VA (2) // 5.kapitola 2/2

10. april 2011 at 10:18 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
"Potom," řekla. Nesklopila zrak ani se netvářila zahanbeně, přestože jsem v jejích očích viděla smutek. "Co všechno o tom víš?"
Střelila jsem pohledem po Christianovi. "Nic moc."
Přikývla. "Já… věděla jsem, že se Lucas a Moira proměnili, ale stejně jsem na to nebyla připravená. Psychicky, fyzicky ani emocionálně. Myslím, že kdybych si tím měla projít znovu, stejně bych na to nebyla připravená. Ale po té noci jsem se nad sebou zamyslela a uvědomila si, že se vůbec neumím bránit. Celý život jsem spoléhala jen na to, že mě ochrání strážci.

Jenže ani strážci si se Strigoji vždy neporadí. Jak říkám, ty bys mě možná v boji porazila. Ale oni - Lucas a Moira - sejmuli naše dva strážce dřív, než jsme si stačili uvědomit, co se vlastně děje. Zabránila jsem jim, aby sebrali Christiana, ale jen tak tak. Kdyby se neobjevili ostatní, byla bych mrtvá a on by…" Odmlčela se, zamračila a pak pokračovala dál. "Řekla jsem si, že takhle umřít nechci, ne bez pořádného boje, kdy bych dělala všechno pro to, abych ochránila sebe i ty, které mám ráda. Tak jsem se začala učit různé druhy sebeobrany. Po nějaké době mi ale došlo, že moc nezapadám do zdejší vyšší společnosti. Odstěhovala jsem se do Minneapolisu a začala se živit tím, že učím ostatní."
Nepochybovala jsem, že v Minneapolisu žijí i jiní Morojové - přestože jen Bůh ví proč -, ale četla jsem mezi řádky. Přestěhovala se tam a začlenila se mezi lidi, od ostatních vampýrů se držela dál, stejně jako jsem to dva roky dělala já s Lissou. Taky mě napadlo, jestli mezi řádky nemůžu vyčíst ještě něco. Povídala, že se učila "různé druhy sebeobrany" -, zjevně tedy i jiná než bojová umění. Morojové se svými představami o obraně a útoku si ale nemyslí, že by mohli používat jako zbraň magii. Před dávnými časy se to tak dělalo, a dokonce i dnes to ještě pár Morojů dělá. Co vím, tak jedním z nich je Christian. Náhle mi došlo, kde se to asi naučil.
Zavládlo mlčení. Bylo těžké nějak navázat na tak smutný příběh. Ale brzy jsem zjistila, že Taša je jedním z těch lidí, kteří vždycky dokážou spravit náladu. Za to jsem si ji oblíbila ještě víc. Zbytek večera jsme poslouchali její veselé vyprávění. Neočerňovala lidi tak, jak to dělala většina královských. Dimitrij znal fůru lidí, o nichž mluvila - moc teda nechápu, jak může někdo tak nespolečenský znátkaždého ze společenství Morojů a strážců -, a občas přidal k vyprávění nějaký detail. Napjatě jsme naslouchali, dokud se Taša nepodívala na hodinky.
"Holky, kde je tady nejbližší místo, kam bych mohla vyrazit na nákupy?" zeptala se.
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. "Missoula," odpověděly jsme jednohlasně.
Taša povzdechla. "To je pár hodin cesty. Ale kdybych vyrazila brzo, snad by se mi tam podařilo dojet dřív, než obchody zavřou. Nějak jsem ještě nestihla nakoupit žádné vánoční dárky."
Zaúpěla jsem. "Vraždila bych, abych mohla jít nakupovat."
"Já taky," přidala se Lissa.
"Třeba bychom se mohly vyplížit společně…" S nadějí jsem pohlédla na Dimitrije.
"Ne," zarazil mě okamžitě. Těžce jsem povzdechla.
Taša znovu zívla. "Budu si muset dát kafe, abych neusnula za volantem."
"To nemůže řídit jeden z tvých strážců?"
Zavrtěla hlavou. "Žádného nemám."
"Žádnýho nemáš…" Mračila jsem se, jak jsem o tom uvažovala. "Ty nemáš žádný strážce?"
"Ne."
"Ale to nejde! Jsi královská. Měla bys mít aspoň jednoho, nebo spíš dva," vyjekla jsem.
Rada strážců přidělovala jednotlivým Morojům strážce podle jakéhosi záhadného vzorce. Tenhle systém je docela nefér, vzhledem k tomu, jaké je procento strážců a jaké Morojů.
Nekrálovští obvykle získávají strážce systémem loterie. Královští dostanou strážce vždycky. Avysoce postavení královští často dostanou víc než jen jednoho. Nicméně ani ten nejníže postavený člen královské rodiny by neměl být bez jediného strážce.
