VA (2) // 5.kapitola 1/2

10. april 2011 at 10:17 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Neměla jsem tušení, o čem to Dimitrij mluví, ale poslušně jsem jej následovala.
Překvapilo mě, že mě vedl až za hranice kampusu, do přilehlého lesa. Akademii patřila spousta pozemků a ne všechny se využívaly k vyučování. Nacházeli jsme se v odlehlé části Montany a vypadalo to tu, že škola jen tak tak zadržuje divokou přírodu, aby ji nepohltila.

Chvíli jsme šli mlčky, na neporušeném sněhu křupaly naše kroky. Vyplašili jsme pár ptáků, kteří hned vylétli do vzduchu a začali zpívat svoje pozdravy vycházejícímu slunci. Většinou jsme ale míjeli jen jehličnaté stromy pokryté těžkou vrstvou sněhu. Měla jsem co dělat, abych s Dimitrijem udržela krok, když mě sníh tak zpomaloval. Po chvíli jsem před námi uviděla velký tmavý tvar. Nějaká budova.
"Co je to?" zeptala jsem se. Než stačil odpovědět, zaznamenala jsem, že je to chalupa postavená z klád. Při bližším pohledu jsem zjistila, že klády jsou místy odřené a zetlelé. Střecha byla trochu prohnutá.
"Staré stanoviště hlídky," oznámil. "Strážci dřív pobývali na okraji kampusu a hlídali areál před Strigoji."
"Proč už to nedělají?"
"Nemáme jich dost. Navíc Morojové chrání kampus dostatečným množstvím ochranné magie, takže většina lidí nepovažuje za nezbytné mít strážce na hlídce." Pokud ovšem tu magickou ochranu nenaruší nějaký člověk, pomyslela jsem si.
Na kratičký okamžik mě napadlo, jestli mě sem Dimitrij nevzal na romantickou procházku. Vtom jsem ale z opačné strany budovy zaslechla hlasy. Do mysli mi pronikla dobře známá směsice pocitů. Lissa je tady.
Obešli jsme s Dimitrijem roh budovy a naskytl se nám překvapivý pohled. Na malém zamrzlém rybníčku tam bruslila Lissa s Christianem. Byla tam s nimi ještě nějaká žena, kterou jsem neznala; byla ke mně otočená zády. Viděla jsem z ní jen černé vlasy, které za ní vlály, když na ledě ladně zabrzdila.
Jakmile si mě Lissa všimla, usmála se. "Rose!" Christian se na mě podíval a já z toho nabyla dojmu, že mu připadá, že se mezi ně vtírám a kazím jim romantickou chvilku.
Lissa se nemotorně přesunula k okraji rybníčku. V bruslení moc dobrá nebyla.
Jenom jsem v úžasu zírala a v duchu se užírala žárlivostí. "Dík, že jste mě pozvali na bruslařskou party."
"Myslela jsem, že toho máš moc," řekla. "A beztak je to tajný. Nemáme tady co dělat." To jsem jim mohla říct taky.
Christian dojel k Lisse a zanedlouho u nich zastavila i ta ženská. "Vedeš nezvané hosty, Dimko?" zeptala se.
Uvažovala jsem, s kým to mluví, ale pak jsem uslyšela Dimitrijův smích. Moc často se nahlas nesmál, ale teď se chechtal čím dál víc. "Je nemožné udržet Rose dál od míst, kam by neměla chodit. Nakonec je stejně najde."
Ta žena se usmála a otočila. Dlouhé vlasy si přehodila přes jedno rameno, takže se mi konečně naskytl pohled na její obličej. Stálo mě nemalé úsilí, abych na sobě nedala nic znát. Z obličeje srdčitého tvaru zářily velké oči, stejně ledově modré jako Christianovy. Usměvavé rty měla jemné a hezky tvarované, leskly se jí dorůžova.
Hladkou bílou pleť na levé tváři jí ale hyzdily narudlé jizvy. Podle jejich tvaru to vypadalo, jako by jí někdo uhryzl kus tváře. Došlo mi, že právě to se jí nejspíš přihodilo.
Polkla jsem. Už jsem věděla, kdo to je. Christianova teta. Když se jeho rodiče změnili ve Strigoje, vrátili se pro něj a doufali, že ho někde ukryjí, a až bude starší, taky ho promění ve Strigoje. Neznala jsem všechny podrobnosti, ale věděla jsem, že jeho teta ho bránila. Jak už vím, Strigojové jsou vážně smrtící. Christianova teta Strigoje zaměstnala, než dorazili strážci, nicméně se jí nepodařilo vyváznout bez úhony.
Natáhla ke mně ruku v rukavici. "Taša Ozerová," představila se. "Hodně jsem toho o tobě slyšela, Rose."
Zpražila jsem Christiana nebezpečným pohledem a Taša se rozesmála.
"Neboj," uklidňovala mě. "Jen samé dobré věci."
"To zrovna," vložil se do toho.
Podrážděně zavrtěla hlavou. "Upřímně - netuším, kde přišel k tak strašnému společenskému chování. Ode mě to nemá." To bylo jasné.
"Co tady vlastně všichni děláte?" dotázala jsem se.
"Chtěla jsem chvíli pobýt s těmi dvěma." Trochu se zamračila, až se jí nakrabatilo čelo. "Nerada se zdržuju přímo ve škole. Nejsou ke mně vždycky zrovna přívětiví…"
Nejdřív jsem to nepochopila. Zaměstnanci školy byli většinou nadšení, když přijeli na návštěvu královští. Pak mi to ale došlo.
