VA (3) // 1.kapitola 1/2

15. june 2011 at 15:47 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Přejížděl mi prsty po zádech, a ačkoli při tom nevyvíjel žádný tlak, celým tělem mi probíhaly záchvěvy. Pomalu klouzal dlaněmi až k mému břichu a nakonec mi položil ruce na boky. Cítila jsem, jak se mi rty tiskne ke krku, těsně pod uchem. Políbil mě na to místo a pak znovu a znovu…
Odtrhl rty od mého hrdla, políbil mě na tvář a pak konečně našel moje rty. Líbali jsme se a tiskli se k sobě co nejblíž. Krev mi vřela v žilách. V tu chvíli jsem si připadala živá jako nikdy dřív. Miluju ho, miluju Christiana tak moc, že -

Christiana?
To ne.
Částí své mysli jsem si uvědomovala, co se děje - a bylo to k naštvání. Jenže druhou částí mysli jsem si to stále užívala a vychutnávala si to hlazení a líbání. Nedokázala jsem se od toho odtrhnout. Splynula jsem s Lissou natolik, že tohle se teď skutečně dělo mně.
Ne, řekla jsem si skálopevně. Tohle není skutečné - ne pro tebe. Vypadni odtud.
Ale jak bych mohla poslouchat hlas logiky, když jsem měla celé tělo v jednom ohni?
Ty nejsi ona. Tohle není tvoje hlava. Vypadni.
Jeho rty. Na světě teď neexistovalo nic jiného než jeho rty.
To není on. Zmiz!
Ty polibky byly přesně stejné, jak jsem si je pamatovala, když jsem byla s ním…
Ne, tohle není Dimitrij. Vypadni!
Dimitrijovo jméno na mě zapůsobilo, jako by mi někdo chrstl do obličeje ledovou vodu. Vypadla jsem.
V posteli jsem se posadila a najednou jsem si připadala klidná. Pokusila jsem se skopnout ze sebe deku, ale namísto toho se mi do ní jen ještě víc zamotaly nohy. Srdce mi v hrudi divoce bušilo a já se snažila zhluboka dýchat, abych se uklidnila a vrátila se do vlastní reality.
Časy se jistě změnily. Kdysi mě ze spánku budily Lissiny noční můry. Teď její sexuální život. Říct, že mezi těmi dvěma druhy snů je jen malý rozdíl, by nebylo moc výstižné. Naučila jsem se odstínit její milostný život - alespoň když jsem byla vzhůru. Tentokrát mě ale Lissa s Christianem (nevědomky) převezli. Ve spánku moje psychická obrana moc nefungovala, takže jsem poutem cítila silné emoce své nejlepší kamarádky. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby ti dva byli v posteli jako normální lidi - a když říkám "být v posteli", míním tím "spát".
"Bože," zabrblala jsem a spustila nohy z postele. Přemohlo mě zívnutí. Copak Lissa s Christianem neudrží ruce od sebe aspoň do nějaké přijatelné denní doby?
Ještě horší než tohle probuzení ale byly moje pocity. Nic z toho se samozřejmě nestalo mně. Mě nikdo nehladil ani nelíbal. Jenže moje tělo to postrádalo. Už je to tak dávno, co jsem se naposledy ocitla v podobné situaci. Byla jsem vzrušená a rozpálená. Bylo to stupidní, ale náhle jsem zoufale zatoužila, aby se mě někdo dotýkal - nebo mě aspoň objal. Rozhodně ale ne Christian. Vybavila jsem si jeho rty při tom polibku. V rozespalosti jsem myslela, že mě líbá Dimitrij.
Vstala jsem a nohy se mi třásly. Byla jsem nervózní a… smutná. Smutná a prázdná. Potřebovala jsem se projít, abych se zbavila té divné nálady, a tak jsem si oblékla župan, obula si pantofle a vydala se chodbou do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a zadívala se do zrcadla. Můj odraz měl rozcuchané vlasy a krví podlité oči. Vypadala jsem hrozně nevyspale, ale zpátky do postele už se mi nechtělo. Zatím jsem nechtěla riskovat, že bych zase usnula. Potřebovala jsem se naopak probrat a vyhnat si z hlavy, co jsem viděla.
