VA (2) // 15.kapitola 1/2

10. april 2011 at 11:14 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Následujícího rána jsem se pokoušela nalakovat si nehty na nohou - což s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého - když vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, už když jsem se probudila, takže jsem se belhala ke dveřím a snažila se nezničit čerstvě nalakované nehty. Když jsem otevřela, za dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí, kterou držel v obou rukou. Nadzvedl ji a zadíval se na mě.

"Hledám Rose Hathawayovou."
"To jsem já."
Vzala jsem si od něj krabici. Byla sice velká, ale nijak zvlášť těžká. Rychle jsem poděkovala, zavřela dveře a uvažovala, jestli jsem mu neměla dát nějaké dýško. No co.
S krabicí jsem se usadila na podlahu. Nebyla nijak označená, jen zalepená lepicí páskou. Popadla jsem propisku a s její pomocí jsem protrhla pásku. Jakmile jsem krabici otevřela, nakoukla jsem dovnitř.
Byla plná parfémů.
Muselo tam být aspoň třicet malých lahviček s parfémy. Některé značky jsem znala, jiné ne. Byl to mix nejrůznějších druhů - od drahých parfémů pro celebrity až po laciné, které se prodávají normálně v drogeriích. Eternity. Angel. Vanilla Fields. Jade Blossom. Michael Kors. Poison. Hypnotic Poison. Pure Poison. Happy. Light Blue. Jovan Musk. Pink Sugar. Vera Wang.Vytahovala jsem krabičky jednu po druhé, vždycky si přečetla název, otevřela ji a přivoněla.
Přebrala jsem jich asi polovinu, když mi to došlo. Tohle mi musel poslat Adrian.
Netušila jsem, jak v téhle pustině dokázal za tak krátkou dobu sehnat tolik parfémů, ale když má někdo peníze, nic není nemožné. O pozornost bohatého rozmazleného Moroje jsem ale nestála. Zjevně mu ještě nedošlo, že o něj nemám zájem. S lítostí jsem začala parfémy zase uklízet do krabice, načež jsem se zarazila. Jistěže je vrátím…, ale přece se nic nestane, když předtím očichám ještě ty zbývající.
Znovu jsem začala vyndávat jeden za druhým. U některých jsem přivoněla jen k uzávěru, jiné jsem stříkla do vzduchu. Serendipity. Dolce and Gabbana. Shalimar. Daisy.Můj nos dostával zásah za zásahem: růže, fialky, santalové dřevo, pomeranč, vanilka, orchideje…
Když jsem skončila, nos jsem měla skoro mimo provoz. Všechny tyhle parfémy byly navrženy pro lidi. Ti mají hůř vyvinutý čich než vampýři, a dokonce i než dhampýři, takže mi ty vůně připadaly neskutečně silné. Znovu jsem ocenila Adrianovu zmínku o tom, že stačí jen troška parfému. Vzhledem k tomu, že se mi z těch všech vůní už točila hlava, mohla jsem si jen představovat, co by to asi udělalo s Morojem. Tohle smyslové přepínání moc nepomohlo bolesti hlavy, se kterou jsem se už probudila.
Tentokrát jsem parfémy uklidila už nadobro a zarazila se jen u jednoho, který se mi líbil snad nejvíc. Váhavě jsem podržela malou červenou krabičku v dlani. Pak jsem z ní vyndala lahvičku a znovu si přivoněla. Byla to jiskřivá sladká vůně. Bylo v tom nějaké ovoce - ale ne moc sladké. V duchu jsem se snažila vybavit si vůni, kterou jsem kdysi ucítila na nějaké holce na koleji. Řekla mi, jak se ten parfém jmenuje. Vonělo to jako třešně…, ale ta vůně byla ostřejší. Rybíz, to je ono. A teď byla ta vůně v tomhle parfému, smíchaná s květinami: liliemi a dalšími, co jsem nedokázala identifikovat. Něco na té směsi mě hrozně přitahovalo. Bylo to sladké, ale ne přílišsladké. Podívala jsem se na krabičku a přečetla si název. Amor Amor.
"Výstižný," zabrblala jsem, když jsem si vybavila svoje nedávné milostné eskapády. Ten parfém jsem si nechala a ostatní zase zabalila.
S krabicí v rukou jsem se vydala dolů na recepci, kde jsem si řekla o lepicí pásku a pořádně jsem krabici zalepila. Taky jsem se zeptala na Adrianův pokoj. Ivaškovi patrně obývali celé jedno křídlo. Nebylo to daleko od Tašina pokoje.
Šla jsem chodbou a připadala si jako poslíček. Zastavila jsem se před jeho dveřmi. Než jsem ale stačila zaklepat, dveře se otevřely a v nich stál Adrian. Vypadal dost překvapeně.
