VA (2) // 21.kapitola 1/2

10. april 2011 at 11:31 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Tak o tohle jsem ani v nejmenším nestála. S čímkoli jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen tohle ne - aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem chtěla zabránit.

Pomalu jsem se vymanila z její hlavy a vrátila se do své vlastní žalostné situace. Chtěla jsem se dovědět, jak se to s Lissou a Adrianem vyvíjí dál, ale teď by ničemu neprospělo, kdybych je sledovala. Dobře. Teď už opravdu potřebuju plán. Potřebuju něco udělat. Dostat nás odtud. Jenže když jsem se rozhlížela kolem sebe, žádná zázračná možnost úniku se nenabízela. Následujících několik hodin jsem strávila uvažováním a spekulováním.
Dnes nás hlídali tři chlapi. Tvářili se trochu znuděně, ale ne natolik, aby jim bylo všechno jedno. Eddie vypadal, že je v bezvědomí, a Mason nepřítomně zíral na podlahu. Na druhé straně místnosti Christian nekoukal na nic konkrétního a Mia vypadala, že spí. V krku jsem měla tak sucho, že mě v něm bolelo, ale přesto jsem se málem zasmála, když jsem si vzpomněla, jak jsem jí říkala, že vodní magie je k ničemu. V boji se to sice moc nehodí, ale teď bych dala cokoli za to, kdyby vykouzlila nějakou…
Magie.
Proč mě to nenapadlo už dřív? Nejsme bezmocní. Aspoň ne tak úplně.
Pomalu se mi v mysli rozvíjel plán - pravděpodobně dost šílený, ale žádnou lepší možnost nemáme. Srdce se mi už předem bláznivě rozbušilo. Radši jsem rychle nahodila klidný výraz, aby si naši hlídači nevšimli, že se náhle tvářím nadšeně. Christian se na mě díval přes celou místnost. Zaznamenal ten můj vteřinový nadšený výraz a bylo mu jasné, že jsem na něco přišla. Zvědavě mě pozoroval, stejně jako já připraven okamžitě se vrhnout do akce.
Bože. Jak tohle zvládneme? Potřebovala jsem, aby mi pomohl, ale neměla jsem možnost mu sdělit, co mám v plánu. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi vůbec dokáže pomoct - byl dost zesláblý.
Zadívala jsem se mu do očí a pohledem se mu snažila sdělit, že se něco bude dít. Tvářil se sice nechápavě, ale v jeho očích jsem viděla odhodlání. Poté, co jsem se přesvědčila, že žádný z hlídačů se nedívá přímo na mě, trošku jsem se nadzvedla a nepatrně zatáhla za svoje pouta. Otočila jsem hlavu dozadu, jak to jen šlo, a pak se znovu podívala na Christiana. Zamračil se a já svoje gesto zopakovala.
"Hej!" hlasitě jsem zařvala. Mia i Mason sebou trhli leknutím. "To nás, chlapi, vážně necháte vyhladovět? Nemůžeme dostat aspoň vodu?"
"Drž hubu," odvětil jeden ze strážných. To byla ostatně standardní odpověď, kdykoli někdo z nás něco řekl.
"No tak." Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejpodlézavěji. "Aspoň loka něčeho. Pálí mě v krku. Mám ho v jednom ohni." Při posledních slovech jsem střelila pohledem po Christianovi a pak jsem se zase zadívala na hlídače.
Podle mého očekávání se zvedl ze židle a sklonil se nade mnou. "Nenuť mě to opakovat," zavrčel. Netušila jsem, jestli by opravdu udělal něco násilného, a nijak jsem netoužila ho k tomu popichovat. Svého už jsem dosáhla. Pokud Christian mou narážku pochopil, nic víc už jsem stejně udělat nemusela. Nahodila jsem vyděšený výraz a mlčela.
Strážný se vrátil na svoje místo a po chvíli ze mě spustil zrak. Znovu jsem se podívala na Christiana a škubla svými pouty. No tak, no tak, v duchu jsem ho povzbuzovala. Dej si to dohromady, Christiane.
Náhle mu vyjelo obočí a on na mě v naprostém údivu vyvalil oči. Výborně. Zjevně na něco přišel. Jenom jsem doufala, že na totéž, co já. Tázavě na mě pohlédl, jako by se chtěl ujistit, jestli to opravdu myslím vážně. Přikývla jsem. Na okamžik se zamračil a pak se zhluboka nadechl.
"Dobře," prohlásil. Všichni znovu nadskočili.
"Drž hubu," odpověděl automaticky jeden z hlídačů. Znělo to unaveně.
"Ne," řekl Christian. "Jsem připraven. Připraven k pití."
Všichni včetně mě na několik úderů srdce strnuli. Tohle jsem zrovna neměla na mysli.
Velitel stráží vstal. "Nezkoušej s náma vyjebat."
