VA (1) // 9.kapitola 2/2

16. march 2011 at 15:20 | by Kimberly |  Vampire Academy // Vampýrská Akademie
Usmál se a odhalil dokonale bílé zuby a tesáky. "Ty jsi mnohem přitažlivější než ona."
"To jsem ráda." Z očí mu vyzařoval zvláštní žár, který mě taky rozpaloval, stejně jako jeho ruka, která mě hladila po noze. Ale nejdřív jsem musela udělat něco jiného. Nastal čas na pomstičku. "A co Mia? Pořád s váma někam chodí a při­tom není královská."
Prsty mě škádlivě hladil po lýtku. "Chodí s Aaronem. A já mám hafo kámošů, co nepatří ke královským. A taky kamará­dím s dhampýry. Nejsem totální imbecil."
"Jo, ale věděl jsi, že její rodiče jsou prakticky otroci u Drozdovových?"

Pohyb ruky na mojí noze náhle ustal. Přeháněla jsem, ale on zbožňoval drby - a byl proslulý tím, že je rád dál šířil.
"Fakt?"
"Jo. Drhnou podlahy a tak."
"Ty jo."
Viděla jsem mu na jeho tmavomodrých očích, jak mu to v hlavě šrotuje, a měla jsem co dělat, abych se nesmála. Semínko bylo zasazeno.
Posadila jsem se a přisunula se k němu blíž. Jednu jsem mu dala přes klín a objala ho. Bez dalšího odkladu myšlenky na Miu zmizely v momentě, kdy se o slovo přihlásil jeho testosteron. Nedočkavě mě líbal a tlačil mě dozadu na pohovku. Poddala jsem se první radostné fyzické aktivitě po mnoha týdnech.
Dlouho jsme se jen tak líbali a já ho nezarazila, ani když mi sundal košili.
"Nedělám to," upozornila jsem ho mezi polibky. Neměla jsem v úmyslu přijít o panenství na pohovce ve společenské místnosti.
Zarazil se, na chviličku se zamyslel a nakonec se rozhodl na mě nenaléhat. "Fajn."
Ale nalehl na mě doslova a nepřestával mě líbat se stejné žhavou intenzitou. Přejížděl mi rty po krku, a když jsem na kůži ucítila jeho ostré zuby, nedokázala jsem zadržet vzruše­né povzdechnutí.
Nadzvedl se a udiveně na mě pohlédl. Na chviličku jsem ani nedýchala, jen jsem si vybavovala rozkoš z upířího kous­nutí. Uvažovala jsem, jaké by to asi bylo, kdyby mě kousnul a přitom jsme to dělali. Pak jsem si ale uvědomila, že je to tabu. I kdybychom neměli sex, dát mu krev, když jsme dělali tohle, bylo stejně špatné a nechutné.
"Ne," varovala jsem ho.
"Chceš to." Z jeho hlasu čišelo vzrušení. "Vidím to na tobě." "Ne, přestaň."
Oči se mu rozzářily. "Jak..., Totiž, už jsi to někdy dělala?"
"Ne," ušklíbla jsem se. "Jasně, že ne."
Pozoroval mě těma svýma nádhernýma modrýma očima a přemýšlel. Jesse možná hodně flirtoval a dost si své zážitky přikrášloval, ale nebyl hloupý.
"Chováš se, jako bys to už zažila. Vzrušila ses, když jsi ucítila moje zuby na krku."
"Prostě dobře líbáš," opáčila jsem, ačkoli jsem si to tak docela nemyslela. Slintal trochu víc, než bylo nutno. "Nemyslíš, že by to všichni věděli, kdybych dávala krev?"
To zjištění ho úplné ohromilo. "Nevěděli, když jsi to nedělala tady. Ale dělalas to, když jste byly na útěku, že jo? Krmila jsi Lissu."
"Samozřejmě, že ne," řekla jsem.
Na něco kápnul a dobře si toho byl vědom. "Byl to jediný způsob. Neměly jste dárce. Teda jo!"
"Nějaký našla," zalhala jsem. Byla to stejná lež, jakou jsme nabulíkovaly Natálii a ona ji pak šířila dál. Nikdo - až na Christiana - to vůbec nezpochybňoval. "Spousta lidí to chce vyzkoušet."
"Jasně," prohlásil s úsměvem. Sklonil ústa opět k mému krku.
"Nejsem krvavá děvka," vyštěkla jsem a odtáhla se od něj.
"Ale chceš to. Líbí se ti to. Jako všem dhampýrkám." Jeho zuby se znovu ocitly na mojí kůži. Ostré. Nádherné.
Nabyla jsem dojmu, že nepřátelský postoj by situaci jen zhoršil, a tak jsem se radši rozhodla pro škádlení. "Přestaň," pověděla jsem mu něžně a přejela mu prstem po rtech. "Říkám ti, že taková nejsem. Ale jestli hledáš využití pro svoji pusu, pár věcí mě napadá."
To ho zaujalo.
"Jo? Jako co?" A vtom se otevřely dveře.
Okamžitě jsme od sebe odskočili. Čekala jsem nějakého studenta nebo možná i vychovatelku. Koho jsem ale nečeka­la, byl Dimitrij.
