VA (2) // 23.kapitola 1/2

10. april 2011 at 11:37 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Vden mého molnijského obřadu se venku oteplilo. Vlastně bylo tak teplo, že v kampusu začal tát sníh a jako stříbrné stružky stékal po kamenných stěnách budov. Zima ještě zdaleka neskončila, takže jsem věděla, že za pár dní všechno zase znovu zmrzne. Teď to ale vypadalo, jako by celý svět plakal.

Z incidentu ve Spokane jsem vyvázla jen s několika modřinami a rankami. Nejhorší z mých zranění byla zápěstí popálená od rozžhavených pout. Taky jsem se pořád snažila vyrovnat s tím, že jsem někoho zabila a že jsem viděla umírat člověka. Nepotřebovala jsem víc než se někde schoulit do klubíčka a s nikým nemluvit, možná tak jedině s Lissou. Ale když už jsem byla zpátky na Akademii čtvrtý den, přišla za mnou matka a pověděla mi, že nastal čas, abych dostala svoje značky.
Hodnou chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví. Potom jsem si uvědomila, že když jsem usekla hlavy dvěma Strigojům, zasloužím si dvě molnijské značky. Moje první. To zjištění mě ohromilo. Celý život jsem věděla, že se jednou stanu strážkyní, a tolik jsem se na ty značky těšila. Byly to jakési odznaky cti. Ale teď? Budou mi neustále připomínat něco, na co bych radši zapomněla.
Slavnost se konala v budově strážců, v obrovské místnosti, kterou využívali na různá shromáždění a bankety. Sálu v rekreačním komplexu se to nepodobalo ani v nejmenším. Tady bylo všechno účelné a praktické, stejně jako strážci. Modrošedý koberec byl nízký a pevně utkaný. Na bílých stěnách visely zarámované černobílé fotky Akademie svatého Vladimíra v různých obdobích. Jinak tam žádná výzdoba nebyla, ale přesto vážnost a síla toho okamžiku byly na první pohled patrné. Obřadu se zúčastnili všichni strážci z kampusu, ale novicové ne. Popocházeli po místnosti, postávali tam v hloučcích, ale nepovídali si. Jakmile obřad začal, všichni nasadili profesionální výrazy a sledovali mě.
Seděla jsem na stoličce v rohu místnosti, předkláněla se a vlasy mi visely přes obličej. Za mnou stál strážce jménem Lionel, který mi zvedl ke krku tetovací pistoli. Znala jsem ho celou dobu, co jsem studovala na Akademii, ale nevěděla jsem, že se učil kreslit molnijské znaky.
Než se do toho pustil, tlumeně se dohadoval s mojí matkou a s Albertou.
"Značku slibu jí neudělám," prohlásil. "Ještě neodmaturovala."
"To je fakt," řekla Alberta. "Ale zabila. Udělej jí molnijské znaky a značku slibu dostane později."
Vzhledem k tomu, že jsem na bolest zvyklá, nečekala jsem, že mě tetování bude takhle bolet. Kousala jsem si ret a mlčela, zatímco Lionel soustředěně pracoval. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost. Když skončil, vytáhl dvě zrcátka a po chvilce manévrování jsem uviděla zadní stranu svého krku. Na zarudlé a rozbolavělé kůži se vyjímaly dvě malé černé značky. Molnijaznamená rusky "blesk", což má symbolizovat ten tvar. Dvě značky. Jedna za Izajáše, druhá za Elenu.
Jakmile jsem si svoje znaky prohlédla, zalepil mi je a dal mi instrukce ohledně toho, jak bych měla o tetování pečovat, než se zahojí. Většinu z toho jsem nevnímala, ale když tak se můžu klidně zeptat později. Pořád jsem z toho všeho byla trochu v šoku.
Potom ke mně postupně začali přicházet všichni strážci. Každý mě buď objal, nebo políbil na tvář a něco milého mi řekl.
"Vítej v našich řadách," pověděla mi Alberta s přívětivým výrazem ve svém větrem ošlehaném obličeji. Pevně mě objala.
Když přišla řada na Dimitrije, neřekl mi ani slovo, ale jako vždy za něj mluvily jeho oči. Tvářil se tak hrdě a něžně, až mi z toho bylo do breku. Jemně mě pohladil po tváři, kývl a odkráčel.
Pak přišel Stan - profesor, se kterým jsem měla spory už od prvního dne -, objal mě a řekl: "Teď jsi jedna z nás. Vždycky jsem věděl, že budeš jedna z nejlepších." Myslela jsem, že to se mnou sekne.
A když potom přišla matka, už jsem nedokázala zadržet slzy, které mi stékaly po tvářích. Setřela mi je a jedním prstem mi přejela zezadu po krku. "Nikdy na to nezapomínej," poradila mi.
