VA (2) // 18.kapitola 2/2

10. april 2011 at 11:25 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
* * *
Cestou jsme s Christianem moc nemluvili. Řekla jsem mu jen, že je debil, když tak vyvádí kolem Lissy a Adriana. Než jsme dojeli do Lowstonu, podařilo se mi ho přesvědčit, že ti dva spolu nic neměli, což byl menší zázrak. Po cestě dál do Spokane Christian spal, ale já usnout nedokázala. Pořád jsem si jen omílala dokola, že je to moje vina.

Do Spokane jsme přijeli pozdě odpoledne. Vyptávali jsme se lidí, než jsme konečně našli někoho, kdo věděl, kde je tu obchodní centrum, které zmiňoval Dimitrij. Od autobusového nádraží to bylo dost daleko, ale pěšky se to ujít dalo. Nohy mě bolely z pětihodinového sezení v autobuse, takže jsem pohyb uvítala. Slunce se sklánělo k západu, ale jelikož už bylo nízko, nemělo na vampýry tak zhoubný vliv, a tak ani Christianovi výšlap nevadil.
A jak se mi často stávalo, když jsem byla v klidném rozpoložení, začalo mě to táhnout do Lissiny hlavy. Nebránila jsem se tomu, protože jsem chtěla vědět, co se děje v našem lyžařském středisku.
"Vím, že je chceš chránit, ale my se musíme dozvědět, kde jsou."
Lissa seděla na posteli v našem pokoji, nad ní se tyčil Dimitrij a moje matka. Dimitrij mluvil. Bylo zajímavé vidět ho jejíma očima. Měla z něj respekt a bylo to něco docela jiného než nával intenzivních pocitů, které jsem v jeho přítomnosti prožívala já.
"Už jsem řekla, že nevím," odpověděla Lissa. "Nevím, co se stalo."
Cítila jsem, že se o nás hrozně bojí. Na jedné straně mě mrzelo, že se kvůli nám tak trápí, ale na druhé straně jsem byla ráda, že jsme ji do toho nezatáhli. Nemohla nic říct, když o ničem nevěděla.
"Nechce se mi věřit, že ti neřekli, kam jdou," prohlásila moje matka. Z jejích slov nezaznívala žádná známka citu, ale v obličeji se jí objevily ustarané vrásky. "Vždyť přece máte… pouto."
"To ale funguje jen jednosměrně," povzdechla si smutně Lissa. "A vy to víte."
Dimitrij před Lissu poklekl, aby se jí mohl podívat do očí. Vzhledem ke své výšce by to tak měl dělat s každým, komu se chce podívat do očí. "Určitě nám nechceš nic říct? Vůbec nic? Nikde ve městě nejsou. Pán, co prodává lístky na autobus, je taky neviděl…, ale jsme si jistí, že právě tím způsobem museli zmizet. Potřebujeme něco, cokoli, čeho bychom se mohli chytit."
Pán, co prodává lístky na autobus? Další šťastná trefa. Paní, která nám lístky prodala, už patrně odešla domů. A její kolega nás neznal.
Lissa zaťala zuby a rozzuřila se. "Nemyslíte, že kdybych něco věděla, tak bych vám to řekla? Copak si myslíte, že se o ně taky nebojím? Nemám tušení, kde jsou. Dokonce ani nevím, proč vůbec odešli…, nedává mi to smysl. A hlavně nechápu, proč s sebou ze všech lidí tady vzali zrovna Miu." Poutem jsem ucítila lítost a ublížení z toho, že jsme ji vynechali.
Dimitrij se s povzdechem zaklonil. Z jeho pohledu jsem usoudila, že jí věří. A také bylo jasné, že si dělá starosti - a nejen z profesionálního hlediska. Když jsem tak viděla, jak se trápí - kvůli mně -, úplně mi z toho pukalo srdce.
"Rose?" Christianův hlas mě přivedl zpátky do reality. "Asi už jsme tady."
Stáli jsme na náměstí před nákupním centrem. V rohu hlavní budovy se nacházela kavárna, jejíž stoly stály venku na otevřeném prostranství. Z budovy i dovnitř proudily davy lidí, i touhle dobou všichni zběsile nakupovali.
"Tak jak je najdem?" zeptal se Christian.
Pokrčila jsem rameny. "Možná, že když se budeme chovat jako Strigojové, probodnou nás kůlem."
Trošku se usmál. Určitě to nechtěl přiznat, ale můj vtip ho pobavil.
Vešli jsme dovnitř. Jako v každém nákupním centru i tady byly obchody známých značek a mě zcela sobecky napadlo, že kdybychom ty zběhy našli brzy, ještě by mohlo být otevřeno.
