VA (1) // 5.kapitola 2/2

16. march 2011 at 14:55 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Ale když mě odvedl do posilovny, už jsem se nehádala, Ukázal mi činky, řekl, kolikrát je mám zvedat, a sám si zalezl do rohu, kde se usadil s ošuntělým westernovým románem. To je teda bůh.
Když jsem skončila, stoupl si vedle mě a předvedl mi pár protahovacích cviků na uvolnění.
"Jak jste to dopracoval na Lissina strážce?" zeptala jsem se. "Před pár lety jste tady ještě nebyl. Studoval jste vůbec tady na škole?"
Neodpověděl hned. Nabyla jsem z toho dojmu, že o sobě moc často nemluví. "Ne. Studoval jsem na Sibiři."

"Ty jo! To musí být ještě horší místo než Montana."
V očích mu zajiskřilo cosi - možná pobavení -, ale jinak nedal znát, že poznal, že to byl vtip. "Po maturitě jsem dě­lal strážce lordu Zeklosovi. Nedávno ho zabili." Jeho úsměv zmizel a jeho výraz potemněl. "Poslali mě sem, protože tady v kampusu potřebovali víc lidí. Když se objevila princezna, přidělili mě k ní, jelikož jsem stejně byl tady. Ale to je jedno, stejně je to jen do té doby, než opustí kampus."
Uvažovala jsem o tom, co řekl předtím. Nějaký Strigoj za­bil chlápka, kterému dělal Dimitrij strážce? "A ten lord umřel, když jste byl ve službě?"
"Ne. Byl s jiným strážcem. Já jsem u toho nebyl."
Zmlkl, myšlenky se mu zjevně zatoulaly někam jinam. Morojové od nás očekávali hodně, ale věděli, že strážci jsou - víceméně - jen lidé. Tudíž i strážci dostávali plat a měli volno, stejně jako v jakékoli jiné práci. Někteří obzvláště drsní strážci jako moje máma - si odmítali brát dovolenou s tím, že slí­bili, že svého Moroje nikdy neopustí. Jak jsem tak sledovala Dimitrije, měla jsem dojem, že se nejspíš taky stane takovým tvrďákem. Pokud měl legálně volno, těžko si mohl dávat za vinu, co se tomu chlápkovi přihodilo. Jenže si to evidentně vyčítal. Taky bych si vyčítala, kdyby se něco stalo Lisse.
"Hele," řekla jsem, jelikož jsem najednou pocítila potřebu nějak ho rozveselit. "To vy jste přišel s plánem, jak nás dostat zpátky sem? Protože to byl vychytanej plán. Brutální síla a tak podobně."
Zvědavě pozvedl jedno obočí. Boží. Vždycky jsem si přála to umět. "Ty mě za to chválíš?"
"No, bylo to mnohem lepší než ten jejich předešlý pokus." "Předešlý pokus?"
"Jo. V Chicagu. Poslali na nás smečku psychopsů."
"Tohle bylo poprvé, co jsme vás našli. V Portlandu."
Sedla jsem si a překřížila nohy. "Ti psi nebyli výplodem mojí fantazie. Kdo jiný by je poslal? Jedině Morojové. Třeba vám o tom nikdo neřekl."
"Třeba," poznamenal přezíravě. Podle jeho výrazu mi bylo jasné, že tomu nevěří.
Potom jsem se vrátila na kolej noviců. Morojští studenti bydleli na druhé straně nádvoří, blíž k jídelně. Tohle uspo­řádání mělo své výhody. My novicové jsme bydleli blíž k tělocvičně a k hřišti. Žili jsme odděleně, abychom přizpůsobili rozdílné životní styly Morojů a dhampýrů. V jejich koleji nebyla skoro žádná okna, krom těch s tónovanými skly, která zmírňovala sluneční svit. Také tam měli speciální sekci, kde se zdržovali dárci, aby byli vždycky po ruce. Kolej noviců byla mnohem otevřenějším a prosvětlenějším prostorem.
Měla jsem svůj pokoj, protože noviců tu bylo málo, holek ještě míň. Místnost, kterou mi přidělili, byla malá a jednoduchá, s dvojitou postelí a stolkem s počítačem. Těch mých pár věcí mi sem dopravili z Portlandu a teď byly všechny v krabicích, rozestavěných po celém pokoji. Prohrábla jsem je a vytáhla si tričko na spaní. Při tom jsem našla několik fotek. Na jedné jsme byly s Lissou na fotbalovém utkání v Portlandu, druhá fotka byla z prázdnin s její rodinou, kde jsme byly rok před tou nehodou.
Položila jsem fotky na stůl a zapnula počítač. Někdo z technické podpory byl tak hodný, že mi tu nechal papír s instrukcemi, jak si obnovit svou e-mailovou schránku a jak nastavit heslo. Udělala jsem obojí a byla šťastná, že nikoho ani nenapadlo, že takhle můžu komunikovat s Lissou. Teď už jsem ale byla příliš unavená, než abych jí psala. Když jsem chtěla počítač zase vypnout, všimla jsem si ale, že tam mám zprávu. Od Janine Hathawayové. Bylo to krátké:
Jsem ráda, že jsi zpátky. To, co jsi udělala, je neomluvitelné.
