VA (2) // 2.kapitola 1/2

2. april 2011 at 22:17 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Dimitrij zavolal opravdovou jednotku rychlého nasazení.

Trvalo pár hodin, než dorazili, a mně každá minuta čekání připadala jako rok. Pak už jsem to nevydržela a vrátila se do auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si osamělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil.

Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si připomněla, že Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat, ať už je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. Nechtěla jsem utéct do náruče chlapa, kdykoli jde do tuhého.
Když se objevila první skupinka strážců, Dimitrij otevřel dveře od auta a střelil po mně pohledem. "Měla bys vidět, jak se to dělá."
Upřímně už jsem v tom domě nechtěla vidět vůbec nic, nicméně jsem ho následovala. Tyhle strážce jsem neznala, ale Dimitrij ano. Vždycky mi připadalo, že zná úplně každého. Skupinka vypadala překvapeně, že se na místě činu motá novicka, ale nikdo z nich proti mé přítomnosti nic nenamítal.
Chodila jsem za nimi, když prozkoumávali dům. Nikdo z nich se ničeho nedotýkal, jen se přikrčili u těl a zkoumali skvrny od krve a rozbitá okna. Strigojové se zjevně dostali do domu více místy než jen vstupními dveřmi a těmi prosklenými na terase.
Strážci spolu mluvili věcně a nedávali najevo zhnusení ani strach. Působili jako stroje. Jediná žena z té skupiny si dřepla k Arthuru Schoenbergovi. Bylo to překvapivé, neboť ženy strážkyně jsou k vidění jen málokdy. Zaslechla jsem Dimitrije, jak ji oslovuje Tamaro. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti. Černé vlasy jí sahaly sotva po ramena, což bylo pro strážkyně typické.
V jejích šedých očích se objevil smutek, když si prohlížela obličej mrtvého strážce. "Ach, Arthure," povzdechla. Stejně jako Dimitrij, i ona uměla v několika málo slovech vyjádřit mnohé. "Nikdy by mě nenapadlo, že budu svědkem něčeho takového. Byl to můj učitel." S dalším povzdechem vstala.
Opět nasadila profesionální výraz, jako by před ní vůbec neležel chlápek, který ji trénoval. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to její učitel. Jak se mohla takhle ovládat? Na vteřinu mě napadlo, jak by mi asi bylo, kdyby tady ležel zavražděný Dimitrij. Ne. V žádném případě bych nedokázala zůstat klidná. Běsnila bych. Ječela bych a do všeho kopala. A každého, kdo by mi říkal, že všechno bude zase v pořádku, bych pořádně praštila.
Naštěstí jsem nevěřila, že by někdo mohl přemoct Dimitrije. Viděla jsem ho zabít Strigojku a ani se u toho nezapotil. On je nepřemožitelný. Úžasný. Bůh.
To byl ale samozřejmě Arthur Schoenberg taky.
"Jak to mohli udělat?" vyjekla jsem. Upřelo se na mě šest párů očí. Čekala jsem, že mě Dimitrij zpraží pohledem za to, že jsem tak vyhrkla, ale nijak ho to nepopudilo. "Jak mohli zabít jeho?"
Tamara s kamenným výrazem pokrčila rameny. "Stejně, jako zabíjejí každého. Byl smrtelný jako my všichni."
"Jo, ale… Byl to přece Arthur Schoenberg."
"Pověz nám to ty, Rose," odtušil Dimitrij. "Dům jsi viděla. Tak nám řekni, jak to udělali."
Jak mě tak všichni pozorovali, uvědomila jsem si, že možná nakonec přece jen podstupuju tu zkoušku. Uvažovala jsem o tom, co jsem viděla a slyšela. Polkla jsem a snažila se domyslet, jak se nemožné může stát možným.
"Jsou tady čtyři místa, kudy vnikli do domu, což znamená, že ti Strigojové byli nejmíň čtyři. Uvnitř sedm Morojů… Rodina, která tady bydlela, v tý nešťastný chvíli měla zrovna návštěvu, takže byl masakr o to větší. Tři z obětí byly děti… a tři strážci. To je moc. Čtyři Strigojové by jich tolik nepovraždili. Šest by jich to nejspíš zvládlo, ale to by nejdřív museli jít po strážcích a překvapit je. Ta rodina asi zpanikařila, takže se moc nebránila."
"A jak by překvapili strážce?" chtěl vědět Dimitrij.
