VA (2) // 10.kapitola 1/2

10. april 2011 at 10:40 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Výlet na lyže nemohl přijít v příhodnější dobu. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Dimitrije a Tašu, ale při balení věcí jsem mu aspoň nevěnovala sto procent mozkové kapacity, ale jen pětadevadesát.
Na rozptýlení jsem měla i jiné věci. Akademie přistupovala ke studentům až příliš ochranitelsky - a právem - a občas to bylo celkem fajn. Například Akademie vlastní několik soukromých letadel. To znamená, že nás žádný Strigoj nemůže napadnout na letišti, a navíc budeme cestovat stylově. Všechna letadla byla menší než normální, ale sedadla v nich byla pohodlná a bylo tam dost místa na nohy. Taky se dala sklopit natolik, že jste mohli prakticky ulehnout ke spánku. Při dlouhých letech jsme mohli sledovat i televizi a někdy nám nosili výborná jídla. Ale vsadím se, že tenhle let bude příliš krátký na televizi i na jídlo.

Odjížděli jsme šestadvacátého. Jakmile jsem nastoupila do letadla, rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Lissu, protože jsem s ní chtěla mluvit. Od toho vánočního mejdanu jsme spolu moc nemluvily. Ani mě nepřekvapilo, když jsem ji uviděla sedět vedle Christiana. Vypadali, že nechtějí být rušeni. Neslyšela jsem, o čem se baví. Objímal ji a tvářil se spokojeně. Pořád jsem byla přesvědčená, že Christian se o ni nedokáže postarat tak dobře jako já, ale zjevně ji dokázal učinit šťastnou. Nasadila jsem úsměv a kývla jim na pozdrav, když jsem kolem nich procházela uličkou k Masonovi, který už na mě zběsile mával. Taky jsem musela projít kolem Dimitrije s Tašou, kteří pochopitelně seděli vedle sebe. Schválně jsem je okázale ignorovala.
"Čus," pozdravila jsem a usadila se vedle Masona.
Usmál se na mě. "Čau. Tak co? Připravená mi to natřít na lyžích?"
"Kdykoli."
"Neboj," uklidňoval mě. "Půjdu na tebe pomalu."
Zamračila jsem se a opřela se do sedadla. "Jseš magor."
"Duševně zdraví kluci jsou nudný."
K mému údivu položil ruku na moji. Jeho ruka byla teplá a já se při tom doteku zachvěla. Překvapilo mě to. Byla jsem přesvědčená, že takhle dokážu reagovat jenom na Dimitrije.
Je načase pohnout se dál, pomyslela jsem si. Dimitrij už to zjevně udělal. A tys to taky měla udělat už dávno.
Propletla jsem si s Masonem prsty, což ho dost vykolejilo. "Jasně. Tohle bude sranda."
A byla.
Snažila jsem se mít neustále na paměti, že jsme tu vlastně kvůli tragédii, ke které došlo. Že na nás taky můžou zaútočit Strigojové i lidi. Nikdo jiný to ale na paměti neměl a musela jsem uznat, že jsem s tím sama měla problémy.
Rekreační středisko bylo nádherné. Budova byla postavena z klád, ale do obyčejné dřevěné chaty by se nevešly stovky lidí ani by nenabízela tak luxusní ubytování. Mezi vysokými borovicemi stála budova sestávající z tří pater z nalakovaného světlého dřeva. Okna byla vysoká a oblouková, s tónovanými skly kvůli morojským zvyklostem. U všech vchodů svítily lucerny, které byly elektrické, ale tvářily se jako historické. Celému domu dodávaly lesk.
Všude kolem čněly hory, jejichž obrysy jsem v noční tmě sotva dokázala rozeznat. Vsadila bych se, že za světla bude ten výhled ohromující. Jedna část přilehlých pozemků vedla k lyžařskému svahu s vleky. Na druhé straně se nacházelo kluziště, což mě potěšilo. Chtěla jsem bruslit už od toho dne u chatky v Akademii. Poblíž byly i kopce na sáňkování.
A to bylo jenom okolí.
Uvnitř bylo vše, aby byly zajištěny veškeré potřeby Morojů. Po ruce byli dárci, připravení posloužit kdykoli, po čtyřiadvacet hodin denně. Žilo se tu víceméně v noci. Kolem celého areálu neustále kroužili strážci. Bylo tu všechno, co si jen živý vampýr může přát.
