VA (2) // 21.kapitola 2/2

10. april 2011 at 11:32 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Poté, co jsme osvobodili Miu a Eddieho, semkli jsme se k sobě a plánovali další krok. Christian a Eddie se sotva drželi na nohou, ale Christian si aspoň uvědomoval, kde je a co se děje. Mia byla celá ubrečená, ale zdálo se, že bude schopná podřídit se pokynům. Já a Mason jsme tím pádem byli nejschopnější v naší skupině.

"Podle hodinek toho chlapa je teď ráno," oznámil. "Takže stačí jen, když se odtud dostanem, a už na nás nemůžou. Teda pokud tu nejsou další lidi."
"Říkali, že Izajáš tady není," ozvala se tiše Mia. "Můžeme vypadnout hned, že jo?"
"Tihle tady byli už několik hodin s náma," připomněla jsem jim. "Mohli se splést. Nemůžeme si dovolit udělat nějakou hloupost."
Mason opatrně otevřel dveře a vyhlédl do prázdné chodby. "Myslíš, že tady dole můžeme objevit nějakej východ?"
"To by nám dost usnadnilo život," povzdechla jsem. Ohlédla jsem se po ostatních. "Zůstaňte tady. My jdeme prozkoumat zbytek sklepa."
"Co když sem někdo přijde?" vyjekla Mia.
"Nepřijde," ujistila jsem ji. Byla jsem si zatraceně jistá, že nikdo jiný ve sklepě není; jinak by přece při tom randálu přiběhl. A kdyby se někdo pokusil sejít ze schodů, slyšeli bychom ho.
Přesto jsme se s Masonem při průzkumu sklepení pohybovali opatrně. Vzájemně jsme si hlídali záda a nakukovali za rohy. Bylo to opravdu bludiště, jak jsem si pamatovala, když nás sem vedli. Zahýbající chodby a spousta místností. Postupně jsme otevírali všechny dveře. Všechny místnosti byly prázdné, jen v některých stála jedna či dvě židle. Zachvěla jsem se při pomyšlení, že všechny sloužily jako vězení, stejně jako místnost, v níž drželi nás.
"Nikde žádný zatracený okno," zabrblala jsem, když jsme skončili s průzkumem. "Musíme jít nahoru."
Zamířili jsme zpět do naší místnosti, ale než jsme tam došli, Mason mě chytil za ruku. "Rose…"
Zastavila jsem se a podívala se na něj. "No?"
Jeho modré oči byly mnohem vážnější, než jsem u něj kdy viděla. Díval se na mě s lítostí. "Fakt jsem to zvoral."
V mysli se mi vynořily všechny události, které nás dostaly až sem. "My jsme to zvorali, Masone."
Povzdechl. "Doufám… Doufám, že až to skončí, sedneme si spolu a všechno to probereme. Neměl jsem se na tebe tak naštvat."
Chtěla jsem mu říct, že je to marné, že když už byl pryč, šla jsem za ním, abych mu řekla, že mezi námi už se to nezlepší. Jenže tahle situace mi nepřipadala jako nejvhodnější doba na rozchod, a tak jsem zalhala.
Stiskla jsem mu ruku. "Taky doufám."
Usmál se a vrátili jsme se k ostatním.
"Dobře. Bude to takhle," začala jsem.
V rychlosti jsem jim nastínila plán útěku a pak jsme se vyplížili ven. Do schodů jsem šla první, za mnou Mia, která podpírala Christiana, a nakonec Mason, jenž prakticky táhl Eddieho.
"Měl bych jít první," poznamenal Mason, když jsme zdolali schody.
"Ani náhodou," štěkla jsem a položila ruku na kliku.
"Jo, ale jestli se něco stane…"
"Mlč, Masone," okřikla jsem ho. Zpražila jsem ho tvrdým pohledem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na matčin výraz, když došlo k útoku na Drozdovy. Byla klidná a dokonale se ovládala, přestože věděla, že se děje něco strašlivého. Potřebovali vůdce, stejně jako tahle naše skupinka, a já se ze všech sil snažila, abych se matce vyrovnala. "Jestli se něco stane, dostaň je odtud. Zdrhejte rychle a daleko. A bez hordy strážců se sem nevracejte."
"Ale jestli na nás zaútočí, ty to schytáš první! Co bych měl dělat?" zasyčel. "Nechat tě tady?"
"Ano. Pokud odtud zvládneš dostat ostatní, zapomeň na mě."
"Rose, nenechám tě…"
"Masone." Znovu jsem si představila matku, abych z té představy načerpala sílu a schopnost vést ostatní. "Dokážeš to udělat, nebo ne?"
Hodnou chvíli jsme na sebe zírali, zatímco ostatní zadržovali dech.
