VA (2) // 23.kapitola 2/2

10. april 2011 at 11:37 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
V úžasu vykulila své zelené oči. "To je právě hustý," namítla. "Tys vždycky dokázala poznat, co se se mnou děje, ale já s tebou skrz pouto komunikovat nedokážu. Jsem ráda, že jste z toho vyvázli, ale stejně bych si přála, abych to s těmi sny taky uměla a pomohla vás tak najít."
"Já jsem zas ráda, že tě Adrian nepřekecal, aby ses vykašlala na svoje prášky," řekla jsem.

Zjistila jsem to až pár dní poté, co jsem se vrátila ze Spokane. Lissa nepřistoupila na Adrianův návrh, aby přestala brát prášky, ačkoli jí tvrdil, že pak bude moct svoje schopnosti rozvinout ještě víc a naučit se ovládat éter. Později se mi ale přiznala, že kdybychom s Christianem byli nezvěstní ještě déle, asi by podlehla.
"A jak ti je poslední dobou?" dotázala jsem se, když jsem tak uvažovala o jejích lécích. "Pořád ti připadá, že ty prášky nezabírají?"
"Hmmm… těžko to vysvětlit. Pořád se cítím tak nějak blíž k magii, jako by mě ty prášky už neblokovaly. Ale žádný vedlejší účinky na psychiku nepociťuju… Nerozrušuju se ani nic takovýho."
"No, to je skvělý."
Obličej se jí rozzářil překrásným úsměvem. "Já vím. Začínám si myslet, že možná mám naději jednou se s magií naučit pracovat."
Když jsem ji viděla tak šťastnou, taky jsem se usmívala. Nelíbilo se mi, když se jí zase začaly vracet ty temné pocity, a teď jsem byla ráda, že už se rozplynuly. Nerozuměla jsem tomu, jak a proč zmizely, ale stačilo mi, že se Lissa cítí dobře.
Každý má kolem sebe světlo, až na tebe. Ty kolem sebe máš stíny. Bereš si je od Lissy.
V mysli se mi ozvala Adrianova slova. Neochotně jsem si vybavila svoje chování za posledních pár týdnů. Výbuchy vzteku. Svoje rebelování - dokonce i na mě neobvyklé. Černé emoce svíjející se mi v hrudi…
Ne, usnesla jsem se. Žádná podobnost. Lissiny temné pocity vycházely z magie. Ty moje ze stresu. A navíc, teď už se cítím fajn.
Jak jsem tak Lissu pozorovala, snažila jsem se vybavit si, kde jsme v našem rozhovoru vlastně přestaly. "Třeba nakonec vážně najdeš způsob, jak by to mohlo fungovat. Když Adrian používá éter a nepotřebuje žádný léky…"
Náhle se rozesmála. "Ty to nevíš?"
"Co zas?"
"Adrian si ordinuje léky sám."
"Cože? Ale říkal…" Zaúpěla jsem. "No jasně. Ty jeho cigára a chlast. A jenom Bůh ví, co ještě dalšího."
Kývla. "Jo. Skoro pořád v sobě něco má."
"V noci ale nejspíš ne…, proto se mnou dokáže mluvit ve snech."
"Teda, to bych taky chtěla umět," povzdechla.
"Třeba se to jednou naučíš. Hlavně ať se z tebe během toho učení nestane alkoholička."
"To určitě ne," ujistila mě. "Ale učit se budu. Rose, ještě nikdo, kdo byl zaměřený na éter, to nedokázal - teda kromě svatýho Vladimíra. A já se budu učit jako on. Naučím se s tím zacházet a nedopustím, aby mi to ublížilo."
S úsměvem jsem se dotkla její ruky. Měla jsem v ni absolutní důvěru. "Já vím."
Většinu večera jsme prokecaly. Rozloučily jsme se, až když nastal čas na můj večerní trénink s Dimitrijem. Cestou do tělocvičny jsem přemítala o něčem, co mě už nějakou dobu trápilo. Přestože útočné skupiny Strigojů čítaly hodně členů, strážci potvrdili, že jejich vůdcem byl Izajáš. To ale přece neznamená, že by se v budoucnu nemohly objevit další hrozby. Všichni jsou ale toho názoru, že chvíli potrvá, než se Strigojové vzpamatují a znovu sešikují.
Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem myslela na ten seznam královských rodin podle velikosti, který jsem objevila v tunelu ve Spokane. A Izajáš jmenovitě zmínil Dragomiry. Věděl, že jich moc nezbylo, a nemohl se dočkat, až s tímhle rodem skoncuje. Jistě, teď už je Izajáš po smrti…, ale nejsou náhodou další Strigojové, co mají stejný nápad?
