VA (3) // 1.kapitola 2/2

15. june 2011 at 15:48 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
"Ne," odpověděla jsem tiše. "Žádný seznam."
Naklonil hlavu na stranu, při čemž mu do obličeje spadly vlasy, které měl až po ramena. Měl je hnědé jako já, ale zdaleka ne tolik tmavé. Moje vlasy někdy vypadaly skoro jako černé. Odhrnul si neposlušné prameny stranou, ale docílil jen toho, že mu do obličeje spadly další. "Nemůžu uvěřit, že nic nechceš. To budou pěkně nudné narozeniny."

Svobodu, pomyslela jsem si. To byl jediný dar, po němž jsem toužila. Svobodu, abych se mohla sama rozhodovat. Svobodu milovat, koho chci.
"To je fuk," řekla jsem namísto toho.
"Co…" Zarazil se. Pochopil. Vždycky mě chápal. Bylo to součástí našeho vztahu, přestože mezi námi bylo sedm let věkového rozdílu. Zamilovali jsme se do sebe na podzim, kdy se Dimitrij stal mým instruktorem boje. Jak se náš vztah vyvíjel, uvědomili jsme si, že si musíme lámat hlavu ještě s něčím jiným než jen s věkovým rozdílem. Až Lissa odmaturuje, oba se staneme jejími strážci, tudíž se nemůžeme nechat rozptylovat vzájemnými city. Naší prioritou bude ona.
To se samozřejmě snáz řekne, než udělá. Nemyslím si totiž, že naše city s Dimitrijem jen tak opadnou. Oba jsme prožili chvíle slabosti, chvíle, které skončily líbáním nebo říkáním věcí, které jsme raději říkat neměli. Poté, co jsem utekla od Strigojů, Dimitrij mi přiznal, že mě miluje a že kvůli tomu nemůže být s nikým jiným. Zároveň ale bylo jasné, že nemůžeme být ani spolu, a tak jsme se oba uchýlili ke svým starým rolím - drželi jsme se od sebe dál a předstírali, že náš vztah je striktně profesionální.
Nenápadně se pokusil změnit téma. "Klidně to můžeš zapírat, jestli chceš, ale já vidím, že mrzneš. Pojďme dovnitř. Protáhnu tě zadem."
To mě trochu překvapilo. Dimitrij nebyl ten typ, co se vyhýbá nepříjemným tématům. Vlastně mě často dotlačil k rozhovoru o záležitostech, o nichž jsem se rozhodně bavit nechtěla. Ale rozebírat náš nefungující vztah? Do toho se mu dneska zjevně nechtělo. Jo. Věci se určitě změnily.
"Myslela jsem, že zima je tobě," utahovala jsem si z něj, když jsme obcházeli kolej k místům, kde bydleli strážci noviců. "Neměl bys být trochu odolnější, když pocházíš ze Sibiře?"
"Sibiř asi není taková, jakou si ji představuješ."
"Představuju si ji jako polární pustinu," pověděla jsem mu po pravdě.
"Tak to je rozhodně jiná, než si představuješ."
"Stýská se ti?" zeptala jsem se a ohlédla se po něm. Tohle mi nikdy dřív nepřišlo na mysl. Měla jsem za to, že každý chce žít ve Státech. Nebo aspoň, že nikdo nechce žít na Sibiři.
"Pořád," odvětil zadumaně. "Někdy si přeju…"
"Belikove!"
Ten hlas se nesl po větru, odkudsi zpoza nás. Dimitrij cosi zamumlal a strčil mě za roh budovy, kterou jsme obcházeli. "Schovej se."
Zaplula jsem za trs cesmín, které dům lemovaly. Neměly žádné plody, zato ale ostré špičaté listy, které mě škrábaly na holé kůži. Vzhledem k tomu, že mrzne a navíc hrozí, že někdo přijde na to, že jsem v noci utekla ven, pár škrábanců bylo tím nejmenším, s čím jsem si teď lámala hlavu.
"Nemáš hlídku," zaslechla jsem Dimitrije o chvilku později.
"Ne, ale musím s tebou mluvit." Poznala jsem ten hlas. Byla to Alberta, kapitánka školních strážců. "Jen na minutku. Budeme muset nějak přehodit směny, až budeš u soudu."
"To je mi jasné," prohlásil. Z jeho hlasu zaznívalo něco zvláštního, skoro až nepříjemného. "Bude to pro všechny dost náročné - zkrátka špatné načasování."
"To ano, nicméně královna se řídí vlastním rozvrhem." Alberta zněla rozladěně. Snažila jsem se zjistit, o čem se to vlastně ti dva baví. "Celesta za tebe vezme hlídky a ona a Emil si mezi sebou rozdělí tvoje tréninky."
