VA (2) // 8.kapitola 2/2

10. april 2011 at 10:31 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
Mason odešel a za chviličku už se objevil Dimitrij, který přišel na náš trénink. Rozhovor s Masonem mě rozptýlil, a dokonce jsem si připadala šťastná. S ním jsem vůbec nemyslela na to, jak vypadám. Ale s Dimitrijem jsem si to uvědomila okamžitě. Když jsem byla s ním, chtěla jsem být dokonalá. Cestou do tělocvičny jsem od něj neustále odvracela obličej, aby tu hrůzu neviděl. Obávala jsem se, že by mi jeho poznámky zkazily náladu a pak by mě zase začalo všechno štvát.

Vešli jsme do místnosti s figurínami a Dimitrij mi jenom oznámil, že chce, abych si zkoušela výpady, se kterými jsme začali předevčírem. Nadchlo mě, že se slovem nezmínil o mém boji s matkou, a tak jsem se odhodlaně vrhla do svého úkolu a ukázala jsem všem těm panákům, co se stane, když si něco zkusí na Rose Hathawayovou. Uvědomovala jsem si, že můj bojovný zápal je něčím víc než pouhou snahou odvést dobrou práci. Dnes ráno se moje pocity vymykaly kontrole, byly syrové a intenzivní. Jak by taky ne - po boji s matkou a po tom, čeho jsem byla svědkem s Lissou a Christianem. Dimitrij seděl v povzdálí, pozoroval mě a jen občas mi zkritizoval techniku a navrhl lepší taktiku.
"Překáží ti vlasy," řekl. "Nejenže si tím blokuješ periferní vidění, ale přímo nabízíš nepříteli něco, za co tě může pořádně popadnout."
"Když opravdu bojuju, vlasy si vyčesávám nahoru." Zachroptěla jsem, když se mi podařilo zarazit kůl přímo mezi "žebra" figuríny. Netušila jsem, z čeho jsou ty umělé kosti vyrobeny, ale dalo pořádně zabrat dostat se mezi ně. Znovu jsem si vzpomněla na mámu a zarazila kůl o to větší silou. "Dneska je mám prostě rozpuštěný."
"Rose," zavrčel varovně. Nebrala jsem ho na vědomí a dál zarývala kůl hlouběji. Po chvilce Dimitrij promluvil ostřejším tónem. "Rose, přestaň!"
Odstoupila jsem od figuríny a samotnou mě překvapilo, jak funím. Neuvědomovala jsem si, že do toho dávám takovou sílu. Přitiskla jsem se zády ke zdi. Neměla jsem kam jít a na Dimitrije se mi koukat nechtělo, tak jsem sledovala podlahu.
"Podívej se na mě," přikázal.
"Dimitriji…"
"Podívej se na mě."
Ať už se mezi námi dřív odehrálo cokoli, pořád byl můj učitel. Nemohla jsem neposlechnout přímý rozkaz. Pomalu a váhavě jsem se otočila k němu, ale hlavu jsem měla pořád skloněnou, takže mi vlasy visely po stranách obličeje. Zvedl se ze své židle a zamířil ke mně.
Vyhnula jsem se jeho pohledu, ale ucítila jsem, jak mi odhrnul vlasy stranou. Pak se zastavil. Stejně jako můj dech. Naše vzájemná přitažlivost byla plná otázek a zábran, ale jednu věc jsem věděla jistě: Dimitrij miloval moje vlasy. Možná, že je miluje pořád. Musím uznat, že mám nádherné vlasy. Dlouhé, hedvábné a tmavé. Vždycky si našel nějakou záminku, proč se jich dotknout, a kolikrát mě přemlouval, abych si je neostříhala jako většina strážkyň.
Stál tam s rukou v mých vlasech a celý svět se zastavil. Vyčkávala jsem, co udělá dál. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, nechal ruku zase klesnout. Zachvátilo mě ohromné zklamání. Zároveň jsem si ale něco uvědomila. Váhal. Bál se mě dotknout, což možná - opravdu jenom možná - znamená, že mě pořád chce. Musel se držet zpátky.
Pomalu jsem zaklonila hlavu a podívala se mu do očí. Většina vlasů mi spadla dozadu - ale ne všechny. Znovu se mu zachvěla ruka a já zadoufala, že se mě zase dotkne. Jenže nechal ruku podél těla. Moje vzrušení rázem opadlo.
"Bolí to?" otázal se. Ucítila jsem vůni jeho vody po holení a taky jeho pot. Bože, jak jsem si přála, aby se mě dotkl.
"Ne," zalhala jsem.
"Nevypadá to tak zle," pověděl mi. "Zahojí se to."
"Nenávidím ji," vypravila jsem ze sebe a udivilo mě, kolik zloby se skrývá v těch dvou slovech. I když jsem momentálně řešila svou touhu po Dimitrijovi, stejně jsem dál pociťovala nevraživost vůči matce.
"Ne, to není pravda," řekl něžně.
