VA (2) // 20.kapitola 1/2

10. april 2011 at 11:27 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Potřebovali jsme nějaký plán na útěk a potřebovali jsme ho rychle. Jenže mě napadaly jedině věci, které jsme nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné - mohli bychom se nějak odplížit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit.

Jenže nic z toho se nestalo. Ani po skoro čtyřiadvaceti hodinách se naše situace nezměnila. Pořád jsme byli vězni, pořád spoutaní. Naši věznitelé byli stále ve střehu, skoro jako skupinka strážců. Skoro.
Nejblíž jsme se dostali ke svobodě cestou na záchod. I u toho nás přísně hlídali, což bylo ukrutně ponižující. Nedali nám žádné jídlo ani vodu. Bylo to sice drsné, ale dhampýři jakožto směska člověka a vampýra něco vydrží. Dokázala jsem to nepohodlí přetrpět, i když jsem se celkem rychle dopracovala do stavu, kdy bych vraždila pro cheeseburger a pořádně mastné hranolky.
Mia a Christian… to měli o něco těžší. Morojové dokážou přežít týdny bez jídla a vody, pokud ovšem dostávají krev. Bez krve vydrží jen pár dní a pak zeslábnou a začne jim být zle. Takhle to bylo i s Lissou, když jsme žily mimo Akademii a já jí nemohla dávat krev každý den.
Když vezmete Morojům jídlo, krev a vodu, moc toho nevydrží. Já měla prostě jenom hlad, ale Mia a Christian hlady přímo umírali. V obličejích už byli vyzáblí a oči se jim leskly jako při horečce. Izajáš to svými občasnými návštěvami jen zhoršoval. Pokaždé přišel dolů a tím svým znervózňujícím způsobem se s námi bavil. Než potom odešel, zase se napil z Eddieho. Při třetí návštěvě jsem zaregistrovala, že Mia a Christian u toho prakticky slintají. Eddie byl vyhladovělý a dost mimo z těch endorfinů, takže si nejspíš ani neuvědomoval, kde jsme.
V těch podmínkách jsem nedokázala normálně usnout, ale druhý den mi čas od času začala padat hlava. Jednou se mi dokonce něco zdálo, což mě překvapilo; bylo mi divné, že jsem v těch otřesných podmínkách tak hluboce usnula.
V tom snu - a dobře jsem si uvědomovala, že je to sen - jsem stála na pláži. Chvilku mi trvalo, než jsem tu pláž poznala. Nacházela se na pobřeží v Oregonu - byla písčitá a vyhřátá, do dáli se táhl Tichý oceán. Když jsme s Lissou žily v Portlandu, jednou jsme se tam vypravily. Byl nádherný den, ale Lisse dělalo problémy pobývat na tak ostrém slunečním světle. Tím pádem náš pobyt na pláži netrval dlouho. Mrzelo mě to a přála jsem si, abych tam mohla zůstat déle a pořádně si to tam užít. Teď jsem měla světla a tepla, kolik jsem jen chtěla.
"Malá dhampýrko," ozvalo se za mnou. "Už je čas."
S údivem jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Byl oblečen v odstínech khaki, měl na sobě plandavou košili - to byl pro něj dost neobvyklý styl - a neměl boty. Vítr mu cuchal hnědé vlasy. Ruce měl zabořené v kapsách, když si mě prohlížel se svým typickým úšklebkem.
"Pořád máš svou ochranu," dodal.
Zamračila jsem se a pomyslela si, že mi tak zírá na prsa. Pak jsem si ale uvědomila, že se mi dívá na břicho. Měla jsem na sobě džíny a vršek od plavek a z pupíku mi opět visel přívěsek s okem.Čotkyjsem měla kolem zápěstí.
"A ty jsi zase na slunci," řekla jsem. "Takže to je nejspíš tvůj sen."
"Je to náš sen."
Zavrtěla jsem prsty u nohou v písku. "Jak můžou mít dva lidi společný sen?"
"Lidi mají společné sny neustále, Rose."
Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. "Musím vědět, cos myslel tím, když jsi mi řekl, že mám kolem sebe temnotu. Co to znamená?"
"Upřímně, nevím. Každý má kolem sebe světlo, až na tebe. Ty máš stíny. Vzala sis je od Lissy."
Byla jsem čím dál zmatenější. "Nechápu."
"Teď ti to nemůžu vysvětlit," pověděl mi. "Proto tady nejsem."
"Ty jsi tady z nějakýho důvodu?" dotázala jsem se a pohledem bloudila v modrošedých vodách. Bylo to hypnotizující. "Ty tady nejsi… jenom tak?"
Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a přiměl mě podívat se na něj. Už se netvářil pobaveně. Byl smrtelně vážný. "Kde jsi?"
"Tady," odpověděla jsem zmateně. "Stejně jako ty."
Adrian zavrtěl hlavou. "Ne, na to se neptám. Ve skutečném světě. Kde jsi?"
Skutečný svět? Pláž kolem nás pojednou vypadala rozmazaně, jako nějaký zrychlený film. Po chvilce se všechno zase uklidnilo. Potrápila jsem svůj mozek. Skutečný svět. Přicházely ke mně jednotlivé obrazy. Židle. Stráže. Pouta.