Z koupelny jsem se vydala po schodech dolů a připadalo mi, že mám strašně lehké nohy. První patro mojí koleje bylo tiché. Bylo skoro poledne - pro vampýry půlnoc, jelikož ti žijí v noci. Vykoukla jsem zpoza dveří a přejela pohledem halu. Byla prázdná, až na ospale vypadajícího Moroje, který seděl vpředu ve vrátnici. Nepřítomně listoval časopisem a jen tak tak se držel v bdělém stavu. Prolistoval časopis až ke konci a znovu zívl. Otočil se na pojízdné židli, hodil časopis na stůl za sebou a začal se poohlížet po dalším čtení.
Když byl ke mně otočen zády, proběhla jsem kolem něj k dvojitým dveřím vedoucím ven. Modlila jsem se, aby dveře nezaskřípaly. Opatrně jsem je otevřela jen na škvírku, abych mohla proklouznout. Jakmile jsem se ocitla venku, co nejšetrněji jsem za sebou zase zavřela. Žádný zvuk. Ten chlápek mohl postřehnout tak maximálně průvan. Když jsem vyšla do jasného dne, připadala jsem si jako ninja.
Do obličeje se mi okamžitě zakousl ledový vichr, ale to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Ve větru se kymácely holé větve stromů a drápaly kamennou zeď koleje jako pařáty. Zpoza olověných šedých mraků vykouklo slunce, které mi připomnělo, že bych měla dávno být v posteli. V tom světle jsem mžourala. Přitáhla jsem si župan těsněji k tělu a vykročila podél budovy za roh. Mířila jsem k místu mezi kolejí a tělocvičnou, kde jsem předpokládala, že nebude tolik foukat. Bláto na chodníku se mi vsakovalo do hadrových pantoflí, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Jo, tohle je typický hnusný zimní den v Montaně, ale o to právě jde. Mrazivý vzduch mě probral a zaplašil zbytky vzpomínek na tu virtuální milostnou scénu. Navíc mě taky pevně držel v mé vlastní hlavě. Myslet na to, že je mi zima, bylo rozhodně lepší než vzpomínat, jak mě Christian hladil. Chvíli jsem tam postávala a tupě zírala na křoví. Vzápětí mě ale překvapil můj vlastní vztek, který jsem pociťovala vůči Lisse a Christianovi. Musí to být tak hezké, když si můžete dělat, co chcete, pomyslela jsem si trpce. Lissa mi často říkala, jak by si přála, aby mohla vnímat mou mysl a prožívat mě tak jako já ji. Pravdou ale bylo, že jí vůbec nedocházelo, jaké má štěstí. Neměla ponětí, jaké to je, když se vám do mysli vkrádají myšlenky někoho jiného, když prožíváte to, co on. Nevěděla, jaké to je, prožívat dokonalý milostný život někoho jiného, když sami žádný milostný život nemáte. Nechápala, jaké to je, cítit lásku tak silnou, až vás z toho bolí hrudník - lásku, kterou můžete jen prožívat, ale ne vyjádřit. Došlo mi, že dusit v sobě lásku je totéž jako dusit v sobě vztek. Užírá vás to zevnitř, až byste z toho nejradši křičeli nebo do něčeho kopli.
Ne, Lissa nic z toho nechápe. Ani nemusí. Může si klidně dál pokračovat v randění, aniž by se ohlížela na to, co to dělá se mnou.
Zaznamenala jsem, že už zase těžce oddechuju, ale tentokrát proto, že jsem zuřila. Ten ohavný pocit z toho, že jsem se zúčastnila nočního dostaveníčka Lissy a Christiana, byl pryč. Namísto toho jsem už cítila jen vztek a žárlivost. Ty pocity se zrodily z vědomí, že já nemůžu mít to, co ona považuje za naprostou samozřejmost. Ze všech sil jsem se snažila tyhle svoje pocity potlačit; tohle jsem vůči své nejlepší kamarádce cítit nechtěla.
"Jsi náměsíčná?" ozval se někdo za mnou.
Překvapeně jsem se otočila. Dimitrij mě pozoroval pobaveně a zároveň zvědavě. Zatímco jsem zuřila nad nespravedlivými problémy svého milostného života, zdroj těchto problémů si mě našel sám. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. To jsem teda ninja. A na rovinu - zabilo by mě, kdybych vzala do ruky hřeben, než jsem vyrazila ven? Rychle jsem si prohrábla svoje dlouhé vlasy, i když jsem si dobře uvědomovala, že na to už je pozdě. Nejspíš jsem vypadala, jako by mi na hlavě chcíplo nějaké zvíře.
