VA (2) // 4.kapitola 2/2

10. april 2011 at 10:14 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
"Nečekám, že to pochopíš. Z toho, co jsem o tobě slyšela, soudím, že ani neznáš význam slova povinnost."
"Znám ho dokonale," opáčila jsem. Schválně jsem mluvila povýšeným tónem. "Líp než většina lidí."
Vyvalila oči ve výsměšném údivu. Sama tenhle sarkastický pohled často používám, ale když se tak někdo dívá na mě, nejsem z toho dvakrát nadšená. "Vážně? Kdes byla poslední dva roky?"
"Kdes byla ty posledních pět let?" vrátila jsem jí to. "Věděla bys vůbec, že jsem zdrhla, kdyby ti to někdo neřekl?"

"Neobracej to proti mně. Byla jsem pryč, protože jsem musela. Tys byla pryč proto, abys mohla utrácet a ponocovat."
Moje ukřivděnost a ponížení se změnily v čistou zuřivost. Zjevně mi neustále budou vyčítat, že jsme s Lissou utekly.
"Ty nemáš tušení, proč jsem zdrhla," vypravila jsem ze sebe a už jsem skoro začínala ječet. "Nemáš právo mě z něčeho obviňovat a posuzovat můj život, když o něm vůbec nic nevíš."
"Četla jsem hlášení o tom, co se stalo. Mělas důvod k obavám, ale zachovala ses nekorektně." Její slova byla oficiální a kousavá. Klidně by tady mohla učit. "Mělas jít za ostatními a požádat je o pomoc."
"Nebyl tu nikdo, za kým bych mohla jít - nezapomeň, že jsem neměla v ruce jediný důkaz. Navíc se tady učíme, že bychom měli uvažovat nezávisle."
"Ano," odpověděla. "Zdůrazni slovo učit se. To je něco, co jsi během posledních dvou let moc nedělala. Rozhodně nejsi v pozici, abys mě mohla poučovat o protokolu strážců."
Často se s někým hádám. Mám prostě už takovou povahu. Takže jsem zvyklá bránit se a čelit urážkám. Mám hroší kůži. Jenomže s ní - tedy v těch zřídkavých okamžicích, kdy jsem s ní byla - jsem si vždycky připadala jako tříletá. Svým postojem mě ponížila. A dotkla se bolavého tématu, totiž mého nedostatečného výcviku. Cítila jsem se ještě hůř. Založila jsem si ruce v nápodobě jejího gesta a arogantně se na ni zadívala.
"Jo? Mí učitelé jsou jiného názoru. I po tak dlouhý době, co jsem zameškala, jsem stejně všechny ze třídy dohnala."
Neodpověděla hned. Nakonec jen bezvýrazně prohlásila: "Kdybys neodešla, dneska bys byla daleko před nimi."
Jako voják odkráčela chodbou. O minutu později zazvonilo a studenti ze Stanovy třídy se vyhrnuli na chodbu.
Dokonce ani Mason mě nedokázal rozveselit po tom, co se stalo. Zbytek dne jsem strávila naštvaná a znechucená, naprosto jistá tím, že si všichni šuškají o mně a mojí mámě. Namísto oběda jsem zašla do knihovny, abych se podívala do knihy o fyziognomii a anatomii.
Když nastal čas na můj trénink po vyučování, hned jsem se rozběhla k figuríně na cvičení. Pěstí jsem praštila panáka do hrudníku, trochu doleva, ale spíš do středu.
"Tady," oznámila jsem Dimitrijovi. "Tady je srdce a musí se k němu proniknout skrz hrudní kost a žebra. Už můžu dostat kůl?"
Se založenýma rukama jsem na něj vítězoslavně pohlédla a čekala, že mě zahrne chválou. Místo toho jen souhlasně přikývl, jako bych to měla vědět už dávno. Fakt jsem to měla vědět.
"A jak se dostaneš přes hrudní kost a žebra?" zeptal se.
