VA (2) // 12.kapitola 1/2

10. april 2011 at 10:43 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Bleskurychle jsem vyskočila z postele. Celá ubytovna byla z té zprávy vzhůru nohama. V chodbách postávaly hloučky lidí. Jednotliví členové rodin se vzájemně hledali. Některé rozhovory sestávaly jen z vyděšeného šepotu, zatímco jiné byly tak hlasité, že se jim dalo snadno rozumět. Zastavila jsem pár lidí a snažila se z nich dostat, co se vlastně stalo. Každý povídal něco jiného a někteří vůbec nedokázali zmlknout. Všichni zmateně pobíhali po celé budově a buď hledali své milované, nebo se chystali k okamžitému odjezdu. Byli přesvědčeni, že jinde bude bezpečněji.

Otrávilo mě, že se tu šíří tolik různých verzí, takže jsem si uvědomila, že budu muset vyhledat jeden ze dvou zdrojů pravdivých informací. Matku nebo Dimitrije. Bylo to jako hodit si mincí. Právě teď jsem netoužila vidět ani jednoho z nich. Chvilku jsem to zvažovala a nakonec se rozhodla pro matku.
Dveře jejího pokoje byly pootevřené, tak jsme s Lissou vstoupily a ihned jsme zjistily, že tu je zřízeno jakési provizorní velitelství. Motala se tu spousta strážců, chodili dovnitř i ven a probírali strategii. Několik jich na nás pohlíželo dost divně, ale nikdo nás nezastavil ani se na nic nevyptával. Usadily jsme se s Lissou na malou pohovku a poslouchaly rozhovor, který právě vedla moje matka.
Stála tam se skupinkou strážců, v níž nechyběl ani Dimitrij. To se mu asi moc nevyhnu. Krátce na mě spočinul svýma hnědýma očima, načež uhnul pohledem. Zrovna teď jsem nechtěla řešit svoje problematické pocity, které k němu mám.
Brzy jsme s Lissou odhalily podrobnosti. Bylo zabito osm Morojů a jejich pět strážců. Tři Morojové se ztratili, buď byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje. K útoku nedošlo nikde poblíž, odehrál se někde v severní Kalifornii. Bez ohledu na to taková tragédie otřásla celým morojským světem a některým se zdálo, že vzdálenost přes dva státy není dostatečná. Všichni byli vyděšeni a já záhy zjistila, proč je tenhle útok tak pozoruhodný.
"Muselo jich být víc než posledně," poznamenala moje matka.
"Víc?" vykřikl jiný strážce. "Ta minulá skupina byla něčím neslýchaným. Stejně ale nemůžu uvěřit, že by dokázalo spolupracovat devět Strigojů - a ty čekáš, že uvěřím, že se zmohli na takovou organizaci?"
"Ano," vyštěkla matka.
"Nějaký důkaz, že s nimi byli i lidé?" dotázal se kdosi.
Matka zaváhala a pak řekla: "Ano. Další zničená ochrana. A způsob, jakým byl útok proveden…, je to totéž jako u Badicových."
Mluvila pevným hlasem, ale přesto v něm zněla stopa po únavě. Nebylo to fyzické vyčerpání, ale spíš psychické. Byla napjatá a zdrcená z toho, k čemu došlo. Vždycky jsem svou matku považovala za bezcitný stroj na zabíjení, ale teď bylo zjevné, že je to pro ni těžké. Bylo to těžké a ošklivé téma, ale ona se bez váhání pustila do plánování. Byla to její povinnost.