"Kvůli… kvůli tomu, co se stalo…"
Vzhledem k tomu, jak se všichni chovali k Christianovi kvůli jeho rodičům, by mě nemělo překvapit, že jeho teta čelí stejné diskriminaci.
Taša pokrčila rameny. "Tak to prostě je." Otřela si ruce o sebe a vydechla. Její dech se ve studeném vzduchu srazil v páru. "Ale co budeme postávat tady, když si uvnitř můžeme rozdělat oheň?"
Naposled jsem toužebně pohlédla na zamrzlý rybník a vydala se za ostatními do chalupy. Uvnitř nebylo skoro nic, jen vrstvy špíny a prachu. Chalupu tvořila jen jediná místnost.
V rohu stála úzká postel bez přikrývek a taky tam bylo pár polic, kde se patrně kdysi skladovalo jídlo. Samozřejmě tam nechyběl ani krb, v němž se po chvíli rozhořel oheň, který vytápěl tu malou místnost. Všech pět si nás posedalo k ohni a Taša vytáhla pytlík marshmallows, které jsme si opékali nad plameny.
Zatímco jsme se cpali tou lepkavou dobrotou, Lissa s Christianem si spolu tiše povídali, zlehka a uvolněně jako vždycky. Překvapilo mě, že i Taša s Dimitrijem spolu nenuceně rozprávějí, jako by se znali už léta. Evidentně tomu tak bylo. Vlastně jsem Dimitrije nikdy dřív neviděla, že by se tak dobře bavil. Dokonce i když se ke mně choval mile, vždycky se kolem něj vznášelo cosi vážného. S Tašou vtipkoval a smál se.
Čím víc jsem ji poslouchala, tím víc se mi zamlouvala. Nakonec jsem se neudržela a vpadla do jejich rozhovoru. "Takže s náma pojedeš na lyžák?"
Přikývla. Zívla a protáhla se jako kočka. "Na lyžích jsem nestála už celé věky. Nebyl čas. Ale kvůli tomuhle jsem si šetřila všechnu svou dovolenou."
"Dovolenou?" zvědavě jsem se na ni zadívala. "Ty máš… práci?"
"Bohužel ano," odpověděla Taša, ačkoli nevypadala, že by ji to nějak trápilo. "Učím bojová umění."
Ohromeně jsem na ni zůstala zírat. Kdyby mi řekla, že je astronautka nebo kartářka na telefonu, nepřekvapilo by mě to víc.
Spousta královských nepracuje vůbec, a pokud ano, pak jde o nějaké investice a další finanční záležitosti, kterými jen rozmnožují rodinný majetek. A ti, kteří pracují, jistě nedělají bojová umění nebo jiné fyzicky náročné práce. Morojové mají spoustu skvělých vlastností: výjimečné smysly - čich, zrak a sluch - a moc pracovat s magií. Po fyzické stránce jsou ale vysocí a štíhlí, často s křehkými kostmi. Také je oslabuje sluneční světlo. Žádná z těchto věcí Tašu evidentně neodradila od toho, aby se stala bojovnicí, určitě jí to právě z toho důvodu připadalo jako výzva. Během let Morojové přišli na to, že jejich nejlepším útokem je obrana, takže většina z nich prchá už při pouhém pomyšlení na fyzický střet. Skrývají se na dobře chráněných místech, jako je třeba Akademie, a vždycky spoléhají na silnější a drsnější dhampýry, kteří je chrání.
"Co říkáš, Rose?" Christian se tvářil pobaveně nad mým udiveným výrazem. "Myslíš, že bys ji přeprala?"
"Těžko říct," odvětila jsem.
Taša se na mě ušklíbla jedním koutkem rtů. "Jsi moc skromná. Viděla jsem, co vy dhampýři dokážete. Já to mám jenom jako koníček."
Dimitrij se zasmál. "Teď jsi zase ty skromná. Tady bys mohla klidně vyučovat polovinu předmětů."
"To sotva," poznamenala. "Bylo by dost trapné, kdybych se nechala zmlátit bandou teenagerů."
"Řekl bych, že k tomu by nedošlo," pravil. "Pamatuju si, jak jsi dala na frak Neilovi Szelskymu."
Taša obrátila oči v sloup. "Nepovažuju za třeskuté vítězství, že jsem mu vychrstla pití do obličeje, pokud ovšem nepočítáš, že jsem tím dala na frak jeho oblečení. A všichni víme, jak ten kolem oblečení nadělá."
Oba se rozesmáli nějakému soukromému žertíku, který nám ostatním unikal. Stejně jsem poslouchala jen na půl ucha. Pořád jsem uvažovala, jakou roli sehrála Taša při střetu se Strigoji.
Sebeovládání, kterého se tak pracně snažím dosáhnout, mi moc dlouho nevydrželo. "Začala ses učit bojovat před tím, nebo po tom, co ti zranili obličej?"
"Rose!" okřikla mě Lissa.
Taša ale nevypadala, že by se jí moje otázka nějak dotkla. Ani Christian se nenaštval, což bylo zvláštní, protože se obvykle rozlítil pokaždé, když přišla řeč na útok jeho rodičů. Sledovala mě zadumaným pohledem. Trochu mi to připomínalo Dimitrijův pohled, jakým se na mě díval, kdykoli jsem něco dokázala.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home