VA (3) // 10.kapitola 1/2

15. june 2011 at 16:05 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Druhý den mi zase začaly strážcovské povinnosti s Christianem. Znovu jsem si uvědomila, že riskuju svůj život pro někoho jiného.
"Tak jakej byl trest?" vyptával se, když jsme šli od jeho koleje přes kampus.
Potlačila jsem zívnutí. V noci jsem nemohla spát - jednak kvůli tomu, že jsem pořád vedle z Dimitrije, a pak taky proto, co jsem se dozvěděla od otce Andrewa. Rozhlížela jsem se kolem. Nacházeli jsme se na stejném místě, kde na nás Stan už dvakrát zaútočil. Navíc strážci jsou dostatečně ujetí na to, aby je napadlo jít po mně, když jsem teď tak vyčerpaná.

"Bylo to v pohodě. Kněz nás pustil brzo."
"Nás?"
"Dimitrij mi přišel pomoct. Asi mu bylo blbý, že jsem vyfasovala tolik práce."
"Buď tohle, anebo nemá co dělat, když s tebou zrovna nemá trénink navíc."
"Možná, ale pochybuju o tom. Celkově to nebyl zas tak špatnej den." Pokud ovšem nepovažujete za špatné, když vás někdo poučuje o existenci zatrpklých duchů.
"Já se měl skvěle," řekl Christian jen s nepatrnou dávkou samolibosti.
Potlačila jsem touhu obrátit oči v sloup. "Jo, já vím."
On a Lissa využili toho, že se na jeden den zbavili svých strážců, a vrhli se na sebe. Asi bych měla být ráda, že se ovládali, dokud jsme s Eddiem nezmizeli, ale vlastně na tom nezáleželo. Když jsem vzhůru, dokážu sice nevnímat detaily, ale stejně vím, co se děje. Trocha té žárlivosti a vzteku, co jsem pociťovala naposled, když byli spolu, se zase vrátila. Byl to zase stejný problém: Lissa dělá všechno, co já nesmím.
Umírala jsem hlady a nemohla se dočkat snídaně. Cítila jsem francouzský toast a horký javorový sirup. Uhlohydráty zabalené v dalších uhlohydrátech. Mňam. Jenže Christian chtěl před normálním jídlem krev a jeho potřeby měly přednost před mými. Oni mají přednost.Včera zjevně pití vynechal - nejspíš aby si protáhl romantické chvilky.
Místnost dárců nebyla nacpaná, ale stejně jsme museli čekat.
"Hele," začala jsem. "Znáš Bretta Ozeru? Jste příbuzní, ne?" Po rozhovoru s Jill mi konečně začaly zapadat jednotlivé dílky skládačky dohromady. Brett Ozera a Dane Zeklos mi připomněli, jak vypadal Brandon v den prvního Stanova útoku. Při té hrůze jsem na Brandona úplně zapomněla, ale tyhle okolnosti ve mně náhle probudily zvědavost. Všechny tři kluky někdo zmlátil. Všichni tři to popírali.
Christian kývl. "Jo, všichni jsme přece svým způsobem příbuzní. Moc dobře ho ale neznám - je to bratranec ze třetího nebo čtvrtého kolena. Jeho rodinná větev nemá s tou mojí nic společnýho od… No, však víš."
"Doslechla jsem se o něm něco divnýho." Nato jsem mu převyprávěla, co jsem se dozvěděla o Daneovi a Brettovi od Jill.
"To je fakt divný," souhlasil Christian. "Ale lidi se občas porvou."
"Jo, ale je tady nějaká zvláštní spojitost. Navíc královští se většinou do bitek moc nepletou - a všichni tři jsou královští."
"To je možná právě ono. Víš, jak to chodí. Spoustu královských vytáčí, že nekrálovští chtějí změnit způsob přidělování strážců, a chtějí se začít učit bojovat. To je celým smyslem toho debilního Jesseova a Ralfova klubu. Chtějí jen zajistit, aby se královští udrželi na špici. Nekrálovský to zřejmě taky vytáčí a chtějí jim to vrátit."
