VA (2) // 20.kapitola 2/2

10. april 2011 at 11:28 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
"Ano. Jsi na nejlepší cestě stát se krvavou děvkou. To máš ale smůlu, protože já ti nedám to, co chceš."
Vycouval a já se na židli předklonila. Bez dalšího zdržování přistoupil k Eddiemu a pil. Nemohla jsem se na to dívat, ale tentokrát kvůli své závisti, a ne kvůli znechucení. Hořela ve mně touha. Prahla jsem po tom kousnutí, toužila jsem po něm každou částečkou svého těla.

Když Izajáš skončil, vydal se ke dveřím, ale pak se zastavil. Promluvil k Mie a Christianovi. "Nemeškejte," varoval je. "Zvažte svou možnost zachránit se." Pohodil hlavou směrem ke mně. "Tady dokonce máte oběť, která se hlásí dobrovolně."
Odešel. Christian se mi přes celou místnost zadíval do očí. V obličeji vypadal ještě vyzábleji než před několika hodinami. V jeho očích se zračil hlad. Uvědomovala jsem si, že toužím po tom jeho hlad nasytit. Bože. Byli jsme v pasti. Christian si to patrně uvědomil také. Zvlnil rty do hořkého úsměvu.
"Nikdy jsi nevypadala tak dobře, Rose," řekl, než ho hlídač okřikl, aby byl zticha.
Během dne jsem si párkrát zdřímla, ale Adrian už se do mých snů nevrátil. Zatímco jsem balancovala na hraně vědomí, přihodila se mi dobře známá věc: vklouzla jsem Lisse do hlavy. Po těch dvou příšerných dnech mi v její mysli bylo, jako bych se vrátila domů.
Nacházela se v jednom ze sálů na ubytovně, který byl ovšem prázdný. Seděla na zemi u zdi. Byla nervózní. Čekala na něco - nebo spíš na někoho. Po několika minutách vešel dovnitř Adrian.
"Ahoj, sestřenko," pozdravil ji tím svým způsobem. Usedl vedle ní a kolena si skrčil pod bradu. Evidentně se nestaral o to, aby si nezničil svoje drahé kalhoty. "Promiň, že jdu pozdě."
"To nic," odpověděla.
"Nevědělas, že jsem tady. To až když jsi mě uviděla, že?"
Zklamaně zavrtěla hlavou. Připadala jsem si ještě zmateněji.
"A když tu se mnou sedíš…, vážně sis ničeho nevšimla?"
"Ne."
Pokrčil rameny. "Doufám, že to přijde brzy."
"Jak to vnímáš?" zeptala se a bylo znát, že celá hoří zvědavostí.
"Víš, co je to aura?"
"Něco jako… světelný obal kolem lidí, ne? Něco z New Age?"
"Tak nějak. Každý má kolem sebe spirituální energii, která z něj vyzařuje. Teda skoro každý." Jeho zaváhání mě přimělo k úvahám, jestli tím mínil mě a to, že jsem údajně obklopená temnotou. "Z barvy a tvaru se toho můžeš o člověku dozvědět spoustu…, teda když někdo aury opravdu vidí."
"Ale ty je vidíš," připomněla mu. "Poznáš z mojí aury, že používám éter?"
"Ta tvoje je převážně zlatá. Jako moje. Může se zabarvit i do jiných barev, to záleží na momentální situaci, ale zlatá u tebe bude vždycky převládat."
"Kolik znáš lidí, jako jsme my?"
"Moc ne. Potkávám je jen občas. Většinou si to nechávají pro sebe. Ty jsi vlastně první, s kým se o tom bavím. Ani jsem nevěděl, že se tomu říká éter. Kéž bych o tom věděl, když jsem neměl žádnou specializaci. Myslel jsem, že jsem nějaká zrůda."
Lissa zvedla ruku a pozorovala ji. Snažila se uvidět záři, která ji obklopuje. Nic. S povzdechem nechala ruku zase klesnout.
A vtom mi to došlo.
Adrian taky využívá éter. Proto byl na Lissu tak zvědavý, proto s ní chtěl mluvit a pořád se vyptával na naše pouto a na její specializaci. Taky to vysvětlovalo spoustu dalších věcí - třeba to jeho charizma. Ani já mu nedokázala uniknout, když jsem byla v jeho blízkosti. Ten den, kdy jsme s Lissou byly v jeho pokoji, použil nátlak - takhle přinutil Dimitrije, aby mu to jen tak prošlo.
