VA (1) // 5.kapitola 1/2

16. march 2011 at 14:54 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Bývali Strigojové. Regiment strážců je dostihl a zabil. Pokud ty řeči, co se šířily, byly pravdivé, Christian byl oči­tým svědkem té události, když byl ještě malý. A přestože sám nebyl Strigoj, pár lidí si myslelo, že k tomu nemá daleko. Neustále chodil v černém a uznával jen sám sebe.
Ať už byl Strigoj nebo ne, nevěřila jsem mu. Byl to pitomec a já v duchu řvala na Lissu, aby tam odtud vypadla - ne že by můj křik k něčemu byl. Debilní jednosměrné pouto.
"Co tady děláš?" zeptala se.

"Koukám, co je tu zajímavého. Tahle plátěná skládací žid­le se v tomhle ročním období může celkem hodit. A támhle máme starou bednu nacpanou spisy blahoslaveného a šíle­ného svatého Vladimíra. A nesmíme zapomenout ani na ten nádherný stůl bez noh támhle v rohu."
"Kašlu na to." Obrátila oči v sloup a vydala se ke dveřím, ale on jí zastoupil cestu.
"No a co ty?" dobíral si ji. "Proč jsi tady? Nemusíš náho­dou jít na nějakej večírek nebo někomu zničit život?"
Lisse se náhle vrátila její jiskra. "No to je super. Vypadám snad, že tady odříkávám liturgii? Snažíš se mě naštvat, aby sis dokázal, jakej jseš frajer? Nějaká holka, ani nevím, jak se jmenuje, na mě dneska ječela a teď ještě ty. Jaký to je, zůstat úplně sám?"
"Aha, tak proto jsi tady. Rozjedeme litovací večírek."
"To není fór. Myslím to vážně." Poznala jsem, že Lissa už začíná pořádně zuřit. Přebilo to i její nedávnou úzkost.
Pokrčil rameny a ledabyle se opřel a o svažující se zeď. "Já jsem pro. Miluju litovací večírky. Škoda, že jsem nepřinesl papírový čepičky. Tak nad čím chceš skučet nejdřív? Jak jsi celej den strávila tím, že ses snažila být zase oblíbená a milovaná? Jak musíš čekat pár týdnů, než Hollister pošle nový oblečení? Kdybys k němu běžela, třeba by to netrvalo tak dlouho."
"Nech mě jít," procedila vztekle skrz zuby a tentokrát ho odstrčila na stranu.
"Počkej," ozval se, když už byla ve dveřích. Z jeho hlasu seúplně vytratil sarkasmus. "Jaký... Jaký to bylo?"
"Co jaký bylo?" vyštěkla.
"Když jsi byla pryč. Venku z Akademie."
Než odpověděla, na chviličku zaváhala. Tenhle přirozený pokus o navázání rozhovoru ji vyvedl z míry. "Bylo to super. Nikdo nevěděl, kdo jsem. Prostě jsem byla jen další obličej. Žádná Morojka. Žádná princezna. Nic." Zadívala se na podlahu. "Tady si všichni myslí, že vědí, kdo jsem."
"Jo. Je dost těžký přežít svou minulost," pronesl hořce.
V tu chvíli Lisse došlo - a mně se zpožděním taky-, jak těžké to Christian musí mít. Lidé se k němu většinou chovali, jako by ani neexistoval. Jako by byl duch. Nemluvili s ním ani o něm. Prostě ho vůbec nebrali na vědomí. Zločin jeho rodi­čů byl až příliš hrůzný a jeho stín dopadal na celou rodinu Ozerových.
Beztak ji ale už naštval natolik, že ho teď litovat nedoká­zala.
"Počkej - tohle je ten tvůj litovací večírek?"
Rozesmál se, skoro jako by s tím souhlasil. "V téhle míst­nosti provádím soukromé litovací večírky už rok."
"Promiň," vydechla Lissa naštvaně. "Ale já sem chodila, ještě než jsem zdrhla. Chodím sem dýl, takže si to tady můžu nárokovat."
"Práva squatterů. Já se navíc musím poflakovat kolem kostela, jak nejdýl to jenom jde, aby lidi věděli, že se ze mě nestal Strigoj... zatím." Znovu se vrátil ten jeho zatrpklý tón.
"Pokaždé tě vídám na mši. To je jediný důvod, proč tam chodíš? Abys vypadal dobře?" Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu. To je další následek jejich hříchů proti světu.
"Jasně," odvětil. "Proč tam jinak chodit? Pro dobro duše?"
"To je jedno," odsekla Lissa, která měla zjevně jiný názor. "Tak tě tu nechám o samotě."
"Počkej," požádal ji znovu. Nevypadal, že by chtěl, aby odešla. "Nabízím ti dohodu. Můžeš sem taky chodit, když mi povíš jednu věc."
"Jakou?" Zadívala se na něj.
Naklonil se k ní. "Ze všech těch drbů, co jsem o tobě dneska slyšel - a věř mi, že jich bylo hodně, i když je nikdo nepo­vídal přímo mně - je jeden, kterej mě zaujal. Lidi rozebírali všechno možný: proč jste odešly, co jste venku dělaly, proč jste se vrátily, jakou máš specializaci, co Rose řekla Mie, bla bla bla. A mezi tím vším nikdo, vůbec nikdo nezpochybnil tu stupidní historku, co povídala Rose o těch sockách, co ti dovolí pít jejich krev."
Sklopila zrak a já ucítila, jak se jí krev hrne do tváří. "Není to historka a už vůbec ne stupidní."