Tréninky? Dimitrij nepovede příští týden tréninky, protože… Aha. To bude nejspíš ono. Terénní praxe. Zítra začne šestitýdenní cvičení noviců. Nebudeme mít vyučování a ve dne v noci budeme chránit Moroje, zatímco dospělí nás budou zkoušet. Těmi tréninky Alberta určitě mínila dobu, kdy na nás měl Dimitrij dohlížet. Ale o jakém soudu to mluvila?
"Povídali, že jim práce navíc nevadí," pokračovala Alberta. "Ale napadlo mě, jestli bys za ně nemohl vzít pár směn, než odjedeš."
"Určitě," odpověděl stručně a strnule.
"Díky, dost to pomůže." Povzdechla. "Kéž bych věděla, jak dlouho bude ten soud trvat. Nechci být pryč dlouho. Člověk by předpokládal, že s Daškovem to půjde raz dva, jenže jsem se doslechla, že královně se moc nechce uvěznit tak významného královského."
Strnula jsem. Mrazení, které jsem teď pociťovala, nemělo nic společného s chladným zimním dnem. Daškov?
"Jsem si jistý, že udělají, co je správné," prohlásil Dimitrij. V tu chvíli mi došlo, proč se o tom nerozpovídal víc. Nechtěl, abych to slyšela.
"To taky doufám. Snad to potrvá jen pár dní, jak prohlašovali. Hele, tady je strašná zima. Nevadilo by ti zajít na chvilku do kanceláře a mrknout se na ten rozpis?"
"Přijdu," odvětil. "Nejdřív ale musím ještě něco zkontrolovat."
"Dobře. Tak zatím."
Zavládlo ticho, takže jsem předpokládala, že se Alberta vydala pryč. Dimitrij se vynořil zpoza rohu a stoupl si před cesmíny. Vyskočila jsem ze svého úkrytu. Stačil mi jediný pohled na něj a hned mi bylo jasné, že ví, co bude následovat.
"Rose…"
"Daškov?" vyjekla jsem co nejtišeji, aby mě Alberta přece jen nezaslechla. "To jako Viktor Daškov?"
Nenamáhal se se zapíráním. "Ano. Viktor Daškov."
"A bavili jste se o… Myslíš tím…" Byla jsem tak vykolejená a ohromená, že jsem sotva dokázala zformulovat svoje myšlenky. Tohle bylo neuvěřitelné. "Myslela jsem, že sedí! Tvrdíš, že s ním ještě neproběhl soud?"
Ano, to bylo rozhodně neuvěřitelné. Viktor Daškov. Chlap, který šel po Lisse a mučil ji fyzicky i psychicky, aby ovládl její schopnosti. Každý Moroj umí používat magii jednoho ze čtyř živlů: země, vzduchu, vody nebo ohně. Lissa ale pracovala s téměř neznámým pátým elementem, jemuž se říká éter. Dokázala uzdravit kohokoli, dokonce i mrtvého. Z toho důvodu jsem s ní teď byla duševně propojená. Někdo to nazývá, že jsem "stínem políbená". Po autonehodě, při níž zahynuli její rodiče a bratr, mě přivedla zpátky k životu a to nás k sobě připoutalo takovým způsobem, že dokážu vnímat její myšlenky a prožitky.
Viktor přišel na to, že Lissa dokáže uzdravovat, mnohem dřív než my. Chtěl ji držet pod zámkem a využívat ji jako svůj osobní pramen mládí. Neváhal zabít kohokoli, kdo mu přišel do cesty. V mém a Dimitrijově případě použil kreativnější způsob, jak nás vyřadit. Za sedmnáct let jsem si nadělala spoustu nepřátel, ale jsem si jistá, že neexistuje nikdo, koho bych nenáviděla tolik jako jeho - alespoň mezi živými.
Dimitrij měl ve tváři výraz, který jsem dobře znala. Tenhle výraz nasazoval, když si myslel, že bych mohla někoho udeřit. "Seděl, ale soud zatím neproběhl. Právní procedury občas trvají dlouho."
"Teď ale bude soud? A ty tam jdeš?" procedila jsem skrz zuby a snažila se zachovat klid. Stejně jsem ale předpokládala, že se pořád tvářím, jako bych nešla pro ránu daleko.
"Příští týden. Chtějí, abych spolu s dalšími strážci vypovídal o tom, co se tu noc stalo tobě a Lisse." Jeho výraz se změnil, když si vybavil, co se událo před čtyřmi měsíci. I tenhle jeho výraz jsem znala. Byl odhodlaný a ochranitelský. Takhle se tvářil vždycky, když se někdo, na kom mu záleží, ocitl v nebezpečí.