Nikdo nepronášel žádné gratulace, což mě potěšilo. Smrt není nic, z čeho by kdokoli měl být nadšený.
Když to skončilo, podávalo se jídlo a pití. U bufetového stolu jsem si naložila na talíř miniaturní kousky opečeného feta sýra a kousek mangového dortu. Jedla jsem, aniž bych vnímala tu chuť, a odpovídala jsem na dotazy těch, kteří za mnou přišli na kus řeči. V polovině případů jsem ani pořádně nevěděla, co vlastně říkám. Připadala jsem si jako robot, který dělá, co se od něj očekává. Kůže vzadu na krku mě pálila od čerstvého tetování a v duchu jsem pořád viděla Masonovy modré oči a Izajášovy červené.
Cítila jsem se provinile, že si svůj velký den patřičně neužívám. Každopádně jsem byla vděčná, když se všichni začali rozcházet. Kromě dalších se se mnou přišla rozloučit i matka. Od té doby, co jsem se sesypala v letadle, jsme spolu moc nemluvily, pokud nepočítám jednu větu tady na oslavě. To moje zhroucení mi pořád připadalo zvláštní a taky ponižující. Ona už se o tom nezmínila, nicméně v našem vztahu se něco malinko změnilo. Ani zdaleka se z nás nestaly kámošky…, ale už jsme nebyly ani nepřátelé.
"Lord Szelsky brzy odjede," oznámila mi. Stály jsme u vchodu do budovy, nedaleko místa, kde jsem na ni ten první den ječela. "Pojedu s ním."
"Já vím," odtušila jsem. Nebylo třeba se na nic ptát. Tak to zkrátka chodí. Strážci následují Moroje.
Ještě chvilku si mě prohlížela zamyšleným pohledem svých hnědých očí. Poprvé po dlouhé době jsem to vnímala, jako bychom se opravdu dívaly jedna druhé do očí, a ne jako by na mě shlížela spatra. Zřejmě si taky konečně všimla, že jsem o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona.
"Vedla sis dobře," podotkla nakonec. "Vzhledem k okolnostem."
Byl to jen poloviční kompliment, ale já si nic víc nezasloužila. Teď už jsem si uvědomovala všechny chyby a nesprávné úsudky, které nás přivedly do Izajášova domu. Něco z toho byla moje vina, něco ne. Přála jsem si, abych mohla změnit, co jsem udělala. Ale věděla jsem, že máma má pravdu. S těmi zmatky jsem si poradila, jak nejlíp jsem uměla.
"Zabíjení Strigojů není zas tak úchvatný, jak jsem si myslela," oznámila jsem jí.
Obdařila mě smutným úsměvem. "Ne. To opravdu není."
Pomyslela jsem na všechny ty značky na jejím krku, na všechny ty smrti. Zachvěla jsem se.
"Jo, ještě něco." S radostí jsem změnila téma a sáhla si do kapsy. Vyndala jsem malý přívěsek s modrým okem, který mi darovala. "To, cos mi dala… Je to n-nazar?" Trochu jsem se při tom slově zakoktala. Matka se na mě udiveně podívala.
"Ano. Jak to víš?"
Nechtělo se mi vykládat o svých snech s Adrianem. "Někdo mi to řekl. Má to chránit, že jo?"
Obličejem se jí mihl zadumaný výraz, načež vydechla a přikývla. "Ano. Vychází to z jedné pověry Středního východu… Tam se věří, že když ti chce někdo ublížit, může tě proklít tak, že se na tebe podívá 'zlým okem'. Nazar vyruší vlivy zlého oka a obecně chrání toho, kdo jej nosí."
Přejela jsem prsty po tom kousku skla. "Střední východ… Takže třeba někde jako… v Turecku?"
Matce se zachvěly rty. "Přesně tak, někde jako v Turecku." Zaváhala. "Byl to… dárek. Dárek, který jsem dostala už hodně dávno…" Odvrátila zrak a v duchu při tom bloumala ve vzpomínkách. "Když mi bylo tolik jako tobě, muži se o mě dost zajímali. Zpočátku mi to lichotilo, ale postupem času už to tak lichotivé nebylo. Někdy se dá těžko určit rozdíl mezi tím, kdy někoho opravdu přitahuješ a kdy tě chce jenom využít. Ale když je to opravdové…, nakonec to přece jen poznáš."
Teď už jsem chápala, proč se tak přehnaně stará o moji pověst - když byla mladší, svou vlastní ohrozila. Možná že víc, než jsem si myslela.
Taky mi došlo, proč mi dala ten nazar. Dal jí ho můj otec. Vypadala, že už o tom nechce mluvit, tak jsem se jí radši nevyptávala. Stačilo mi vědomí, že jejich vztah nakonec možná nebyl jen o práci a o genech.
