VA (2) // 19.kapitola 2/2

10. april 2011 at 11:27 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
"Znal jsem tvoje rodiče. Byli to vynikající lidé. Nepřekonatelní. Jejich ztráta je ohromná škoda, ale… odvážil bych se říct, že si to zavinili sami. Já jim říkal, aby se pro tebe nevraceli. Bylo by plýtváním probudit tě tak malého. Oni ale tvrdili, že si tě jen vezmou k sobě a probudí tě, až budeš starší. Varoval jsem je, že to bude katastrofa, jenže…" Elegantně pokrčil rameny. Termínem "probuzení" označovali Strigojové mezi sebou proměnu. Znělo to jako nějaký náboženský prožitek. "Neposlechli a potkal je strašlivý osud."

Christianovi v očích blýskla temná a hluboká nenávist. Izajáš se znovu usmál.
"Je dojemné, žes ke mně po tak dlouhé době našel cestu. Možná, že nakonec přece jen dokážu jejich sen zrealizovat."
"Izajáši," vložila se do toho Elena. Každé její slovo znělo jako kňourání. "Zavolej ostatní…"
"Přestaň mi rozkazovat!" Izajáš ji popadl za rameno a odstrčil ji. Přeletěla celou místnost a málem proletěla zdí. Na poslední chvíli stačila vymrštit ruku a náraz trochu zpomalit. Strigojové mají lepší reflexy než dhampýři, a dokonce i než Morojové. Tenhle náraz ji zastihl nepřipravenou. Odstrčil ji jen lehce, ale stejně to byla rána jako od menšího auta.
Tohle jen potvrdilo mou domněnku, že Izajáš patří do jiné kategorie. Byl mnohem silnější než ona. Byla pro něj jako moucha, kterou může kdykoli rozplácnout. Síla Strigojů narůstá s jejich věkem - a samozřejmě se spotřebou morojské a méně účinné dhampýrské krve. Tenhle chlap nebyl jen starý, on byl prastarý. A za léta svého života vypil spoustu krve. Elena zkřivila obličej hrůzou. Chápala jsem její strach. Strigojové se často stavěli proti sobě. Klidně by jí mohl utrhnout hlavu, kdyby chtěl.
Nahrbila se a uhnula jeho pohledu. "O-omlouvám se, Izajáši."
Izajáš si urovnal košili, která vůbec nebyla pomačkaná. Stejně jako předtím promluvil chladným hlasem. "Zjevně k tomu máš co říct, Eleno, a já uvítám, když se vyjádříš civilizovaně. Tak co myslíš, že bychom měli udělat s těmi štěňaty?"
"Měl bys - totiž myslím, že bychom je měli hned zabít. Hlavně ty Moroje." Evidentně se snažila nekňourat a nerozčilovat ho. "Nebo… chceš uspořádat další večeři? To je ale naprostá marnotratnost. Museli bychom se podělit a ty víš, jak jsou ostatní nevděční. To jsou vždycky."
"Nechci z nich udělat večeři," prohlásil blahosklonně. Večeři? "Ale ani je nezabiju. Ty jsi ještě mladá, Eleno. Myslíš jen na okamžité uspokojení. Až budeš tak stará jako já, nebudeš tak… netrpělivá."
Když se nedíval, obrátila oči v sloup.
Otočil se a přejel pohledem mě, Masona a Eddieho. "Ale obávám se, že vy tři zemřete. Tomu se nevyhnete. Rád bych řekl, že je mi to líto, ale není. Tak už to na světě chodí. Nicméně máte na vybranou, jakou smrtí zemřete, a to závisí na vašem chování." Spočinul pohledem na mně. Opravdu jsem nechápala, proč zrovna mě považují za největšího potížistu. No, možná že opravdu jsem. "Někteří z vás zemřou bolestivější smrtí než ostatní."
Na Masona a Eddieho jsem se nemusela ani podívat, aby mi bylo jasné, že mají stejný strach jako já. Eddie dokonce pofňukával.
Izajáš se okamžitě otočil na podpatku jako voják a zadíval se na Miu a Christiana. "Vy dva máte štěstí. Zemře jen jeden z vás. Ten druhý bude žít ve slavné nesmrtelnosti. Dokonce budu tak hodný, že ho vezmu pod svá ochranitelská křídla, než bude o něco starší. Takový jsem dobrodinec."
Nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy.
Izajáš se otočil a zpražil mě pohledem. Zmlkla jsem a čekala, že mě hodí přes celou místnost jako Elenu. Ale neudělal nic, než že na mě zíral. To stačilo. Srdce mi divoce bušilo a v očích mě pálily slzy. Styděla jsem se za svůj strach. Chtěla jsem být jako Dimitrij. Možná dokonce jako moje matka. Po dlouhé napjaté chvíli se Izajáš obrátil zase k Morojům.
"Jak už jsem řekl, jeden z vás bude probuzen a bude žít navěky. Ale já vás neprobudím. Musíte se k tomu rozhodnout dobrovolně a udělat to sami."
"Ani náhodou," prohlásil Christian. Do těch slov dal tolik sarkasmu a odporu, kolik jen dokázal. Přesto ale bylo všem jasné, že je strachy bez sebe.
"Ach, jak miluju ducha Ozerů," poznamenal pobaveně Izajáš. Podíval se na Miu a jeho rudě orámované oči se zaleskly. Strachy ucukla. "Ale nedovol mu, aby tě zastínil, má drahá.