Rozrazil dveře, jako by očekával, že nás tam najde. V té chvíli hrůzy, kdy zuřil jako divoká bouře, jsem pochopila, proč ho Mason nazývá bohem. Mrknutím oka se ocitl u Jesse a vytáhl ho za košili, ubohý Moroj se skoro nedotýkal nohama země.
"Jak se jmenuješ?" vyštěkl Dimitrij.
"J-Jesse, pane. Jesse Zeklos, pane."
"Pane Zeklosi, máte dovoleno zdržovat se v této části koleje?"
"Ne, pane."
"Znáte pravidla styku chlapců a dívek na Akademii?
"Ano, pane."
"Pak vám doporučuju, abyste odtud co nejrychleji vypadl, jinak vás předám někomu, kdo vás řádně potrestá. A jestli vás ještě někdy načapu takhle," - Dimitrij ukázal na pohovku kde jsem se krčila polonahá - "potrestám vás . A bude to bolet. Hodně. Rozumíte?"
Jesse vyvalil oči a polkl. Ten statečný frajer, co ho ze sebe vždycky dělal, byl rázem pryč. Nebylo divu, když ho pevně držel fakt vysoký a fakt naštvaný Rus. "Ano, pane!"
"Tak běž." Dimitrij ho pustil, a pokud je to vůbec možné, Jesse vystřelil z místnosti snad ještě rychleji, než tam Dimitrij vpadl. Potom se můj instruktor otočil ke mně a oči mu nebez­pečně plály. Neřekl ani slovo, ale jeho rozzuřený, nesouhlas­ný výraz mluvil jasně.
A pak se všechno změnilo.
Jako by si mě předtím Dimitrij vůbec nevšiml a až teď mě poprvé zaregistroval. Kdyby to byl jakýkoli jiný chlap, řekla bych, že na mě čumí. Rozhodně si mě prohlížel. Prohlížel si můj obličej i moje tělo. Najednou jsem si uvědomila, že mám na sobě jen džíny a podprsenku - ještě ke všemu černou pod­prsenku. Dobře jsem si uvědomovala, že na téhle škole není zrovna moc holek, které by v podprsence vypadaly tak dobře jako já. Dokonce i někdo, jako je Dimitrij, člověk zaměřený jen na povinnosti a trénování, to ocenil.
Nakonec jsem ucítila, jak se mi po těle rozlévá teplo a do­šlo mi, že Dimitrijův pohled se mnou dělá víc než Jesseovy polibky. Dimitrij byl občas tichý a odtažitý, ale taky byl tak obětavý a odhodlaný, že tohle jsem u žádného jiného člověka neviděla. Uvažovala jsem, jak by se asi tahle moc a síla mohla projevit…v sexu. Napadlo mě, jaké by to pro něj bylo, kdyby se mě dotýkal…Sakra!
Na co jsem to myslela? Zbláznila jsem se? Zahanbeně jsem se rozhodla překrýt své pocity sebejistým chováním.
"Vidíš něco, co se ti líbí?" zeptala jsem se.
"Obleč se."
Pevně semkl rty a cokoli, co pociťoval, bylo rázem pryč. Vystřízlivěla jsem z té divočiny a pustila z hlavy svoji stupid­ní reakci. Hned jsem si natáhla košili a bylo mi dost nepříjem­né, že tam pořád postává.
"Jak jsi mě našel? Sleduješ mě, abys měl jistotu, že nezdrhnu?"
"Buď zticha," vyštěkl a sklonil se ke mně, takže jsme se ocitli tváří v tvář. "Školník tě viděl a nahlásil to. Máš vůbec ponětí, jaká to byla pitomost?"
"Já vím, já vím, jsem pořád v podmínce, že jo?"
"Nejde jenom o to. Mluvím o tom, že je pitomost vůbec se dostat do takovéhle situace."
"Do takovýchhle situací se dostávám pořád, soudruhu. O nic nejde." Můj strach vystřídal vztek. Nelíbí se mi, když se mnou někdo zachází jako s dítětem.
"Neříkej mi tak. Vždyť ani nevíš, o čem mluvíš."
"Jasně, že jo. Minulý rok jsem psala referát o RSSR."
"SSSR. A o něco rozhodně jde. Morojové se zapletou s dhampýrkami jen proto, aby se tím pak mohli chlubit."
"No a?"
"No a?" Zatvářil se znechuceně. "Copak nemáš žádnou sebeúctu? Pomysli na Lissu. Takhle působíš dost lacině. Děláš přesně to, co si většina lidí myslí, že dhampýrky dělají, a to pak vrhá špatné světlo i na Lissu. A na mě."
"Aha. Tak o tomhle to je. Zraňuju tvou velkou mužskou pýchu? Bojíš se, že zničím tvoji pověst?"
"Svou pověst už mám, Rose. Určil jsem si svoje hodnoty a podle nich žiju, už dlouho. Jaké hodnoty máš ty, to jsme právě viděli." Hlas mu zněl zase o něco tvrději. "Teď se vrať do svého pokoje - teda pokud to zvládneš, aniž by ses vrhla na někoho dalšího."
