VA (1) // 4.kapitola 2/3

16. march 2011 at 14:50 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Nato jsme umlkly. Všichni Morojové ovládají živlovou magii. To je jedna z věcí, která odděluje živé vampýry od Strigojů, mrtvých vampýrů. Morojové považují magii za dar. Je součástí jejich duše a spojuje je se světem.
Před dávnými dobami používali magii zcela veřejně, aby zabránili přírodním katastrofám nebo získali víc jídla a vody. To už sice dělat nemusejí, nicméně magii mají pořád v krvi. Spaluje je nutkání magii použít a ovládat své schopnosti. Akademie, jako je tato, pomáhají Morojům pracovat s jejich magickými schopnostmi a učí je, jak ty schopnosti dále rozši­řovat. Studenti se také musejí naučit nezbytná magická pra­vidla, která platila po staletí a byla přísně vyžadována.

Všichni Morojové mají u jednotlivých živlů jen malé schopnosti. Studenti v našem věku se "specializují", až když jim ovládání některého živlu začne jít lépe než ovládání ostat­ních: země, vody, ohně nebo vzduchu. Nespecializovat se na nic je jako neprojít si pubertou.
A Lissa..., no, Lissa se zatím ještě nespecializovala.
"Učí to pořád profesorka Carmacková? Co říkala?"
"Říkala, že se toho neobává. Myslí, že to přijde."
"Pověděla... Povědělas jí o..."
Lissa zavrtěla hlavou. "Ne. Jasně, že ne."
Nechaly jsme to téma plavat. Bylo to něco, o čem jsme hodně přemýšlely, ale moc jsme o tom nemluvily.
Znovu jsme se daly do pohybu a hledaly jsme stůl, kam si sednout. Několik párů očí na nás civělo s nestydatou zvěda­vostí.
"Lisso!" ozval se poblíž hlas. Podívaly jsme se tím směrem a spatřily Natálii, jak na nás mává. Viktor byl její otec, ale my jsme s ní zas tolik nekamarádily.
Lissa jen pokrčila rameny a zamířila k ní. "Proč ne?"
Neochotně jsem ji následovala. Natálie byla příjemná, ale taky byla jednou z nejnezajímavějších osob, jaké jsem kdy potkala. Většina příslušníků královských rodů na škole tu postavení jako nějaké celebrity, ale Natálie v tomhle nesplynula s davem. Byla moc jednoduchá, nezajímala se o školní politiku a naprosto netušila, jak manipulovat s lidmi.
Nataliini kamarádi nás sledovali s tichou zvědavostí, aleona ne. Rozpřáhla paže a obě nás objala. Stejně jako Lissa měla i ona zelené oči jako z nefritu, ale vlasy měla smolně černé, jako Viktor, než mu je jeho choroba obarvila na šedo.
"Jste zpátky! Já věděla, že se vrátíte! Všichni říkali, že už se nikdy nevrátíte, ale já tomu nevěřila. Věděla jsem, že ne­můžete zůstat pryč. Proč jste odešly? Tady koluje tolik verzí o důvodu vašeho útěku!" Vyměnily jsme si s Lissou zoufa­lé pohledy a Natálie řečnila dál. "Camille povídala, že jedna z vás byla v tom a musela jít na potrat, ale já vím, že to není pravda. Někdo zas říkal, že jste se nakvartýrovaly k Rosině mámě, ale domyslela jsem si, že paní ředitelka Kirová a taťka by nebyli tak naštvaní, kdyby to bylo takhle. Víš, že bychom spolu mohly bydlet? Mluvila jsem s..."
Kecala pořád dál a přitom, se jí občas zaleskly tesáky. Zdvořile jsem se usmívala a nechala Lissu, aby se s tím nápo­rem vypořádala sama. Jenže pak Natálie položila nebezpečný dotaz.
"Jak jsi sháněla krev, Lisso?"
Všichni u stolu na nás tázavě pohlédli. Lissa strnula, ale já se do toho vložila. Ta lež vyšla z mých rtů zcela přirozeně.
"Ale, to je brnkačka. Spousta lidí to chce zkusit."
"Vážně?" dotázal se jeden z Nataliiných kamarádů s vykulenýma očima.
"Jo. Najdeš je na večírcích a tak. Všichni se chtějí něčím sjet a vůbec jím nedochází, že to můžou i z upířího kousnutí, Stejně je většina z nich tak mimo, že si to pak ani nepamatujou." Už jsem nevěděla, co přidat za další podrobnosti, a tak jsem jen spokojeně drsňácky pokrčila rameny. Nezdálo se, že by o tom někdo z nich věděl něco bližšího. "Jak říkám, je to brnkačka. Skoro jednodušší než tady ti dárci."
Natálie to vzala a pak se zaměřila na jiné téma. Lissa mě obdařila vděčným pohledem.
Konverzaci už jsem nevnímala a místo toho jsem se rozhlí­žela po známých tvářích a snažila se přijít na to, kdo s kým to teď táhne a kdo je teď nejuznávanější. Mason seděl se skupin­kou noviců, a jakmile mě zaregistroval, usmála jsem se na něj. Vedle seděla skupinka královských Morojů, která se něčemu hlasitě smála. Seděl s nimi i Aaron s tou blondýnou.
"Hele, Natálie," skočila jsem jí do řeči. Nevypadala, že by jí to vadilo. "Kdo je ta Aaronova nová holka?"
"Co? Aha. Mia Rinaldiová." Když viděla můj nechápavý pohled, zeptala se: "Ty si na ni nepamatuješ?"
"Měla bych? Byla tady, než jsme odešly?"
"Byla tady vždycky," objasnila Natálie. "Je jen o rok mlad­ší než my."
Tázavě jsem se podívala na Lissu, která jen pokrčila ra­meny.
"Proč je na nás tak naštvaná?" dotázala jsem se. "Vůbec ji neznáme."
"Nevím," odvětila Natálie. "Možná jenom žárlí. Když jste odešly, nebyla nikdo. Pak se stala fakt populární a bylo to fakt rychle. Není z královskýho rodu ani nic podobnýho, ale jak­mile začala chodit s Aaronem, tak..."
"Dobře, dík," přerušila jsem ji. "Na tom vlastně ani..."
Odtrhla jsem pohled od Natálie a zadívala se na Jesse Zeklose, který právě procházel kolem našeho stolu. Ach, Jesse. Úplně jsem na něj zapomněla. Ráda jsem flirtovala s Masonem a dalšími novici, ale Jesse - to byla úplně jiná ka­tegorie. S ostatními kluky flirtujete prostě proto, že vám dělá dobře flirtování samotné. S Jessem flirtujete proto, že doufáte, že se s ním někde ocitnete polonahé. Byl to Moroj z královského rodu, tak sexy, že by na sobě měl nosit nápis Varování, hořlavina. Setkal se s mým pohledem a zazubil se.
"Ahoj, Rose, vítej zpátky. Pořád ještě lámeš srdce?"
"Hlásíš se dobrovolně?"
Jeho úsměv se rozšířil. "Tak se někdy sejdem a uvidíme, jestli to zvládneš."
Šel dál a já ho provázela obdivným pohledem. Natalie a její kámoši na mě zděšeně zírali. Možná jsem nebyla bůh, jako Dimitrij, ale v téhle skupině jsme s Lissou obě byly bohyně - nebo aspoň bývalé bohyně.
"Ty vado," vyjekla jedna holka. Nevybavovala jsem si její jméno. "To byl Jesse."
"Ano," přitakala jsem s úsměvem. "Rozhodně to byl on."
"Kéž bych vypadala jako ty," povzdechla.
Prohlížela si mě. Technicky vzato jsem byla napůl Morojka ale vypadala jsem spíš jako člověk. Když jsme byly s Lissou na útěku, zapadla jsem mezi lidi tak, že jsem ani moc nepřemýšlela o tom, jak vypadám. Tady mezi štíhlými nevyvinu­tými Morojkami vyčnívaly určité moje rysy - myslím větší prsa a kulatější boky. Věděla jsem, že jsem hezká, ale morojským klukům moje tělo připadalo víc než jen hezké: sexy, ale riskantním způsobem. Dhampýrky představovaly exotickou kořist, novotu, jakou chtěli "zkusit" všichni morojští kluci.
Bylo ironií, že dhampýrky tady byly tak přitažlivé, pro­tože hubené Morojky se mnohem víc podobaly vychrtlým modelkám, ve světě lidí tak populárním. Většina lidí nikdy nedosáhne téhle "ideální" vychrtlosti, stejně jako Morojky ne­budou nikdy vypadat jako já. Každý chce to, co mít nemůže.