"To ne," odpověděl Christian. Měl zoufalý, horečnatý pohled, který asi moc předstírat nemusel. "Už jsem z toho unavenej. Chci odtud vypadnout a nechci umřít. Budu pít - a chci ji." Kývl hlavou ke mně. Mia zděšeně vyjekla. Mason zařval na Christiana něco, za co by ho ve škole vyloučili.
Tohle jsem rozhodně neměla v plánu.
Ostatní dva hlídači se tázavě podívali na svého velitele. "Máme dojít pro Izajáše?" zeptal se jeden z nich.
"Myslím, že tu není," odvětil velitel. Několik vteřin si Christiana prohlížel a pak dospěl k rozhodnutí. "A nechci ho otravovat pro případ, že by to byl nějakej fór. Pusťte ho a uvidíme."
Jeden z těch chlapů vytáhl ostré kombinačky. Přešel za Christiana a sehnul se. Zaslechla jsem prasknutí, jak plastová pouta povolila. Hlídač chytil Christiana za paži a vláčel ho ke mně.
"Christiane," vykřikl Mason rozzuřeným hlasem. Zápasil se svými pouty, až se jeho židle třásla. "Zbláznil ses? Nedělej to!"
"Lidi, vy musíte umřít, ale já ne," vyštěkl Christian a pohodil hlavou, aby mu černé vlasy nepadaly do očí. "Jinak se z toho nevykroutím."
Nevěděla jsem, co se vlastně děje, ale jedním jsem si byla jistá. Kdybych skutečně měla umřít, určitě bych měla dávat najevo mnohem víc pocitů. Dva hlídači si stoupli k Christianovi, každý z jedné strany, a bedlivě ho pozorovali, když se ke mně skláněl.
"Christiane," zašeptala jsem. Samotnou mě překvapilo, jak snadné je znít vyděšeně. "Nedělej to."
Usmál se tím svým hořkým úsměvem, který tak mistrně ovládal. "My dva jsme se nikdy neměli moc v lásce, Rose. Pokud musím někoho zabít, pak to klidně můžeš být ty." Jeho slova byla ledová, výstižná. Uvěřitelná. "A navíc myslím, žes to chtěla."
"Tohle ne. Prosím tě, ne…"
Jeden z chlapů Christiana postrčil. "Buď s ní už skoncuj, nebo se vrať zase na místo."
Christian s úsměvem pokrčil rameny. "Promiň, Rose. Tak jako tak stejně umřeš. Proč teda neumřít pro dobrou věc?" Sklonil obličej až k mému hrdlu. "Nejspíš to bude bolet," dodal.
O tom jsem pochybovala. Pokud se opravdu chystá to udělat… Přece to ale neudělá, že ne? Nervózně jsem si poposedla. Když už nic jiného, tak pokud z vás někdo vysaje všechnu krev, dostane se vám při tom do těla tolik endorfinů, že bolest ani nevnímáte. Je to jako usínání. Tohle byla samozřejmě jen moje spekulace. Lidé, kteří zemřeli na upíří kousnutí, se nevrátili zpátky, aby své zážitky popsali.
Christian se mazlil s mým krkem, obličej si částečně schoval pod moje vlasy. Rty se mi otíral o kůži stejně něžně, jako když se líbal s Lissou. O chviličku později jsem na kůži ucítila ostré hroty jeho špičáků.
A pak jsem ucítila bolest. Opravdovou bolest.
Ale nevycházela z kousnutí. Jenom mi tiskl zuby ke kůži, ale nezabořil je. Jazykem mi kroužil po krku, ale nebyla tam žádná krev, kterou by mohl vysát. Připadalo mi to spíš jako nějaký dost divný a ujetý polibek.
Ta bolest vycházela z mých zápěstí. Pálilo to. Christian použil magii, aby mi roztavil umělohmotná pouta, jak jsem to po něm chtěla. Pochopil moje sdělení. Plast se rozehříval čím dál víc, zatímco Christian předstíral, že ze mě pije. Kdyby se někdo podíval pozorněji, odhalil by, že to dělá jenom jako, ale naštěstí měl Christian obličej schovaný v mých vlasech, takže ho stráže pořádně neviděly.
Věděla jsem, že plast je těžké roztavit, ale až teď mi došlo, jak moc je to těžké. Vyžadovalo to vysokou teplotu, která poškodí bezprostřední okolí. Bylo to jako máčet si ruce ve žhavé lávě. Plastová pouta se mi vpalovala do kůže. Zavrtěla jsem se a doufala, že si tak aspoň trošku ulevím od bolesti, jenže nezabralo to. Když jsem se ale pohnula, zaznamenala jsem, že pouta jsou o něco volnější. Hmota měkla. Výborně. To bylo něco. Teď to musím vydržet ještě chvilku. Zoufale jsem se snažila soustředit na Christianovo předstírané pití a nějak se rozptýlit. Fungovalo to asi pět vteřin. Protože mě nekousal doopravdy, neměla jsem v krvi endorfiny, které by zablokovaly tu příšernou vzrůstající bolest. Zakňourala jsem, nejspíš proto, aby byl můj výkon přesvědčivější.