V hlavní hale byl strop jako v katedrále a ohromný lustr. Přízemí bylo obloženo mramorem a recepce neustále otevřená, připravená splnit nám každé přání. Zbytek ubytovny - chodby a společenské místnosti - byl zařízen v odstínech červené, černé a zlaté. Mezi všemi barvami ale dominovala tmavočervená a já uvažovala, zda ten odstín zvolili schválně kvůli tomu, že připomíná krev. Na zdech visela zrcadla a obrazy a všude možně byly rozmístěny zdobené stolky. Na nich stály vázy se světle zelenými, purpurově puntíkovanými orchidejemi, které kolem sebe šířily kořenitou vůni.
Pokoj, který jsem sdílela společně s Lissou, byl větší než naše dva pokoje na Akademii dohromady a laděný do stejných barevných odstínů jako zbytek ubytovny. Koberec byl tak hebký a vysoký, že jsem si hned u dveří vyzula boty a chodila po něm bosá, abych si vychutnala tu měkkost. Měly jsme obrovské postele s opravdickými peřinami a tolika polštáři, že by se v nich člověk snadno ztratil. Francouzské dveře vedly na prostorný balkón - vzhledem k tomu, že jsme bydlely až úplně nahoře, by mohl být úžasný, kdyby ovšem venku nemrzlo. Jakmile jsem ale prozkoumala vanu pro dvě osoby, usnesla jsem se, že ta vymrzlý balkón dostatečně vynahradí.
Při prohlížení tolika luxusu všude kolem už mi po chvíli všechno začalo splývat. Mramorová vířivka. Plazmová televize. Košík plný čokolády a dalších dobrot. Když jsme se konečně rozhodly, že si půjdeme zalyžovat, musela jsem se od toho úchvatného pokoje doslova odtrhnout. Klidně bych strávila celé prázdniny v něm a byla bych spokojená.
Vyšly jsme ven, a jakmile se mi podařilo konečně vyhnat z hlavy Dimitrije a matku, začala jsem si to tady užívat. Bylo fajn, že areál je tak rozlehlý, aspoň se tím minimalizovala šance, že na ně náhodou někde narazím.
Poprvé po mnoha týdnech jsem si konečně dokázala uvědomit, jak moc je Mason zábavný. Taky jsem měla možnost být víc s Lissou, což mi zlepšilo náladu.
Lissa, Christian, Mason a já jsme vlastně mohli randit ve čtyřech. My čtyři jsme skoro celý první den strávili lyžováním, ačkoli ti dva Morojové měli trochu problém udržet s námi tempo. Vzhledem k tomu, čím jsme si s Masonem procházeli při vyučování, nebáli jsme se vyvádět odvážné kousky. Oba jsme byli soutěživí, a tak jsme se předháněli, kdo bude lepší.
"Vy jste sebevrazi," poznamenal Christian. Venku byla tma a jeho zasněný výraz osvětlovaly jen vysoké lampy.
Čekal s Lissou na mě a na Masona dole pod sjezdovkou. Svištěli jsme závratnou rychlostí. Tou částí mysli, která se snažila naučit se sebeovládání a moudrosti od Dimitrije, jsem si uvědomovala, že je to nebezpečné, ale přesto jsem tu divokou jízdu nadšeně vítala. Rebelie mě stále ještě neopustila.
Mason se zazubil, když jsme naráz zabrzdili, až nám od lyží odlétla sprška sněhu. "Ne, tohle bylo jenom rozehřívací kolo. Rose se mnou udrží krok. Tohle by zvládlo i děcko."
Lissa nevěřícně zavrtěla hlavou. "Nezacházíte moc daleko?"
S Masonem jsme na sebe pohlédli. "Ne."
Znovu zavrtěla hlavou. "Dobře. My jdeme dovnitř. Snažte se tady nezabít."
Ruku v ruce s Christianem odešli. Sledovala jsem je, jak se vzdalují, a pak jsem se obrátila k Masonovi. "Já ještě chvíli vydržím, a ty?"
"Rozhodně."
Lanovkou jsme vyjeli zase na sjezdovku. Když jsme se chystali sjet dolů, Mason přišel s nápadem.
"Co říkáš na tohle? Sjet támhle ty hrboly, potom skočit z toho hřebenu, v rychlosti vzít zatáčku, prokličkovat mezi stromama a skončit támhle."
Sledovala jsem jeho prst mířící na rozjezděnou cestu pod největším svahem. Zamračila jsem se.
"Tak to je fakt šílený, Mase."
"Aha," zajásal vítězoslavně. "Konečně se vzdáš."
Zamračila jsem se na něj. "Nevzdávám." Znovu jsem pohledem projela celou tu jeho šílenou trať a kývla. "Fajn. Jdeme na to."
"Ty první." Naznačil, že mi dává přednost.
Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se. Lyže mi hladce klouzaly po sněhu a do obličeje mi foukal ostrý vítr. Pečlivě a ladně jsem provedla první skok a pak jsem si uvědomila, jak lyže zrychlují. Bylo to opravdu nebezpečné. V jediné vteřině jsem se musela rozhodnout. Jestli to nesjedu, nadosmrti to budu mít od Masona na talíři a já mu přitom chtěla dokázat, jak jsem dobrá. Takže když to zvládnu, ukážu mu, jak jsem šikovná. Jenže když to zkusím a pokazím to…, zlámu si vaz.
V hlavě se mi ozval hlas, který se nápadně podobal Dimitrijovu. Povídal cosi o moudrých rozhodnutích a o tom, že bych se měla naučit, kdy stát stranou.
Usnesla jsem se, že nebudu ten hlas brát na vědomí, a svištěla jsem dál.
Ta zatáčka byla tak náročná, jak jsem se jí bála, ale zvládla jsem ji bezchybně a šílenou rychlostí pokračovala. Při každé další ostré zatáčce ode mě odletovaly závěje sněhu. Když jsem se bezpečně dostala až dolů, vzhlédla jsem a uviděla, že Mason zuřivě gestikuluje. Neviděla jsem, jak se tváří, ani jsem neslyšela, co na mě pořvává, ale dovedla jsem si představit jeho nadšení. Mávla jsem na něj a čekala, až to sjede taky.
Jenže on to nesjel. V půli cesty nezvládl skok. Zachytily se mu lyže a nohy mu uvízly. Následoval střemhlavý pád.
Dostala jsem se k němu současně s jedním zaměstnancem areálu. Oba jsme si oddechli, že si Mason nezlomil vaz ani nic jiného. Jen mu začal ošklivě otékat kotník, což ho patrně po zbytek prázdnin značně omezí v lyžování.
Jedna instruktorka, která monitorovala svahy, se k nám s rozzuřeným výrazem rozběhla.
"Děcka, co si myslíte?!" zaječela. Otočila se ke mně. "Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem tě viděla vyvádět takové přihlouplé kousky!" Potom upřela pohled na Masona. "A ty jsi to pak musel zopakovat po ní!"
Nejradši bych se s ní začala hádat, že to celé byl jeho nápad, ale nemělo smysl teď na někoho svalovat vinu. Byla jsem ráda, že je v pořádku. Jak jsme se ale všichni vydali dovnitř, začala jsem se užírat výčitkami svědomí. Chovala jsem se nezodpovědně. Co kdyby skončil s vážným zraněním? V duchu už jsem viděla nejrůznější hrůzy. Mason se zlomenou nohou…, se zlomeným vazem…
Co jsem si myslela? Nikdo mě přece nemůže přimět dělat takové věci. Mason to sice navrhl, ale já mu to nevymlouvala. A to jsem měla. Nejspíš bych musela přetrpět jeho posměšky, ale Mason mě má rád, takže moje ženské lsti by jeho posmívání jistě brzy učinily přítrž. To vzrušení a riziko mě tam na svahu úplně pohltilo - podobně jako líbání s Dimitrijem -, takže jsem vůbec neuvažovala, jaké to může mít následky. V hloubi duše mi pořád tajně číhala touha po nespoutanosti a divokosti. Mason to měl v sobě taky, proto jsme se vzájemně tak vyprovokovali.
V duchu jsem znovu zaslechla Dimitrijův hlas. A neříkal nic pěkného.
Poté, co Mason bezpečně doklopýtal na ubytovnu a dal si na kotník led, vrátila jsem se ven pro naše lyže a zamířila s nimi ke skladu. Když jsem se vracela, rozhodla jsem se vejít jinými dveřmi než obvykle. Tenhle vchod vedl z veliké terasy obehnané vyřezávaným dřevěným zábradlím. Terasa se nacházela na úpatí hory a byl z ní nádherný výhled na okolní kopce a údolí - pokud byste tam dostatečně dlouho dokázali stát v mrazu a obdivovat tu scenerii. Většině lidí to za to nestálo.
Po schodech jsem vylezla na terasu a zadupala, aby mi z bot opadal sníh. Ve vzduchu se vznášela hutná, sladká a kořenitá vůně. Připadala mi povědomá, ale než jsem ji stačila identifikovat, najednou se ze tmy za mnou ozval hlas.
"Ahoj, malá dhampýrko."
S údivem jsem zaznamenala, že na terase skutečně někdo stojí. O stěnu u dveří se opíral nějaký Moroj. Zvedl k ústům cigaretu, dlouze z ní potáhl a pak ji odhodil na zem. Zašlápl vajgl a křivě se na mě usmál. Uvědomila jsem si, že to byla ta vůně. Hřebíčková cigareta.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home