VA (2) // 1.kapitola 1/2

2. april 2011 at 22:14 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Nenapadlo mě, že by se den mohl vyvíjet ještě hůř, dokud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, že se asi zblázní. Zase.
"Co… Cos to řekla?"
Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula a nestihla se ani učesat, když jsem chtěla přijít včas. Lissiny platinově blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vždy, visely jí přes ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě sledovala.

"Řekla jsem, že ty moje prášky už asi nezabírají."
Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. "Co to znamená?" zeptala jsem se. Kolem nás probíhala spousta Morojů, kteří spěchali buď za kamarády, nebo na večeři.
"Začaly…" Ztišila jsem hlas. "Začaly se ti vracet tvoje schopnosti?"
Zavrtěla hlavou a já v jejích očích spatřila stopu lítosti. "Ne… Připadám si magii blíž, ale pořád ji nemůžu používat. Spíš se mi vracejí ty další věci, víš… Pořád mám depky. Ale ani se to neblíží tomu, jaké to bývalo dřív," dodala rychle, když viděla, jak se tvářím. Než začala Lissa užívat ty léky, byla na tom tak bídně, že se někdy i sama pořezala. "Jenom je toho víc než předtím."
"A co ty ostatní věci, kterými jsi trpěla? Úzkost? Bludy?"
Lissa se rozesmála. Nic z toho nebrala tak vážně jako já. "Mluvíš, jako bys četla knihy o psychiatrii."
Vlastně jsem je opravdu četla. "Jenom mám o tebe strach. Jestli si myslíš, že ty prášky už nezabírají, měly bychom o tom někomu říct."
"Ne, ne," ujistila mě okamžitě. "Je mi fajn. Vážně. Pořád zabírají…, jenom už ne tolik. Zatím není důvod k panice. A hlavně ty bys dneska neměla panikařit."
Její náhlá změna tématu zabrala. Jen před hodinou jsem se dověděla, že mě dnes vezmou na kvalifikaci. Byla to zkouška - nebo spíš pohovor -, kterého se musejí zúčastnit všichni strážci novicové z nižších ročníků. Jelikož jsme loni byly s Lissou na útěku, kvalifikaci jsem zmeškala. Dneska mě mají vzít k nějakému strážci mimo kampus, který mě přezkouší. Dík, že jste si mě všimli, kluci.
"O mě se neboj," uklidňovala mě Lissa s úsměvem. "Dám ti vědět, jestli se to zhorší."
"Jasně," odpověděla jsem neochotně.
Jen abych si byla jistá, otevřela jsem své smysly a dovolila si prožít její skutečné pocity skrz naše pouto. Mluvila pravdu. Dnes ráno byla klidná a šťastná, nebylo s čím si dělat starosti. Ale vzadu v její mysli jsem objevila temné a nepříjemné pocity. Nijak ji to nepohlcovalo, ale vypadalo to jako zárodky deprese a vzteku, kterým dřív trpěla. Byl to jen náznak, ale vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem to. Pokusila jsem se proniknout jí dál do mysli, abych vnímala její emoce přesněji, když vtom se mě zmocnil podivný pocit, že se mě něco dotklo. Udělalo se mi z toho zle, tak jsem radši rychle vypadla z její hlavy. Tělem mi projely menší otřesy.
"Jsi v pohodě?" dotázala se Lissa se zamračeným výrazem. "Najednou vypadáš, že je ti blbě."
"To jenom… Jsem nervózní kvůli tý zkoušce," zalhala jsem. Váhavě jsem znovu natáhla smysly skrz naše pouto. Ta temnota úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Možná, že nakonec ty její prášky vážně zabírají. "Jsem v pohodě."
Ukázala na hodiny. "Ale nebudeš, jestli sebou okamžitě nehodíš."
"Sakra," zanadávala jsem. Měla pravdu. Spěšně jsem ji objala. "Tak zatím!"
"Hodně štěstí!" zakřičela na mě.
Jak jsem spěchala přes kampus, uviděla jsem svého učitele Dimitrije Belikova, který čekal u auta Honda Pilot. Taková nuda! Nečekala jsem sice, že bychom se po horských silnicích Montany proháněli v porsche, nicméně by bylo fajn mít suprovější vozidlo.
"Já vím, já vím," vyhrkla jsem, sotva jsem uviděla jeho výraz. "Promiň, jdu pozdě."
Uvědomila jsem si, že mě teď čeká jedna z nejdůležitějších zkoušek v životě, a najednou jsem pustila z hlavy záležitost s Lissou a jejími léky. Chci ji chránit, jenže to by samo o sobě nestačilo, kdybych ani nedodělala střední školu. Pak bych se nemohla stát její strážkyní.