"Ale jo."
"Nemáš čas na to někoho nenávidět," poradil mi pořád vlídným hlasem. "Ne ve svojí profesi. Měla by ses s ní usmířit."
Lissa mi řekla přesně totéž. K mým ostatním pocitům se přidalo ještě pobouření. Temnota ve mně se začala rozpínat. "Usmířit se s ní? Poté, co mi schválně udělala monokla? Proč jsem jediná, komu se to zdá naprosto šílený?"
"Rozhodně to neudělala naschvál," prohlásil neústupně. "Je jedno, jak moc ji nesnášíš, tomuhle musíš věřit. Tohle by nikdy neudělala. Navíc jsem ji včera po té události viděl. Strachovala se o tebe."
"Zřejmě se víc strachovala o to, aby ji někdo neobvinil z týrání dětí," zavrčela jsem.
"Nemyslíš, že touhle roční dobou by si měli všichni odpouštět?"
Hlasitě jsem povzdechla. "Tady nejde o Vánoce! Tohle je můj život. Ve skutečným světě se zázraky prostě nestávají."
Pořád mě s neochvějným klidem sledoval. "Ve skutečném světě můžeš dělat vlastní zázraky."
Moje zklamání dospělo do bodu zlomu a já vzdala veškeré snahy o sebeovládání. Už mě unavovalo, jak mi všichni říkají, že se mám chovat rozumně, když se mi v životě něco podělá. V hloubi duše jsem věděla, že se mi Dimitrij jen snaží pomoct, ale zrovna jsem neměla náladu na dobře míněné rady. Chtěla jsem jen utěšit. Rozhodně jsem nemínila uvažovat o tom, jak se stát lepším člověkem. Přála jsem si, aby mě objal a řekl mi, že si nemám s ničím lámat hlavu.
"Dobře. Můžeš toho už nechat?" vyštěkla jsem s rukama v bok.
"Čeho mám nechat?"
"Těch kravin se zenovým myšlením. Nemluvíš se mnou jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec." Uvědomovala jsem si, že není tak docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem na něj řvala. "Občas mi přijde, že se rád posloucháš! A já vím, že vždycky nejsi takovej. Když se bavíš s Tašou, jsi naprosto normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o mě doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se držíš tý svý debilní role mýho učitele."
Pozoroval mě s překvapeným výrazem, což u něj nebylo právě typické. "Já se o tebe nezajímám?"
"Ne." Byla jsem malicherná, strašně malicherná. Samozřejmě jsem věděla, že se o mě zajímá a že je víc než jen učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo. Zapíchla jsem mu prst do hrudníku. "Jsem pro tebe jen další studentka. Ty mi jenom dál udílíš svoje blbý životní lekce, až z toho…"
Před chvílí jsem si přála, aby se mě dotkl, ale teď mě chytil za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji sevřel a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, že jsem v jeho očích zaznamenala záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného druhu.
"Neříkejmi, co cítím," zavrčel.
Došlo mi, že aspoň polovina z toho, co jsem mu řekla, je pravda. Skoro vždycky byl klidný a dokonale se ovládal - dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil svého morojského otce. Dřív býval jako já - měl sklon jednat bez přemýšlení, dělat věci, které by dělat neměl.
"Je to tak, že jo?"
"Co?"
"Taky pořád zápasíš se sebeovládáním. Jsi stejnej jako já."
"Ne," prohlásil pobouřeným tónem. "Naučil jsem se ovládat."
Tahle informace mě povzbudila. "Ne," oznámila jsem mu. "Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se ovládáš. Ale ne vždycky. A někdy…" Naklonila jsem se k němu blíž a ztišila hlas. "Někdy nechceš."
"Rose…"
Viděla jsem, jak těžce oddechuje, a věděla jsem, že mu srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě. Dobře jsem si uvědomovala, že je to špatné - znala jsem všechny logické důvody, proč bychom se měli držet od sebe dál. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem se ovládat. Nechtěla jsem být hodná holka.
Než si stačil uvědomit, co se děje, políbila jsem ho. Naše rty se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek oplácet, věděla jsem, že mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíž a uvěznil mě mezi sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád držel u stěny, zatímco druhou rukou mi zajel do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek, vášeň, uvolnění…
Ukončil to on. Odskočil ode mě a o několik kroků odstoupil. Vypadal rozrušeně.
"Tohle už víckrát nedělej," vypravil ze sebe strnule.
"Nikdo tě nenutil mě líbat," opáčila jsem.
Zíral na mě snad celou věčnost. "Nepoučuju tě proto, že se rád poslouchám. Ani to nedělám proto, že jsi další studentka. Dělám to proto, abych tě naučil sebeovládání."
"Jde ti to skvěle," poznamenala jsem trpce.
Na vteřinu zavřel oči, vydechl a zamumlal cosi rusky. Aniž by se na mě podíval, otočil se a odešel z místnosti.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home