VA (2) // 9.kapitola 2/2

10. april 2011 at 10:33 | by Kimberly |  VA (2) Frostbite // Mrazivý Polibek
"Chceš jít do mýho pokoje?" zeptala jsem se.
Zatvářila se překvapeně, skoro až nejistě. "Jasně."
Do schodů jsem šla před ní a udržovala si od ní bezpečný odstup. Vzrůstalo mezi námi trapné napětí. Když jsme došly do mého pokoje, nic neřekla, jen všechno pečlivě zkoumala, jako by se tam mohl schovávat Strigoj. Sedla jsem si na postel a čekala, až přestane chodit po místnosti. Nějak jsem nevěděla, co bych měla dělat. Prstem přejela po štosu knih o chování zvířat a o evoluci.

"To máš do školy?" podivila se.
"Ne. Prostě mě to jenom zajímá."
Nadzvedla obočí. To nevěděla. Ale jak by taky mohla? Vždyť o mně nevěděla vůbec nic. Dál pokračovala ve svém průzkumu a vždycky se na chviličku zastavila nad drobnostmi, které ji zjevně překvapily. Fotka mě a Lissy, jak jsme byly o Halloweenu převlečené za víly. Sáček bonbónů. Bylo to, jako by mě moje matka potkala poprvé v životě.
Náhle se otočila a napřáhla ke mně ruku. "Na."
S údivem jsem se předklonila a natáhla k ní dlaň, do níž mi vzápětí sklouzlo něco malého a studeného. Byl to malý kulatý přívěsek, ne o moc větší než deseticent. Na stříbrném podkladu spočíval plochý disk z různobarevných skleněných kroužků. Zamračila jsem se a přejela palcem po povrchu. Bylo to zvláštní, ale soustředné kruhy na přívěsku působily dojmem oka. Vnitřní kruh byl malý jako zornice. Byl tak tmavě modrý, že působil až černě. Kolem něj byl další kruh, tentokrát světle modrý a kolem něj další, bílý. Vnější stranu ještě obkružoval tenounký proužek tmavomodré.
"Dík," řekla jsem. Nečekala jsem, že bych od ní dostala dárek. Navíc byl divný. Proč mi sakra dává oko? Ale byl to dárek. "Já… já pro tebe nic nemám."
Máma přikývla a opět se zatvářila bezvýrazně. "To nevadí. Nic nepotřebuju."
Otočila se a zase začala přecházet po pokoji. Nebylo tady moc místa, ale jelikož byla malá, dělala kratší kroky. Pokaždé, když přešla před oknem u mojí postele, světlo jí prozářilo nazrzlé vlasy. Zvědavě jsem ji pozorovala a došlo mi, že je stejně nervózní jako já.
Náhle se zarazila a zadívala se na mě. "Co tvoje oko?"
"Lepší se to."
"To je dobře." Otevřela pusu a já nabyla dojmu, že se mi chce omluvit. Nakonec to ale neudělala.
Když začala znovu přecházet sem a tam, už jsem tu svou nečinnost nemohla vydržet. Začala jsem si uklízet dárky. Ráno jsem dostala pěknou haldu věcí. Červené hedvábné šaty vyšívané květinami od Taši. Matka mě sledovala, jak je věším do malé skříně.
"To bylo od Taši moc milé."
"Jo," souhlasila jsem. "Netušila jsem, že mi něco dá. Fakt ji mám ráda."
"Já taky."
S údivem jsem se otočila a zadívala se na matku. Její ohromení bylo stejně velké jako moje. Kdybych nevěděla své, řekla bych, že jsme se právě na něčem shodly. Možná se vánoční zázraky opravdu dějí.
"Strážce Belikov pro ni bude ten pravý."
"Co?" Zamrkala jsem. Absolutně jsem netušila, o čem to mluví. "Dimitrij?"
"Strážce Belikov," opravila mě strnule. Zjevně nebyla příliš nadšená z toho, jak o něm mluvím.
"Jak… jak jako pro ni bude ten pravý?" vyptávala jsem se.
Zvedla jedno obočí. "Tys o tom ještě neslyšela? Požádala ho, aby se stal jejím strážcem, poněvadž žádného nemá."
Připadala jsem si, jako bych zase schytala ránu. "Ale on je… přidělenej sem. K Lisse."
"Můžou se udělat úpravy. A bez ohledu na pověst rodiny Ozerů… Taša je pořád královská. Když přitlačí, prosadí si svou."