"Dokážu," odpověděl strnule. Přikývla jsem a otočila se.
Když jsem otevírala dveře ze sklepa, zaskřípěly. Při tom zvuku jsem se zašklebila. Neodvažovala jsem se ani nadechnout, jenom jsem nehybně zůstala stát na schodech, čekala jsem a naslouchala. Zvláštně zařízený dům vypadal stejně, jako když nás sem přivezli. Okna byla zatemněna roletami, ale u krajů jsem si všimla prosvítajícího denního světla. Slunce mi nikdy nepřipadalo tak úchvatné jako právě teď. Dostat se do jeho svitu znamenalo svobodu.
V domě se neozýval žádný zvuk, ani jsem nezaznamenala pohyb. Rozhlížela jsem se a snažila jsem si vybavit, kde je hlavní vchod. Nacházel se až na druhé straně domu - nebylo to nijak daleko, ale v tu chvíli to pro nás bylo, jako bychom museli překonat bezednou propast.
"Pojď se mnou," zašeptala jsem Masonovi a doufala, že si bude připadat líp, když ho odvelím zezadu.
Předal Eddieho Mie a vykročil za mnou. Rychle jsme se rozhlédli po obýváku. Nic. Cesta až ke dveřím byla volná. Vydechla jsem úlevou. Mason se znovu chopil Eddieho a v neskutečném napětí a nervozitě jsme se všichni vydali vpřed. Bože. My to zvládneme. My to opravdu zvládneme. Nemohla jsem uvěřit našemu štěstí. Ocitli jsme se tak blízko zkáze a unikli jsme jen o vlásek. Byl to jeden z těch momentů, kdy jste neskonale šťastní, že jste naživu, a chcete všechno změnit. Máte druhou šanci a přísaháte, že tentokrát ji nepromarníte. Zjištění, které -
Uslyšela jsem je skoro v tutéž chvíli, kdy jsem je před námi uviděla. Bylo to, jako by se magickou evokací ze vzduchu zhmotnili Izajáš a Elena. Až na to, že jsem věděla, že v tom žádná magie není. Strigojové se zkrátka pohybují takhle rychle. Museli být v jednom z pokojů, který jsme považovali za prázdný - nechtěli jsme ztrácet čas dalším prohledáváním. V duchu jsem na sebe zuřila, že jsme neprohledali celé patro centimetr po centimetru. Vzpomněla jsem si, jak jsem se na Stanově hodině snažila ztrapnit svou matku. "Připadá mi, že jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, že tam není žádný Strigoj? Takhle byste si ušetřit fůru problémů."
Karma je vážně svině.
"Děti, děti," zahlaholil Izajáš. "Takhle hra nefunguje. Porušujete pravidla." Na rtech mu hrál krutý úsměv. Celou tu situaci shledával spíš zábavnou, za žádné ohrožení to nepovažoval. Upřímně? Měl pravdu.
"Rychle a daleko, Masone," zavrčela jsem hlubokým hlasem, aniž bych spustila zrak ze Strigojů.
"Kdyby pohledy mohly zabíjet…" Izajáš povytáhl obočí. "Myslíš, že nás oba vyřídíš sama?" Rozchechtal se. I Elena se zachechtala. Zaťala jsem zuby.
Ne, nemyslela jsem, že je vyřídím oba. Vlastně jsem si byla jistá, že mě zabijí. Ale zároveň jsem věděla, že je dokážu zatraceně zdržet.
Vrhla jsem se na Izajáše, ale pistolí jsem mířila na Elenu. Na lidské stráže bylo snadné zaútočit - ale na Strigoje ne. Viděli, že se blížím, prakticky ještě dřív, než jsem se pohnula. Nicméně nečekali, že budu ozbrojená. Zatímco Izajáš bez sebemenší námahy odrazil můj výpad, vystřelila jsem na Elenu, než mi v tom stihl zabránit. Ta rána mě ohlušila. Elena překvapeně vyjekla bolestí. Mířila jsem jí na břicho, ale trefila jsem ji do stehna. Ale stejně na tom nezáleželo. Ani do jednoho místa by ji zásah nezabil, ale do břicha by ji to bolelo rozhodně víc.
Izajáš mi drtil zápěstí tak pevně, že jsem myslela, že mi zlomí kosti. Upustila jsem bouchačku. Odrazila se od země a zaletěla ke dveřím. Zuřící a ječící Elena se na mě vrhla. Izajáš ji okřikl, aby se trochu ovládala, a ustoupil se mnou z jejího dosahu. Celou tu dobu jsem sebou mlátila, ale nestačilo to, abych se osvobodila, jen jsem si tím přidělala problémy.
A pak se ozval nejsladší ze všech zvuků.
Otevírání domovních dveří.