Povzdechla jsem. Připravila jsem si odpověď na jednu otázku, a on mi klidně položí druhou. Typické.
Většinu tréninku jsme strávili řešením tohoto problému a Dimitrij mi ukazoval několik technik, za jejichž pomoci se dá Strigoj nejrychleji zabít. Každý jeho pohyb byl jak ladný, tak smrtící. V jeho podání to vypadalo jednoduše, ale bylo mi jasné, že to jednoduché určitě není.
Když najednou natáhl ruku a podával mi kůl, nejdřív jsem to nepochopila. "To mi dáváš?"
V očích mu zajiskřilo. "Nemůžu uvěřit, že váháš. Myslel jsem, že ho popadneš a budeš s ním rychle utíkat."
"Neučíš mě snad neustále, že bych se měla držet zpátky?" zeptala jsem se.
"Ne ve všem."
"Ale v určitýchvěcech."
Ze svého hlasu jsem slyšela dvojsmyslnost a nechápala jsem, kde se tam vzala. Už před nějakou dobou jsem se smířila s tím, že existuje hromada důvodů, proč bych na něj měla přestat myslet. Ale každou chvíli mi to ujelo a já si přála, aby na mě taky tak myslel. Bylo by hezké vědět, že mě pořád chce, že ze mě pořád šílí. Když jsem se tak na něj teď dívala, uvědomila jsem si, že jemu to ujet nemůže, protože už ze mě nešílí. Bylo to depresivní pomyšlení.
"Samozřejmě," řekl a nijak nenaznačil, že se bavíme o něčem jiném než o záležitostech týkajících se vyučování. "Je to jako se vším ostatním. Vyrovnanost. Musíš vědět, co stojí za to, aby ses za tím rozběhla, a co máš nechat být." Poslední konstatování dost zdůraznil.
Naše pohledy se krátce setkaly a bylo to jako rána elektrickým proudem. Věděl, o čem jsem mluvila. A jako vždy to nebral na vědomí a choval se jako můj učitel - což ostatně měl dělat. S povzdechem jsem si vyhnala myšlenky na něj z hlavy a snažila se soustředit se na to, že už se skoro dotýkám zbraně, po které jsem toužila už od dětství. Znovu jsem si vybavila, jak to vypadalo v domě Badicových. Venku číhají Strigojové. Musím se soustředit.
Váhavě a skoro až zbožně jsem natáhla ruku a sevřela prsty kolem rukojeti. Kov mě zastudil do dlaně. Rukojeť byla rýhovaná, aby se zbraň lépe držela. Když jsem přejela prstem po celém kůlu, zjistila jsem, že jeho povrch je hladký jako sklo. Vzala jsem zbraň z jeho ruky, dlouho si ji prohlížela a zvykala si na její váhu. Jakási nedočkavá část mne samé by se nejraději otočila a vrazila kůl do všech figurín, ale nakonec jsem se jen zeptala: "Co bych měla udělat nejdřív?"
Pro Dimitrije bylo typické, že mi nejprve začal objasňovat základy a pak se snažil zdokonalit moje držení kůlu a pohyby. Později mě konečně nechal zaútočit na figurínu, při čemž jsem zjistila, že to vskutku není nic jednoduchého. Evoluce byla chytrá, když ochránila srdce hrudní kostí a žebry. Dimitrij ale projevil velikou trpělivost a píli, když mě vedl na každém kroku a opravoval všechny moje pohyby do nejmenších detailů.
"Projeď tím mezi žebry," poradil mi, když sledoval, jak se snažím najít díru mezi jednotlivými kostmi. "Bude to jednodušší, protože jsi menší než většina tvých nepřátel. Tak můžeš kůlem projet podél spodní hrany žebra."
Když cvičení skončilo, vzal si kůl zase zpátky a souhlasně přikývl.
"Dobře. Velmi dobře."