"Snažíš se mi naznačit že jsem děvka?"
"Slyšel jsem, co o tobě kluci povídají. Slyšel jsem toho o tobě spoustu."
Au. Nejradši bych na něj zařvala, že mu nic není do toho, co dělám se svým tělem, ale jeho vztek a zklamání mě od toho odradily. Nevěděla jsem, proč to vnímám takhle. "Zklamat" někoho, jako je třeba Kirová, bylo normální, ale zklamat Dimitrije? Vybavovala jsem si, jak jsem na sebe byla hrdá, když mě posledně při tréninku párkrát pochválil. A teď, když jsem viděla, jak jsem ho zklamala..., najednou jsem si připadala stejně laciná, jako to o mně tvrdil.
Něco se ve mně zlomilo. Zamrkala jsem, abych rozehnaly slzy. "Proč je tak špatný, že... že se bavím? Je mi sedmnáct. Co bych si nemohla užívat?"
"Je ti sedmnáct a ani ne za rok bude něčí život záviset jen na tobě." Jeho hlas zněl pořád pevně, ale už se do něj vloudila i starostlivost "Kdybys byla člověk nebo Morojka, mohla by ses bavit. Mohla bys dělat všechno, co dělají ostatní holky."
"Ale ty říkáš, že nemůžu."
Odhlédl se a jeho tmavé oči se upřely do prázdna. Myslel na něco vzdáleného. "Když mi bylo sedmnáct, potkal jsem Ivana Zeklose. Nebyli jsme jako ty a Lissa, ale stali se z nás kamarádi. A když jsem odmaturoval, požádal mě, abych mu dělal strážce. Patřil jsem k nejlepším studentům na škole. Při vyučování jsem dával pozor, ale nakonec jsem pochopil, že to nestačí. Tak to už v životě chodí. Jedno uklouznutí, jedno rozptýlení..." Povzdechl. "A najednou je pozdě."
V krku jsem měla knedlík, když jsem si pomyslela, jak by jedno uklouznutí mohlo stát Lissu život.
"Jesse je taky Zeklos," řekla jsem, když mi došlo, že Dimitrij právě vyhodil příbuzného svého kamaráda a svěřence.
"Já vím."
"Trápí tě to? Připomíná ti Ivana?"
"Nezáleží na tom, jak se cítím. Nezáleží na tom, jak se kdokoli z nás cítí."
"Ale trápí tě to." Najednou mi to bylo úplně jasné. Viděla jsem jeho bolest, i když se ji přede mnou snažil skrýt. "Trápíš se. Každý den, že jo? Chybí ti."
Dimitrij na mě překvapeně pohlédl, jako by nechtěl, abych zrovna tohle věděla, jako bych právě odhalila nějaké jeho ta­jemství. Myslela jsem si o něm, že je rezervovaný a nespolečenský, ale možná to byla jen jeho obrana, jak si udržet odstup od ostatních lidí, takže v případě, že by někoho ztratil, vůbec by ho to nebolelo. Ivanova smrt na něm rozhodně nechala stopy.
Uvažovala jsem, jestli je Dimitrij osamělý.
Jeho překvapený pohled zmizel a vystřídal jej jeho obvyk­lý vážný výraz. "Nezáleží na tom, jak se cítím. Oni jsou na prvním místě. Musíme je chránit."
Znovu jsem pomyslela na Lissu. "Jo, to musíme."
Zavládlo dlouhé mlčení, než promluvil znovu.
"Říkala jsi mi, že chceš bojovat, opravdu bojovat. Platí to pořád?"
"Ano. Rozhodně."
"Rose..., můžu tě učit, ale musím nejdřív uvěřit, že jsi tomu opravdu oddaná. Nemůžeš se nechat takhle rozptylo­vat." Ukázal na pohovku. "Můžu ti věřit?"
Znovu mi bylo do pláče, když se na mě takhle díval a žá­dal po mně tak závažnou věc. Nechápala jsem, jak na mě ten chlap může mít takový účinek. Nikdy jsem se moc nestarala o to, co si o mně kdo myslí. "Ano, slibuju."
"Dobře. Budu tě učit, ale musíš být silná. Vím, že nesnášíš běhání, ale je to vážně nutné. Nemáš ponětí, jací jsou Strigojové. Škola se tě na to snaží připravit, ale dokud sama neuvidíš, jak jsou silní a rychlí.., to si zkrátka ani nedovedeš představit. Takže nemůžete přestat s běháním a udržováním kondičky. Jestli se chceš naučit bojovat, musíme přidat další trénink. Zabere ti to víc času. Na domácí úkoly ani na nic dalšího už ti pak příliš mnoho času nezbyde. Budeš utahaná. Hodně."
Přemýšlela jsem o tom, přemýšlela jsem o něm, přemýšlela jsem o Lisse. "To je jedno. Když říkáš, abych to dělala, tak to budu dělat."
Pečlivě se mě prohlížel, jako by pořád zvažoval, jestli mi může věřit. Nakonec jen spokojeně kývl. "Začneme zítra."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home