VA (2) // 2.kapitola 2/2

2. april 2011 at 22:17 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si připadala hrozně hloupá. Viděla jsem, co Strigojové dokážou. Kdybych se proti nim bezmyšlenkovitě vyřítila, nejspíš by to skončilo mou rychlou smrtí. Stávala se ze mě drsná strážkyně, ale stejně jsem se měla pořád hodně co učit. Navíc jedna sedmnáctiletá holka by se těžko mohla postavit šesti Strigojům.

Otevřela jsem oči. "Promiň," řekla jsem, když jsem se konečně zase začala ovládat. Vztek už pomalu přecházel. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Mám výbušnou povahu a často jednám impulzivně, ale tohle bylo moc i na mě. Hnus.
"To nic," odvětil Dimitrij. Natáhl se a položil ruku na moji. Po chviličce ji zase odtáhl a nastartoval auto. "Byl to dlouhý den, pro nás všechny."
Když jsme se kolem půlnoci vrátili na Akademii svatého Vladimíra, všichni už o tom masakru věděli. Vampýří školní den právě končil a já víc než čtyřiadvacet hodin nespala. Slzely mi oči a byla jsem zpomalená, tak mi Dimitrij ihned nakázal, abych šla rovnou na svou kolej a vyspala se. On samozřejmě vypadal bděle a ve střehu, připraven na cokoli. Občas jsem pochybovala o tom, že vůbec někdy spí. Zamířil k ostatním strážcům, kteří právě probírali ten útok, a já mu slíbila, že si půjdu hned lehnout. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu, zahnula jsem ke knihovně. Musela jsem vidět Lissu. Pouto mi napovídalo, že se nachází právě tam.
Když jsem kráčela po kamenném chodníku přetínajícím nádvoří, na jehož jedné straně stála moje kolej a na druhé hlavní budova druhého stupně, byla naprostá tma. Trávník pokrýval sníh, ale chodník byl pečlivě umetený a neklouzal. To mi připomnělo zanedbaný dům ubohých Badicových.
Budova, kde se nacházela jídelna a knihovna, byla veliká, postavená v gotickém stylu. Působila spíš jako z nějakého historického filmu než jako součást školy. Uvnitř panovalo ovzduší tajemna a dávné historie. Mohutné kamenné zdi a starodávné obrazy kontrastovaly s počítači a fosforeskujícími světly. Moderní technologie tu zakořenily, ale nikdy atmosféře školy nedominovaly.
Proklouzla jsem elektronickou bránou do knihovny a okamžitě jsem zamířila dozadu, kde se přechovávaly zeměpisné knihy a cestopisy. Samozřejmě jsem tam našla Lissu. Seděla na zemi a opírala se o polici s knihami.
"Ahoj," pozdravila mě a vzhlédla od knihy, kterou měla rozloženou na koleni. Z obličeje si odhrnula pár pramenů světlých vlasů. Její přítel Christian ležel na zemi u ní s hlavou opřenou o její druhé koleno. Pozdravil mě jen pokývnutím. Vzhledem k tomu, že jsme se nikdy zrovna nemuseli, i tohle kývnutí od něj působilo, jako by mě vřele objal. Přestože se Lissa usmívala, cítila jsem z ní napětí a strach.
"Slyšelas o tom?" optala jsem se a usedla s překříženýma nohama na zem.
Její úsměv zmizel a nepříjemné pocity strachu ještě zesílily. Byla jsem ráda, že díky našemu poutu ji můžu líp chránit, ale svoje vlastní obavy jsem opravdu nepotřebovala zvětšovat.
"To je hrůza," prohlásila a zachvěla se. Christian se nadzvedl a propletl své prsty s jejími. Stiskl jí ruku. Ona jeho stisk opětovala. Ti dva byli tak sladce zamilovaní, že pokaždé, když jsem byla s nimi, měla jsem dojem, že si po těch sladkostech musím jít vyčistit zuby. I teď tomu podléhali, což ale určitě způsobily ty zvěsti o masakru. "Povídali… Povídali, že tam bylo šest nebo sedm Strigojů. A že jim lidi pomohli prolomit ochranu."