"Nemůžu tomu uvěřit," zabrblal jeden hlídač. "On to vážně dělá." Za nimi jsem slyšela Miin pláč.
Pálení bylo čím dál nesnesitelnější. Nikdy v životě jsem nezažila takovou bolest, a to už mám něco za sebou. Začalo hrozit, že bolestí omdlím.
"Hele," ozval se najednou strážný. "Co je to za smrad?"
Byl to pach tavícího se plastu. Nebo možná mého spáleného masa. Na tom už ale nezáleželo, protože jakmile jsem pohnula rukama tentokrát, lepkavá roztavená pouta povolila.
Měla jsem deset vteřin momentu překvapení a taky jsem je využila. Vymrštila jsem se ze židle, při čemž jsem Christiana odstrčila dozadu. Jeho prázdné místo teď hlídali dva chlapi, z nichž jeden pořád třímal v ruce kombinačky. Jediným pohybem jsem mu je vyrvala z ruky a vrazila do tváře. Bublavě zařval, ale já nečekala, abych sledovala, co se s ním děje. Můj moment překvapení se rychle chýlil ke konci, takže jsem nemohla marnit čas. Jakmile jsem pustila kombinačky, praštila jsem toho druhého chlapa. Moje kopance bývaly obvykle silnější než rány rukou - zasáhla jsem ho natolik tvrdě, že ho to překvapilo a zapotácel se.
To už se rozhýbal k akci i velitel stráží. Přesně jak jsem se obávala, měl pistoli a neváhal ji použít. "Ani hnout!" zařval a zamířil na mě.
Strnula jsem. Ten, kterého jsem praštila, ke mně přišel a popadl mě za paži. Ten druhý se pořád válel na zemi a kvílel. Velitel na mě nepřestával mířit. Začal cosi povídat, ale najednou zařval. Zbraň se oranžově rozzářila a vypadla mu z ruky. V místech, kde ji držel, měl úplně spálenou kůži. Došlo mi, že Christian rozpálil kov. Jo. Tuhle magii jsme měli použít hned na začátku. Jestli se z tohohle dostaneme, budu vášnivou zastánkyní Tašina nápadu. Morojové mají v sobě tak hluboko zakořeněn antimagický postoj, že nás dosud vůbec nenapadlo použít magii jako zbraň. Bylo to hloupé.
Otočila jsem se k chlapovi, který mě držel. Asi nečekal, že holka jako já bude tak bojovat, a navíc byl zděšený z toho, co se přihodilo jeho druhovi a co se stalo s bouchačkou. Odstoupila jsem od něj natolik, abych ho mohla pořádně kopnout do břicha. Ten kopanec by mi ve škole vysloužil jedničku. Zachroptěl a odletěl až ke zdi, kde se svezl k zemi. Ve vteřině jsem byla u něj. Popadla jsem ho za vlasy a udeřila mu hlavou o zem tak tvrdě, že ztratil vědomí, ale nezabila jsem ho.
Ihned jsem zase vyskočila a udivilo mě, že velitel po mně ještě nejde. Nemělo by mu trvat tak dlouho, aby se vzpamatoval z šoku ze své rozžhavené zbraně. Když jsem se otočila, v místnosti panovalo ticho. Velitel ležel na zemi v bezvědomí a skláněl se nad ním právě osvobozený Mason. Opodál stál Christian s kombinačkami v jedné ruce a s pistolí v druhé. Pořád ještě musela být pěkně rozpálená, ale Christianovy schopnosti mu zřejmě poskytovaly i jakousi imunitu proti žáru. Mířil na chlapa, kterému jsem vrazila kleště do obličeje. Byl při vědomí a krvácel. Stejně jako já strnul, když na něj mířila zbraň.
"Do hajzlu," zamumlala jsem, dopotácela se k Christianovi a natáhla ruku. "Dej mi to, než někoho zraníš."
Čekala jsem nějakou kousavou poznámku, ale on mi jen roztřesenýma rukama předal zbraň. Zastrčila jsem si ji za pásek. Jak jsem se tak na Christiana dívala, připadal mi stále bledší. Vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Na někoho, kdo dva dny hladověl, odvedl vynikající magickou práci.
"Mase, přines pouta," poručila jsem. Mason udělal pár kroků ke krabici, v níž naši věznitelé přechovávali zásobu plastových pout. Vyndal z ní tři umělohmotné proužky a ještě něco. S tázavým pohledem mi ukázal lepicí pásku.
"Fajn," řekla jsem.
Připoutali jsme naše únosce k židlím. Při vědomí byl jen jeden, tak jsme ho o něj rychle připravili a nakonec jsme všem zalepili pusy. Nechtěla jsem, aby ztropili povyk, až se proberou.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home