"Takže se venku potlouká nějaká domobrana, která chce ty královský srovnat?"
"To by rozhodně nebyla ta nejpodivnější věc tady," podotkl.
"To máš sakra pravdu," připustila jsem.
Zaznělo Christianovo jméno a on se zadíval před sebe. "Podívej na to," prohlásil šťastně. "Zase Alice."
"Nechápu, co na ní vidíš," poznamenala jsem, když jsme se blížili ke staré dárkyni. "Lissa ji má taky ráda, ale Alice je úplně vypatlaná."
"To vím," řekl. "Právě proto je to tak super."
Alice nás pozdravila a Christian usedl vedle ní. Se založenýma rukama jsem se opřela o zeď. Povzneseně jsem prohlásila: "Alice, nic se nezměnilo. Všechno je úplně stejný jako minule."
Upřela na mě svůj zastřený pohled. "Trpělivost, Rose. Musíš být trpělivá. A připravená. Jsi připravená?"
Ta náhlá změna tématu mě trochu vykolejila. Bylo to, jako bych mluvila s Jill, až na to, že tahle ženská byla o něco šílenější. "Hmm, připravená? Na změnu?"
Ironií bylo, že se na mě podívala, jako bych tady blázen byla já. "Ozbrojená. Jsi ozbrojená? Budeš nás přece chránit, že?"
Sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla cvičný kůl, kterým mě vybavili na terénní praxi. "Mám to zmáknutý," houkla jsem.
Vypadala, že se jí ulevilo. Evidentně ale nerozeznala cvičný kůl od skutečného. "Dobře," řekla. "Teď budeme v bezpečí."
"Správně," shrnul to Christian. "Když je Rose ozbrojená, nemáme se čeho obávat. Svět Morojů může v klidu odpočívat."
Alice jeho sarkasmus vůbec nepostřehla. "Ano. Ale nikde není bezpečno."
Vytáhla jsem kůl znovu. "My jsme v bezpečí. Chrání nás ti nejlepší strážci na světě, a navíc máme ještě magickou ochranu. Strigojové se sem nedostanou."
Už jsem ale nedodala, co jsem se dozvěděla poměrně nedávno: že Strigojové na to, aby porušili magickou ochranu, mají lidi. Tahle ochrana jsou vlastně neviditelné linie energie složené ze všech čtyř živlů. Vytvářejí je vždy čtyři Morojové, z nichž každý vyniká v jiném elementu. Ti pak obcházejí danou oblast a magicky tvoří na zemi kruh, který pak představuje ochrannou hranici. Magie Morojů je prodchnutá životem, takže silné energetické pole brání Strigojům vstoupit, jelikož ti v sobě veškerý život postrádají. Ochranné stěny proto většinou bývají kolem obydlí Morojů. Kolem naší školy jsou tuny magických ochran.
Kůly jsou rovněž nabíjeny všemi čtyřmi elementy, takže když někdo kůlem protkne ochrannou linii v zemi, prolomí ochranu a vyruší její vlivy. Donedávna se o to nikdo nezajímal, protože Strigojové se kůlů nemohou dotknout. Jenže při nedávných útocích Strigojové využili k prolomení ochrany lidi, kteří se kůlů dotknout můžou. Má se za to, že ti Strigojové, které jsem zabila, byli vůdci téhle skupiny, ale s jistotou to nikdo neví.
Alice si mě pozorně prohlížela zamlženým pohledem, skoro jako by věděla, co se mi honí hlavou. "Nikde není bezpečno. Ochrana vyprchává. Strážci umírají."
Podívala jsem se na Christiana, ale ten jenom pokrčil rameny, jako by mi chtěl říct: Cos od ní čekala?
"Jestli jste vy dvě už skončily s těma babskýma řečma, můžu se konečně napít?" dotázal se.