Opřela jsem si hlavu o polici. Novinky vskutku cestují rychle. Náhle jsem si připadala tak slabá. "To je fakt."
"Vážně?" zeptal se Christian. "Myslel jsem, že jsou to jen kecy paranoidních cvoků."
"Ne…" Vtom mi došlo, že nikdo neví, kde jsem dneska byla. "Byla… byla jsem tam."
Lissa vyvalila oči a skrz pouto ke mně dolehl její šok. Dokonce i Christian se tvářil vážně. Kdyby to všechno nebylo tak strašlivé, měla bych radost, že se mi ho podařilo vykolejit.
"Děláš si srandu," vypravil ze sebe nejistě.
"Myslela jsem, žes jela na kvalifikaci…" Lissu zradil hlas.
"Taky že ano," řekla jsem. "Jenže jsme se ocitli ve špatnou dobu na špatným místě. Bydlel tam strážce, kterej mě měl přezkoušet. Vešli jsme s Dimitrijem do domu a…"
Nedokázala jsem to dopovědět. Znovu se mi vybavila ta krev a smrt v domě Badicových. Lissa se zatvářila ustaraně.
"Rose, jsi v pořádku?" dotázala se jemně.
Lissa je moje nejlepší kamarádka, ale nechtěla jsem, aby věděla, jak mě to vyděsilo a rozzuřilo. Chtěla jsem být nelítostná.
"Je mi fajn," procedila jsem skrz zuby.
"Jaký to bylo?" vyptával se Christian. Z jeho hlasu zaznívala zvědavost, ale i provinění - jako kdyby si uvědomoval, že není správné ptát se na tak děsivou věc. Jenže si nemohl pomoct. Impulzivní jednání byla jedna věc, kterou jsme měli společnou.
"Bylo to…" Zavrtěla jsem hlavou. "Nechci o tom mluvit."
Christian už se nadechoval k přemlouvání, ale Lissa ho jednou rukou pohladila po hladkých černých vlasech. To něžné gesto ho umlčelo. Na chvilku zavládlo trapné ticho. Četla jsem Lisse myšlenky, takže jsem věděla, že je na ty novinky strašně zvědavá.
"Říkají, že tohle udělá o svátcích pěkný chaos v návštěvách," prohlásila po chvíli. "Christianova teta se sem chystá, ale většina lidí teď nechce cestovat. A taky chtějí, aby jejich děti zůstaly tady, v bezpečí. Bojí se, že tahle skupina Strigojů může zaútočit kdekoli."
Takové důsledky útoku mi zatím vůbec nedocházely. Do Vánoc zbýval jen asi týden. Tou dobou většina Morojů cestuje. Studenti jezdí domů za rodiči, rodiče zase za dětmi do kampusu.
"To znamená, že spousta rodin se o svátcích nesejde," zamumlala jsem.
"A taky to překazí královský sešlosti," poznamenal Christian. Jeho vážné rozpoložení netrvalo dlouho. "Víte, jak to vypadá touhle dobou - vždycky spolu soupeří, kdo uspořádá bombastičtější oslavu. Teď nebudou vědět, co dělat."
To bylo jasné. Můj život byl hlavně o bojování, ale Morojové taky bojovali - především s urozenými a královskými. Sváděli své vlastní bitvy a za zbraně měli slova a politická spojenectví. Já tedy preferuju přímější způsoby boje, jako třeba kopy a údery. Lissa s Christianem se nejspíš dostanou do problémů. Oba pocházejí z královských rodin, což znamená, že na ně budou upírat pozornost jak lidi z Akademie, tak mimo ni.
Pro ně to je ještě horší než pro většinu královských Morojů. Christianova rodina žije ve stínu, který na ni vrhli jeho rodiče. Úmyslně se stali Strigoji a vyměnili tak magii a morálku za nesmrtelnost a zabíjení druhých. Už jsou mrtví, jenže ani tak Christianova rodina není právě důvěryhodná. Všichni si myslí, že z Christiana se taky kdykoli může stát Strigoj. Jeho drsnost a černý humor mu nijak nepomáhají, aby je přesvědčil o opaku.
