VA (2) // 3.kapitola 2/2

2. april 2011 at 22:19 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Zastrčil kůl do koženého pouzdra, které měl připevněné k opasku, a pohodlně se opřel o zeď s rukama v kapsách. Čekala jsem, protože jsem myslela, že si ze mě jenom utahuje. Když ale nic dalšího neřekl, došlo mi, že to myslel vážně. Pokrčila jsem rameny a začala vykládat všechno, co jsem věděla.

"Stříbro vždycky silně působí na všechny magický bytosti - může jim pomoct, nebo naopak ublížit, když do něj dáš dost síly. Tyhle kůly jsou vážně drsný, protože čtyři Morojové při jejich nabíjení musejí použít všechny živly." Zamračila jsem se, protože mě najednou něco napadlo. "Vlastně kromě éteru. Takže tyhle věcičky jsou supernabitý a je to jediná zbraň, která neslouží k sekání hlav, ale přesto může Strigoje šeredně zranit. Abys ho zabil, je třeba mu kůlem probodnout srdce."
"A zraní tebe?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Teda kdybys mi s ním probodl srdce, tak jo, ale nebolelo by mě to tak jako Moroje. Těm stačí jen škrábnutí a parádně je to bolí, ale ne tolik jako Strigoje. A lidem kůly taky neublíží."
Na chvilku jsem zmlkla a nepřítomně se zadívala z okna za Dimitrijem. Sklo pokrývala křišťálová námraza, ale toho jsem si nevšímala. Zmínka o lidech a kůlech mě v duchu odvedla zpět do domu Badicových. Mysl mi ovládla krev a smrt.
Když jsem zaznamenala, jak mě Dimitrij pozoruje, pokusila jsem se ty myšlenky potlačit a zase se soustředit na vyučování. Dimitrij jen občas přikývl nebo položil nějakou doplňující otázku. Jak čas ubíhal, každou chvíli jsem čekala, že mě zarazí a řekne mi, že můžu cvičit s figurínami. Jenže čekal, dokud do konce našeho tréninku nezbývalo jen deset minut, a pak mě zavedl k jedné figuríně - byl to blonďák s kozí bradkou. Dimitrij vytáhl z pouzdra kůl, ale nepodal mi ho.
"Kam to vrazíš?" zeptal se.
"Do srdce," odpověděla jsem podrážděně. "Už jsem ti to řekla snad stokrát. Můžu to udělat hned?"
Usmál se. "Kde je srdce?"
Pohledem jsem mu naznačila, že to snad nemůže myslet vážně. Jen trochu pokrčil rameny.
Přehnaně důrazně jsem ukázala na levou stranu panákova hrudníku. Dimitrij zavrtěl hlavou.
"Tam srdce není," oznámil mi.
"Jasně, že je. Lidi si dávají ruku na srdce, když skládají přísahu věrnosti nebo když zpívají hymnu."
Dál na mě koukal a vyčkával.
Otočila jsem se zase k figuríně a prohlížela si ji. Vzpomněla jsem si na kurz první pomoci a na to, kam se má dávat ruka. Poklepala jsem do středu panákova hrudníku.
"Tady?"
Povytáhl obočí. Vždycky mi to připadalo neodolatelné, ale dneska mě to jen rozčilovalo. "Nevím," odpověděl. "Je tam?"
"Na to se tě ptám!"
"Neměla by ses mě ptát. Copak se ve škole neučíte o stavbě těla?"
"Jo. V prváku. To jsem byla na 'prázdninách', vzpomínáš?" Ukázala jsem na lesklý kůl. "Už se ho můžu dotknout, prosím?"
Zamával kůlem, který se ve světle zaleskl, a pak ho znovu schoval do pouzdra. "Až se příště uvidíme, chci, abys mi řekla, kde se nachází srdce. Přesně. A taky budu chtít vědět, čím vším musí kůl cestou do srdce projít."
Zpražila jsem ho zuřivým pohledem, který ovšem - soudě dle jeho výrazu - zas tak zuřivý nebyl. Snad podesáté jsem si pomyslela, že Dimitrij je ten nejvíc sexy chlap, jakého země nosí.
Na první hodinu, bojová umění, jsem zamířila s mizernou náladou. Nerada jsem si před Dimitrijem připadala neschopná. A taky jsem hrozně chtěla použít ten kůl. Při vyučování jsem si vybíjela vztek na komkoli, koho jsem zrovna mohla praštit nebo nakopnout. Ale když hodina skončila, nikdo si už se mnou netoužil změřit síly. Nedopatřením jsem uhodila Meredith - jednu z mála holek ve třídě - a praštila jsem ji tak tvrdě, že ji to bolelo i přes chrániče. Nejspíš bude mít ošklivou modřinu. Pořád na mě koukala, jako bych to udělala schválně, a moje omluvy nebrala na vědomí.