Nešťastně jsem zírala před sebe. "No, nejspíš jsou kámoši a tak."
"Víc než to - nebo by mohli být."
Buch!Další rána.
"Cože?"
"Hmm? Aha. Ona… má o něj zájem." Z tónu jejího hlasu bylo jasně znát, že romantické záležitosti ji nezajímají. "Je odhodlána mít dhampýrské děti, takže je docela dobře možné, že nakonec třeba dospějí k nějaké…, ehm, dohodě, když bude jejím strážcem."
Ach. Můj Bože.
Čas se zastavil.
Srdce mi přestalo bít.
Uvědomila jsem si, že matka čeká, až něco řeknu. Nakláněla se přes stůl a pozorovala mě. Zabíjení Strigojů jí nedělalo problémy, ale rozumět mým pocitům ano.
"A… udělá to? Bude jejím strážcem?" vypravila jsem ze sebe rozechvěle.
Máma jen pokrčila rameny. "Nemyslím, že na to přistoupí hned, ale časem jistě. Vždyť je to vynikající příležitost."
"Nepochybně," ozvala jsem se. Proč by měl Dimitrij odmítnout nabídku dělat strážce kamarádce a ještě s ní mít dítě?
Myslím, že máma pak řekla ještě něco, ale já to už neslyšela. Pořád jsem myslela na to, jak Dimitrij opustí Akademii i mě. Taky jsem uvažovala o tom, jak skvělý vztah má s Tašou. A potom moje představivost začala kreslit obrazy z budoucnosti. Taša a Dimitrij spolu. Jak se líbají. Dotýkají. Nazí. Dělají další věci…
Silou jsem na vteřinu zavřela oči a pak je zase otevřela.
"Jsem děsně utahaná."
Matka se zarazila v půli věty. Než jsem jí skočila do řeči, neměla jsem ponětí, o čem to vlastně mluví.
"Jsem děsně utahaná," zopakovala jsem. Ze svého hlasu jsem slyšela prázdnotu. Žádnou emoci. "Díky za to oko…, totiž za tu věc, ale teď, jestli ti to nebude vadit…"
Překvapeně na mě hleděla a tvářila se zmateně. Okamžitě ale zase nasadila ten svůj chladný profesionální výraz. Až dosud jsem si ani neuvědomila, na jak dlouho ten výraz vlastně odložila. Ale udělala to. Na okamžik se mi otevřela a odhalila svou zranitelnost. Ta zranitelnost už ale zmizela.
"Jistě," prohlásila strnule. "Nechci tě obtěžovat."
Chtěla jsem jí říct, že tak to není. Chtěla jsem jí říct, že ji nevyhazuju kvůli tomu, že proti ní něco mám. A taky jsem jí chtěla říct, jak moc bych chtěla, aby byla hodnou, milující a chápavou matkou, o jakých se neustále mluví a na jakou bych se mohla spolehnout. Možná dokonce i takovou matkou, s níž bych mohla probírat svůj strastiplný milostný život.
Bože. Vlastně jsem to potřebovala říct komukoli. A to okamžitě.
Jenže jsem z té zvěsti byla tak mimo, že jsem se nezmohla na slovo. Připadala jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce a hodil jím přes celou místnost. Hrudník se mi svíral strašlivou bolestí a já netušila, čím tu díru po svém srdci zaplnit. Jedna věc byla smířit se s tím, že Dimitrije nemůžu mít. Ale zjistit, že někdo jiný ho mít může, to bylo něco docela jiného.
Matce už jsem nic neřekla, protože moje vyjadřovací schopnosti rázem přestaly existovat. V očích se jí blýskalo vzteky a rty měla znechuceně semknuté jako obvykle. Bez jediného slova se otočila a odešla. Práskla za sebou dveřmi. To bych udělala taky. Nakonec možná přece jen máme něco společného.
Skoro okamžitě jsem ji ale pustila z hlavy. Jen jsem tam dál seděla a přemýšlela. Přemýšlela a představovala si.
Zbytek dne už jsem toho o moc víc nestihla. Na večeři jsem nešla. Prolila jsem pár slz. Většinou jsem ale jen seděla na posteli, uvažovala o tom všem a bylo mi z toho čím dál tím hůř. Taky jsem zjistila, že když si představuju Dimitrije s Tašou, začnu vzpomínat, jak jsem s ním byla . Už se mě nikdy nebude takhle dotýkat, už mě nikdy nepolíbí…
Tohle jsou ty nejhorší Vánoce v životě.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home