho nenávidíš. Jsou tvoje loutky."
"Tak to není. A navíc, já to musím dělat. Abych se pomstila Mie…"
Obrátil oči v sloup a zadíval se jinam. "Vždyť už ani nevíš, za co se jí mstíš."
Lissa se rozzuřila ještě víc. "Navedla Jesse a Ralfa, aby vykládali všechny ty hrozný věci o Rose! To jí nemůže jen tak projít."
"Rose něco vydrží. Zvládla by to."
"Tys ji neviděl," odvětila tvrdošíjně. "Brečela."
"No a? Lidi občas brečí. I ty brečíš."
"Ale Rose ne."
Otočil se k ní a na rtech mu hrál temný úsměv. "Nikdy jsem neviděl nikoho, jako jste vy dvě. Pořád se tak strachujete jedna o druhou. U ní to chápu - je tvoje strážkyně -, ale ty jsi úplně stejná."
"Je to moje kamarádka."
"Asi je to tak jednoduchý. Co já vím." Zamyšleně po­vzdechl, načež sklouzl zase ke svému sarkasmu. "Každopádně, co ta Mia? Mstíš se jí za to, co provedla Rose. Ale uniká ti ten smysl. Pročto udělala?"
Lissa se zamračila. "Protože žárlila na mě a na Aarona..."
"Je v tom něco víc, princezno. Na co by měla žárlit? Už ho přece měla. Nemusela na tebe útočit, aby ho získala zpátky. Stačilo, aby všem předvedla, jak jsou spolu šťastní a jak se milujou. Něco jako vy teď," dodal suše.
"Dobře. A co je v tom teda ještě dalšího? Proč mi chtěla zničit život? Nikdy jsem jí nic neudělala - myslím před tím­hle."
Naklonil se k ní a jeho křišťálově modré oči se vpalovaly do jejích.
"Máš pravdu. Tys jí nic neudělala - ale tvůj brácha ano."
Lissa se od něj odtáhla. "O mým bratrovi nic nevíš."
"Vím, že Miu přefikl. Doslova."
"Nech toho a nelži."
"Nelžu. Přísahám Bohu nebo v koho to vlastně věříš. Bavil jsem se s Miou, když byla ještě v prváku. Nebyla moc oblíbená, ale byla chytrá. To je pořád. Pracovala ve spoustě výborů s královskými - chodila na tancovačky a na večírky. Nevím o tom všechno. Ale vím, že se na nějaký takový akci seznámila s tvým bráchou a tak nějak to dali dohromady."
"To není pravda. Věděla bych to. Andre by mi to řekl."
"Kdepak. Neřekl to nikomu. A jí řekl, aby to taky nikomu nevykládala. Přesvědčil ji, že to bude jejich romantický tajemství, ale ve skutečnosti jenom nechtěl, aby jeho kámoši věděli, že spí s nekrálovskou prvačkou."
"Jestli ti tohle pověděla Mia, pak si to všechno vymyslela" vyjekla Lissa.
"No, neřek bych, že si to vymyslela. Viděl jsem ji totiž brečet. Po několika týdnech jí už měl tvůj brácha plný zuby a rozešel se s ní. Oznámil jí, že je pro něj moc mladá a že nemů­že mít vztah s holkou, která není z dobrý rodiny. Vyrozuměl jsem, že se k ní nechoval moc hezky - ani se neobtěžoval s kecy typu ,budeme kamarádi'."
Lissa výhružně přiblížila obličej k Christianovu. "Vždyť jsi Andreho ani neznal. Tohle by nikdy neudělal."
"Ty jsi ho neznala. Ke svojí sestřičce se jistě choval hezky; určité tě měl moc rád. Ale ve škole s kamarády se choval jako idiot, stejně jako všichni královští. Vídal jsem ho, protože mně nic neunikne. Je to snadný, když si tě nikdo nevšímá."
Zadržela vzlyknutí a netušila, jestli by mu měla věřit, nebo ne. "Tak proto mě Mia nenávidí?"
"Jo. Nenávidí tě kvůli němu. A taky proto, že jsi královská a ona si připadá mezi královskými nejistě. Proto se tak tvrdě snaží mezi ně zapadnout a kamarádit s nima. Řekl bych, že je jenom náhoda, že skončila s tvým bejvalým, ale teď, když jsi zpátky, nejspíš se tím všechno jen zhoršilo. Tys jí přebrala kluka a rozšířily jste drby o jejích rodičích, což mi přijde jako nejlepší způsob, jak zařídit, aby trpěla. Dobrá práce."
Pocítila nepatrné bodnutí v hrudi, jak se cítila provinile. "Stejně myslím, že kecáš."
"Můžeš mě nazvat mnoha jmény, ale rozhodně nejsem lhář. To je tvůj obor. A Rosin."