"Ahoj, malá dhampýrko," pozdravil mě srdečně. "Tebe bych tu nečekal."
"Vracím ti tohle." Vrazila jsem mu krabici do rukou dřív, než stihl protestovat. Neohrabaně ji vybalancoval, při čemž se trochu zapotácel. O pár kroků couvl a položil krabici na zem.
"Žádný z nich se ti nelíbí?" dotázal se. "Chceš, abych ti jich sehnal ještě víc?"
"Už mi žádný dárky neposílej."
"To není dárek. To je služba veřejnosti. Kterápak žena nemá parfém?"
"Už to nedělej," oznámila jsem mu pevným hlasem.
Náhle se za ním ozval hlas. "Rose, to jsi ty?"
Nakoukla jsem dovnitř a spatřila Lissu.
"Co tady děláš?"
To ráno jsem ji úplně vypustila z hlavy kvůli té své kocovině, a pak jsem vycítila, že Lissa cosi provozovala s Christianem. Normálně bych věděla, že je v pokoji, už ve chvíli, kdy jsem se sem přiblížila. Teď jsem se znovu otevřela a ucítila její leknutí. Nečekala mě tady.
"Co tady děláš ty?" dotázala jsem se.
"Dámy, dámy," prohlásil škádlivě. "Nemusíte se o mě hádat."
Jen jsem zírala. "My se nehádáme. Jen by mě zajímalo, co se tu děje."
Vtom jsem ucítila známou vůni vody po holení a pak jsem zaslechla hlas. "Mě taky."
Nadskočila jsem. Otočila jsem se a za sebou v chodbě uviděla Dimitrije. Neměla jsem ponětí, co dělá tady v křídle Ivaškových.
Je na cestě za Tašou,ozvalo se mi v hlavě.
Dimitrij bezpochyby předpokládal, že se zamotám do nejrůznějších průšvihů, ale když tu viděl Lissu, vykolejilo ho to. Prošel kolem mě do místnosti a díval se střídavě na nás tři.
"Studenti a studentky by se neměli vzájemně navštěvovat na pokojích."
Uvědomovala jsem si, že kdybych řekla, že Adrian vlastně není student, z maléru by nás to beztak nedostalo. Holky zkrátka neměly co dělat na pokoji nikoho mužského pohlaví.
"Jak tohle můžeš dělat?" povzdechla jsem rozezleně na Adrianovu adresu.
"Co dělám?"
"Vrháš na nás s Lissou špatný světlo!"
Zachechtal se. "To vy jste sem přišly."
"Neměls je pouštět dál," spílal mu Dimitrij. "Určitě znáš pravidla Akademie svatého Vladimíra."
Adrian pokrčil rameny. "Jo, ale nemusím se žádnými pitomými pravidly řídit."
"Možná že ne," připustil chladně Dimitrij. "Nicméně bych předpokládal, že je budeš přinejmenším respektovat."
Adrian obrátil oči v sloup. "Překvapuje mě, že zrovna vy někoho poučujete o nezletilých holkách."
V Dimitrijových očích jsem viděla vztek a na chviličku se mi zdálo, že se přestane ovládat. Ale ustál to a jenom jeho zaťaté pěsti dávaly najevo, jak zuří.
"Navíc," pokračoval Adrian, "se tady nedělo nic nevhodnýho. Jen jsme se tu tak poflakovali."
"Pokud se chceš 'poflakovat' s mladými dívkami, dělej to na veřejném místě."
Moc se mi nelíbilo, že nás Dimitrij označil za "mladé dívky", a celkově mi připadalo, že to trochu přehání. Taky jsem předpokládala, že takhle reaguje částečně proto, že jsem tu já.
Adrian se rozesmál takovým způsobem, že mi z toho naskočila husí kůže. "Mladé dívky? Mladédívky? Jistě. Jsou mladé a zároveň staré. Sotva v životě stihly něco zažít, a přitom toho viděly až příliš. Jedna je poznamenaná životem a druhá smrtí… A vy si děláte starosti o ně? Dělejte si starosti o sebe, dhampýre. O sebe a taky o mě. To my jsme mladí."
Jen jsme na něj zírali. Nikdo z nás asi nečekal takový šílený, nesmyslný proslov.
Adrian během okamžiku vypadal zase normálně a klidně. Otočil se a přešel k oknu. Ohlédl se po nás jako by nic a vytáhl krabičku cigaret.
"Dámy, zřejmě byste měly jít. Má pravdu. Mám na vás špatný vliv."
S Lissou jsme si vyměnily pohledy. Rychle jsme odešly a vydaly se za Dimitrijem chodbou k hale.
"To bylo… divný," prohlásila jsem po několika minutách. Sice to všichni věděli, ale stejně jsem to musela říct.