"Takže tě konečně pustili?" ujistil se Adrian.
"Jo. Konečně se usnesli, že vážně nic nevím."
"Dobře," zhodnotil to. Zamračil se a já si uvědomila, že tentokrát je pro změnu střízlivý. "A určitěnic nevíš?"
"Už jsem ti to říkala. Nedokážu udělat, aby pouto fungovalo opačným směrem."
"Hmm. Ale musíš to dokázat."
Lissa vypěnila. "Myslíš, že něco tajím? Kdybych ji uměla najít, tak ji najdu!"
"Já vím, ale když to pouto máte, znamená to, že je mezi vámi silné spojení. Využij ho k tomu, abys k ní promluvila ve snech. Zkoušel jsem to, ale nevydržím to tak dlouho, abych…"
"Cos to řekl?" vyjekla Lissa. "Promluvit k ní ve snech?"
Zatvářil se zmateně. "Jasně. Copak to neumíš?"
"Ne! Děláš si srandu? Jak je to vůbec možný?"
Moje sny…
Vybavila jsem si, že Lissa jednou vykládala o nevysvětlitelném jevu, který se občas Morojům přihodí. Moc éteru může sahat za uzdravování a člověk pak může dělat věci, o nichž se zatím nic moc neví. Napadlo mě, že Adrianova přítomnost v mých snech asi žádná náhoda nebyla. Dokázal se mi dostat do hlavy, dost možná podobným způsobem, jako jsem se já ocitala v Lissině mysli. To pomyšlení mě zneklidňovalo. A pro Lisu to bylo skoro nepochopitelné.
Prohrábl si rukou vlasy, zaklonil hlavu a zadíval se na křišťálový lustr nad sebou. "Fajn. Takže nevidíš aury a nemluvíš s lidmi ve snech. Co teda umíš?"
"Já… umím léčit lidi. Zvířata. Rostliny taky. Umím vrátit do života to, co už umřelo."
"Vážně?" Zdálo se, že to na něj udělalo dojem. "Dobře. Připisuju ti to k dobru. Co dál?"
"No…, umím používat nátlak."
"To umíme všichni."
"Ne, já to dělám doopravdy. Není to tak těžký. Dokážu přimět lidi, aby udělali, co chci - dokonce i špatný věci."
"To já taky." Oči se mu rozzářily. "Uvažuju, co by se asi stalo, kdybys to vyzkoušela na mně."
Zaváhala a bezmyšlenkovitě přejela rukou po vzorkovaném rudém koberci. "Ale… já nemůžu."
"Vždyť jsi právě řekla, že bys mohla."
"Můžu - ale ne teď. Beru léky… na depky a další věci. Úplně mě to odřízlo od magie."
Rozhodil rukama do vzduchu. "Tak jak tě potom můžu naučit lézt lidem do snů? Jak jinak najdeme Rose?"
"Koukni," zavrčela vztekle. "Nechci ty prášky brát. Ale když je neberu…, dělám fakt šílený věci. Nebezpečný věci. To s tebou udělá éter."
"Já neberu nic a jsem v pohodě," namítl.
Došlo mi, že v pohodě rozhodně není. Lissa si to taky uvědomovala.
"Když přišel Dimitrij k tobě do pokoje, choval ses fakt divně," připomněla mu. "Začal jsi něco blábolit a nedávalo to smysl."
"Jo tohle? Aha… Občas se mi to stává. Ale není to nijak často. Tak sotva jednou za měsíc." Znělo to upřímně.
Lissa na něj koukala a znovu o tom uvažovala. Co když to Adrian zvládá? Co když dokáže využívat éter bez prášků a bez zničujících vedlejších účinků? To bylo právě to, v co doufala. Navíc si ani nebyla jistá, jestli ty léky pořád ještě fungují…
Usmál se, jelikož mu bylo jasné, o čem přemýšlí.
"Tak co ty na to, sestřenko?" zeptal se. Nemusel použít nátlak. Jeho nabídka byla lákavá sama o sobě. "Můžu tě naučit všechno, co umím, když budeš schopná používat magii. Chvíli potrvá, než se ti ty léky vyloučí z těla, ale potom…"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home