VA (2) // 11.kapitola 2/2

10. april 2011 at 10:42 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Šťouchla do něj loktem. "Ty taky. Na pozvánce stálo, že mám někoho vzít s sebou. Krom toho tohle je jen rozehřívačka na ten veliký večírek."
"To bude kterej?" optal se Mason.
"Slavnostní večeře, kterou pořádá Priscilla Vodová," povzdechl Christian. Musela jsem se usmát tomu jeho výrazu čirého utrpení. "Královnina nejlepší kámoška. Budou tam všichni ti královští snobi a já si budu muset vzít oblek."

Mason mě obdařil úsměvem. Jeho vztek už byl nadobro pryč. "Lyžování zní líp, co? Není tam tolik předpisů v oblíkání."
Nechali jsme Moroje tam a vyšli ven. Mason se mnou nemohl soupeřit jako včera, protože se pohyboval jen pomalu a neobratně. Přesto si ale vzhledem k okolnostem vedl výjimečně dobře. Jeho zranění nakonec nebylo tak zlé, jak jsme se obávali, nicméně raději lyžoval opatrně.
Na nebi jako koule stříbrného světla zářil úplněk. Elektrické osvětlení tady dole přehlušovalo jeho svit, ale místy měsíc dosvítil až na zem. Přála jsem si, aby svítil natolik, že by byly vidět okolní hory, jenže ty se utápěly v temnotě. Za denního světla jsem se na ně podívat zapomněla.
Sjížděli jsme jen nenáročné trasy a já zůstávala s Masonem a jenom občas jsem ho škádlila, že mě tohle lyžování pro mimina za chvíli uspí. Ale i když to byla celkem nuda, užívala jsem si, že jsem venku s kamarády, a lyžování mi rozproudilo krev aspoň natolik, že mi v tom mrazu ani nebyla zima. Světla na sloupech ozařovala zasněženou zemi, která vypadala jako nekonečné bílé moře, do něhož se dál snášely sněhové vločky. A kdyby se mi podařilo poodejít od toho osvětlení, viděla bych hvězdy na nebi. Většinu dne jsme zase zůstali venku, ale tentokrát jsem lyžování ukončila o něco dřív. Předstírala jsem únavu, aby si Mason mohl dát pauzu. S bolavým kotníkem sice lyžoval jakoby nic, ale já na něm přesto viděla, že už ho to začíná bolet.
Vydali jsme se s Masonem zpátky na ubytovnu. Šli jsme hodně blízko u sebe a smáli se něčemu, co jsme ten den viděli. Najednou jsem koutkem oka postřehla nějakou bílou šmouhu a vzápětí přistála Masonovi v obličeji sněhová koule. Ihned jsem přešla do obrany a rozhlížela se kolem. Od přístřešků, které sloužily coby sklady a byly zastíněny vysokými borovicemi, se ozýval povyk.
"Jsi moc pomalej, Ashforde," zakřičel kdosi. "Bejt zamilovanej se nevyplácí."
Ozval se další smích. Zpoza houští se vynořil Masonův nejlepší kamarád Eddie Castile a několik dalších noviců. Za nimi se ale ozývaly další výkřiky.
"Stejně tě ale přiberem, jestli chceš bejt v našem týmu," prohlásil Eddie. "Dokonce i když se vyhýbáš kouli jako holka."
"Vy máte tým?" dotázala jsem se nadšeně.
Na Akademii bylo koulování přísně zakázáno. Profesoři měli nevysvětlitelnou hrůzu z toho, že bychom po sobě házeli sněhové koule nacpané střepy nebo žiletkami. Bůh ví, kde bychom k takovým věcem podle jejich názoru vůbec mohli přijít.
Ne že by sněhová bitva byla zas taková rebelie, ale po všem tom stresu mi najednou připadalo jako ten nejlepší nápad po někom něco házet. Připojili jsme se tedy s Masonem k ostatním. Vyhlídka na zakázanou bitku mu dodala novou energii a úplně zapomněl, že ho bolí kotník. Vrhli jsme se do boje s nadšením a horlivostí.
Boj spočíval v tom, že jsme se pokoušeli zasáhnout co nejvíc protivníků a při tom uhýbat jejich koulím. Obojí mi šlo výborně a svůj záchvat nedospělosti jsem vyšperkovala ještě vřískáním a povykováním přihlouplých nadávek na své oběti.
Pak si někdo všiml, co děláme, a okřikl nás. My se jen smáli, celí pokrytí vrstvou sněhu. Potom jsme s Masonem v povznesené náladě opět zamířili na ubytovnu. Věděla jsem, že ta záležitost s Adrianem je už zapomenuta.
A vskutku, než jsme vešli dovnitř, Mason se na mě podíval a řekl: "Promiň, že jsem na tebe tak vystartoval kvůli Adrianovi."
Stiskla jsem mu ruku. "To nic. Vím, že Mia umí vykládat dost přesvědčivý historky."