Zavrtěla jsem hlavou. S tím jsem si teď nechtěla lámat hlavu. Ne dnes. Pořád jsem se z toho všeho ještě tak docela nevzpamatovala. Tohle budu řešit později.
Vlastně jsem ani nevěděla jistě, jestli dneska cvičení máme, ale stejně jsem zašla do šatny. Převlékla jsem se a došla do tělocvičny. V přilehlé místnosti jsem našla Dimitrije, začteného do jednoho z těch westernových románů, které tolik miloval. Když jsem vešla, vzhlédl. Posledních pár dní jsem ho moc nevídala, takže jsem předpokládala, že je asi pořád s Tašou.
"Myslel jsem si, že bys mohla přijít," prohlásil a založil si knihu.
"Vždyť je čas na trénink."
Zavrtěl hlavou. "Ne. Dneska žádný trénink. Pořád se ještě zotavuješ."
"Podle lékařských záznamů už jsem zdravá. Klidně můžu cvičit." Do svého prohlášení jsem se snažila vložit tolik hrdinství typické Rose Hathawayové, kolik jsem jen svedla.
Dimitrij mi na to ale neskočil. Pokynul k židli vedle sebe. "Posaď se, Rose."
Zaváhala jsem jen na chviličku, ale pak jsem si sedla. Se svou židlí se posunul tak, že jsme teď seděli přímo naproti sobě. Srdce mi poskočilo, když jsem se zadívala do těch jeho nádherných tmavých očí.
"Nikdo se nepřenese lehce přes prvního…, první Strigoje, které zabije. Přestože se jedná o Strigoje, technicky vzato jsi někoho připravila o život. Je těžké se s tím vyrovnat. A po tom všem, čím sis prošla…" Povzdechl a natáhl se, aby mě vzal za ruku. Jeho prsty byly stejné, jak jsem si je pamatovala - dlouhé a silné, mozolnaté za roky trénování. "Když jsem tě viděl…, když jsme tě objevili v tom domě…, nedovedeš si představit, co jsem cítil."
Polkla jsem. "Co… co jsi cítil?"
"Byl jsem zničený…, nešťastný. Tys sice byla naživu, ale vypadalas… Myslel jsem, že už se z toho nedostaneš. A trhalo mě na kusy, když jsem si pomyslel, že jsi tak mladá a už se ti stalo tohle." Stiskl mi ruku. "Dostaneš se z toho - teď už to vím a jsem rád. Ale duchem jsi zatím pořád nepřítomná. Nikdy není lehké ztratit někoho, na kom ti záleží."
Sklopila jsem zrak a prohlížela si podlahu. "Je to moje vina," vypravila jsem ze sebe přiškrceně.
"Hmm?"
"Mason. Že ho zabili."
Nemusela jsem se na Dimitrije ani podívat a stejně mi bylo jasné, že se tváří soucitně. "Ale ne, Rozo. Jenom ses v některých věcech špatně rozhodla… Když jsi zjistila, že zmizel, měla jsi to povědět ostatním. Ale sobě to nemůžeš dávat za vinu. Tys ho nezabila."
Upřela jsem na něj oči, které se mi začínaly lesknout slzami. "Ale je to, skoro jako bych ho zabila. Odjel tam kvůli mně - byla to moje vina. Pohádali jsme se… a já mu řekla o Spokane, i když jsem ti slíbila, že to nikomu nepovím…"
Z jednoho oka mi stékala slza. Tohle se už vážně musím naučit ovládat. Dimitrij, stejně jako moje máma, mi setřel slzu z tváře.
"To si nemůžeš vyčítat," oznámil mi. "Můžeš tak maximálně litovat svých rozhodnutí a přát si, abys to bývala udělala jinak, ale koneckonců to bylo i Masonovo rozhodnutí. On si to vybral. Nakonec udělal, co chtěl, a na tvé původní roli v tom všem stejně nezáleželo." Uvědomila jsem si, že když se pro mě Mason vrátil, udělal to proto, že ke mně něco cítil. To bylo přesně to, čeho se vždycky obával Dimitrij - že kdybychom spolu měli nějaký vztah, ohrozilo by to nás i Moroje, kterého bychom chránili.
"Kéž bych tam tak dokázala…, nevím, něco udělat…"
Zamrkala jsem, abych rozehnala další slzy, a odtáhla ruce od Dimitrije. Radši jsem se zvedla, než bych stihla říct něco hloupého.
"Měla bych jít," řekla jsem. "Dej mi vědět, až budeš chtít zase začít s tréninkem. A díky…, že sis se mnou promluvil."
Začala jsem se sbírat k odchodu, když vtom náhle promluvil. "Ne."