Mason využil mého útoku, Eddieho nechal s Miou a proběhl kolem mě a běsnících Strigojů ke dveřím, aby je otevřel. Izajáš se bleskurychle otočil tím směrem, ale jakmile ho zasáhlo sluneční světlo, zařval. Ale přestože trpěl, stále měl rychlé reflexy. Uhnul z dosahu světla dál do obýváku, při čemž s sebou stáhl i mě a Elenu - ji chytil za paži a mě za krk.
"Vyveď je ven!" zakřičela jsem.
"Izajáši…," začala Elena, která už se vymanila z jeho sevření.
Třískl se mnou o zem, otočil se a sledoval své unikající oběti. Sotva se mi uvolnil krk, zalapala jsem po dechu. Přes svoje zcuchané vlasy jsem se podívala ke dveřím. Mason zrovna táhl Eddieho přes práh do bezpečí denního světla. Mia a Christian už byli pryč. Za jiných okolností bych vydechla úlevou.
Izajáš se se zuřivým výrazem otočil zase ke mně. Ze své výšky mě pozoroval hrozivýma černýma očima. V obličeji vypadal vždycky děsivě, ale tentokrát pro jeho výraz neexistovalo přirovnání. Ani slovo "nestvůrný" by nebylo výstižné.
Chytil mě za vlasy a vytáhl do výšky. Vykřikla jsem bolestí. Sklonil se a přitiskl ke mně obličej.
"Chceš kousnout, děvče?" dotazoval se. "Chceš být krvavou děvkou? No, to můžeme zařídit. V každém smyslu slova. A nebude to příjemné. Ucítíš všechno. Bude to bolestivé - vždyť víš, že nátlakem dokážu bolest jak zmírnit, tak zesílit. Postarám se o to, aby ti připadalo, že trpíš v těch největších bolestech, jaké jsi kdy zažila. A taky zajistím, aby tvoje umírání trvalo hodně, hodně dlouho. Budeš křičet. Budeš plakat. Budeš mě prosit, abych už to trápení ukončil a zabil tě…"
"Izajáši," vyjekla zoufale Elena. "Tak už ji zabij. Kdybys to udělal dřív, jak jsem ti radila, tohle všechno jsme si mohli ušetřit."
Dál mě pevně svíral, po ní střelil jen pohledem. "Nepřerušuj mě."
"Začínáš být melodramatický," pokračovala. Vážně byla hrozně ukňouraná. Nikdy by mě nenapadlo, že Strigoj může být takový. Bylo to skoro až legrační. "A plýtváš."
"Neodmlouvej," okřikl ji.
"Mám hlad. Chci jenom říct, že bys měl…"
"Pusť ji, nebo tě zabiju."
Všichni jsme se otočili za tím zlověstným a rozzuřeným hlasem. Ve dveřích ve světle stál Mason a držel mou odhozenou pistoli. Izajáš si ho chvilku prohlížel.
"Jistě," řekl nakonec. Znělo to znuděně. "Zkus to."
Mason neváhal. Vystřelil a pálil dál, dokud nevyprázdnil celý zásobník do Izajášovy hrudi. Izajáš sebou trochu cukl při každé kulce, ale jinak se držel na nohou a nepouštěl mě. Uvědomila jsem si, že to je opravdu starý a mocný Strigoj. Kulka do stehna zranila mladou vampýrku, jako byla Elena. Ale Izajáš? Několik zásahů do hrudníku mu způsobilo jen menší nepohodlí.
Masonovi to taky došlo. S tvrdým výrazem odhodil zbraň.
"Vypadni!" zaječela jsem. Pořád stál ve slunečním světle, pořád v bezpečí.
Ale neposlechl mě. Rozběhl se k nám a světlo už ho nadále nechránilo. Začala jsem s Izajášem zápasit ještě usilovněji, abych tak odlákala jeho pozornost od Masona. Nepodařilo se. Když byl Mason asi v půli cesty k nám, Izajáš mě hodil Eleně. Rychle Masona znehybnil, stejně jako před chvílí mě.
Jeho ale nechytil za ruce. Ani ho nepopadl za vlasy, ani neměl dlouhé proslovy o bolestivém umírání. Izajáš jen odrazil útok, oběma rukama sevřel Masonovi hlavu a rychle s ní otočil. Ozvalo se příšerné křupnutí. Masonovy oči se rozšířily. A pak už v nich zbyla jen prázdnota.
Izajáš s netrpělivým povzdechem uvolnil svoje sevření a hodil Masonovo bezvládné tělo k místu, kde mě držela Elena. Tělo přistálo přímo před námi. Do očí mi vhrkly slzy, zatočila se mi hlava a zvedl se mi žaludek.
"Tady máš," oznámil Izajáš Eleně. "Doufám, že to uspokojí tvůj hlad. A nech mi taky něco."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home