Rozloučily jsme se a já zamířila na vyučování. Všichni věděli, kde jsem ráno byla, a spolužáci byli pochopitelně zvědaví na moje molnijské značky. Nezazlívala jsem jim to. Kdyby to bylo obráceně, taky bych se nemohla dočkat, až uvidím značky nějakého svého spolužáka.
"No tak, Rose," přemlouval mě Shane Reyes. Šli jsme z ranního cvičení a on mi pořád odhrnoval culík na stranu. V duchu jsem si řekla, že zítra si vlasy radši nechám rozpuštěné. Vydalo se za námi i několik dalších noviců a všichni se taky chtěli podívat.
"Ukaž. Chceme vidět, cos dostala za to svoje mávání mečem!"
Oči jim plály nedočkavostí a vzrušením. Byla jsem pro ně hrdinkou. Jejich spolužačkou, která zlikvidovala vůdce potulné skupiny Strigojů, kteří nás o svátcích terorizovali. Vzadu mezi spolužáky jsem si všimla někoho, kdo se netvářil nedočkavě ani vzrušeně. Eddie. Podíval se mi do očí a smutně se pousmál. Chápal.
"Je mi líto, lidi," prohlásila jsem, když jsem se k nim obrátila. "Musím to mít zalepený. Doktorův příkaz."
Odpovědí mi bylo několikeré zklamané odfrknutí, které se brzy změnilo ve vyptávání, jak jsem vlastně ty Strigoje zabila. Oddělení hlavy od těla bylo tím nejtěžším, a proto zřídkavým způsobem zabití vampýra. Ostatně chodit s mečem taky není zrovna obvyklé. Tak jsem se snažila co nejpravdivěji vylíčit svým kamarádům, co se stalo, a dávala jsem si dobrý pozor, abych zůstala jen u faktů a nijak to zabití neglorifikovala.
Po skončení vyučování se mnou šla na mou kolej Lissa. Po těch událostech ve Spokane jsme neměly příležitost si pořádně promluvit. Podstoupila jsem spoustu výslechů a pak měl hned Mason pohřeb. Lissa taky neměla o moc víc času než já, protože spousta královských tou dobou odjížděla z kampusu.
Když jsem byla s ní, hned jsem se cítila líp. I když jsem jí mohla skočit do hlavy, kdykoli se mi zachtělo, nebylo to totéž jako sedět vedle živé osoby, které na vás záleží.
Než jsme došly ke dveřím do mého pokoje, všimly jsme si, že u nich někdo položil na zem kytici frézií. S povzdechem jsem vonící kytici zvedla, aniž bych se podívala na vzkaz u ní.
"Od koho to máš?" zeptala se Lissa, zatímco jsem odemykala.
"Od Adriana," odpověděla jsem. Vešly jsme dovnitř a já ukázala na stůl, kde jsem měla ve váze další kytky. Frézie jsem nacpala mezi ně. "Docela se mi uleví, až z kampusu odjede. Tohle už dlouho nesnesu."
Překvapeně na mě pohlédla. "A jéje, ty to nevíš."
Poutem jsem pocítila varovné bodnutí, které mi napovídalo, že to, co se mi Lissa chystá sdělit, se mi určitě nebude líbit.
"Co nevím?"
"On totiž neodjíždí. Nějakou dobu tady zůstane."
"Musí odjet," namítla jsem. Věděla jsem, že sem přijel kvůli Masonovu pohřbu. A nechápala jsem, proč to vlastně udělal, když Masona skoro neznal. Možná že to udělal jen proto, aby se předvedl. Nebo možná dál hodlá pronásledovat Lissu a mě.
"Studuje vysokou. Nebo je v polepšovně. Každopádně něco dělá."
"Teď na půl roku studium přerušil."
Vyvalila jsem oči.
Usmála se mému výrazu a přikývla. "Zůstane tady a bude pracovat se mnou… a s profesorkou Carmackovou. On vůbec netušil, že existuje něco jako éter. Věděl jenom, že se na nic nespecializuje a že má divný schopnosti. Nechával si to pro sebe. Svěřil se jenom, když narazil na někoho, kdo taky ovládá éter. Jenže ti taky nevěděli o moc víc než on."
"Mělo mi to dojít dřív," zahučela jsem. "Bylo na něm něco divnýho… Víš, že jsem se s ním vždycky hrozně chtěla bavit? Prostě má… charizma. Jako ty. Asi to vychází z éteru nebo z nátlaku nebo z něčeho takovýho. Přimělo mě to, abych ho měla ráda, i když ho vlastně ráda nemám."
"Nemáš?" ušklíbla se.
"Ne," odpověděla jsem neústupně. "A tu věc se sny taky nemám ráda."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home