Na Lissu se zase všichni zaměřují proto, že je poslední žijící členkou své rodiny. V žádném jiném Morojovi nekoluje dost krve Dragomirů na to, aby se mohl pyšnit jejich jménem. Její budoucí manžel by s největší pravděpodobností měl mít nějaké předky mezi Dragomiry, aby se z jejich dětí stali pokračovatelé rodu. Jenže teď byla Lissa jediná, což z ní dělalo skoro až celebritu.
Jak jsem o tom uvažovala, vzpomněla jsem si na varování napsané na zrcadle. Zvedl se mi žaludek. Znovu se ve mně vzedmula vlna hněvu a zoufalství, ale rozhodla jsem se přehlušit je vtipkováním.
"Měli byste se snažit řešit problémy po našem. Vám královským by taky prospělo tu a tam někomu jednu vrazit."
Lissa i Christian se tomu zasmáli. Podíval se na ni s úsměvem, který odhalil jeho špičáky. "Co myslíš? Vsadím se, že bych tě přepral, kdyby to bylo jeden na jednoho."
"O tom si můžeš nechat leda tak zdát," utahovala si z něj. Její nepříjemné pocity trochu polevily.
"Vlastně se mi o tom už zdálo," prohlásil a zadíval se jí do očí.
Z jeho hlasu zaznívala smyslnost, která jí zrychlovala tep. Pocítila jsem bodnutí žárlivosti. Celý život jsme byly nejlepší kamarádky. Dokážu číst její myšlenky. Faktem ale bylo, že nedílnou součástí jejího světa teď byl Christian, který hrál roli, jakou já bych hrát nikdy nemohla. Stejně tak on by se nikdy nemohl stát součástí mého spojení s Lissou. Oba jsme se s tím tak nějak smířili, ale ani jednomu z nás se nelíbilo, že se musíme dělit o její pozornost. Občas se zdálo, že příměří, které jsme zachovávali pro její dobro, je tenké jako list papíru.
Lissa mu přejela rukou po tváři. "Chovej se slušně."
"Chovám se slušně," ujistil ji trochu ochraptělým hlasem. "Občas. Někdy ale nechceš, abych…"
S povzdechem jsem se zvedla. "Bože. Radši už vás nechám o samotě."
Lissa zamrkala a odvrátila zrak od Christiana. Najednou vypadala, že se cítí trapně.
"Promiň," zamručela. Tváře jí trochu zčervenaly. Jelikož byla bledá jako většina Morojů, dodávalo jí to na kráse. Ne že by to potřebovala. "Nemusíš nikam chodit…"
"Ne, to je v pohodě. Padám únavou," oznámila jsem jí. Christian nevypadal, že by ho můj odchod nějak mrzel. "Uvidíme se zítra."
Otočila jsem se, ale Lissa za mnou ještě zavolala: "Rose? Určitě… Určitě jsi v pořádku? Po tom všem, co se stalo?"
Zadívala jsem se do jejích nefritově zelených očí. Tvářila se tak ustaraně, až se mi z toho svíralo srdce. I když jsem osobou, která je jí na světě nejbližší, nechci, aby se ona strachovala o . Moje práce je udržet ji v bezpečí. Ona by si neměla lámat hlavu, jak mě ochránit - obzvlášť když mají teď Strigojové dlouhý seznam královských, které touží zlikvidovat.
Obdařila jsem ji kyselým úsměvem. "Jsem v pohodě. Nemáte si s čím dělat starosti, teda krom toho, abyste ze sebe nestrhali hadry, než stihnu zmizet."
"V tom případě bys už měla jít," prohlásil suše Christian.
Šťouchla do něj loktem a já obrátila oči v sloup. "Dobrou," rozloučila jsem se.
Jakmile jsem se k nim otočila zády, usmívat jsem se přestala. S těžkým srdcem jsem se vrátila na svou kolej a jen jsem doufala, že se mi nebude zdát o Badicových.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home