VA (2) // 7.kapitola 1/2

10. april 2011 at 10:25 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Vztekle jsem rozrazila dvoukřídlé dveře vedoucí na morojskou kolej. Spolu se mnou tam vlétla trocha sněhu, takže pár lidí, co se zdržovalo v hale, zaznamenalo můj příchod. Nebylo žádným překvapením, že na mě všichni zůstali čučet. Polkla jsem a donutila se na to nijak nereagovat. To bude v pohodě. Není třeba se děsit. Novicové bývají zranění každou chvíli. Vlastně je méně časté, když zraněninejsou. Tohle bylo bohužel mnohem viditelnější zranění než většina ostatních, ale přece to nějak přežiju, dokud se mi to nezahojí. Navíc nikdo nevěděl, jak jsem k tomu monoklu přišla.

"Čau, Rose, je to pravda, že tě praštila vlastní matka?"
Strnula jsem. Tenhle posměšný uječený hlas bych poznala kdekoli. Pomalu jsem se otočila a zadívala se do hlubokých modrých očí Mii Rinaldiové. Kudrnaté blond vlasy jí rámovaly obličej, který by mohl být docela hezký, nebýt toho jejího zlomyslného výrazu.
Mia, která byla o rok mladší než my, zatáhla Lissu a samozřejmě i mě do války, v níž šlo o to, kdo dokáže rychleji zničit té druhé život. Měla bych dodat, že tu válku začala ona. Mia přebrala Lisse jejího bývalého kluka, přestože ke konci už o něj Lissa nestála, a rozšiřovala o nás nejrůznější pomluvy.
Musím ale uznat, že Miina nenávist nebyla neopodstatněná. Lissin starší bratr Andre - který zahynul při stejné autonehodě, při níž jsem "umřela" i já - Miu škaredě využil, když byla ještě v prváku. Kdyby teď nebyla taková potvora, snad by mi jí bylo i líto. Bylo to od něj špatné. Dokázala jsem pochopit její hněv, ale unikalo mi, proč ho zaměřuje na Lissu.
Ke konci jsme s Lissou tu válku v podstatě vyhrály, nicméně Mia se z toho rychle vylízala. Už se sice nekamarádila s elitou jako dřív, ale pár přátel kolem sebe měla. Ať už byla sebevíc zlomyslná, silní vůdci vždycky přitahují následovníky.
Zjistila jsem, že v devadesáti procentech případů je nejúčinnější obranou prostě ji ignorovat. Jenže tahle situace spadala právě do těch zbývajících deseti procent, neboť dost dobře nemůžete ignorovat někoho, kdo do celého světa roztrubuje, že vás právě zmlátila vaše matka - i když je to pravda. Zastavila jsem se a otočila. Mia postávala u automatu na jídlo a moc dobře si uvědomovala, že mě dostala. Neobtěžovala jsem se s vyptáváním, jak zjistila, že mi matka udělala monokl. Tady se těžko něco uchová v tajnosti.
Když se mi pořádně podívala na obličej, spokojeně vykulila oči. "No teda… Takovej ksicht může milovat jen tvoje matka."
Ha. Moc vtipné. Kdyby to řekl kdokoli jiný, zasmála bych se.
"To ty jsi odbornice na zranění v ksichtě," prohlásila jsem. "Co tvůj nos?"
Mia sebou trochu trhla, ale nepřestávala se usmívat. Asi před měsícem jsem jí zlomila nos a ze všech míst jsem si k tomu vybrala právě školní tancovačku. Nos se jí už zahojil, nicméně pořád ho měla trošičku křivý. Plastická chirurgie by si s tím jistě poradila, ale vzhledem k tomu, co jsem věděla o finanční situaci její rodiny, tohle si určitě dovolit nemohli.
"Je to lepší," odvětila zpříma. "Mně to ale naštěstí udělala psychopatická čubka, a ne žádný příbuzný."