Pak za mnou zase přišel Mason. "Teda," hvízdl, když viděl můj výraz. "Kdo tě tak vytočil?"
Hned jsem mu vylíčila svoje peripetie se stříbrným kůlem a srdcem.
Rozchechtal se, což mě rozzuřilo ještě víc. "Jak můžeš nevědět, kde je srdce? Hlavně když vezmu v úvahu, kolik už jsi jich zlomila."
Podívala jsem se na něj stejně zle jako na Dimitrije. Tentokrát to zabralo. Mason zbledl.
"Belikov je úchylnej grázl, kterej by zasloužil hodit do díry plný vzteklejch zmijí za to, co ti dneska ráno provedl."
"Díky," řekla jsem. Pak jsem se zamyslela. "Můžou být zmije vzteklý?"
"Nechápu, proč by nemohly. Všechno může být vzteklý. Asi." Přidržel mi dveře do chodby. "Ale kanadský husy jsou možná horší než zmije."
Dlouze jsem se na něj zahleděla. "Kanadský husy jsou smrtelnější než zmije?"
"Už jsi někdy zkoušela ty potvory nakrmit?" dotázal se vážným tónem. Vážnost mu ovšem dlouho nevydržela. "Jsou zákeřný. Když tě hodí mezi zmije, umřeš rychle. Ale husy? To by trvalo celý dny. Víc bys trpěla."
"Hmmm. Tak nevím, jestli tohle na mě má udělat dojem, anebo jestli mě má vyděsit, že uvažuješ o takovejch věcech," poznamenala jsem.
"Jen se snažím najít nějaký kreativní způsob, jak pomstít tvou ztracenou čest, toť vše."
"Nikdy jsi mi nepřipadal jako kreativní typ, Mase."
Stáli jsme před učebnou, kde měla probíhat druhá vyučovací hodina. Mason se pořád tvářil vesele, ale když znovu promluvil, jeho hlas zněl naléhavě. "Rose, když jsem s tebou, napadají mě nejrůznějšíkreativní věci."
Pořád jsem se řehtala těm zmijím, ale tohle mě zarazilo. Udiveně jsem na něj zírala. Mason mi vždycky připadal milý, ale když se teď na mě tak vážně díval, poprvé mi přišel sexy.
"No ne, podívejme na to," zasmál se. Všiml si totiž, jak moc mě vykolejil. "Rose nenachází slov. Ashford-Hathawayová 1:0."
"Hele, nechci tě rozbrečet ještě před tím lyžákem. To by nebyla žádná sranda, kdybych tě zničila dřív, než se vůbec dostanem na sjezdovku."
Zachechtal se a vešli jsme do místnosti. Čekala nás hodina teorie bodyguardů, která se odehrávala ve třídě, a ne venku. Byla to příjemná přestávka mezi cvičením. Dnes stáli před tabulí tři strážci, kteří nepatřili k těm školním. Nejspíš prázdninoví návštěvníci. Do kampusu už se začínali sjíždět rodiče se svými strážci, aby doprovodili své děti do lyžařského střediska. Můj zájem o ně ale ihned opadl.
Jeden z nich byl dlouhán, kterému bylo asi tak sto let, ale vypadal, že by s klidem nakopal někoho do zadku. Druhý byl asi v Dimitrijově věku. Byl hodně opálený a dobře stavěný, takže těch pár holek ve třídě jen vzdychalo.
Poslední ze strážců byla žena. Nazrzlé kudrnaté vlasy měla ostříhané nakrátko a hnědé oči zamyšleně přimhouřené. Jak už jsem řekla, spousta dhampýrek chce radši mít děti než být strážkyněmi. Protože patřím k té hrstce žen vykonávajících tuhle profesi, vždycky moc ráda potkávám jiné - jako Tamaru.
Až na to, že tohle nebyla Tamara. Tohle byl někdo, koho znám už léta, někdo, jehož přítomnost vyvolává jen hrdost a vzrušení. Ale já cítila rozladění. Rozladění, vztek a rozhořčení.
Ta žena, která stála před celou třídou, byla moje matka.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 PatushQa PatushQa | Web | 2. april 2011 at 22:23 | React

ahooj :D nepozeras superstar??:))..

2 Blood Princess Domi^^ Blood Princess Domi^^ | Web | 2. april 2011 at 22:23 | React

Ahoj byla bych moc ráda, kdyby si pro mě (Blood Princess Domi^^) hlásla - http://grafika-na-tvuj.blog.cz/1103/11-kolo-sonb#komentare ráda oplatím :)

3 Mishelle* Mishelle* | Web | 2. april 2011 at 22:26 | React

Hezký blog :-)

4 Kačka Kačka | Email | Web | 3. april 2011 at 8:01 | React

Máš hezký blog... A zipové naušnice se mi líbí... ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home