Překvapeně jsem na něj pohlédla. Chválou mě většinou nezahrnoval.
"Vážně?"
"Počínala sis, jako bys to dělala už léta."
Blaženě jsem se usmála a ten úsměv mi vydržel, ještě když jsme se vydali k východu z tělocvičny. Poblíž dveří jsem si všimla figuríny s kudrnatými zrzavými vlasy. Najednou jsem si vzpomněla, co všechno se stalo na Stanově hodině. Zamračila jsem se.
"Můžu příště probodnout tuhle?"
Zvedl svůj kabát a oblékal si ho. Byl dlouhý a hnědý, vyrobený ze zašlé kůže. Vlastně vypadal spíš jako kovbojský plášť, i když to Dimitrij nikdy nepřiznal. Divoký západ ho tajně fascinoval. Moc jsem to nechápala, stejně jako jeho divný vkus v hudbě.
"Nemyslím, že by to byl dobrý nápad," poznamenal.
"Lepší, než kdybych to doopravdy udělala ," zavrčela jsem a hodila si bágl na rameno. Vyšli jsme z tělocvičny.
"Násilí tvoje problémy nevyřeší," prohlásil moudře.
"To ona má problém. A navíc celou tu dobu, co tady studuju, si myslím, že násilí jeřešením problému."
"Jen při jednání s těmi, kdo ho vůči tobě použijí jako první. Tvoje matka na tebe neútočí. Vy dvě jste si až moc podobné, to je vše."
Zastavila jsem se. "Vůbec ničím se jí nepodobám! Teda… máme stejný oči, ale já jsem o hodně vyšší. A mám úplně jiný vlasy." Ukázala jsem na svůj culík, pro případ, že by nezaznamenal, že moje husté tmavohnědé vlasy nevypadají jako matčiny nazrzlé kudrliny.
Pořád se tvářil trochu pobaveně, ale v jeho očích bylo i cosi tvrdého. "Nemluvím o tom, jak vypadáte, a ty to dobře víš."
Odtrhla jsem zrak od toho jeho vědoucího pohledu. Dimitrij mě začal přitahovat skoro hned, jak jsme se poznali - a taky to nebylo proto, že je hezoun. Připadalo mi, jako by chápal nějakou část mé osobnosti, kterou jsem já sama nechápala. A někdy jsem si naopak byla jistá, že rozumím součásti jeho osobnosti, kterou nechápe zase on.
Jediným problémem byla jeho znervózňující tendence poukazovat na moje stránky, kterým jsemnechtělarozumět.
"Myslíš, že žárlím?"
"A žárlíš?" optal se. Nesnášela jsem, když na moji otázku odpověděl otázkou. "Pokud ano, tak na co přesně žárlíš?"
Znovu jsem na něj pohlédla. "Nevím. Možná žárlím na její pověst. Možná žárlím proto, že víc času věnovala budování svý pověsti než mně. Nevím."
"Nemyslíš, že to, co udělala, bylo skvělé?"
"Ano. Ne. Nevím. Jenom to znělo tak… Nevím…, jako kdyby se vytahovala. Jako kdyby to dělala pro slávu." Zašklebila jsem se. "Kvůli značkám." Molnijské značky byly tetováním, které si strážci vysloužili za zabití Strigoje. Každý znak vypadal jako malé x vytvořené z blesků. Strážci je měli vytetované zezadu na krku a ukazovali tak, jak jsou zkušení.
"Ty myslíš, že postavit se proti Strigojům stojí za těch pár znaků? Myslel jsem, že u Badicových ses něco naučila."
Připadala jsem si úplně blbá. "Ne, to jsem ne…"
"Pojď."
Zase jsem se zastavila. "Cože?"
Mířili jsme k mojí koleji, ale Dimitrij teď kývl hlavou směrem k opačné straně kampusu. "Chci ti něco ukázat."
"Co?"
"Že ne všechna poznačení jsou čestné odznaky."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home