VA (3) // 25.kapitola 1/2

17. june 2011 at 17:16 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Mrtví nebo unesení.
Jako by nestačilo, že Strigojové přišli až sem a zaútočili na nás, zabili Moroje a dhampýry. Navíc ještě některé odnesli. To Strigojové dělají běžně. Dokonce i oni mají jistá omezení, kolik krve dokážou vypít najednou. Takže si často berou zajatce, kteří jim poslouží jako svačinka na později.

Mocní Strigojové, kteří nechtějí sami dělat špinavou práci, posílají svoje nohsledy, aby jim přinesli kořist. Někdy taky berou zajatce proto, aby je proměnili ve Strigoje. Ať už byly jejich záměry jakékoli, znamená to, že někteří z našich lidí můžou stále ještě být naživu.
Jakmile byly jednotlivé budovy prohlášeny za čisté, shromáždili se v nich studenti, Morojové i dhampýři. Dospělí Morojové tam byli s námi a strážci začali sčítat ztráty. Zoufale jsem chtěla jít s nimi a pomáhat jim, ale bylo mi jasně řečeno, že svou práci už jsem odvedla. Teď už jsem nemohla dělat nic než čekat a dělat si starosti spolu s ostatními. Pořád mi to připadalo neskutečné. Strigojové napadli naši školu. Jak se to mohlo stát? Akademie byla bezpečná. Vždycky nám to tvrdili. Musela být bezpečná. Proto se tady studuje tak dlouho a proto jsou morojské rodiny zvyklé, že svoje ratolesti po většinu roku nevidí. To stojí za to, aby děti byly na bezpečném místě.
Jenže tohle už neplatí.
Trvalo jen pár hodin, než strážci spočítali padlé, ale čekání na jejich hlášení se protáhlo a připadalo mi, že to trvá celé dny. A ty počty… Počty byly děsivé. Patnáct Morojů bylo zabito. Dvanáct strážců bylo zabito. Třináctičlennou skupinu jak Morojů, tak dhampýrů unesli. Strážci odhadli, že sem vtrhlo asi padesát Strigojů, což bylo něco nepředstavitelného. Našli těla osmadvaceti. Zbytek zřejmě utekl a vzal si s sebou některé z našich řad.
Na tak ohromnou bandu Strigojů byly ale naše ztráty mnohem menší, než by se dalo očekávat. Zachránilo nás několik věcí. Jednou z nich bylo včasné varování. Strigojové sotva stačili překročit hranice školních pozemků, když jsem varovala Stana. Rychle se zavedl zákaz vycházení a hodně pomohlo i to, že skoro všichni už byli po večerce na svých kolejích. Většina obětí z řad Morojů - mrtví nebo unesení - byli ti, co se zrovna nacházeli venku.
Strigojové se vůbec nedostali do kolejí v nižším kampusu, za což dával Dimitrij zásluhy mně a Christianovi. Nicméně se jim podařilo proniknout do jedné z morojských kolejí - do té, kde bydlí Lissa. Když jsem to uslyšela, zhoupl se mi žaludek. A přestože jsem poutem cítila, že je v pořádku, pořád jsem měla před očima toho nafoukaného blonďatého Strigoje, jak mi říká, že jde skoncovat s Dragomiry. Nevěděla jsem, co se s ním stalo. Skupina útočících Strigojů se naštěstí na koleji moc daleko nedostala, ale přesto i tam byly oběti. Jednou z nich byl Eddie.
"Co?" vykřikla jsem, když mi to Adrian oznámil.
Zrovna jsme seděli v jídelně. Netušila jsem, jestli to má být snídaně, nebo večeře, jelikož v kampusu teď bylo všechno vzhůru nohama. V jídelně panovalo ticho, všichni si jen šeptali. Jídlo bylo jediným důvodem, proč směli studenti opustit své koleje. Na pozdější dobu bylo svoláno shromáždění strážců, kam mě taky pozvali. Teď jsem ale spolu se svými kamarády musela zůstat tady.
"Vždyť byl s vámi," podivila jsem se. Upřela jsem na Lissu skoro až obviňující pohled. "Viděla jsem ho s tebou. Tvýma očima."
Vzhlédla od tácu s jídlem, které neměla zájem jíst. V obličeji byla bledá a tvářila se žalostně. "Když Strigojové pronikli do přízemí, on a další novicové seběhli dolů na pomoc."
"Jeho tělo nenašli," dodal Adrian. Tentokrát žádné jeho typické samolibé úšklebky ani vtípky. "Je jedním z těch, co je unesli."
Christian povzdechl a zaklonil se na židli. "To je totéž, jako by byl mrtvý."
Jídelna zmizela. Nic ze svého okolí už jsem neviděla. V tu chvíli jsem se ocitla ve vzpomínkách v té sklepní místnosti, kde nás drželi ve Spokane. Eddieho mučili a málem ho zabili. Ta zkušenost ho navždy změnila a ovlivnila jeho přístup k práci strážce. Výsledkem bylo, že začal být své práci extrémně oddaný a ztratil svou bezstarostnost, už se nesmál tak často jako dřív.
A teď se to stalo znovu. Eddieho zajali. Ze všech sil se snažil ochránit Lissu a ostatní, při útoku riskoval vlastní život. Já nebyla nikde poblíž morojské koleje, když k tomu došlo, ale přesto jsem se za to cítila zodpovědná - jako bych na něj měla dávat pozor. Dlužila jsem to Masonovi. Mason. Mason, který mi umřel před očima a jehož ducha jsem neviděla od toho jeho varování. Nedokázala jsem ho zachránit, a teď jsem ztratila i jeho nejlepšího kamaráda.