Zaváhala jsem. Strážce nelze tak snadno překvapit. "Protože byla rozbitá ochrana. V domácnosti bez ochrany by pravděpodobně strážce musel v noci obcházet kolem domu. To tady ale nepraktikovali."
Čekala jsem další otázku, která se nabízela, a sice, jak zlomili ochranu. Jenže Dimitrij se na to nezeptal. Nebylo třeba. Všichni jsme to věděli. Viděli jsme ten kůl. Páteří mi opět projel mráz. Lidé spolupracující se Strigoji - s velkou skupinou Strigojů.
Dimitrij jen souhlasně přikývl a celá skupinka dál pokračovala ve vyšetřování. Když jsme došli do koupelny, odvrátila jsem zrak. Už jsem tu místnost viděla s Dimitrijem a nijak jsem netoužila si ten zážitek zopakovat. Byl tam mrtvý muž, jehož zaschlá krev ostře kontrastovala s bílými dlaždicemi. Jelikož se koupelna nacházela dál v domě, nebyla v ní taková zima jako v obýváku u otevřených dveří. Rozklad tu tedy probíhal rychleji. Mrtvola zatím nesmrděla nijak příšerně, ale nedalo by se říct, že zrovna voní.
Jak jsem se otočila, všimla jsem si na zrcadle něčeho tmavočerveného, trochu dohněda. Předtím jsem to nezaregistrovala proto, že mou pozornost upoutávala jen ta mrtvola. Na zrcadle bylo krví napsáno:
Chudáci Badicovi. Zbylo jich tak málo. Jedna královská rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Tamara opovržlivě odfrkla a odvrátila se od zrcadla, aby si prohlédla další detaily v koupelně. Ta slova mi pořád zněla v hlavě, i když už jsme místnost opustili. Jedna královská rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Badicovi patřili k méně početným královským klanům. Ale ti, co tu byli zavražděni, asi těžko byli poslední svého rodu. Badicových bude nejspíš kolem dvou set. Nebyl to tak početný klan jako třeba Ivaškovi. To byla ohromná a rozvětvená rodina. Každopádně klan Badiců čítá mnohem víc členů než některé jiné královské rody.
Například Dragomirové.
Jediný, kdo z nich přežil, je Lissa.
Kdyby chtěli Strigojové zlikvidovat všechny královské rody, nemohli by udělat nic lepšího než jít po ní. Morojská krev dodává Strigojům větší sílu, takže bych jejich touhu docela chápala. Předpokládám, že to, že si Strigojové vzali na mušku královské, je prostě součástí jejich kruté a sadistické povahy. Ironií je, že Strigojové by nejradši zlikvidovali celé společenství Morojů, ačkoli spousta z nich kdysi bývala Moroji.
Celou tu dobu, co jsme se zdržovali v domě, jsem myslela na to varování na zrcadle. Můj strach se brzy změnil ve vztek. Jak to mohli udělat? Jak může být nějaký tvor tak zvrácený a zlý, že něco takového provede celé rodině? Jak můžou chtít vymazat celou pokrevní linii? Jak to může udělat někdo, kdo byl kdysi stejný jako já a Lissa?
Pomyšlení na Lissu a na to, jak by se Strigojové chtěli zbavit i jí, ve mně rozpoutalo zuřivý hněv. Intenzita toho pocitu mě úplně převálcovala. Vířilo to ve mně a narůstalo. Jako bouře, která má každou chvíli propuknout. Nejraději bych rozcupovala každého Strigoje, který by se mi dostal do rukou.
Když jsem konečně nastoupila do auta, abychom se s Dimitrijem vrátili zpátky na Akademii, práskla jsem dveřmi tak, až bylo s podivem, že se z nich nevysypalo sklo.
S údivem na mě pohlédl. "Co se děje?"
"To myslíš vážně?" obořila jsem se na něj. "Jak se na to vůbec můžeš ptát? Byl jsi tam. Viděl jsi to."
"Ano," připustil. "Ale nevybíjím si zlost na autě."
Zapnula jsem si pás a zamračila se. "Nenávidím je. Všechny je nenávidím! Kdybych tam tak byla! Roztrhala bych je na cucky!"
Téměř jsem křičela. Dimitrij se na mě s klidným výrazem zadíval, ale bylo znát, že ho ten můj výbuch udivil.
"Tomu vážně věříš?" otázal se. "Vidělas, co tam Strigojové napáchali, a myslíš, že by sis vedla líp než Art Schoenberg? Vzpomeň si, co dokázala Natálie."
Zaváhala jsem. Když se Lissina sestřenka Natálie stala Strigojkou, setkala jsem se s ní jen krátce. Pak se tam naštěstí objevil Dimitrij a zabil ji. I když to byla čerstvá Strigojka - slabá a nezkušená -, doslova mě odhodila přes celou místnost.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home