VA (2) // 16.kapitola 1/2

10. april 2011 at 11:20 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Lissa přišla ten den později. Poté, co Mason odešel, usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo mě, až když Lissa bouchla dveřmi.
Byla jsem ráda, že ji vidím. Potřebovala jsem jí vylíčit, jak se to seběhlo s Masonem. Než jsem se do toho ale pustila, přečetla jsem její pocity. Byly stejně ustarané jako ty moje. A tak jsem jí jako vždy dala přednost.
"Co se stalo?"

Usedla na hebkou přikrývku na postel. Cítila jsem z ní zuřivost i smutek. "Christian."
"Vážně?" Netušila jsem, že spolu mají nějaké problémy. Často si ze sebe utahovali, ale nebylo to nic, kvůli čemu by se musela rozplakat.
"Přišel na to, že jsem dnes ráno byla s Adrianem."
"No teda," povzdechla jsem. "Jo, to může bejt problém." Vstala jsem, přešla ke skříňce a vytáhla z ní svůj hřeben. Stoupla jsem si před zrcadlo se zlatě zdobeným rámem a začala si rozčesávat zcuchané vlasy.
Hlasitě povzdechla. "Ale nic se nestalo! Christian vyvádí kvůli ničemu. Nemůžu pochopit, že mi nevěří."
"To víš, že ti věří. Jen je to všechno trochu divný, to je vše." Pomyslela jsem na Dimitrije a na Tašu. "Lidi ze žárlivosti říkají a dělají strašný věci."
"Jenže k ničemu nedošlo," zopakovala. "Vždyť jsi tam byla taky. Cos tam vlastně dělala?"
"Adrian mi poslal hafo parfémů."
"To myslíš tu obrovskou krabici, cos přinesla?"
Přikývla jsem.
"Ty jo."
"Jo, šla jsem mu ji vrátit," řekla jsem. "Spíš by mě ale zajímalo, cos tam dělala ty."
"Jen jsme si povídali," odpověděla. Zatvářila se nadšeně, jako by se mi chystala něco povědět, ale namísto toho se odmlčela. Cítila jsem, jak jí ta myšlenka vytanula na mysli, ale rychle zase ustoupila. "Musím ti toho říct spoustu, ale nejdřív mi pověz, co se děje s tebou."
"Nic."
"Rose, nečtu ti myšlenky jako ty mně, ale poznám, když tě něco rozhodí. Už od Vánoc jsi nějaká přepadlá. Co se děje?"
Teď nebyla vhodná chvíle vykládat jí o tom, co se stalo o Vánocích, když mi máma řekla o Taše a Dimitrijovi. Ale pověděla jsem Lisse o Masonovi - při čemž jsem vynechala, proč jsem to zarazila.
"No…," pravila, když jsem skončila. "Mělas na to právo."
"Já vím. Jenže jsem ho sem vytáhla. Chápu, proč ho to rozzuřilo."
"Vy dva to nějak napravíte. Běž si s ním promluvit. Miluje tě."
Jenže tohle bylo něco víc než jen nedorozumění. Věci mezi mnou a Masonem se nedají napravit tak snadno. "Když já nevím," povzdechla jsem. "Všichni nejsou jako ty a Christian."
Zatvářila se přepadle. "Christian. Pořád nemůžu uvěřit, že se zrovna zachoval jako idiot."
Nemyslela jsem to zle, ale rozesmálo mě to. "Liss, stačí, když se budete celej den ocucávat, a bude to dobrý. No možná i něco víc než jen ocucávat."
Vyletělo to ze mě dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Vyvalila oči. "Ty to víš." Popuzeně zavrtěla hlavou. "Samozřejmě, že to víš."
"Promiň," pípla jsem. Nechtěla jsem jí říkat, že vím o tom, že s Christianem spí. Chtěla jsem počkat, až mi to poví sama.
Probodla mě pohledem. "Kolik toho víš?"
"No…, moc ne," zalhala jsem. Dočesala jsem se, ale dál jsem si pohrávala s hřebenem, abych se jí nemusela podívat do očí.