Dvakrát jsme prošli celé centrum, a po našich kamarádech nebylo ani stopy. Dokonce jsme nezahlédli ani nic, co by připomínalo tunely.
"Možná jsme na špatným místě," povzdechla jsem nakonec.
"Nebo oni," napadlo Christiana. "Mohli jít někam jinam… Počkej."
Ukázal někam a já se podívala tím směrem. Ti tři zrádci seděli u stolu uprostřed koutku s občerstvením. Vypadali tak zbědované a sklíčeně, že mi jich bylo skoro až líto.
"Co bych teď dal za foťák," uchechtl se Christian.
"To není sranda," odbyla jsem ho a zamířila k té skupince. Vydechla jsem úlevou. Evidentně nenarazili na žádného Strigoje, byli pořád naživu a mohli se vrátit, než se ocitnou v ještě větším maléru.
Všimli si mě, až když jsem došla k nim. Eddie nadskočil. "Rose? Co tady děláš?"
"Hráblo vám?" zaječela jsem. Několik lidí poblíž na nás udiveně pohlédlo. "Uvědomujete si, v jakým jste průšvihu? Do jakýho průšvihu jste zatáhli nás?"
"Jak jsi nás sakra našla?" podivil se Mason tlumeným hlasem a úzkostlivě se rozhlížel kolem.
"Kdybyste byli zločinci na útěku, našel by vás každej," oznámila jsem jim. "Ženská na autobusáku věděla, kam jste si kupovali lístky. A taky mi bylo jasný, že jste se vydali na nesmyslnej hon Strigojů."
Mason se na mě podíval tak, že jsem hned věděla, že to mezi námi není v pořádku. Místo něj odpověděla Mia.
"Není to nesmyslný."
"Hmm?" ozvala jsem se. "Zabili jste Strigoje? Našli jste vůbec nějakýho?"
"Ne," přiznal Eddie.
"Fajn," shrnula jsem to. "Máte štěstí."
"Proč jsi tolik proti zabíjení Strigojů?" dotázala se Mia zapáleně. "Copak tě právě na to netrénujou?"
"Trénujou nás na mise, který mají smysl, ne na dětský vylomeniny, jako je tohle."
"To není vylomenina," vyjekla. "Zabili mi matku. A strážci nic nedělali. Dokonce mají i špatný informace. V tunelech tu žádní Strigojové nejsou. Nejspíš ani nikde jinde v celým městě."
Christian se podivil. "Vy jste našli tunely?"
"Jo," odvětil Eddie. "Ale jak řekla, nejsou k ničemu."
"Měli bychom se tam podívat, než odjedeme," řekl mi Christian. "Mohlo by to bejt hustý. A jestli se spletli, tak tam žádný nebezpečí nehrozí."
"Ne," vyštěkla jsem. "Jedeme domů. Hned."
Mason vypadal unaveně. "Jdeme znovu prohledat město. Ani ty nás nepřesvědčíš, abychom se vrátili, Rose."
"To sice ne, ale školní strážci vás přesvědčit můžou, když jim zavolám a povím, že jste tady."
Klidně by se to dalo nazvat vydíráním nebo vymýšlením, nicméně účinek byl stejný. Všichni tři se na mě podívali, jako bych jim naráz uštědřila kopanec do břicha.
"To bys fakt udělala?" ujistil se Mason. "Takhle bys nás zradila?"
Promnula jsem si oči a zoufale uvažovala, proč se tady snažím fungovat jako hlas rozumu. Kde je ta holka, která utekla ze školy? Mason měl pravdu. Změnila jsem se.
"To není o zradě. Chci vás jenom udržet naživu."
"Myslíš, že jsme bezbranní?" optala se Mia. "Myslíš, že se necháme hned zabít?"
"Ano," odpověděla jsem. "Nebo už jsi objevila způsob, jak využít vodu jako zbraň?"
Zčervenala a nic na to neřekla.
"Vzali jsme si stříbrný kůly," prohlásil Eddie.
Fantastické. Museli je ukrást. Úpěnlivě jsem pohlédla na Masona.
"Masone, prosím. Odvolej to. Pojďte se vrátit."
Dlouho se na mě díval. Nakonec povzdechl. "Dobře."
Eddie i Mia na něj konsternované zírali. Mason se ale pasoval do role velitele, takže bez něj se jim do toho moc nechtělo. Mia vypadala, že to nese nejhůř, a já se kvůli tomu trápila. Matku sotva stačila oplakat a hned se vrhla do téhle bláznivé msty, aby se nějak vyrovnala se svou ztrátou. Až se vrátíme zpátky, bude toho ještě víc, s čím se bude muset vyrovnat.