V krku se mi udělal knedlík, tak jsem rychle polkla. Lidé. Totéž jako u Badicových. Od toho masakru jsme neustále rozebírali, jak je neobvyklé, že se vyskytla taková velká skupina spolupracujících Strigojů, kteří na svou stranu přetáhli i lidi. Mluvili jsme o tom neurčitě, jen jako "jestli se něco takového stane ještě jednou…" Ale nikdo vážně nemluvil o tom, že by tahle skupina - vrahů Badicových - udeřila znovu. Stalo se to jen jednou, a tak to všichni považovali za shodu náhod - možná na sebe narazilo několik Strigojů a impulzivně se rozhodli vyrazit. Bylo to strašné, ale jednorázovou událost jsme mohli přejít.
Jenže teď… Teď to vypadá, že taková skupina Strigojů není žádná náhoda. Dali se dohromady záměrně, využili lidi a zaútočili znovu. Teď jsme objevili určitý vzorec: Strigojové aktivně vyhledávají velké skupiny, které jim poslouží za kořist. Sériové vraždy. Už nemůžeme spoléhat na magickou ochranu. Dokonce ani na sluneční světlo. Lidé se můžou pohybovat i během dne, prozkoumávat a škodit. Světlo už taky není bezpečné.
Vybavila jsem si, co jsem řekla Dimitrijovi v domě Badicových. Tohle všechno mění, nemyslíš?
Matka se začala probírat papíry v deskách. "Zatím nejsou k dispozici forenzní údaje, ale tohle by stejný počet Strigojů nezvládl. Nikdo z Drozdových ani z jejich personálu neunikl. Pět strážců by přemohlo sedm Strigojů - alespoň na chvíli - a mezitím by se někomu podařilo utéct. Tady jich bylo devět, možná dokonce deset."
"Janine má pravdu," vložil se do toho Dimitrij. "A když se podíváte na místo činu…, je příliš velké. Sedm by jich takový prostor nepokrylo."
Drozdovi patřili k jednomu z dvanácti královských rodů. Byla to početná a rozrůstající se rodina, ne jako Lissin vymírající klan. Měli spoustu rodinných příslušníků, ale takový útok byl přesto strašlivý. A co víc, nějaká informace o nich mi hlodala v mozku. Na něco bych si měla vzpomenout… Něco bych měla o Drozdových vědět.
Zatímco jsem se na to snažila přijít, fascinovaně jsem sledovala svou matku. Slyšela jsem historky, které vyprávěla. Zažila jsem ji v boji a pěkně mě to bolelo. Ale doopravdy jsem ji v akci nikdy neviděla. Prokazovala stejně pevné sebeovládání jako se mnou, ale až tady mi došlo, jak moc je to nutné. Taková situace vyvolávala paniku. I tady mezi strážci jsem viděla, že některé to natolik zasáhlo, že by nejraději provedli něco drastického. Moje matka tady fungovala jako hlas rozumu a stálá připomínka, že by se všichni měli soustředit a ovládnout situaci. Její postoj všechny uklidňoval a její odhodlané vystupování je inspirovalo. Uvědomila jsem si, že takhle se chová vůdce.
Dimitrij byl stejně soustředěný jako ona, ale viděla jsem na něm, jak se musí ovládat, aby mou matku nepobízel do okamžitého protiútoku. Občas jsem si musela připomínat, že je na strážce moc mladý. Dál probírali ten útok. Drozdovi v té době zrovna pořádali vánoční večírek.
"Nejdřív Badicovi, teď Drozdovi," zamumlal jeden strážce. "Jdou po královských."
"Jdou po Morojích," opravil jej Dimitrij. "Královští nebo ne, na tom jim nezáleží, jak jsme viděli."
Královští. Nekrálovští. Najednou mi došlo, proč byli Drozdovi tak důležití. Instinktivně bych nejradši vyskočila a vyptávala se, ale naštěstí jsem se ovládla. Tohle bylo skutečné. Tady nebyl prostor pro iracionální chování. Chtěla jsem být stejně silná jako moje matka a Dimitrij, a tak jsem vyčkávala, až tenhle rozhovor skončí.
Když se skupinka začala rozcházet, vyskočila jsem z pohovky a hrnula se za matkou.