"Musím se nějak naučit zabránit ti, abys mi lezla do hlavy," zamumlala.
"To je jediný způsob, jak si s tebou poslední dobou můžu pokecat." Další uklouznutí.
"Co tím chceš říct?" dotazovala se.
"Nic, já…" Zpražila mě příkrým pohledem. "Já… já nevím. Prostě mi jenom připadá, že už se spolu tolik nebavíme."
"Na to jsou třeba dva, aby se to spravilo," řekla už zase přívětivým hlasem.
"Máš pravdu," prohlásila jsem. Radši jsem nezdůrazňovala, že aby se to spravilo, jeden z těch dvou by nesměl neustále být se svým přítelem. Pravdou bylo, že jsem na tom taky měla svůj podíl viny - ale v poslední době jsem s ní chtěla mluvit snad miliónkrát. Jenom nikdy nebyla vhodná příležitost - což ostatně nebyla ani teď. "Víš, nikdy by mě nenapadlo, že budeš první. Že ty už budeš zkušená a já pořád panna."
"Jo," řekla. "Mě by to taky nenapadlo."
"Hele! Jak to?"
Pousmála se a potom rychle pohlédla na hodinky. Její úsměv se vytratil. "A jéje. Musím jít na ten Priscillin banket. Christian měl jít původně se mnou, jenže se teď chová jako blbec…" S nadějí se zadívala na mě.
"Co? Ne. Liss, prosím. Víš přece, jak nesnáším ty královský formality."
"No tak pojď," škemrala. "Christian vybuchl. Nemůžeš mě předhodit vlkům. A neříkala jsi náhodou, že si potřebujeme pořádně pokecat?" Zasténala jsem. "Navíc až budeš moje strážkyně, tyhle věci budeš muset dělat pořád."
"Já vím," povzdechla jsem zasmušile. "Myslela jsem, že si třeba užiju svůj poslední půlrok svobody."
Nakonec mě samozřejmě přemluvila, abych šla s ní. Obě jsme už od začátku věděly, že to tak dopadne.
Neměly jsme moc času. Rychle jsem se osprchovala, vyfénovala si vlasy a namalovala se. Vytáhla jsem šaty od Taši. I když jsem pořád chtěla, aby strašně trpěla za to, že balí Dimitrije, teď jsem byla za její dárek vděčná. Natáhla jsem si na sebe hedvábnou látku a potěšilo mě, že ten červený odstín na mně vypadá stejně zabijácky, jak jsem si představovala. Byly to dlouhé šaty asijského stylu, vyšívané květinovými motivy. Byly ušité vysoko ke krku, takže toho moc neodhalovaly, ale hedvábí mi přilnulo k tělu a působilo to mnohem víc sexy, než kdybych toho odhalovala až příliš. Monokl už mi prakticky zmizel.
Lissa vypadala jako vždy úchvatně. Měla na sobě tmavě purpurové šaty od Johnny Raskiové, proslulé morojské návrhářky. Byly ušity ze saténu a neměly rukávy. Ramínka byla pošita třpytivými kamínky podobnými ametystům, což zdůrazňovalo Lissinu bledou pleť. Vlasy si vyčesala nahoru do volného, přímo uměleckého drdolu.
Když jsme došly do místnosti, kde se banket konal, upřelo se na nás několik párů očí. Asi nečekali, že princezna z rodu Dragomirů s sebou na tak očekávanou událost přivede svou kamarádku dhampýrku. Ale na Lissině pozvánce stálo "a host". Zaujaly jsme svá místa u stolu s nějakými královskými, jejichž jména jsem okamžitě zapomněla. Byli šťastní, že mě mohli ignorovat, a já byla šťastná, že mě ignorují.