"Klidně si mysli, že jsem blázen, když se tě zeptám, ale pojedeme já a Lissa s tebou?" Odpověď jsem vytušila už předem a vůbec se mi nelíbila.
"Ne."
"Ne?"
"Ne."
Dala jsem si ruce v bok. "Podívej, nezdá se ti rozumný, že když budeš mluvit o tom, co se námstalo, měly bychom být u toho?"
Dimitrij se už zase tvářil striktně profesionálně. Zavrtěl hlavou. "Královna a někteří další strážci se domnívají, že pro vás bude nejlepší, když se toho nezúčastníte. I tak máme dostatek důkazů, a navíc, ať už je Daškov zločinec nebo ne, patří - nebo spíš patřil - k nejmocnějším královským na světě. Ti, kteří vědí o jeho soudním procesu, chtějí, aby se to udrželo v tichosti."
"Takže předpokládáš, že kdybys nás tam vzal, všude to rozkecáme?" vykřikla jsem. "Ale no tak, soudruhu. Vážně si myslíš, že bychom to udělaly? Jediné, co chceme, je, aby Viktora zavřeli. Na doživotí. Možná i dýl. A pokud existuje možnost, že by z toho mohl vyváznout, musíš nás vzít s sebou."
Poté, co Viktora dopadli, uvěznili ho a já myslela, že tím to hasne. Předpokládala jsem, že bude ve vězení, dokud tam neshnije. Nikdy mě nenapadlo, - ačkoli mě to napadnout mělo -, že je nutné, aby ho nejprve odsoudili. Tenkrát byly jeho zločiny zcela zjevné. Přestože morojská vláda je tajná a nemá nic společného s lidskou vládou, operuje v podstatě stejným způsobem. Všechno jí dlouho trvá.
"To rozhodnutí není na mně," oznámil mi Dimitrij.
"Ale máš vliv. Mohl bys za nás ztratit slovo, zvlášť když…" Můj vztek malinko polevil a nahradil jej překvapivý strach. Další slova jsem ze sebe téměř nedokázala vypravit. "Zvlášť když je reálná šance, že se z toho vykroutí. Je to tak? Fakt ho může královna nechat jít?"
"To nevím. Někdy se dá těžko odhadnout, co královna nebo jiný vysoce postavený královský zrovna udělá." Najednou působil unaveně. Sáhl si do kapsy a vytáhl svazek klíčů. "Hele, vím, že jsi naštvaná, ale teď to nemůžeme rozebírat. Já musím jít za Albertou a ty dovnitř. Ten hranatý klíč je od postranních dveří. Ty znáš."
To ano. "Jo. Díky."
Byla jsem rozmrzelá, což se mi vůbec nelíbilo, obzvlášť, když mě uchránil od průšvihu. Stejně jsem tomu ale nedokázala zabránit. Viktor Daškov je zločinec a padouch. Toužil po moci a nenasytně se po ní sápal a bylo mu jedno, kdo mu vstoupí do cesty. Pokud ho osvobodí, nikdo nemůže odhadnout, co by mohl udělat Lisse nebo nějakému jinému Morojovi. Jen mě to utvrzovalo v přesvědčení, že bych měla udělat něco, co by ho poslalo do kriminálu, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl.
Udělala jsem pár kroků, když se za mnou ozval Dimitrij. "Rose?" Ohlédla jsem se. "Promiň," řekl. Odmlčel se a jeho lítostivý výraz se rázem změnil v ostražitý. "Zítra mi vrať ty klíče."
Otočila jsem se a beze slova vykročila dál. Nejspíš to bylo nespravedlivé, ale jakousi dětinskou částí své mysli jsem byla přesvědčená, že Dimitrij dokáže cokoli. Kdyby opravdu chtěl, abychom se s Lissou zúčastnily toho procesu, jistě by toho docílil.
Když jsem byla skoro u postranního vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký pohyb. Nálada mi poklesla ještě víc. Výborně. Dimitrij mi dal klíče, abych se nenápadně proplížila zpátky, a teď mě načapá někdo další. Takové štěstí mám pořád. Napůl jsem očekávala, že to bude nějaký profesor, kterého bude náramně zajímat, co touhle dobou pohledávám venku. Otočila jsem se a v duchu už si vymýšlela výmluvy.
Ale nebyl to profesor.
"Ne," vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Tohle musí být nějaký trik. "Ne."
Na okamžik mě napadlo, jestli se mi to celé nakonec nezdá. Možná, že pořád ležím v posteli a sním.
Protože tohle bylo jediné vysvětlení pro to, co jsem viděla na trávníku. Tam ve stínu pod starým sukovitým dubem někdo stál.
Byl to Mason
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home