Ohlédla jsem se. "Co?"
Zadíval se mi do očí a proběhlo mezi námi cosi vřelého a krásného.
"Ne," zopakoval. "Řekl jsem jí ne. Taše."
"A…" Zavřela jsem pusu dřív, než mi čelist stačila spadnout až na zem. "Ale… proč? To byla příležitost, která se naskytne jednou za život. Mohls mít dítě. A ona…, no, víš, jak tě žrala…"
Ve tváři se mu mihl náznak úsměvu. "Žrala. Žere. A právě proto jsem musel její nabídku odmítnout. Nemohl bych jí oplácet… Zkrátka bych jí nemohl dát to, co chce. Ne, když…" Udělal pár kroků ke mně. "Ne když mám srdce jinde."
Málem jsem se znovu rozbrečela. "Ale tys vypadal, že po ní taky jedeš. A mně jsi pořád říkal, že se chovám jako malá."
"Chováš se jako malá," prohlásil. "Protože jsi ještě mladá. Ale znáš spoustu věcí, Rose. Věcí, které ani lidi starší než ty nikdy nepoznají. Ten den…" Okamžitě jsem věděla, o jakém dni to mluví. Jak mě přitiskl ke zdi. "Mělas pravdu, jak jsi říkala, že se taky musím ovládat. Nikdo jiný to nikdy neodhalil - a to mě vyděsilo. Ty mě děsíš."
"Proč? Nechceš, aby se to někdo dozvěděl?"
Pokrčil rameny. "Je mi jedno, jestli se někdo dozví, že mám problémy se sebeovládáním. Důležité je, že někdo…, že ty mě natolik dobře znáš. Je to těžké, když ti někdo vidí přímo do duše. Nutí tě to k tomu, aby ses otevřela. A byla zranitelná. Je mnohem jednodušší být s někým, kdo je jen o málo víc než normální kamarádka."
"Jako třeba Taša."
"Taša Ozerová je skvělá ženská. Je krásná a statečná. Jenže…"
"Jenže tě nepřitahuje," dokončila jsem větu za něj.
Přikývl. "To jsem věděl už od začátku. Ale přesto jsem toužil po vztahu. Věděl jsem, že to s ní bude snadné, že s ní můžu odjet. Myslel jsem, že s ní na tebe zapomenu."
Totéž jsem si myslela já o Masonovi. "Ale nezapomněls."
"Ne. A to je… právě ten problém."
"Protože by bylo špatný, kdybychom byli spolu."
"Ano."
"Kvůli věkovýmu rozdílu."
"Ano."
"A hlavně kvůli tomu, že budeme Lissini strážci a musíme se soustředit na ni - ne na sebe."
"Ano."
Chvilku jsem o tom uvažovala a pak jsem se mu podívala do očí. "No," shrnula jsem to nakonec. "Vidím to tak, že zatím nejsme Lissini strážci."
Obrnila jsem se před jeho odpovědí. Bylo mi jasné, že přijde další lekce zenového myšlení. Cosi o vnitřní síle a vytrvalosti, cosi v tom smyslu, že naše dnešní rozhodnutí ovlivní budoucnost, nebo podobné nesmysly.
Ale namísto toho mě políbil.
Čas se zastavil. Natáhl ruce a orámoval mi obličej dlaněmi. Sklonil se a otřel se svými rty o moje. Ze začátku by se to sotva dalo nazvat polibkem, ale postupně jsme se začali líbat doopravdy. Když se ode mě nakonec odtrhl, pak jen proto, aby mě mohl políbit na čelo. Několik vteřin tam stál se rty přitisknutými k mé kůži a pevně mě přitom objímal.
Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Přestal mě objímat, pohladil mě po vlasech a potom po tváři. Vykročil ke dveřím.
"Uvidíme se později, Rozo."
"Na dalším tréninku?" zeptala jsem se. "Totiž, budeme zase trénovat, že jo? Určitě mě ještě chceš naučit spoustu věcí."
Zastavil se ve dveřích a s úsměvem se na mě zadíval. "Ano. Spoustu věcí."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lindsey Lindsey | Web | 12. april 2011 at 20:29 | React

Jj, dělala, ale bylo to jedno z nejlepších témat jaké jsem musela dělat, takže OK :D Jj, u těch popisků jsem myslela název :-)

2 Nika Lutz Nika Lutz | Web | 21. april 2011 at 11:23 | React

Ahoj veľmi by si mi pomohla keby si hlasovala za Nika Lutz
http://miley-cyrus-is-the-best-forever.blog.cz/1104/sonb-6-kolo#komentar89219372
Je to pre mňa veľmi dôležité,tak prosím hlasuj.rada oplatím.P.S-cool blog a aj dess!♥Prosím a ďakujem

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home