"Velice," přitakal Dimitrij. Neznělo to ani tak naštvaně jako spíš zmateně.
Když jsme došli do haly, vykročila jsem s Lissou k našemu pokoji, ale Dimitrij mě zavolal.
"Rose," oslovil mě. "Můžu s tebou mluvit?"
Z Lissy jsem vycítila soucit. Obrátila jsem se k Dimitrijovi a přešli jsme ke zdi, abychom nestáli v cestě všem procházejícím. Kolem nás prošla skupinka Morojů v kožešinách a ověšených diamanty, všichni se tvářili znepokojeně. Následoval je hotelový poslíček s jejich zavazadly. Lidé pořád odjížděli v naději, že najdou bezpečnější místo. Paranoidní strach ze Strigojů zdaleka nekončil.
Dimitrij promluvil a já obrátila svou pozornost zase k němu. "To byl Adrian Ivaškov." Jeho jméno pronesl stejným způsobem jako všichni ostatní.
"Jo, já vím."
"Už jsem tě s ním přistihl podruhé."
"Jo," připustila jsem nenuceně. "Občas se scházíme."
Dimitrij povytáhl obočí, načež pokývl hlavou směrem k místu, odkud jsme přišli. "Často se scházíte v jeho pokoji?"
Na mysli mi okamžitě vytanulo několik trefných odpovědí, z nichž nakonec zvítězila ta nejlepší. "Do toho, co se děje mezi ním a mnou, ti nic není." Snažila jsem se to říct podobným tónem jako on, když mi pověděl prakticky totéž o sobě a o Taše.
"Dokud studuješ na Akademii, mám co mluvit do toho, co děláš."
"Ale ne do mýho soukromýho života. Do toho ne."
"Ještě nejsi dospělá."
"Skoro jo. Navíc to přece není tak, že se o svých osmnáctinách zázrakem stanu dospělou."
"To jistě ne," poznamenal.
Zčervenala jsem. "Tak jsem to nemyslela."
"Vím, jak jsi to myslela. Teď opravdu nezáleží na formální stránce věci. Jsi studentka Akademie. A já jsem tvůj trenér. Mojí prací je pomáhat ti a udržet tě v bezpečí. A když jsi v pokoji s někým, jako je on…, to není moc bezpečné."
"S Adrianem Ivaškovem si poradím," zamumlala jsem. "Je divnej, fakt divnej, ale neškodnej."
Tajně jsem doufala, že Dimitrij s tím má problém, protože žárlí. Lissu si nevzal stranou, aby ji seřval. Ta myšlenka mi trochu pozvedla náladu, jenže vtom jsem si uvědomila, z jakého důvodu šel vlastně Dimitrij kolem.
"Když už je řeč o soukromí, zřejmě jsi zrovna šel za Tašou, co?"
Uvědomovala jsem si, že je to uštěpačnost, a čekala jsem znovu odpověď ve stylu, že mi do toho nic není. On ale odvětil: "Vlastně jsem šel za tvou matkou."
"S ní si chceš taky něco začít?" Samozřejmě jsem věděla, že ne, ale tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit.
Dimitrij to neuznal za hodné odpovědi a jen mě obdařil znaveným pohledem. "Ne. Jen procházíme nové záznamy o útoku Strigojů na Drozdovy."
Vztek i uštěpačnost mě rázem přešly. Drozdovi. Badicovi. Všechno, co se dnes ráno stalo, mi v tu chvíli připadalo hrozně triviální. Jak tady můžu stát a dohadovat se s Dimitrijem o milostných záležitostech, když se on i další strážci snaží nás chránit?
"Cos zjistil?" zeptala jsem se tiše.
"Podařilo se nám vystopovat některé z těch Strigojů," pravil. "Nebo aspoň lidi, kteří s nimi spolupracují. Svědci z okolí místa činu viděli pár aut, kterými ta skupina přijela. Poznávací značky byly z různých států - ta skupina je patrně dost rozšířená. Tím pádem pro nás bude mnohem těžší je vypátrat. Jeden ze svědků si ale zapsal číslo jedné espézetky. Je registrovaná na adresu ve Spokane."
"Spokane?" dotázala jsem se nevěřícně. "Spokane ve Washingtonu? Kdo vymyslel, že se budou schovávat ve Spokane?" Jednou jsem tam byla. Bylo to stejně nudné město jako všechny ty zaostalé díry na Severozápadě.
"Evidentně Strigojové," oznámil mi smrtelně vážně. "Ta adresa je falešná, ale ostatní důkazy nasvědčují tomu, že se tam opravdu skrývají. Je tam nějaké obchodní centrum s podzemními tunely. V té oblasti bývají Strigojové často k vidění."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home