"Testovala jsem ochranku na koleji," odvětila jsem. "Stojí za houby."
Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. Teď už se do mě opravdu pustila zima. Nemohla jsem si pomoct a toužebně jsem hleděla na Dimitrijův dlouhý kožený kabát, který vypadal velice teple. Ani by mi nevadilo, kdyby mě do něj zabalil.
Jako by mi četl myšlenky, prohlásil: "Musí ti být zima. Nechceš můj kabát?"
Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se nešířit o tom, že už ani necítím nohy. "Jsem v pohodě. A co ty tady děláš? Taky testuješ ochranku?"
"Já jsem ochranka. Hlídkuju." Když všichni spali, strážci se střídali v hlídání areálu školy. Strigojové, nemrtví vampýři, kteří napadají živé morojské vampýry, jako je Lissa, za denního světla nevycházejí, ale neposlušní studenti - řekněme třeba takoví, co se nenápadně vyplíží ze své koleje -, to byl jak denní, tak noční problém.
"Dobrá práce," houkla jsem. "Ráda jsem ti pomohla otestovat tvoje úchvatné dovednosti. Už bych měla jít."
"Rose…" Dimitrij mě chytil za předloktí a přes veškerou zimu a vítr mi tělem projel žár. Okamžitě mě pustil, jako by si spálil ruku. "Co tady děláš doopravdy?"
Mluvil tónem, jako bych se mu snažila něco nabulíkovat, a tak jsem odpověděla natolik po pravdě, jak jsem jen mohla. "Měla jsem ošklivej sen. Potřebovala jsem na vzduch."
"Tak jsi prostě vyběhla ven. Ani ti nepřišlo na mysl, že je to zakázané, a stejně tak tě ani nenapadlo vzít si kabát."
"Jo," přitakala jsem. "Tak nějak."
"Rose, Rose." Tentokrát promluvil zoufalým hlasem. "Ty se nikdy nezměníš. Vždycky se do všeho vrháš bez přemýšlení a po hlavě."
"To není pravda," protestovala jsem. "Hodně jsem se změnila."
Najednou už se netvářil pobaveně, ale spíš ustaraně. Chvíli si mě prohlížel. Občas mi připadalo, že mi vidí až do duše. "Máš pravdu, změnila ses."
Nicméně se nad tím prohlášením netvářil příliš nadšeně. Nejspíš uvažoval o tom, co se stalo skoro před třemi týdny, kdy mě a pár kamarádů věznili Strigojové. Bylo neskutečné štěstí, že se nám povedlo uniknout - jenže se to nepodařilo všem. Můj dobrý kamarád a ctitel Mason přišel o život. V hloubi duše si to nikdy nepřestanu vyčítat, ačkoli jsem jeho vrahy zabila.
Dodalo mi to temnější pohled na život. Vlastně to dodalo temnější pohled všem v Akademii svatého Vladimíra, ale mně nejvíc. Ostatní si taky začínali všímat, že jsem jiná. Nelíbilo se mi, že si se mnou Dimitrij dělá starosti, a tak jsem to obrátila v legraci.
"No, nedělej si starosti. Moje narozky už se blíží. A jakmile mi bude osmnáct, budu dospělá, ne? To ráno se určitě probudím dospělá a moudrá a tak."
Jak jsem doufala, jeho zamračený výraz se změnil v úsměv. "Ano, to určitě. Ty narozeniny máš asi tak za měsíc?"
"Za třicet jedna dní," odpověděla jsem hrdě.
"Je vidět, že to nepočítáš."
Pokrčila jsem rameny a on se rozesmál.
"Předpokládám, že už máš i seznam darů, co bys ráda dostala. Tak na deset stran? Seřazeno podle důležitosti?" Nepřestával se usmívat. Byl to jeden z jeho méně častých úsměvů, takový uvolněný a přirozený.
Už jsem se nadechovala k dalšímu vtípku, když vtom mi myslí zase probleskl obraz Lissy a Christiana. Ten smutný a prázdný pocit se mi znova vrátil. Všechno, co jsem si jen mohla přát - nové oblečení, iPod, cokoli - mi najednou připadalo tak triviální. Co znamenají materiální věci ve srovnání s tím, na čem mi záleží nejvíc? Bože, opravdu jsem se změnila.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home