Vyhrožovat jí fyzickým násilím bylo většinou úspěšné, ale právě teď tady bylo příliš mnoho lidí, což si Mia dobře uvědomovala. Ne že bych se nechtěla vrhnout do rvačky - vždyť už jsem to udělala milionkrát -, jenže nedávno jsem začala pracovat na svém sebeovládání.
"Nepřijde mi to jako nehoda," prohlásila. "Copak nemáte nějaký pravidla, že se nemáte bušit do obličeje? Tohle totiž vypadá, že jste to faktpřepískly."
Otevřela jsem pusu, abych ji zarazila, ale nic ze mě nevyšlo. Trefila se. Moje zranění opravdu bylo mimo pravidla; v tomhle druhu boje byste neměli udeřit protivníka nad krk. Tam bylo zakázané území.
Mia zaznamenala, že jsem zaváhala, což pro ni bylo jako druhé Vánoce. Do té doby by mě ani nenapadlo, že v našem nepřátelském vztahu někdy nastane chvíle, kdy mě ta holka připraví o řeč.
"Dámy," ozval se přísný ženský hlas. Morojové u předního stolu se přes něj naklonili a zpražili nás příkrými pohledy. "Tohle je hala, ne společenská místnost. Buď běžte nahoru, nebo ven."
Na chviličku mi připadalo jako ten nejlepší nápad na světě zlomit Mie nos znovu - k čertu s vyloučením nebo trestem. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že nejdůstojnější teď pro mě bude ustoupit. Zamířila jsem tedy ke schodišti vedoucímu k dívčím pokojům. Za sebou jsem slyšela, jak Mia volá: "Neboj, Rose. To zmizí. Navíc to není tvůj obličej,co na tobě kluky zajímá."
O půl minuty později jsem zabušila na Lissiny dveře tak tvrdě, až jsem se divila, že jsem je neprorazila pěstí. Pomalu je otevřela a vykoukla ven.
"Tys přišla sama? Myslela jsem, že je tu celá armáda - ach, můj Bože." Jakmile si všimla levé strany mého obličeje, obočí jí vyjelo nahoru. "Co se stalo?"
"Tys o tom ještě neslyšela? To jsi zřejmě jediná ze školy," zavrčela jsem. "Pusť mě dál."
Svalila jsem se na postel a pověděla jí, co se dneska stalo. Pořádně ji to vyděsilo.
"Doneslo se ke mně, že jsi zraněná, ale pomyslela jsem si, že to je u tebe normální," řekla.
Zadívala jsem se do stropu a bylo mi hrozně. "Nejhorší na tom ale je, že Mia má pravdu. Nebyla to žádná nehoda."
"Co to povídáš? Že tě tvoje máma praštila schválně?" Když jsem neodpověděla, Lissa zvýšila hlas. "Ale prosím tě, to by nikdy neudělala. Ani náhodou."
"Proč? Protože je to dokonalá Janine Hathawayová, mistryně v sebeovládání? Taky je ale dokonalou Janine Hathawayovou, mistryní v boji. Tak nebo tak jí to prostě ujelo."
"Jo, jasně," povzdechla Lissa. "Myslím, že je pravděpodobnější, že se prostě netrefila, než že by to udělala záměrně. Třeba se fakt vytočila."
"No, mluvila se mnou. To jednomu úplně stačí, aby se vytočil. Obvinila jsem ji totiž z toho, že se vyspala s mým tátou jen proto, že nejlíp odpovídal jejím záměrům."
"Rose," zaúpěla Lissa. "Tuhle část jsi ve svým vyprávění nějak opominula. Proč jsi jí to řekla?"
"Protože je to nejspíš pravda."
"Muselas přece vědět, že ji naštveš. Proč jsi ji dál provokovala? Proč ses s ní prostě neusmířila?"
Rychle jsem si sedla. "Usmířit se s ní? Udělala mi moncla. Pravděpodobně schválně! Jak se můžu usmířit s někým takovým?"