Dimitrij tam postával a vypadal stejně nádherně jako vždy. Stáli jsme ve stínu ohromné cihlové budovy, která se nad námi tyčila jako nějaká stvůra. Právě začalo sněžit. Pozorovala jsem bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Několik jich spadlo do jeho tmavých vlasů, kde hned roztály.
"Kdo ještě jede?" optala jsem se.
Pokrčil rameny. "Jen ty a já."
Moje nálada se ihned změnila z radostné v extatickou. Já a Dimitrij. Sami. V autě. To za ten nervák se zkouškou stálo.
"Jak je to daleko?" V duchu jsem se modlila, aby nás čekala opravdu dlouhá cesta. Třeba tak týdenní. Abychom museli přespávat v luxusních hotelech a tak. Nebo bychom taky mohli zabloudit ve vánici a přežít jen díky využití našeho tělesného tepla.
"Pět hodin."
"Aha."
O trochu méně, než v co jsem doufala. Pět hodin je ale stejně lepších než nic. Navíc tu byla pořád ta možnost, že se ztratíme ve vánici.
Jízda po tmavých zasněžených silnicích je asi pro lidi obtížná, ale naše dhampýří oči s tím problém nemají. Zírala jsem před sebe a snažila se nevnímat, jak vnitřek vozu naplnila ostrá vůně Dimitrijovy kolínské. V duchu jsem vzdychala. Raději jsem rychle začala uvažovat o svojí kvalifikační zkoušce.
Nebylo to zrovna něco, na co by se mohl člověk předem učit. Ani to nebyla zkouška, kterou buď uděláte, nebo ne. Vysoce postavení strážci navštěvovali v nižším ročníku novice a s každým individuálně probírali, proč chce být strážcem. Nevěděla jsem přesně, na co se mě budou ptát, během toho roku se ke mně doneslo jen pár drbů. Starší strážci oceňovali především charakter a obětavost. Některým novicům pak oznámili, že se na práci strážce nehodí.
"Nejezdí náhodou obvykle na Akademii oni?" zeptala jsem se Dimitrije. "Totiž je super takhle si vyrazit na výlet, ale proč jedem my za nima?"
"Ty vlastně jedeš za ním,ne za nimi." Mluvil se slabým ruským přízvukem, což jediné naznačovalo, kde vyrůstal. Jinak jsem si byla jistá, že anglicky mluví mnohem líp než já. "Jedeme za ním proto, že tohle je zvláštní případ a on pro nás dělá laskavost."
"Kdo je to?"
"Arthur Schoenberg."
Odlepila jsem zrak od silnice a zadívala se na Dimitrije.
"Co?" vyjekla jsem.
Arthur Schoenberg byl legenda. Patřil mezi největší zabijáky Strigojů v moderní historii a kdysi býval ředitelem Rady strážců - skupiny lidí, kteří přiřazují strážce Morojům a rozhodují o nás všech. Pak z funkce odešel a začal chránit jednu z královských rodin - Badicovy. I když už byl starý, věděla jsem, že schopnost udeřit vražednou silou neztratil. O jeho činech se vykládalo v učebních osnovách.
"Ne… Nemůžeme navštívit někoho jinýho?" dotázala jsem se přiškrceně.
Všimla jsem si, že se Dimitrij snaží potlačit úsměv. "Neboj. Když tě Art schválí, budeš mít v záznamech vynikající doporučení."
Art.Tak Dimitrij si tyká s jedním z nejlepších strážců. Dimitrij je samozřejmě taky jeden z nejlepších, takže by mě to asi nemělo překvapovat.
V autě zavládlo mlčení. Skousla jsem si ret a uvažovala, jestli budu vyhovovat normám Arthura Schoenberga. Známky mám dobré, ale záležitosti jako útěk ze školy a to, že se často s někým poperu, by mohly vrhat stín na mou budoucí kariéru.
"Neboj," zopakoval Dimitrij. "Dobré věci v tvých záznamech převáží nad špatnými."
Někdy mi připadalo, že mi čte myšlenky. Trochu jsem se usmála a riskla podívat se na něj. To byla chyba. I když seděl, bylo znát, jak je vysoký, svalnatý a štíhlý. A ty jeho bezedné tmavé oči! Hnědé vlasy po ramena měl sepnuté dozadu. Ty vlasy byly jako z hedvábí. To vím proto, že jsem ho po nich hladila, když na nás Viktor Daškov uvrhl kouzlo. S velikým úsilím jsem se přinutila začít znovu dýchat a dívat se jinam.
"Díky, trenére," ušklíbla jsem se a opřela se do sedadla.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home