Vyskočila jsem ze židle a odstrčila svůj tác. Zachvátil mě zlověstný hněv. Kdyby tu byl nějaký Strigoj, nejspíš bych ho jen tím hněvem zapálila, aniž bych k tomu potřebovala Christianovu magii.
"Co se děje?" dotázala se Lissa.
Nevěřícně jsem se na ni zadívala. "Co se děje? Vážně se na to musíš ptát?" V tiché jídelně se zvučně rozlehl můj hlas. Lidé se ohlíželi.
"Rose, víš přece, jak to myslí," snažil se mě uklidnit Christian. "Všichni jsme rozrušení. Sedni si. Bude to zase dobrý."
Na okamžik jsem myslela, že ho poslechnu. Pak jsem se z jeho vlivu vymanila. Pokoušel se na mě použít nátlak, aby mě zklidnil. Upřela jsem na něj oči.
"Nebude to dobrý - ne, pokud s tím něco neuděláme."
"Nemůžeme nic udělat," řekl Christian. Vedle něj seděla Lissa a zarytě mlčela. Pořád ještě byla uražená, jak jsem na ni zařvala.
"To uvidíme," řekla jsem.
"Rose, počkej!" vykřikla. Bála se o mě, ale i o sebe. Bylo od ní trochu sobecké, že nechtěla, abych ji teď opustila. Byla zvyklá, že jsem tu vždycky pro ni. Se mnou se cítila v bezpečí. Jenže já jsem nemohla zůstat, teď ne.
Vyběhla jsem z jídelny ven do jasného denního světla. Setkání strážců se bude konat až za pár hodin, ale na tom teď nezáleželo. Musela jsem s někým mluvit hned. Běžela jsem do budovy strážců. Někdo tam zrovna taky vcházel a ve spěchu jsem do něj vrazila.
"Rose?"
Moje zuřivost se rázem změnila v údiv. "Mami?"
Ve dveřích stála moje matka, slavná strážkyně Janine Hathawayová. Vypadala stejně, jako když jsem ji na Nový rok viděla naposled. Kudrnaté zrzavé vlasy měla pořád ostříhané nakrátko a obličej opálený od sluníčka. Její hnědé oči působily zachmuřeněji než posledně, což mluvilo samo za sebe.
"Co tady děláš?" podivila jsem se.
Jak jsem říkala Deirdre, po většinu svého života jsem měla s matkou dost problematický vztah, což bylo z valné části způsobeno tím, že jsme od sebe tak daleko. To je bohužel nepříjemnou součástí toho, když je váš rodič strážcem. Celá léta jsem o matku nestála a ani teď si nejsme nějak extra blízké, ale po Masonově smrti mě dost podržela. Myslím, že obě jsme tak trochu doufaly, že se v následujících letech bude náš vztah zlepšovat. Po Novém roce odjela a poslední informace, kterou jsem o ní slyšela, byla, že se vrátila do Evropy s lordem Szelskym, kterého chránila.
Otevřela dveře a já ji následovala dovnitř. Chovala se odměřeně a profesionálně jako vždycky. "Povolali posily, aby se doplnil počet strážců v kampusu."
Doplnit počet. Nahradit strážce, kteří padli. Všechna těla už byla odklizena - Strigojové, Morojové i dhampýři, - ale zela tu po nich díra. Když jsem zavřela oči, pořád jsem je viděla. Když jsem tady ale potkala mámu, došlo mi, že je to perfektní příležitost. Chytila jsem ji za paži, což ji překvapilo.
"Musíme se vydat za nimi," řekla jsem. "Zachránit ty, které unesli."
Pozorně se na mě zadívala a zamračila se. To bylo jediné, co prozrazovalo její pocity. "Takové věci neděláme, to přece víš. Musíme chránit ty, co zůstali tady."
"A co těch třináct? Neměli bychom chránit i je? Vždyť jsi jednou taky byla na záchranný misi."
Zavrtěla hlavou. "To bylo něco jiného. Měli jsme stopu. Kdybychom chtěli vyrazit za touhle skupinou, museli bychom vědět, kam šla."
Uvědomila jsem si, že má pravdu. Strigoje není zrovna jednoduché sledovat. Ale… najednou jsem dostala nápad.
"Ochranu zase obnovili, že jo?" ujistila jsem se.
"Ano, skoro okamžitě. Pořád ještě nevíme jistě, jak ochranu vůbec prolomili. Nebyly tam žádné kůly, kterými by to mohli probodnout."
Začala jsem jí vykládat svou teorii, jak se to mohlo stát, ale ona nebyla zrovna nakloněná poslouchat duchařské nesmysly. "Nevíš, kde je Dimitrij?"
Mávla rukou směrem ke strážcům, kteří pobíhali všude kolem. "Určitě má tady někde práci. Jako každý. Teď se musím jít nahlásit. Vím, že tě taky pozvali na tu schůzi, ale ta se hned tak konat nebude - měla by ses držet z cesty."
"Budu…, ale nejdřív musím mluvit s Dimitrijem. Je to důležitý - může to ovlivnit to, co se bude probírat na tom setkání."
"O co jde?" zeptala se podezíravě.
"To zatím nemůžu vysvětlit… Je to složitý. Zabralo by to fůru času. Pomoz mi ho najít a pak ti to povíme."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home