Lissa jen zavrtěla hlavou a přešla k zrcadlu, aby si zkontrolovala nalíčení. Skrze naše pouto jsem z ní vycítila rozhořčení a zklamání. A někde vzadu za tím ještě očekávání. Když už jsem teď tolik nezuřila, měla jsem dost trpělivosti si ji prohlédnout. Měla na sobě hedvábnou levandulovou košili a černou sukni ke kolenům. Dlouhé vlasy měla tak dokonale uhlazené, že toho mohla dosáhnout tak, že strávila hodinu s fénem a žehličkou v ruce.
"Sluší ti to. Kam se chystáš?"
Její pocity se trochu prosvětlily a už nebyla tak strašně podrážděná. "Za chvilku mám schůzku s Christianem."
Během těch pár minut, co jsem tady strávila, mi připadalo, že se zase vrátily staré časy. Jen my dvě a naše povídání. Jenže když se zmínila o Christianovi, došlo mi, že mě za chvilku opustí kvůliněmu, a vzedmula se ve mně vlna nepříjemných pocitů, které jsem neochotně identifikovala jako žárlivost. To jsem pochopitelně chtěla zarazit.
"No ne… Čímpak si to zasloužil? Zachránil sirotky z hořící budovy? Jestli jo, nejdřív by ses měla ujistit, že ten barák sám nezapálil." Christianovým živlem byl oheň. Sedělo mu to, jelikož oheň je nejdestruktivnější element.
Se smíchem se otočila od zrcadla a přistihla mě, jak si sahám na oteklý obličej. "Nevypadá to zas tak zle."
"To je fuk. Stejně vždycky poznám, když mi lžeš. Navíc doktorka Olendzká mi říkala, že zítra to bude ještě horší." Zase jsem si lehla na postel. "Na světě nejspíš neexistuje nic, čím by se to dalo zamaskovat. Hodily by se nám s Tašou nějaký masky, jako měl Fantom opery."
S povzdechem usedla ke mně na postel. "Škoda, že ti to nemůžu vyléčit."
Usmála jsem se. "To by bylo super."
Nátlak a charizma, které získávala díky éteru, byly skvělé, ale její nejúžasnější schopností bylo uzdravování. Bylo ohromující, co všechno dokázala.
Lissa o éteru taky uvažovala. "Kéž by tak existoval ještě další způsob, jak éter ovládat… Nějak, abych mohla pořád používat magii…"
"Jo," souhlasila jsem. Rozuměla jsem její touze dělat velké věci a pomáhat lidem. Vyzařovalo to z ní. Sakra, taky bych byla radši, kdyby mi ten monokl okamžitě zmizel, než ho mít ještě pár dnů. "Taky bych to chtěla."
Znovu povzdechla. "Víš, přeju si mnohem víc než jen uzdravovat a podobně. Taky mi chybí magie. Pořád je to ve mně, jenom to blokujou ty prášky. Úplně to ve mně hoří. Chce mě to a já to chci taky. Jenže mezi námi stojí zeď. Vůbec si to nedovedeš představit."
"Ale dovedu."
Byla to pravda. Nejenže jsem dokázala vycítit její pocity, občas jsem do ní dokonce uměla "vklouznout". Těžko se to vysvětluje a ještě těžší je to udělat. Ale když k tomu dojde, dokážu doslova vidět jejíma očima a cítit to, co ona. V té době vlastně jsem jí samotnou. Ocitla jsem se v její hlavě mnohokrát, když prahla po magii, a cítila jsem ten spalující žár, o němž mluvila. Často se budila uprostřed noci a toužila po schopnostech, kterých už nemohla dosáhnout.
"No jo," konstatovala smutně. "Občas na to zapomínám."
Naplňovala ji zatrpklost. Ale nebyla namířena proti mně. Zuřil v ní vztek. Když si připadala bezmocná, nelíbilo se jí to o nic víc než mně. Vztek a roztrpčení přerůstaly do něčeho zlověstnějšího a hnusnějšího, do něčeho, co se mi vůbec nelíbilo.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home