"Taky tě mám ráda, mami," zamumlala jsem a vypnula počítač.
Když jsem si pak šla lehnout, usnula jsem dřív, než mi hlava dopadla na polštář. A ráno jsem se cítila ještě desetkrát hůř - přesně, jak Dimitrij předvídal. Ještě jsem ležela v posteli a znovu zvažovala, jaké výhody by mělo znovu utéct. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem včera dostala na budku, a došlo mi, že jediná možnost, jak zabránit tomu, aby se to už víckrát nestalo, je vytrvat a trénovat.
Bolely mě všechny svaly, takže cvičení bylo ještě horší, ale přežila jsem trénink s Dimitrijem před vyučováním i další vy­učování, aniž bych ztratila vědomí nebo omdlela.
U oběda jsem hned odtáhla Lissu od Nataliina stolu a udě­lila jí přednášku o Christianovi, za jakou by se nemusela sty­dět ani Kirová. Tak trochu jsem ji sprdla za to, že mu řekla, jak jsme to spolu měly s krví. Kdyby tohle vyšlo najevo, spo­lečenský život nás obou by byl v troskách a já Christianovi nevěřila, že to nikomu nepoví.
Lissa ale měla jiné starosti.
"Tys byla zase v mojí hlavě?" vyjekla. "Na takhle dlouho?"
"Neudělala jsem to schválně," oponovala jsem jí. "Prostě se to stalo. Ale o to teď nejde. Jak dlouho jsi tam s ním pak ještě seděla?"
"Moc dlouho ne. Byla to docela... zábava."
"Už to ale nesmíš udělat znovu. Jestli lidi zjistí, že se s ním scházíš, ukřižujou tě." Varovně jsem na ni pohlédla. "Neděláš do něj, že ne?"
Zamračila se. "Ne. Jasně, že ne."
"Dobře. Protože jestli chceš s někým chodit, tak bys to mohla zase dát dohromady s Aaronem." Byl nudný, to ano, ale bezpečný. Stejně jako Natálie. Proč jsou jen všichni ne­škodní tak nudní? Možná, že právě to je definice bezpečí.
Lissa se rozesmála. "Mia by mi vyškrábala oči."
"Můžeme jí ukázat. A navíc Aaron si zaslouží někoho, kdo nenakupuje hadry v dětským oddělení."
"Rose, přestaň říkat takový věci."
"Říkám jenom to, co ty nikdy neřekneš."
"Ona je jenom o rok mladší," namítla Lissa, načež se za­smála. "Nemůžu uvěřit, že si myslíš, že nás přivedu do průšvihu."
Když jsme se pak vydaly zpátky do školy, s úsměvem jsem na Lissu pohlédla. "Ale stejně Aaron vypadá dost dob­ře, co?"
Také se usmála, ale do očí se mi nepodívala. "Jo, je dobrej.""Teda! Vidíš to? Měla bys ho sbalit."
"To je jedno. Teď mi vyhovuje jenom s ním kamarádit." "Kamarádi, co si dřív strkali jazyk až do krku."
Obrátila oči v sloup.
"Fajn." Už jsem toho nechala. "Tak nech Aarona ve školce. Ale po tu dobu se drž dál od Christiana. Je nebezpečný."
"Přeháníš. Nebude z něj Strigoj."
"Má na tebe špatný vliv."
Zasmála se. "Myslíš, že mi hrozí, že stanu Strigojkou?"
Nečekala na mou odpověď, jen strčila do dveří a šla dál na naši hodinu biologie. Zůstala jsem stát přede dveřmi a v duchu si přehrávala její slova. Po chvilce jsem se vydala za ní. Hned v učebně jsem ale spatřila královské v akci. Několik kluků a uhihňaných holek se právě bavilo na účet nějakého společenského Moroje. Moc jsem ho neznala, ale věděla jsem, že nemá prachy a rozhodně nepatří ke královským. Pár jeho mučitelů patřilo mezi ty, co ovládají magii vzduchu, takže mu rozfoukali papíry ze stolu a nechali je poletovat po třídě, zatímco se je ten chudák snažil posbírat.
Moje instinkty mi napovídaly, abych něco udělala, třeba profackovala ty vzdušné magiky. Jenže jsem se nemohla po­rvat s každým, kdo mi leze na nervy, a rozhodně ne s partou královských, když s nimi Lissa musela nějak vycházet Mohla jsem jim tak maximálně věnovat znechucený pohled a ode­brat se ke své lavici. Než jsem tam ale došla, někdo mě chytil za předloktí. Jesse.
"Hej," upozornila jsem ho se smíchem. Naštěstí se nezdá­lo, že by se přidal k těm mučitelům. "Od tohohle zboží ruce pryč."
Usmál se na mě, ale ruku neodtáhl. "Rose, řekni Paulovi o tom boji na hodině profesorky Karpový."
Naklonila jsem k němu hlavu a obdařila ho hravým úsmě­vem. "Na jejích hodinách bylo bojů."
