VA (3) // 10.kapitola 2/2

15. june 2011 at 16:06 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Uviděla jsem Adriana, jak na mě jednou rukou mává, zatímco v druhé drží drink. Výborně. My museli škemrat a naléhat, aby nás pustili, a Adrian se prostě jen tak přifařil. Lissa a Christian seděli vedle sebe, tak jsem si přisedla k Eddiemu a doufala, že se tak Adrianovi vyhnu. Eddie mi uvolnil místo u okna. Adrian se ihned přesunul na sedadlo před námi. Vzhledem k tomu, že se neustále otáčel a mluvil se mnou, klidně mohl sedět v naší řadě. Jeho žvásty a přidrzlé flirtování naznačovaly, že popíjel koktejly už hezkou chvíli předtím, než jsme my ostatní nastoupili. Jakmile jsme vzlétli, zatoužila jsem taky mít v sobě pár koktejlů. Téměř hned, jak jsme se odlepili od země, mě totiž příšerně rozbolela hlava a já snila o vodce, která by bolest trochu otupila.

"Půjdeme ke dvoru," prohlásil Adrian. "Nejsi tím nadšená?"
Zavřela jsem oči a promnula si spánky. "To myslíš ke královskýmu dvoru, nebo k soudnímu?"
"Ke královskýmu. Máš s sebou šaty?"
"Nikdo mi neřekl, že si je mám vzít."
"Takže… to znamená ne."
"Ano."
"Ano? Měl jsem za to, že říkáš ne."
Otevřela jsem jedno oko a zpražila ho pohledem. "Řekla jsem ne a ty to dobře víš. Ne, nemám s sebou šaty."
"Tak ti nějaký pořídíme," pravil vznešeně.
"Chceš mě vzít na nákupy? Tebe asi nebudou považovat za můj spolehlivej doprovod."
"Copak jsem povídal něco o nakupování? Jsou tam krejčí. Pořídíme ti něco na zakázku."
"Tak dlouho tam nezůstaneme. A fakt myslíš, že budu potřebovat šaty?"
"Ne, jen bych tě v nějakých rád viděl."
S povzdechem jsem si opřela hlavu o okno. V hlavě mi tepalo bolestí. Připadalo mi, jako by mi ji někdo nafukoval. Koutkem oka jsem postřehla nějaký záblesk, tak jsem se udiveně otočila, ale spatřila jsem jen hvězdy za oknem.
"Něco černýho," pokračoval. "Nejspíš satén…, možná s krajkovým lemem. Máš ráda krajky? Některé ženy tvrdí, že krajky škrábou."
"Adriane." Bylo to jako kladivo, které mi buší do hlavy.
"Nebo bys mohla mít sametový lemy. Ty neškrábou."
"Adriane." Už mě z toho bolely i oči.
"A taky rozparek na boku, aby bylo vidět, jak máš krásný nohy. Mohl by začínat už u boků a taky by tam mohla být pěkná mašlička…"
"Adriane!"Už jsem vypěnila. "Můžeš aspoň na pět vteřin zavřít hubu?" Ječela jsem tak hlasitě, že mě nejspíš slyšel i pilot. Adrian se zatvářil ohromeně, což u něj nebylo právě obvyklé.
Alberta, která seděla přes uličku, vyskočila. "Rose," vykřikla. "Co se děje?"
Zaťala jsem zuby a promnula si čelo. "Kurevsky mě bolí hlava, a on nezmlkne." Ani jsem si neuvědomila, že mluvím sprostě před instruktorkou, to mi došlo až pak. Periferním viděním jsem na druhé straně postřehla něco dalšího - stín poletující letadlem, který mi připomínal něco s černými křídly. Netopýr nebo havran. Zakryla jsem si oči. V letadle samozřejmě nic nepoletovalo. "Bože, proč už to nepřejde?"
Čekala jsem, že mě Alberta seřve za ten můj výbuch, ale namísto ní se do toho vložil Christian. "Dneska vůbec nejedla. Už ráno měla děsnej hlad."
Odkryla jsem si oči. Alberta se tvářila soucitně a za ní se objevil i Dimitrij. Před očima se mi začaly vznášet další stíny. Většina z nich měla nezřetelné tvary, ale jednou jsem mezi nimi zahlédla něco, co vypadalo úplně jako lebka. Rychle jsem zamrkala a všechno to zmizelo. Alberta se obrátila na letušku.
"Můžete prosím přinést něco k jídlu? A prášek proti bolesti."
"Kde přesně tě bolí?" zeptal se Dimitrij.
Když byl ke mně tak pozorný, můj předchozí výbuch se mi teď zdál dost přehnaný. "Hlava… Určitě to přejde…" Pod jeho upřeným pohledem jsem si ukázala na střed čela. "Je to, jako by mi něco tlačilo na lebku. A taky mě bolí za očima. Mám dojem, jako kdybych měla něco v oku. Vidím nějaký stíny, a když zamrkám, zmizí."
"Aha," povzdechla Alberta. "To je příznak migrény, když máš problémy se zrakem. Říká se tomu aura. Lidi tohle většinou mají dřív, než se ozvou bolesti."
"Aura?" otázala jsem se udiveně. Pohlédla jsem na Adriana. Ten mě pozoroval přes opěradlo a dlouhé ruce mu visely přes něj.
"Ale jiná," řekl s nepatrným úsměvem. "Jen se tomu stejně říká. Jako dvůr a dvůr. Aury z migrény jsou obrazy a světla, co vidíš, když migréna přichází. S aurama, který vidím kolem lidí, to nemá nic společnýho. Ale řeknu ti… Aura, kterou vidím kolem tebe… Páni!"
"Černá?"
