VA (1) // 24.kapitola 2/2

16. march 2011 at 16:10 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Spousta královských ji ignorovala a za jejími zády pomlou­vala. Co ale bylo ze všeho nejvíc překvapující - Mia, přesto­že byla naprosto ponížena, se dokázala zase vrátit mezi pár svýchkrálovských kamarádů. To jen dokazovalo mou teorii. Nezůstala na dně dlouho. A když jsem kolem ní jednoho dne šla do třídy, zaregistrovala jsem první známky toho, že se už zase chce mstít. Postávala tam s několika dalšími lidmi a mlu­vila tak nahlas, že určitě chtěla, abych to slyšela.

"...dokonalý pár. Oba pocházejí z naprosto potupných a zavržených rodin."
Zaťala jsem zuby, šla dál a sledovala její pohled namíře­ný na Lissu s Christianem, kteří stáli opodál. Byli ztraceni ve vlastním světě a pohled na ně byl úchvatný - ona blond se světlou pletí, on modrooký a černovlasý. Nemohla jsem si pomoct a taky jsem se na ně dívala. Mia měla pravdu. Obě jejich rodiny byly potupeny. Taťána veřejně odsoudila Lissu, a i když nikdo "neobviňoval" Ozerovy za to, co se stalo Christianovým rodičům, ostatní morojské královské rodiny si od nich dál držely odstup.
Ale Mia měla pravdu i v tom druhém. Lissa a Christian se k sobě dokonale hodili. Možná, že byli vyvrhelové, ale Dragomirové a Ozerové kdysi patřili k nejmocnějším vůdcům. Během té krátké doby, co byli ti dva spolu, se začali vzájem­ně ovlivňovat tak pozitivním způsobem, že se mohli klidně zařadit mezi své předky. On získal něco z jejích uhlazených společenských dovedností; ona se naučila ovládat své vášně. Čím víc jsem je sledovala, tím víc mi připadalo, že energie a spokojenost, která z nich vyzařuje, je téměř viditelná.
Ani se nikam nedrali.
Jak jsem tak o tom uvažovala, možná právě tohle spolu s Lissinou přívětivostí bylo to, co k ní táhlo lidi. Náš okruh společenských známostí se začal rozrůstat. Samozřejmě se k nám připojil Mason, který se nijak netajil tím, že má o mě zájem. Lissa si ze mě kvůli tomu dost utahovala a já vůbec nevěděla, co s ním mám dělat. Částečně jsem si říkala, že by bylo načase začít s ním vážně chodit, jenže zbytkem své by­tosti jsem toužila po Dimitrijovi.
Ten se ke mně většinou choval tak, jak by každý očekával, že se bude učitel chovat ke studentce. Byl pohotový. Milý. Přísný. Chápavý. Náš vztah byl úplně normální, nikdo ne­mohl pojmout sebemenší podezření, že mezi námi k něčemu došlo - jen občas se naše pohledy setkaly. A jakmile jsem pře­konala svou počáteční emocionální reakci, došlo mi, že pokud se týká nás dvou, technicky vzato měl pravdu. Věkový rozdíl byl problém, ano, především proto, že jsem pořád byla stu­dentka Akademie. Ale ta druhá věc, o níž se zmiňoval..., to mi nikdy nepřišlo na mysl. A mělo. Dva strážci, kteří by spo­lu chodili, by klidně mohli vzájemně odlákat svou pozornost od Moroje, kterého by měli chránit. Nemohli bychom dovolit, aby se tohle stalo, nemohli bychom riskovat její život kvůli svým touhám. Jinak bychom nebyli o nic lepší než strážce Badicových, který utekl. Jednou už jsem Dimitrijovi řekla, že na mých pocitech nezáleží. Ona je nejdůležitější.
Jen jsem doufala, že to budu moct dokázat.
"To je blbý s tím uzdravováním," pověděla mi Lissa.
"Hmm?" Seděly jsme v jejím pokoji a předstíraly, že se učíme, zatímco moje myšlenky se týkaly pouze Dimitrije. Sice jsem ji náležitě poučila o zachovávání tajemství, ale neřekla jsem jí o něm ani o tom, jak blízko ztrátě panenství jsem se ocitla. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala přimět k tomu, abych jí to řekla.
Odhodila učebnici dějepisu, kterou držela v ruce. "Že se musím vzdát uzdravování. A nátlaku." Jak vyslovila to dru­hé, zamračila se. Uzdravování bylo považováno za úžasný dar, který vyžadoval další bádání; nátlak se setkal s vážným pokáráním ze strany Kirové a profesorky Carmackové. "Totiž, teď jsem šťastná. Potřebovala jsem pomoct už před jak dlou­hou dobou - v tom jsi měla pravdu. Jsem ráda, že beru ty prášky. Jenže Viktor měl taky pravdu. Už nemůžu dál použí­vat éter. Ale pořád ho cítím... Chybí mi, že už se ho nemůžu dotknout."
Tak docela jsem nevěděla, co na to říct. Takhle jsem ji měla radši. Když už jí nehrozilo šílenství, jako by byla zase celá, spokojená a pro každou zábavu, stejná jako Lissa, kterou jsem vždycky měla znala a měla ráda. Když jsem ji teď viděla, bylo snadné uvěřit tomu, co o ní říkal Viktor, že by se mohla stát vůdkyní. Připomínala mi její rodiče a Andreho - jak vyvolá­vali oddanost v každém, kdo je poznal.
"A to je další věc," pokračovala. "Říkal, že se toho nemů­žu vzdát. Měl pravdu. Bolí to, když nemůžu používat magii. Občas to tak strašně chci."