Navíc tu byla spousta jiného rozptýlení. Celá místnost byla zařízena v odstínech modré a stříbrné. Stoly pokrývaly ubrusy v barvě půlnoční modři, které byly tak hladké a lesklé, že jsem se bála na nich vůbec jíst. Na stěnách byly připevněné svícny s hořícími svícemi a v rohu stál krb s mozaikovým sklem. Celkový dojem byl ohromující, hra barev a světel, až oči přecházely. V rohu tiše hrála na cello štíhlá Morojka se zasněným výrazem. Hlubokou sladkou melodii doplňovalo cinkání křišťálových skleniček na víno.
Večeře byla taktéž vynikající. Identifikovala jsem všechno na svém talíři - samozřejmě z čínského porcelánu - a všechno mi moc chutnalo. Žádná paštika. Losos v houbové omáčce. Salát s hruškami a kozím sýrem. Chutné koláčky s mandlovou náplní jako dezert. Jediné, co mi na tom vadilo, bylo, že všechny porce podávali hrozně malé. Pokrmy působily dojmem, jako by spíš sloužily k ozdobení talířů, a přísahám, že jsem každý chod spořádala tak na deset soust. Morojové kromě krve potřebují i normální jídlo, ale nepotřebují ho tolik jako lidé - nebo jako dhampýrka ve vývinu.
Večeře mě ale přesto celkem uspokojila, stejně jako celá tahle událost. Až na to, že když jsme všichni dojedli, Lissa mi oznámila, že se nemůžeme hned sebrat a odejít.
"Musíme konverzovat," zašeptala.
Konverzovat?
Lissa se zasmála mému útrpnému výrazu. "Ty jsi přece společenštější než já."
To byla pravda. Ve většině situací jsem to byla já, kdo se nebál mluvit s lidmi. Lissa byla vždycky tak trochu plachá. Jenže tady bylo na ní, aby konverzovala s vyšší královskou společností, a já byla zvědavá, jak se jí to bude dařit. Byla dokonalá, uhlazená a zdvořilá. Každý s ní chtěl promluvit a ona vždycky přišla na tu správnou věc, kterou by měla říct. Nepoužívala při tom nátlak, ale vyzařovalo z ní cosi, co k ní přitahovalo pozornost. Možná to byl nějaký neuvědomělý účinek éteru. Její kouzelné a přirozené charizma se projevilo navzdory medikamentům. Zatímco dřív pro ni byly tyhle společenské události stresující, teď je zvládala s lehkostí. Byla jsem na ni pyšná. Většina rozhovorů probíhala v odlehčeném duchu: všichni probírali módu, milostné životy královských atd. Nikdo nechtěl kazit tu kouzelnou atmosféru konverzací o Strigojích.
Po zbytek večera jsem se držela u Lissy. Říkala jsem si, že tím vlastně trénuju na budoucnost, když ji všude následuju jako tichý stín. Pravdou ale bylo, že jsem mezi tyhle lidi nezapadala, a věděla jsem, že moje obvyklé vtípky by se tady nesetkaly s úspěchem. Také jsem si bolestně uvědomovala, že jsem tu jediná dhampýrka. Ano, byli tu i další dhampýři, ale ti jen dělali svou práci strážců, přecházeli po stranách místnosti a sledovali dění. Já tu byla jako host.
Lissa se prodírala davem a nakonec jsme se zastavily u malé skupinky Morojů, kteří se bavili o něco hlasitěji než ostatní. Jednoho z nich jsem poznala. Byl to ten kluk, kterého jsem odtrhla od rvačky. Tentokrát na sobě neměl plavky, ale černý smoking. Podíval se na nás, ale evidentně si mě nespojil s tím včerejším incidentem. Přejel nás pohledem a pokračoval v hádce. Nebylo žádným překvapením, že se bavili o ochraně Morojů. On zastával názor, že by Morojové měli zaútočit na Strigoje.
"Nerozumíte slovu sebevražda?" dotázal se jeden z okolostojících mužů. Měl prošedivělé vlasy a hustý plnovous. Na sobě měl také smoking, ale jeho mladší druh vypadal ve smokingu rozhodně lépe. "Vycvičit Moroje na vojáky by znamenalo konec naší rasy."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home