"My ne…"
"Zveličování historek o něčích rodičích? Prohlášení, že mě nenávidíš? Předstírání, že jsi kámoška s lidma, o kterých si myslíš, že jsou úplně blbí? Chození s klukem, kterýho nemáš ráda?"
"Mám ho ráda."
,A.máš ho ráda, nebo se ti líbí?"
"To je snad jedno."
"Není. Líbí se ti chodit s velkým blonďatým kreténem a smát se jeho přitroublým vtipům."
Pak se najednou zničehonic naklonil a políbil ji. Bylo to žhavé, rychlé a naléhavé, čišel z toho hněv a vášeň a touha, kterou Christian dusil v sobě. Lissu takhle nikdy nikdo nepolíbil. Cítila jsem, jak na to reaguje, jak na něj reaguje - s ním si připadala mnohem víc živá než s Aaronem nebo s kýmkoli jiným.
Christian se od ní odtrhl, ale obličej měl pořád blízko u je­jího.
"A tohle děláš s někým, koho máš ráda."
Lisse bušilo srdce vztekem i touhou. "Nemám tě ráda, ani se mi nelíbíš. A myslím, že ty i Mia lžete o Andrem. Aaron by si nikdy nic takovýho nevymyslel."
"To asi proto, že Aaron nikdy neřekne víc než jednoslabič­ný slovo."
Odvrátila se. "Vypadni. Padej ode mě."
Komicky se rozhlédl kolem. "Nemůžeš mě vyhodit. Nájemní smlouvu jsme podepsali oba."
"Vypadni!" zakřičela. "Nenávidím tě!"
Uklonil se. "Cokoli si přejete. Vaše Výsosti." S posledním temným pohledem opustil půdu.
Lissa se svezla na kolena a dovolila slzám, které před ním zadržovala., aby se jí vyřinuly z očí. Pomalu jsem se přestávala orientovat v tom, co ji vlastně tak strašně trápí. Bůh ví, že mě taky pár věcí dokáže rozhodit - jako třeba ten incident s Jessem -, ale nepodléhám tomu tak jako ona. Její starosti v ní vířily a bušily jí do mozku. Historky o Andrem. Miina nenávist. Christianův polibek. Moje uzdravení. Uvědomila jsem si, že takhle vypadá opravdová deprese. Opravdové šílenství.
Lissa se utápěla ve vlastní bolesti, a tak učinila jediné rozhodnutí, které dokázala. Udělala jedinou věc, která ji dokáže zbavit těch pocitů. Otevřela svoji peněženku a vytáhla z ní žiletku, kterou vždycky nosila s sebou…
Bylo mi z toho špatně, ale nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Cítila jsem, jak se řeže do levé ruky a pozoruje , jak z pravidelných ran na její bílé pleti vytéká krev. Jako vždyť se vyhnula tepnám, ale řezy byly tentokrát hlubší. To řezání strašně bolelo, ale Lissa se takhle aspoň soustředila na fyzickou bolest, která odvedla její pozornost od duševních muk. Takhle si připadala, že má zas všechno pod kontrolou.
Na zaprášenou podlahu dopadaly kapky krve a Lissin svět se začal točit. Její vlastní krev ji fascinovala. Po celý ži­vot si brala krev od jiných. Ode mě. Od dárců. A teď se krev prolévala. Nervózně se zachichotala, připadalo jí to zábavné. Možná, že když si vypouštěla krev, jako by ji vracela těm, od nichž si ji brala. Nebo možná svou krví jen plýtvala, plýtvala posvátnou krví Dragomirů, po níž byli všichni jako posedlí.
Nacpala jsem se do její hlavy a teď jsem se nemohla do­stat ven. Její emoce mě teď úplně polapily - byly příliš silné a mocné. Ale já musela uniknout - to jsem si uvědomova­la každou částečkou svého bytí. Musela jsem ji zastavit. To uzdravení ji oslabilo a teď ještě k tomu ztrácela spoustu krve. Bylo načase to někomu říct.
Konečně se mi podařilo odtrhnout se od ní. Zjistila jsem, že jsem pořád ještě na klinice. Dimitrij mě držel za ramena a jemně se mnou třásl, při čemž neustále opakovat moje jméno ve snaze získat mou pozornost. Vedle něj stála doktorka Olendzká a tvářila se zahloubaně a zaujatě.
Zadívala jsem se na Dimitrije a uvědomila si, jak moc se o mě strachuje. Záleží mu na mně. Christian mi řekl, abych našla někoho, komu věřím, kdo mi s Listou pomůže. Tu radu jsem nebrala na vědomí, protože jsem nevěřila nikomu kromě ní. Ale když jsem se teď dívala na Dimitrije a cítila naše vzájemné pochopení, věděla jsem, že věřím i někomu jinému.
Když jsem promluvila, znělo to skřípavě. "Vím, kde je. Lissa. Musíme jí pomoct."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home