"Jo…, ale i kdybys s ním opravdu byla…, nemám přece žádný právo…"
Překvapeně jsem na něj zírala, že je najednou tak plachý, a ne ztřeštěný a sebejistý jako obvykle. "Nemáš?" zeptala jsem se.
Zvlnil rty v úsměvu. "Mám?"
Taky jsem se na něj usmála, přistoupila k němu blíž a dala mu pusu. V tom mrazu měl neuvěřitelné teplé rty. Nebyl to sice polibek, který by otřásl zemí, jako když jsem se nedávno líbala s Dimitrijem, ale bylo to sladké a milé - takový přátelský polibek, který by se možnámohl vyvinout v něco víc. Aspoň já to tak vnímala. Z Masonova výrazu jsem ale usoudila, že celý jeho svět se otřásl v základech.
"Ty jo," vydechl s vykulenýma očima. V měsíčním světle měly jeho oči stříbřitě modrý odstín.
"Vidíš?" řekla jsem. "Nemáš se čeho obávat. Ani Adriana, ani nikoho jinýho."
Políbili jsme se ještě jednou, tentokrát to trvalo déle, a pak jsme se od sebe odtrhli. Masonovi to evidentně zlepšilo náladu a já zalezla do postele s úsměvem ve tváři. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsme teď s Masonem pár, ale rozhodně k tomu nemáme daleko.
Jenže když jsem spala, zdálo se mi o Adrianu Ivaškovi.
Znovu jsem s ním stála na terase, až na to, že ve snu bylo léto. Vzduch byl příjemně teplý a jasné slunce všechno zalévalo zlatavým světlem. Na takovém přímém slunci jsem byla naposled, když jsem žila mezi lidmi. Hory i údolí se zelenaly a všude zpívali ptáci.
Adrian se opíral o zábradlí terasy, rozhlížel se kolem a na můj příchod zareagoval opožděně. "Tady jsem tě nečekal." Usmál se. "Měl jsem pravdu. Vážně jsi zničující, když se dáš do kupy."
Instinktivně jsem se dotkla kůže u oka.
"Už to zmizelo," prohlásil.
I když jsem se neviděla, nějakým způsobem jsem věděla, že má pravdu. "Ty nekouříš."
"Zlozvyk," povzdechl. Kývl hlavou směrem ke mně. "Ty se něčeho bojíš? Že máš na sobě tolik ochrany."
Zamračila jsem se a podívala se na sebe. Předtím jsem nezaregistrovala, co mám na sobě. Měla jsem vyšívané džíny, které jsem jednou viděla v obchodě, ale nemohla jsem si je dovolit. Tričko jsem měla ustřižené, takže mi koukalo břicho, a v pupíku jsem měla kroužek. Vždycky jsem toužila po piercingu pupíku, ale nikdy jsem na to neměla. Ve snu jsem měla malý stříbrný kroužek, na jehož konci viselo to divné modré oko, co mi dala máma. Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy.
Znovu jsem se podívala na Adriana a sledovala, jak mu slunce prosvěcuje hnědé vlasy. Tady v plném denním světle jsem si všimla, že má opravdu zelené oči - tmavě smaragdové jako protiklad k Lissiným světle zeleným. Náhle mě napadlo něco překvapivého.
"Tobě nevadí sluníčko?"
Pomalu pokrčil rameny. "Ne. Tohle je můj sen."
"Kdepak, to je můj sen."
"Víš to jistě?" Zase se usmíval.
Najednou jsem byla nějaká zmatená. "Ne…, nevím."
Zasmál se, ale po chviličce jeho smích utichl. Poprvé za dobu, co jsem ho znala, se tvářil vážně. "Proč máš kolem sebe tolik temnoty?"
Zamračila jsem se. "Co?"
"Jsi obklopená černotou." Pozorně si mě prohlížel, ale ne takovým stylem, jako kdyby mě hodnotil. "Nikdy jsem neviděl nikoho jako ty. Všude jen stíny. To bych do tebe nikdy neřekl. Dokonce i když tady stojíš, ty stíny pořád rostou."
Pohlédla jsem na svoje ruce, ale nic neobvyklého jsem nezaznamenala. Tak jsem se podívala zase na něj. "Jsem stínem políbená…"
"Co to znamená?"
"Že jsem jednou umřela." O tomhle jsem se ještě nebavila s nikým jiným než s Lissou a Viktorem Daškovem, ale tohle byl sen. Nezáleželo na tom. "A vrátila jsem se."
Zatvářil se ohromeně. "Hmmm, to je zajímavé…"
Probudila jsem se.
Někdo mnou třásl. Byla to Lissa. Její pocity mě skrz pouto zasáhly s takovou silou, že jsem se ihned ocitla v její mysli a dívala se sama na sebe. Slovo "divné" by to nevystihlo. Rychle jsem se vrátila zpátky do sebe a snažila se nějak utřídit tu hrůzu, kterou prožívala.
"Co se děje?"
"Strigojové znovu zaútočili."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home