"Když se přidělují strážci, Ozerovi nejsou zrovna první na řadě," vysvětlil Christian hořce. "Kašlou na nás od tý doby, co… moji rodiče umřeli."
Vzplál ve mně vztek. "To je ale nespravedlivý. Nemůžou tě přece trestat za něco, co provedli tví rodiče."
"To není trest, Rose," vložila se do toho Taša, která vůbec nepůsobila tak naštvaně, jak by dle mého názoru měla. "Je to jen… přeorganizování priorit."
"Nechávají tě bez obrany. Nemůžeš přece jít ven sama!"
"Nejsem bezbranná, Rose. To už jsem ti řekla. A kdybych opravdu chtěla nějakého strážce, vyřídila bych tu nepříjemnost sama. Ale moc se mi do těch sporů nechce. Zatím jsem spokojená takhle."
Dimitrij se na ni zadíval. "Chceš, abych jel s tebou?"
"A abys celou noc nezamhouřil oka?" Taša zavrtěla hlavou. "To bych ti nemohla udělat, Dimko."
"Jemu to nevadí," oznámila jsem jí, nadšená tímto řešením.
Dimitrij se zatvářil pobaveně nad tím, že jsem se ujala role jeho mluvčí, ale neokřikl mě. "Vážně mi to nevadí."
Zaváhala. "Tak dobře. Ale nejspíš bychom měli vyrazit co nejdřív."
Náš ilegální večírek právě skončil. Morojové se vydali jedním směrem, já s Dimitrijem druhým. Domluvil se s Tašou, že se sejdou za půl hodiny.
"Tak co na ni říkáš?" zeptal se mě, když jsme osaměli.
"Líbí se mi. Je fajn." Chvilku jsem o ní zauvažovala. "A pochopila jsem, cos myslel tím poznačením."
"Jo?"
Přikývla jsem a dál sledovala svoje boty, abych neuklouzla. I když byly cesty odhrabané a nasolené, stejně na nich místy zůstával led.
"To, co udělala, neudělala pro slávu. Udělala to proto, že musela. Stejně jako… jako moje máma." Přiznávala jsem to nerada, nicméně to byla pravda. Janine Hathawayová je možná tou nejhorší matkou ze všech, ale jako strážkyně je vynikající. "Poznačení není důležitý, ať už jsou to molnijský značky nebo jizvy."
"Učíš se rychle," pochválil mě.
Dmula jsem se pýchou. "Proč tě oslovuje Dimko?"
Tiše se zasmál. Dnes v noci jsem ho často slyšela smát se a chtěla jsem, aby se smál ještě víc.
"To je zdrobnělina jména Dimitrij."
"To se mi nějak nezdá. Vždyť to vůbec nezní nijak jako Dimitrij. Měla by ti říkat, nevím…, třeba Dimi nebo tak nějak."
"V ruštině je to jinak," objasnil.
"Ruština je divná." Rusky se Vasilise může říkat Vasja, což mi taky mnoho smyslu nedává.
"Stejně jako angličtina."
Obdařila jsem ho lstivým pohledem. "Kdybys mě naučil rusky nadávat, fakt bych to moc ocenila."
"I tak nadáváš až moc."
"Jen se potřebuju nějak vyjádřit."
"Rozo…" Povzdechl a tělem mi projelo vzrušení. Roza je moje jméno v ruštině. On mě tak oslovuje jen málokdy. "Vyjadřuješ se víc než kdokoli jiný, koho znám."
S úsměvem jsem šla dál, aniž bych k tomu cokoli podotkla. Srdce mi vynechalo jeden úder, byla jsem tak šťastná, kdykoli jsem byla s ním. Když jsme byli spolu, bylo v tom něco hřejivého a správného.
Dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, hlavou mi začaly vířit úplně jiné myšlenky. "Na těch Tašiných jizvách je něco divnýho."
"A co?" chtěl vědět.
"Ty jizvy… jí hyzdí obličej," začala jsem pomalu. Dalo mi zabrat, abych dokázala zformulovat svoje myšlenky do slov. "Totiž, je vidět, že bývala moc hezká, a dokonce i teď s těma jizvama… Nevím. Je hezká tak nějak jinak. Je to jako… jako kdyby ty jizvy byly její součástí. Doplňujou ji." Znělo to hloupě, ale bylo to tak.
Dimitrij na to nic neřekl, jen se na mě dlouze zadíval. Jeho pohled jsem opětovala, a jak se naše zraky setkaly, na chviličku jsem zaznamenala záblesk té staré přitažlivosti mezi námi. Bylo to rychlé a hned to zase zmizelo, ale opravdu jsem mu to viděla v očích. Namísto toho jsem pocítila hrdost a radost, což bylo skoro stejně dobré.
Když znovu promluvil, bylo to jako ozvěna jeho předchozích myšlenek. "Učíš se rychle, Rozo."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home