"Na tý s krabem. A tarbíkem."
Rozesmála jsem se, když jsem si na to vzpomněla. "Jo, jas­ně. Ale myslím, že to byl křeček. Jen jsem ho dala do nádoby ke krabovi a oba se tak snažili dostat se ode mě co nejdál, že spolu začali bojovat."
Paul, který seděl o kousek dál, se taky rozesmál. Moc jsem ho neznala. Přišel sem na školu minulý rok a tuhle historku zjevně ještě neslyšel. "Kdo vyhrál?"
Tázavě jsem pohlédla na Jesse. "Nevzpomínám si. Ty jo?"
"Ne. Jenom si pamatuju, jak byla Karpová zděšená." Obrá­til se k Paulovi. "Člověče, tuhle naši bývalou profesorku jsi měl vidět. Myslela, že po ní všichni jdou, a plácala hrozný nesmysly. Byla na palici. Když všichni spali, procházela se po kampusu."
Přiškrceně jsem se usmála, jako kdyby mi to připadalo le­grační. Vzpomínala jsem na profesorku Karpovou a udivilo mě, že na ni myslím už podruhé během dvou dnů. Jesse měl pravdu - opravdu se hodně procházela po kampusu, když tady ještě pracovala. Byl to hukot. Jednou jsem na ni narazila - nečekaně.
Lezla jsem z okna svého pokoje, protože jsem šla na sraz s nějakými lidmi. Bylo už pozdě, takže jsme všichni museli být na svých pokojích a tvrdě spát. Pro mě ale byly tyhle úni­kové manévry zcela běžné. Byla jsem v tom dobrá.
Tenkrát jsem ale spadla. Měla jsem pokoj v druhém patře a v půli cesty mi sklouzla ruka. Jak jsem viděla, jak se země přibližuje, zoufale jsem se snažila něčeho zachytit a zpomalit tak svůj pád. O drsné kamenné zdi budovy jsem si odřela kůži, ale bolestivé odřeniny jsem v tu chvíli ani nestačila zare­gistrovat. Dopadla jsem na záda do trávy.
"Nejsi ve formě, Rosemarie. Měla bys být opatrnější. Tvoji instruktoři by byli zklamaní."
Skrz vlasy, co mi spadly do očí, jsem uviděla profesorku Karpovou, jak nade mnou stojí a hledí na mě se zasněným výrazem V tu chvíli jsem se vzpamatovala a začalo mě bolet celé tělo.
Snažila jsem se to nevnímat a vyškrábala jsem se na nohy. Být s bláznivou Karpovou ve třídě, kde jsou i jiní studenti, byla jedna věc. Stát s ní ale venku a úplně sama, to bylo něco zcela jiného. Vždycky měla takový tajemný nezúčastněný pohled, z něhož mi naskakovala husí kůže.
Navíc bylo pravděpodobné, že mě hned odtáhne za Kirovou, která mi dá co proto. To bylo ještě děsivější.
Namísto toho se ale jen usmála a chytila mě za ruce. Trhla jsem sebou, ale ruce jsem neodtáhla. Když uviděla moje škrábance, jen sykla. Sevřela mi ruce pevněji a nepatrně se zamračila. Ucítila jsem na kůži pálení, přesto to bylo příjemné. A pak se mi rány zavřely. Trochu se mi točila hlava. Teplota stoupla. Krev zmizela, stejně jako bolest v boku a v noze.
Zalapala jsem po dechu a odtáhla ruce. Už jsem viděla spoustu morojských kouzel, ale takovéhle nikdy.
"Co... co jste udělala?"
Opět mě obdařila tím divným úsměvem. "Vrať se do svého pokoje, Rose. Tady venku je zlo. Nikdy nevíš, kdo tě sleduje."
Pořád jsem zírala na svoje ruce. "Ale..."
Zadívala jsem se na ni a vůbec poprvé jsem si všimla, že po stranách na čele má jizvy. Jako by ji tam někdo podrápal. Mrkla na mě. "Nepovím to na tebe, když to nepovíš ty na mě."
Skočila jsem zpátky do přítomnosti, pořád ještě rozhozená vzpomínkami na tu bizarní noc. Jesse mi zatím vykládal o nějakém večírku.
"Dneska večer musíš zdrhnout. Kolem půl devátý vyrazí­me na to místo do lesa. Mark sehnal nějakou trávu."
Smutně jsem povzdechla a namísto husí kůže, která mi naskočila při vzpomínce na profesorku Karpovou, jsem pocítila lítost. "Nemůžu zdrhnout. Budu se svým ruským věznitelem."
Pustil mi ruku a zatvářil se zklamaně. Pohrábl si vlasy barvy bronzu. Jo. Sakra škoda, že tam s ním nemůžu jít. To bych fakt měla někdy napravit. "Nemůžeš někdy zapomenout na dobrý chování?" utahoval si ze mě.
Usmála jsem se na něj a doufala, že to byl svůdný úsměv. Pak jsem došla na svoje místo. "Jasně," houkla jsem na něj přes rameno. "Jako kdybych někdy byla dobře vychovaná."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home