Christianovo nadšení ze zdejších podzemních tunelů ale neutuchalo. Vzhledem k tomu, že tolik času trávil na půdě, nijak mě to nepřekvapovalo.
"Koukal jsem na jízdní řád," pověděl mi. "Máme ještě čas, než pojede další autobus."
"Nemůžeme napochodovat do doupěte Strigojů," namítla jsem a vydala se k východu.
"Žádní Strigojové tam nejsou," řekl Mason. "Vážně je to tam jen pro zaměstnance. Po ničem zvláštním ani památky. Fakt si myslím, že strážci mají špatnej tip."
"Rose," naléhal Christian. "Ať si aspoň užijeme nějakou zábavu."
Všichni se dívali na mě. Připadala jsem si jako nějaká máma, která odmítá koupit dítěti sladkost.
"Tak dobře. Ale jenom tam nakouknem."
Ti tři vedli mě a Christiana na opačnou stranu obchodního centra, kde jsme prošli dveřmi označenými nápisem JEN PRO ZAMĚSTNANCE. Vyhnuli jsme se několika poskokům a proklouzli dalšími dveřmi, za nimiž bylo schodiště. Krátce jsem zažila déjà vu, když jsem si vybavila schody na Adrianovu lázeňskou party. Až na to, že tyhle byly špinavější a odporně smrděly.
Došli jsme až dolů. Nebyl to ani tak tunel, jako spíš úzká chodba, jejíž stěny byly zapatlané zaschlou vrstvou špíny.
Tu a tam podél stěn svítilo nepříjemné fosforeskující světlo. Chodba se pak větvila doleva a doprava. Všude se válely krabice s úklidovým náčiním a elektrickými součástkami.
"Vidíš?" řekl Mason. "Nic než nuda."
Ukázala jsem oběma směry. "Co je tam dál?"
"Nic," povzdechla Mia. "Ukážeme vám to."
Vydali jsme se doprava a tam to vypadalo stejně. Už jsem si začínala myslet, že to je vážně nuda, ale vtom jsem si všimla nějakého černého nápisu na zdi. Zastavila jsem se a podívala se na to. Byla to jen písmena.
D
B
C
O
T
D
V
L
D
Z
S
I
U některých byly čárky a křížky, ale většina se mi zdála úplně nesouvislá. Mia zaznamenala mou zvědavost.
"To si tady nejspíš něco píšou zaměstnanci," pověděla. "Nebo to udělal nějakej gang."
"Nejspíš," připustila jsem a dál jsem si to prohlížela. Ostatní se nervózně ošívali a nechápali mou fascinaci zmatenými písmeny. Ani já to nechápala, ale jako by mi něco napovídalo, abych se tu ještě zdržela.
Vtom mi to došlo.
Bjako Badica,Z jako Zeklos, Ijako Ivaškov…
Jenom jsem zírala. Bylo tu první písmeno jména každé královské rodiny. Byla tam tři jména od D, ale po pořádku mohl být ten seznam podle velikosti rodin. Začala jsem s těmi menšími - Dragomir, Badica, Conta - a pokračovala jsem až nahoru k početnému klanu Ivaškovů. Čárkám mezi písmeny jsem nerozuměla, ale hned jsem si všimla, u kterých rodin je křížek. Badicovi a Drozdovi.
Odstoupila jsem od zdi. "Musíme odtud zmizet," prohlásila jsem. Vlastní hlas mě trochu vyděsil. "Hned."
Ostatní se na mě dívali překvapeně. "Proč?" vyptával se Eddie. "Co se děje?"
"Povím vám to pak. Teď ale musíme pryč."
Mason ukázal směrem, kam jsme původně mířili. "Tahle chodba vede ještě o pár bloků dál. Vylezli bychom blíž k autobusáku."
Zadívala jsem se do temného neznáma. "Ne," uzavřela jsem to. "Vrátíme se, odkud jsme přišli."
Všichni se na mě dívali, jako bych se zbláznila. Vraceli jsme se a nikdo se na nic nevyptával. Když jsme vyšli z nákupního centra ven, vydechla jsem úlevou, že slunce ještě svítí. Už ale pomalu klesalo za obzor a barvilo domy do odstínů oranžové a červené. To stačilo, abychom se v bezpečí a beze strachu před Strigoji dostali na nádraží.
Už jsem věděla, že ve Spokane jsou opravdu Strigojové. Dimitrij měl přesné informace. Netušila jsem, co přesně ten seznam znamená, ale určitě měl něco společného s nedávnými útoky. Musím to okamžitě nahlásit strážcům. A ostatním rozhodně nebudu vykládat, co jsem objevila, teprve až budeme v bezpečí.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home