"Rose," oslovila mě překvapeně. Stejně jako na Stanově hodině si mě v místnosti vůbec nevšimla. "Co tady děláš?"
Byla to tak pitomá otázka, že jsem se ani nepokusila na ni odpovědět. Co myslela, že tu asi tak dělám? Tohle byla jedna z největších událostí v morojském světě.
Ukázala jsem na její papíry. "Koho ještě zabili?"
Podrážděně svraštila čelo. "Drozdovy."
"Ale koho ještě?"
"Rose, nemáme čas na…"
"Měli přece zaměstnance, ne? Dimitrij říkal, že sejmuli i nekrálovský. Kdo to byl?"
Znovu jsem viděla, jak je unavená. Brala tyhle smrti dost těžce. "Neznám všechna ta jména." Prolistovala pár stránek a pak mi ukázala jeden papír. "Tady."
Přejela jsem to očima. Srdce se mi sevřelo.
"Dobře," pověděla jsem jí. "Díky."
S Lissou jsme odešly a nechaly je dělat svou práci. Ráda bych jim pomáhala, ale strážci pracovali lehce a efektivně i beze mě; neměli potřebu, aby se jim pod nohama motala nějaká novicka.
"Co to mělo znamenat?" zeptala se Lissa, jakmile jsme se ocitly zase v hlavní části ubytovny.
"Personál Drozdových," odvětila jsem. "Miina máma pro ně pracovala…"
Lissa zalapala po dechu. "A?"
Povzdechla jsem. "Její jméno je na seznamu."
"Ach Bože." Lissa se zastavila. Zadívala se do prázdna a zamrkala, aby rozehnala slzy. "Ach Bože," povzdechla znovu.
Stoupla jsem si před ní a položila jí ruce na ramena. Celá se třásla.
"To je dobrý," snažila jsem se ji uklidnit. Tvářila se vyděšeně. Šokovaně. "To bude dobrý."
"Slyšelas je," řekla. "Banda Strigojů na nás organizuje útoky! Kolik? Přijdou i sem?"
"Ne," prohlásila jsem neochvějně. Samozřejmě jsem pro to neměla žádný důkaz. "Tady jsme v bezpečí."
"Chudinka Mia…"
Na to jsem nemohla nic říct. Miu jsem sice považovala za strašnou krávu, ale tohle bych nepřála nikomu, ani největšímu nepříteli - což ostatně byla. Okamžitě jsem se ale v duchu opravila. Mia není můj největší nepřítel.
Po zbytek dne jsem nedokázala Lissu opustit. Věděla jsem, že tady v areálu žádný Strigoj nečíhá, ale moje ochranitelské instinkty zesílily. Strážci chrání své Moroje. A jako vždy jsem se obávala, že se Lissa rozruší a zas bude trpět úzkostí, takže jsem dělala, co jsem mohla, abych tyhle její pocity rozehnala.
Ostatní strážci také dodávali Morojům pocit jistoty. Nehlídali je sice na každém kroku, ale lépe zabezpečili celý areál a neustále zůstávali v kontaktu se strážci z místa činu. Celý den sem proudily informace o tom strašlivém útoku a všichni spekulovali, kde by se ta banda Strigojů mohla ukrývat. K novicům se těch informací přirozeně dostalo jen málo.
Zatímco strážci dělali, co uměli, Morojové také dělali, co uměli - což bylo bohužel mluvení.
Byla tu spousta královských a dalších důležitých Morojů, takže se svolala schůzka, kde se probíralo, co se stalo a co by se mělo udělat v budoucnu. Žádné oficiální rozhodnutí ale nepadlo. Morojové mají svou královnu a vládnoucí radu. Ti rozhodují o takových věcech. Všichni si ale uvědomovali, že názory, které tu padly, mají svou váhu. Naše budoucí bezpečnost dost možná závisela na tom, co se probíralo na tomhle setkání.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home