Alice mu šťastně vyhověla; dnes byl její první. Brzy zapomněla na ochranné stěny i všechno ostatní a poddala se extázi z kousnutí. Já na ochranu taky zapomněla. V hlavě jsem si omílala pořád dokola jedno a totéž: chtěla jsem se dovědět, jestli byl Mason skutečný, nebo ne. Bez ohledu na knězovo děsivé vysvětlení jsem musela uznat, že Masonovy návštěvy mi nepřipadaly nijak hrozivé, jen strašidelné. Jestli se tady potlouká, aby mi něco sdělil, pokouší se o to dost mizerně. Znovu jsem začala přiživovat svou teorii o stresu a únavě.
"Teď je načase, abych utišila svůj hlad," oznámila jsem, když Christian skončil. Byla jsem si jistá, že cítím slaninu. To nejspíš potěší i Christiana. Může si do ní zabalit svůj francouzský toast.
Sotva jsme vyšli z místnosti, přiběhla k nám Lissa a těsně za ní Eddie. Tváře jí hořely vzrušením, ačkoli pocity, které jsem vnímala poutem, nebyly zrovna šťastné.
"Slyšelas to?" vyhrkla bez dechu.
"Co jsem měla slyšet?" zeptala jsem se.
"Musíte pohnout, běžte si honem sbalit věci. Jedeme na Viktorův soud. Hned."
Vůbec nic nenaznačovalo, kdy má vlastně soudní proces proběhnout, ale někdo zjevně rozhodl, že se ho můžeme zúčastnit.
S Christianem jsme si vyměnili krátké překvapené pohledy, načež jsme odběhli do jeho pokoje a začali si balit věci.
Balení bylo snadné. Bágl jsem měla víceméně nachystaný pořád a Christianovi trvalo jen minutku, než posbíral svoje věci. Ani ne za půl hodiny už jsme byli na přistávací dráze Akademie. Stála tam dvě soukromá letadla, z nichž jedno už bylo nastartované a připravené vzlétnout. Pobíhalo kolem něj pár Morojů, kteří ho na poslední chvíli kontrolovali.
Vypadalo to, že nikdo vlastně neví, co se děje. Lisse řekli jen, že ona, Christian a já budeme svědčit u soudu a že Eddie může jet s námi, aby nepřerušoval terénní cvičení. Nikdo nám neobjasnil, proč je najednou všechno jinak, a my pociťovali zvláštní směsici nedočkavosti a obav. Všichni jsme toužili vidět Viktora ve vězení, pokud možno napořád, ale teď, když bylo jasné, že ho u soudu uvidíme…, bylo to tak trochu děsivé.
U schůdků do letadla postávalo několik strážců. Poznala jsem je. Byli to ti, kteří pomohli Viktora dopadnout. Zřejmě je teď čekají dvojí povinnosti - budou svědčit a taky nám budou sloužit coby ochranka. Dimitrij popocházel opodál, tak jsem se za ním rozběhla.
"Omlouvám se," vyhrkla jsem. "Moc se omlouvám."
Otočil se ke mně a tvářil se dokonale neutrálně, což mu šlo bravurně. "Za co se omlouváš?"
"Za všechny ty strašný věci, co jsem ti řekla včera. Dokázals to - fakt jsi to dokázal. Přesvědčils je, aby nás tam pustili."
Přestože jsem byla nervózní z pomyšlení, že zase uvidím Viktora, naplňovala mě radost. Dimitrij to zvládl. Věděla jsem, že mu na mně záleží - a tímhle to jenom potvrdil. Kdyby tady nebylo tolik lidí, nejradši bych ho objala.
Dimitrijův výraz se nezměnil. "Rose, to jsem nebyl já. Nemám s tím nic společného."
Alberta na nás mávla, že můžeme nastoupit, a Dimitrij se obrátil k odchodu za ostatními. Chvilku jsem tam stála, sledovala ho a snažila se přijít na to, co se stalo. Pokud se o to nezasadil, tak proč tedy nakonec jedeme? Lissiny pokusy o diplomacii selhaly už před nějakou dobou. Tak proč najednou taková změna?
Moji kamarádi už byli na palubě, tak jsem se rychle rozběhla za nimi. Jakmile jsem se ocitla v letadle, někdo na mě zavolal: "Malá dhampýrko! Už bylo načase."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home