"Já vím," povzdechla jsem. Cítila jsem její bolest. Ty práš­ky utlumovaly její magické schopnosti, ale naše pouto ne.
"Pořád myslím na všechny věci, co bych mohla udělat, na všechny lidi, kterým bych mohla pomoct." Tvářila se lítostivě.
"Nejdřív musíš pomoct sama sobě," oznámila jsem jí od­hodlaně. "Nechci, aby ti to zase ublížilo. To nedovolím."
"Já vím. Christian říká to samý." Usmívala se jako nadopo­vaná, jako ostatně vždycky, když na něj pomyslela. Kdybych věděla, že se z nich stanou takoví zamilovaní idioti, asi bych tak netoužila po tom, aby se dali dohromady. "Nejspíš máte všichni pravdu. Lepší chtít používat magii a být normální, než ji používat a být magor. Nic mezi tím nejde."
"Ne," připustila jsem. "Co se tohohle týče, tak ne."
A pak, zničehonic, mě něco napadlo. Bylo něco mezi tím. Připomněla mi to Nataliina slova. To za to stojí, stojí to za to, vzdát se slunce a magie.
Magie.
Profesorka Karpová se nestala Strigojkou proto, že se zbláznila. Stala se Strigojkou proto, aby si zachovala duševní zdraví. Když se někdo stane Strigojem, úplně ho to odřízne od možnosti používat magii. Necítí to. Už po tom netouží. Dívala jsem se na Lissu a začínala se o ni bát. Co když jí to taky dojde? Chtěla by to taky udělat? Ne, uvědomila jsem si okamžitě. Tohle by Lissa nikdy neudělala. Na to byla moc silná osobnost, moc morální. A dokud bude brát ty prášky, bude uvažovat rozumně, což ji odradí od toho, aby provede něco tak drastického.
Ta myšlenka mě přesto dokopala k tomu, abych zjistila ještě jednu, poslední věc. Následujícího rána jsem zašla dokostela a v jedné z lavic čekala, až se objeví kněz.
"Ahoj, Rosemarie," pozdravil mě, zjevně překvapen. "Mů­žu pro tebe něco udělat?"
Vstala jsem. "Potřebuju se dovědět víc o svatým Vladimí­rovi. Přečetla jsem tu knihu, co jste mi dal, a taky pár dalších." Oknihách ukradených z půdy kostela jsem se raději nezmíni­la. "Nikde se ale nepíše, jak zemřel. Co se stalo? Jak jeho život skončil? Byl nějak umučenej?"
Kněz povytáhl rozčepýřené obočí. "Ne. Zemřel v pokroči­lém věku. Klidně."
"Určitě? Nestal se z něj Strigoj, ani nespáchal sebevraždu?"
"Ne, jistěže ne. Jak tě to napadlo?"
"No..., byl svatej a tak, ale taky byl tak trochu blázen, že jo? Četla jsem o tom. Myslela jsem, že ho třeba mohlo potkat něco takovýho."
Tvářil se vážně. "Je pravda, že bojoval s démony šílenství po celý život. Byl to zápas a on někdy opravdu chtěl zemřít. Ale překonal to. Nedovolil jim, aby ho porazili."
Zírala jsem na něj v úžasu. Vladimír nebral žádné prášky a zjevně dál používal magii.
"Jak? Jak to dokázal?"
"Silou vůle asi. Nu..." Odmlčel se. "Bylo to tohle a Anna."
"Stínem políbená Anna," zamumlala jsem. "Jeho strážkyně."
Kněz přikývl. "Zůstávala s ním. Když byl čím dál slabší, ona ho držela nad vodou. Naléhala na něj, aby zůstal silný a nikdy se nepoddá val svému šílenství."
Z kostela jsem vyšla jako omráčená. Anna to dokázala. Anna dokázala vést Vladimíra střední cestou a pomáhala mu konat zázraky, aniž by se Vladimír dočkal strašlivého kon­ce. Profesorka Karpová takové štěstí neměla. Neměla strážce, s nímž by měla pouto. Neměla nikoho, kdo by ji podržel.
Lissa ano.
Súsměvem jsem si to namířila přes nádvoří k jídelně. Život mi teď připadal mnohem lepší, takový pocit už jsem ne­měla hodně dlouho. Můžeme to zvládnout, Lissa a já. Spolu to můžeme zvládnout.
Vtom jsem koutkem oka postřehla nějaký tmavý pohybu­jící se tvar. Proletěl kolem mě a přistál na nedalekém stromě. Zastavila jsem se. Byl to havran, velký a divoký, s lesklým černým peřím.
Po chvilce jsem si uvědomila, že to není jen tak nějaký ha­vran; byl to ten havran. Ten, kterého Lissa uzdravila. Žádný jiný pták by nepřistál tak blízko dhampýra. A žádný jiný pták by na mě nekoukal tak inteligentně a jako by mě znal. Nemohla jsem uvěřit, že je pořád tady. Mráz mi projel páteří a začala jsem couvat. Pak mi to došlo.
"Ty s ní máš taky pouto, že jo?" zeptala jsem se, při čemž jsem si plně uvědomovala, že kdyby mě někdo uviděl, po­myslel by si, že jsem cvok. "Přivedla tě zpátky. Jsi stínem políbený."
To byla hodně hustá záležitost. Natáhla jsem k němu ruku a tak napůl jsem doufala, že na ní přistane jako v nějaké dra­matické scéně z filmu. Ale havran se na mě jen podíval, jako bych byla idiot, roztáhl křídla a odletěl.
Dívala jsem se za ním, jak odlétá do soumraku. Pak jsem se otočila a vydala se hledat Lissu. Z dálky jsem zaslechla krákání, které znělo skoro jako smích.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home