"Ve sklepě…" vypravila jsem ze sebe pomalu. Krásu toho okamžiku najednou narušilo to, že jsem si na všechno jasně vzpomněla. "Pane Bože, Adriane. Musíš pomoct Mie a Christianovi. Já nemůžu…"
Adrian mi stiskl ruku víc. "Kde?" To slovo se ozvalo znovu a tentokrát už neznělo tak soustředěně. Zanadával. "Rose, kde jsi?"
Svět se začal rozmělňovat. I Adrian se začal rozmělňovat.
"Ve sklepě. V domě. Ve…"
Byl pryč. Probudila jsem se. Zvuk otevírajících se dveří mě okamžitě vrátil zpátky do reality.
Dovnitř vplul Izajáš s Elenou v závěsu. Musela jsem se ovládat, abych se při pohledu na ni nezašklebila. On byl arogantní a zlý, ale musel takový být, protože byl vůdce. Měl sílu a moc a byl krutý. Ale Elena? Ta byla služka. Vyhrožovala nám a trousila sarkastické poznámky, ale nebyla ničím víc než jeho poskokem.
"Dobrý den, děti," pozdravil. "Jak se dneska máte?"
Odpovědí mu byly jen naše neústupné výrazy.
S rukama za zády přešel k Mie a Christianovi. "Žádné změny od mé poslední návštěvy? Dáváte si pořádně načas a Elenu už to rozčiluje. Je velice hladová, jak vidíte, ale asi ne tak hladová jako vy dva."
Christian přimhouřil oči. "Táhni do hajzlu," procedil skrz zuby.
Elena zavrčela a vymrštila se vpřed. "Neopovažuj se…"
Izajáš jen mávl rukou. "Nech ho. Znamená to pouze, že si počkáme o chvíli déle. Ale musím uznat, že to čekání je velmi zábavné."
Elena ostře pohlédla na Christiana.
"Upřímně," pronesl Izajáš, který jej také sledoval. "Nemůžu se rozhodnout, co by se mi líbilo víc: zabít vás, nebo vás přidat k nám. Obě možnosti skýtají pobavení svého druhu."
"Neunavuje tě už to tvoje věčný žvanění?" zeptal se Christian.
Izajáš se nad tím zamyslel. "Ne. Ani ne. A tohle mě taky neunavuje."
Otočil se a došel k Eddiemu. Chudák Eddie už ani nedokázal sedět rovně po té několikanásobné ztrátě krve. A co bylo horší, Izajáš už ani nemusel používat nátlak. Eddieho obličej se rozzářil v připitomělém úsměvu, jak se nemohl dočkat dalšího kousnutí. Byl zfetovaný jako dárce.
Vřel ve mně vztek a odpor.
"Sakra!" zařvala jsem. "Nech ho!"
Izajáš se po mně ohlédl. "Buď ticho, děvče. Nepřipadáš mi ani zdaleka tak zábavná jako tady pan Ozera."
"Jo?" zavrčela jsem. "Když ti tak lezu na nervy, tak použij mě, aby sis přišel na svý. Kousni radši mě. Ukaž mi, kam patřím, a taky mi předveď, jakej jsi tvrďák."
"Ne!" vykřikl Mason. "Použij mě."
Izajáš obrátil oči v sloup. "Dobrý Bože. Jaká šlechetná kořist. Jste jako tři mušketýři, že ano?"
Poodešel od Eddieho a jedním prstem zdvihl Masonovi hlavu. "Ale ty," řekl Izajáš, "tys to nemyslel vážně. Ty ses nabídl jen kvůli ." Pustil Masona a stoupl si přede mě. Shlížel na mě těma svýma černočernýma očima. "A ty… Zprvu jsem ti taky moc nevěřil, ale teď?" Klekl si, takže se ocitl v mojí úrovni. Odmítala jsem uhnout pohledem, přestože jsem si uvědomovala, že mi hrozí nátlak. "Řekl bych, že to myslíš opravdu vážně. A nejsou za tím jen ušlechtilé úmysly. Ty to zkrátka chceš. Vážně už z tebe dřív pili." Jeho hlas byl magický. Hypnotický. Nepoužíval přímo nátlak, ale rozhodně ho obklopovalo jakési nepřirozené charizma. Jako Lissu a Adriana. Visela jsem mu na rtech. "Nejspíš mnohokrát," dodal.
Naklonil se ke mně, až jsem na krku ucítila jeho horký dech. Jakoby z dálky jsem slyšela Masona něco křičet, ale jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, jak se Izajášovy zuby blíží k mé kůži. Během posledních pár měsíců jsem byla kousnutá jen jednou, když to Lissa nutně potřebovala. Předtím mě kousala minimálně dvakrát týdně po dva roky. Až nedávno mi začalo docházet, jak moc závislá jsem na tom byla. Na světě neexistuje nic - nic-, co by se podobalo kousnutí Moroje. Je to, jako když vás zaplaví neskonalé blaho. Strigojí kousnutí je samozřejmě ještě mocnější…
Polkla jsem. Náhle jsem si začala uvědomovat svůj těžký dech a rychle tlukoucí srdce. Izajáš se zasmál hlubokým smíchem.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home