I v obyčejné krvi je síla. Rozhodl jsem se následovně." Ukázal na nás dhampýry. Jeho pohled úplně mrazil a měla jsem dojem, že jsem z něj ucítila závan rozkladu. "Pokud chceš žít, jediné, co musíš udělat, je zabít jednoho z těch tří." Otočil se zase k Morojům. "To je vše. Není to vůbec hrozné. Stačí jen říct jednomu z těchto džentlmenů, že to chceš udělat, a oni tě pustí. Pak se ze své oběti napiješ a budeš probuzena jako jedna z nás. Kdo z vás dvou se k tomu odhodlá první, bude volný. Ten druhý poslouží mně a Eleně za večeři."
V místnosti zavládlo ticho.
"Ne," řekl Christian. "V žádným případě nezabiju nikoho ze svých kamarádů. Je mi jedno, co uděláš. Klidně umřu první."
Izajáš ledabyle mávl rukou. "Je snadné být statečný, když nemáš hlad. Zkus být pár dní bez potravy… a uvidíš, že ti tři ti začnou připadat velice chutní. A to vskutku jsou. Dhampýři jsou delikatesa. Někteří je dokonce mají radši než Moroje, a ačkoli já tento názor nesdílím, rozmanitost chutí určitě ocením."
Christian se zamračil.
"Nevěříš mi?" ušklíbl se Izajáš. "Pak mi dovol, abych ti to dokázal." Přešel zase k nám. Došlo mi, co se chystá udělat, a promluvila jsem, aniž bych si to pořádně promyslela.
"Použij mě," vyhrkla jsem. "Napij se ze mě."
Izajášův samolibý výraz na okamžik znejistěl. Obočí mu vyjelo nahoru. "Nabízíš se dobrovolně?"
"Už jsem to dělala. Nechala jsem Moroje, aby ze mě pili. Nevadí mi to. Líbí se mi to. Nech ostatní na pokoji."
"Rose!" vykřikl Mason.
Nebrala jsem ho na vědomí a jenom úpěnlivě hleděla na Izajáše. Nechtěla jsem, aby ze mě pil. Už z toho pomyšlení se mi dělalo špatně. Ale už jsem s tím měla zkušenosti, tak bych byla radši, kdyby pil ze mě a ušetřil Masona a Eddieho.
Když si mě měřil, z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Asi na vteřinu jsem myslela, že to udělá, ale nakonec zavrtěl hlavou.
"Ne. Tebe ne. Tebe ještě ne."
Kousek popošel a zastavil se před Eddiem. Škubla jsem svýma spoutanýma rukama tak silně, až se mi pouta bolestivě zaryla do kůže. Nepovolila. "Ne! Nech ho!"
"Ticho," štěkl Izajáš, aniž by se na mě podíval. Jednu ruku položil Eddiemu na tvář. Ten se celý třásl a bledl. Myslela jsem, že snad omdlí hrůzou. "Můžu to udělat lehce, nebo bolestivě. Vše závisí na tvém mlčení."
Chtěla jsem křičet, vynadat Izajášovi do různých jmen a vyhrožovat mu. Jenže jsem nemohla. Očima jsem těkala po místnosti v naději, že snad objevím nějaký východ, ale už jsem to tu prohlížela poněkolikáté. Nic tu nebylo. Jen holé bílé zdi. Žádná okna. U jediných dveří stál hlídač. Byla jsem stejně bezmocná jako ve chvíli, kdy nás zatáhli do dodávky. Bylo mi do breku, spíš ale z beznaděje než ze strachu. Co bych to byla za strážkyni, kdybych nedokázala ochránit svoje kamarády?
Ale navenek jsem se chovala klidně. Izajáš se zatvářil spokojeně. Fosforeskující osvětlení dodávalo jeho pleti nezdravý šedý nádech a zdůrazňovalo jeho černé kruhy pod očima. Chtěla jsem ho praštit.
"Dobře," usmál se na Eddieho a přidržel jeho obličej u svého tak, že se vzájemně dívali do očí. "Nebudeš se bránit, že ne?"
Jak už jsem říkala, Lissa byla dobrá v nátlaku. Ale tohle by nedokázala. Během vteřiny se Eddie začal usmívat.
"Ne. Nebudu se bránit."
"Dobře," zopakoval Izajáš. "Dobrovolně mi nastavíš krk, že ano?"
"Samozřejmě," odvětil Eddie a naklonil hlavu na stranu.
Izajáš k němu sklonil rty a já se odvrátila. Radši jsem se zadívala na zem, tohle jsem vidět nechtěla. Slyšela jsem Eddieho vydat tiché šťastné zasténání. Pití samo o sobě bylo relativně tiché - žádné srkání ani chlemtání.
"Tak."
Když Izajáš znovu promluvil, podívala jsem se na něj. Ze rtů mu skapávala krev, tak si je olízl. Ránu na Eddieho krku jsem neviděla, ale předpokládala jsem, že bude hrozná a krvavá. Mia a Christian to pozorovali s očima vykulenýma strachem a fascinací. Eddieho zrak byl zastřený, šťastný a zdrogovaný od endorfinů i od nátlaku.
Izajáš se narovnal a usmál se na Moroje, při čemž si olizoval ze rtů poslední zbytky krve. "Vidíte?" pověděl jim a vykročil ke dveřím. "Je to takhle jednoduché."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home