Tiše se zasmál. "Já jsem žil s lidmi. S tetou jsme se drželi stranou po tom, co moji rodiče... umřeli. Není tak lehký opat­řit si krev." Když neodpovídala, znovu se zasmál. "Byla to Rose, že jo? To ona tě krmila."
Oběma námi znovu projel strach. O tom se nikdo na celé škole neměl dovědět. Kirová a strážci, co byli v obraze, to věděli, ale nechávali si to pro sebe.
"No jestli tohle není přátelství, pak už nevím, co by přátel­ství mělo být," konstatoval.
"Nesmíš to všude rozhlásit," vyhrkla.
To nám tak ještě chybělo. Jak mi bylo připomenuto, dárci jsou závislí na upířím kousnutí. Přijímáme to jako součást života, ale stejně na dárce pohlížíme spatra. Když Morénovi dovolí někdo jiný - a obzvláště dhampýr -, aby pil jeho krev, je to skoro... no... oplzlost. Jednou z nejzvrácenějších, téměř až pornografických věcí, co může dhampýr udělat, je, když dovolí Morojovi, aby pil jeho krev během sexu.
Lissa a já jsme spolu samozřejmě neměly sex, ale oběma nám bylo jasné, co by si ostatní pomysleli, kdyby se dovědí že jsem ji krmila.
"Nikomu to neříkej," požádala ho Lissa.
Zabořil ruce do kapes u kabátu a usedl na jednu z beden. "Komu bych to asi tak vykládal? Nechceš si sednout na sedátko u okna? Dneska je tvoje a chvíli si ho můžeš užívat. Teda pokud se mě už nebojíš."
Prohlížela si ho váhavým pohledem. Vypadal zle a nevlídně, rty měl zvlněné do úsměvu, který jasně říkal "jsem já to ale rebel". Ale nevypadal nijak nebezpečně. Ani nevypadal jako Strigoj. Lissa obezřetně usedla zase na sedátko u okna a nepřítomně si třela paže, aby jí nebyla zima.
Christian ji pozoroval a o chvilku později už se atmosféra v místnosti citelně oteplila.
Lissa se mu podívala do očí a usmála se. Překvapilo ji, že nikdy dřív nezaregistrovala, jak ledově modré je má. "Ty se specializuješ na oheň?"
Kývl a vytáhl rozlámanou židli. "Teď tady máme úplně luxusní bejvák." Vize se náhle přetrhla.
"Rose? Rose?"
Zamrkala jsem a uviděla před sebou Dimitrijův obličej. Skláněl se ke mně a oběma rukama mi svíral ramena. Asi jsem se už před nějakou dobou zastavila; stáli jsme uprostřed dvo­ra, který odděloval budovy vyšší školy.
"Jsi v pořádku?"
"Já... jo. Byla jsem... byla jsem s Lissou..." Přejela jsem si rukou po čele. Nikdy předtím jsem neměla takhle dlouhý a jasný prožitek. "Byla jsem v její hlavě."
"V její... hlavě?"
"Jo. To je součástí pouta." Nechtělo se mi to zdlouhavě vysvětlovat.
"Je v pořádku?"
"Ano, je..." Zaváhala jsem. Je v pořádku? Christian Ozera ji právě pozval, aby s ním poseděla na půdě. To není dobré. Něco jiného je "plout se středním proudem" a něco jiného ob­rátit se na temnou stranu. Jenže pocity, které ke mně přichá­zely naším poutem, už nebyly vyděšené ani rozzuřené. Lissa byla skoro spokojená, přestože byla pořád trochu nervózní. "Není v žádném nebezpečí," řekla jsem nakonec. A doufala jsem v to.
"Můžeš jít dál?"
Ten neústupný a za všech okolností klidný bojovník, jak jsem ho poznala, byl pryč - i když jen na chviličku. Vypadal teď starostlivě. Opravdu starostlivě. Jak jsem tak na sobě cítila jeho upřený pohled, v hloubi duše mě to znervózňovalo - což bylo pochopitelně hloupé. Neměla jsem důvod chovat se jako šílená jen proto, že se na mě kouká až moc hezký chlap. A na­víc, podle Masona to byl nespolečenský bůh. Takový, který by mě nechal klidně trpět a sám by odešel.
"Jo, jsem v pohodě."
Vešla jsem do šatny u tělocvičny a převlékla se do spor­tovního oblečení, které mi konečně dali po celém dni, kdy jsem cvičila v džínách a tričku. Strašné. Trápilo mě, že se Lissa kamarádí s Christianem, ale teď jsem tu myšlenku odsunula stranou, protože všechny moje svaly protestovaly, že už dnes nechtějí žádné další cvičení.
Tak jsem navrhla Dimitrijovi, že by mi protentokrát mohl cvičení odpustit.
Smál se a já si byla naprosto jistá, že se směje mně, a se mnou.
"Co je na tom k smíchu?"
"Aha," poznamenal a jeho úsměv zmizel. "Tys to myslela vážně."
"Samozřejmě, že jo! Podívejte, vlastně jsem dva dny nespala. Proč teď musíme začít s tréninkem? Nechte mě jít spát." zakvílela jsem. "Jen na hodinu."
Založil si ruce přes hruď a shlížel na mě. Jeho nedávná starostlivost byla tatam. Teď tu byla práce. Drsná. "Jak se teď cítíš? Po tom tréninku a cvičení, cos za celý den absolvovala?" "Všechno mě bolí jak ďas."
"Zítra to bude horší."
"Takže?"
"Takže bude lepší, když se na to vrhneš teď, dokud se pořád cítíš... Dokud se necítíš tak blbě."
"Co to je za logiku?" opáčila jsem.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home