"A ještě nějaká. Vidím ji i po všem tom, co jsem vypil. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl."
Nevěděla jsem, co přesně z toho vyvodit, ale vtom se objevila letuška s banánem, müsli tyčinkou a ibalginem. K francouzskému toastu to mělo daleko, ale mému prázdnému žaludku to i tak připadalo dost dobré. Všechno jsem to do sebe nacpala a pak si dala polštářek na okno. Opřela jsem si o něj hlavu, zavřela oči a doufala, že tu bolest hlavy zaspím, než přistaneme. Naštěstí byli všichni zticha.
Už jsem začínala pomalu usínat, když jsem na paži ucítila něčí lehký dotek. "Rose?"
Otevřela jsem oči a uviděla Lissu, která teď seděla na Eddieho místě. Ty podivné křídlaté tvary se vznášely za ní a hlava mě bolet nepřestávala. V těch vířících stínech jsem znovu uviděla něco, co vypadalo jako obličej - tentokrát ale s pusou dokořán a očima jako plameny. Trhla jsem sebou.
"Pořád tě to bolí?" vyptávala se Lissa a nespouštěla ze mě zrak. Zamrkala jsem a ten obličej zmizel.
"Jo. Já… ne, to ne." Došlo mi, co se chystá udělat. "Nedělej to. Neplýtvej tím na mě."
"Je to snadný," namítla. "Nic mi to neudělá."
"Jo, ale čím víc to používáš…, tím víc ti to z dlouhodobýho hlediska ubližuje. I když je to teď pro tebe snadný."
"S tím si budu dělat starosti pak. Jdeme na to."
Vzala mě za ruce a zavřela oči. Naším poutem jsem cítila, jak se v ní hromadí magie a jak Lissa shromažďuje léčivou moc éteru. Její magie vždycky byla hřejivá a zlatá. Když mě Lissa uzdravovala dřív, vnímala jsem to jako kolísání teplot: horko, zima, horko a tak dál. Ale tentokrát, když uvolnila magickou energii a vyslala ji do mě, necítila jsem nic víc než slabé chvění. Zamrkala jsem a otevřela oči.
"Co-co se stalo?" vyptávala se.
"Nic," odpověděla jsem. "Hlava mě furt bolí jak ďas."
"Ale já…" Její zmatený a šokovaný výraz jen odrážel to, co jsem vnímala poutem. "Měla jsem to. Cítila jsem magii. Fungovalo to."
"Já nevím, Liss. To je dobrý. Vždyť to není tak dlouho, cos přestala brát ty léky."
"No jo, ale hned druhý den jsem přece bez problému uzdravila Eddieho. A Adriana," dodala suše. Ten, o němž byla řeč, už zase visel přes opěradlo a upřeně nás pozoroval.
"To byly jen škrábance," namítla jsem. "Tohle je ukrutná migréna. Asi by ses o to ani neměla pokoušet."
Lissa si skousla ret. "Nemyslíš, že ty prášky mají pořád vliv na moje magický schopnosti, že ne?"
"Ne," vložil se do toho Adrian a naklonil hlavu na stranu. "Když jsi sbírala energii, zářilas jako supernova. Ovládáš magii. Jenom si myslím, že na ni to neúčinkuje."
"Proč ne?" dotázala se.
"Třeba má něco, co vyléčit nemůžeš."
"Bolest hlavy?" zeptala jsem se nevěřícně.
Pokrčil rameny. "Vypadám snad jako nějakej doktor? Co já vím. Jenom vám říkám, co jsem viděl."
Povzdechla jsem a přitiskla si dlaň k čelu. "No, oceňuju tvou pomoc, Liss a oceňuju tvoje otravný poznámky, Adriane. Nicméně myslím, že teď pro mě bude nejlepší trochu se prospat. Třeba je to stresem." Jistě, proč ne? Stres je odpověď na spoustu věcí, které se mi nedávno přihodily. Duchové. Nevyléčitelné bolesti hlavy. Podivné obličeje vznášející se ve vzduchu. "Nejspíš to ani vyléčit nejde."
"To je možný," řekla, jako by považovala za urážku své osoby, že mou nemoc neumí vyléčit. Ale v její mysli jsem četla, že veškerá obvinění obrací proti sobě, a ne proti mně. Trápila se, že není dost dobrá.
"To je dobrý," snažila jsem se ji uklidnit. "Jenom ještě musíš zvolnit krok. Až budeš mít zase zpátky všechny svoje schopnosti, půjdu a zlomím si žebro, abychom to mohly vyzkoušet."
Zaúpěla. "Nejstrašnější na tom je, že nemám dojem, že by sis dělala srandu." Rychle mi stiskla ruku a zvedla se. "Hezky se vyspi."
Vzdálila se a po chvíli mi došlo, že se Eddie nevrátil. Sedl si jinam, abych měla víc místa. To jsem ocenila. Přemístila jsem polštářek a natáhla si nohy přes sedadla. Před očima mi zatančilo ještě pár přízraků a pak jsem radši zavřela oči a usnula.
Probudila jsem se, když už jsme byli na zemi. Z hlubokého spánku mě vytrhlo až vypnutí motorů letadla. Bolest hlavy byla naštěstí pryč. A stejně tak i divné tvary poletující vzduchem.
"Je ti líp?" zeptala se mě Lissa, když jsem vstala a zívla.
Kývla jsem. "Ale mnohem líp by mi bylo, kdybych dostala něco pořádnýho k jídlu."
"Fajn," zasmála se. "Pochybuju, že zrovna tady je hladomor."
Měla pravdu. Podívala jsem se z okna, abych zjistila, kde to vlastně jsme. Dokázali jsme to. Byli jsme u morojského královského dvora.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home