Lissa a já jsme vedle sebe seděly na odpoledním vyučová­ní, ale moc jsme nemluvily. Jak říkala, to čumění na nás nepřestalo, ale zjistila jsem, že čím víc s lidmi mluvím, tím jsou přátelštější. Zdálo se, že si pomalu a postupně vzpomínají, kdo jsme, a novinky o našem senzačním útěku a návratu už pomalu přestávaly být novinkou.
Nebo bych možná spíš měla říct, že si vzpomněli, kdo jsem . Protože jenom já jsem mluvila. Lissa jen zírala před sebe a poslouchala, ale ani se nepokusila zapojit do hovoru. Cítila jsem z ní úzkost a smutek.
"Fajn," pověděla jsem jí, když konečně skončilo vyučová­ní. Stály jsme před školou a já si uvědomovala, že už jenom tím porušuju svou dohodu s Kirovou. "Nezůstanem tady," řekla jsem a obezřetně se rozhlédla po kampusu. "Najdu způ­sob, jak odtud vypadnout."
"Vážně si myslíš, že to můžeme udělat podruhé?" zeptala se tiše Lissa.
"Rozhodně." Mluvila jsem sebejistým tónem a opět jsem byla ráda, že neumí číst moje pocity. První útěk byl už tak dost riskantní. Udělat to znovu by byla pěkná hovadina, a na­víc mě nenapadal žádný způsob, jak to provést.
"Ty bys do toho fakt šla?" Usmívala se spíš pro sebe než na mě, jako by ji zrovna napadlo něco legračního. "Jasně, že bys do toho šla. Já jenom..." Povzdechla. "Nevím, jestli bychom měly zdrhnout. Možná - možná bychom měly zůstat."
Zamrkala jsem údivem. ,,Co?" Nebyla to právě jedna z mých nejvýmluvnějších odpovědí, ale bylo to to nejlepší, na co jsem se zmohla. Tohle bych od ní nikdy nečekala.
"Viděla jsem tě, Rose. Viděla jsem tě, jak ses při vyučování bavila s ostatními novici o cvičení. Chybí ti to."
"To za to nestojí," hádala jsem se s ní. "Ne když..., ne když ty..." Nedokázala jsem dokončit větu, ale uvědomovala jsem si, že má Lissa pravdu. Měla mě přečtenou. Ostatní novicové mi opravdu chyběli. Dokonce i někteří Morojové. Ale bylo v tom něco víc než jen tohle. Trápila mě moje nezkušenost a to, jak moc jsem zaostávala za ostatními.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home