Va (3) // 11.kapitola 2/2

15. june 2011 at 16:07 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Sedla jsem si a lehce ji šťouchla do ruky. "Hej, dávej si bacha. Takhle by Christian žárlil. No sakra! Vždyť on bude s tebou taky, ne? Tomu bude fuk, kde nakonec zakotvíme."
"Pravděpodobně. Ty, já, on, Dimitrij a strážci, co přidělí Christianovi. Budeme jedna velká šťastná rodinka."
Zamračila jsem se, ale uvnitř jsem cítila cosi hřejivého a příjemného. Náš svět je sice bláznivý, ale všichni tihle skvělí lidé jsou součástí mého života. Dokud budeme pohromadě, všechno bude v pořádku.
Pohlédla na hodiny a její obavy se vrátily. "Musím jít. Půjdeš… půjdeš se mnou?"

"Víš přece, že nesmím."
"To vím. Ne fyzicky… Uděláš to? Budeš to sledovat v mojí hlavě? Takhle si tam aspoň nebudu připadat úplně sama."
To bylo vůbec poprvé, co mě Lissa požádala, abych to udělala záměrně. Normálně nesnášela pomyšlení, že se na svět dívám jejíma očima. To bylo známkou toho, jak je nervózní.
"Jasně," odpověděla jsem. "Stejnak to bude lepší než to, co dávají v telce."
Vrátila jsem se do svého pokoje a svalila se na pohovku jako před chvílí. Vyčistila jsem si hlavu a otevřela se Lissině mysli. Vydala jsem se dál, až za její pocity. Tohle mi dovolovalo jen naše stínem políbené pouto a byla to ta nejintenzivnější součást našeho spojení. Nebylo to pouhé vnímání jejích myšlenek - v těch chvílích jsem se opravdu ocitala v ní, dívala se jejíma očima a prožívala to, co ona. Teprve nedávno jsem se naučila tuhle schopnost ovládat. Dřív jsem do Lissy vklouzla, aniž bych chtěla, a její myšlenky jsem prostě nedokázala vytlačit. Teď už tyhle mimotělesné prožitky ovládám, a dokonce to můžu udělat i záměrně - jako právě nyní.
Lissa vešla do salónu, kde už čekala královna. Morojové sice často používají termíny jako "královský" a občas dokonce vzdávají úctu i poklonou, ale v téhle místnosti nebyl žádný trůn ani nic podobného. Taťána seděla v obyčejném křesle a na sobě měla sukni barvy námořnické modři a sako. Vypadala spíš jako nějaká manažerka než jako panovnice. Ani ona nebyla sama. Seděla u ní vysoká vznešená Morojka s blond vlasy prokvetlými stříbrem. Poznala jsem ji: Priscilla Vodová, královnina přítekyně a rádkyně. Setkaly jsme se s ní na lyžáku a Lissa tam na ni dost zapůsobila. Její přítomnost jsem považovala za dobré znamení.
Podél zdí postávali zamlklí strážci odění v černém a bílém. K mému ohromení tam byl i Adrian. Rozvaloval se na malém sedátku a tvářil se, že ho nevzrušuje, že je v místnosti se svrchovanou vládkyní všech Morojů. Strážce Lissu ohlásil.
"Princezna Vasilisa Dragomirová."
Taťána kývla na pozdrav. "Vítej, Vasiliso. Posaď se, prosím."
Lissa usedla poblíž Adriana a její nervozita dál narůstala. Objevil se morojský sluha, který jí nabídl čaj a kávu, ale Lissa odmítla. Taťána upíjela z šálku a pozorně si Lissu prohlížela od hlavy k patě. Trapné mlčení přerušila až Priscilla Vodová.
"Pamatujete, co jsem o ní říkala?" ujistila se Priscilla radostně. "Na státnické večeři v Idahu byla velice působivá. Urovnala zásadní spor ohledně toho, že by Morojové měli bojovat po boku strážců. Dokonce dokázala uklidnit i Adrianova otce."
Královniným chladným výrazem se mihl mrazivý úsměv. "To je vskutku výkon. Ale v polovině případů Nathana vnímám pořád jako dvanáctiletého chlapce."
"To já taky," houkl Adrian a napil se sklenky vína.
Taťána jeho poznámku nevzala na vědomí a opět se zaměřila na Lissu. "Zdá se, že jsi opravdu zapůsobila na každého. Navzdory tvým přestupkům z minula o tobě slýchám jen samé dobré věci. Samozřejmě chápu, že ty tvé dřívější poklesky měly své důvody." Lissin překvapený výraz královnu rozesmál. Ten smích ale moc humorný nebyl. "Ano, ano… Vím vše o tvých schopnostech a pochopitelně vím i to, co se stalo s Viktorem. Adrian mi rovněž vykládal o éteru. Je to tak zvláštní. Pověz mi…, můžeš…" Pohlédla na nedaleký stolek. Stál na něm květináč, z něhož rašily tmavozelené výhonky. Byla to nějaká cibulovitá rostlina, kterou někdo vypěstoval uvnitř. A stejně jako její venkovní příbuzní teď čekala na příchod jara.
Lissa zaváhala. Použít svoje schopnosti před ostatními jí připadalo divné. Ale Taťána bedlivě sledovala, co se bude dít. Po chvilce se Lissa naklonila a dotkla se výhonků. Z hlíny vyrazily stonky, které hrozně rychle rostly, až měly dobře třicet centimetrů. Po stranách se během růstu vytvořily velké pupeny, které vzápětí praskly a vyrostly z nich voňavé bílé květy. Lilie. Lissa odtáhla ruku.
Taťána s užaslým výrazem něco zadrmolila v řeči, které nerozumím.
Nenarodila se ve Spojených státech, ale rozhodla se, že tady bude mít svůj dvůr. Mluvila úplně bez přízvuku, ale stejně jako Dimitrij, když ji něco překvapilo, zjevně mluvila svým rodným jazykem. Během pár vteřin si zase nasadila svou státnickou masku.
"Hmm. Zajímavé," řekla. Opravdu zdrženlivé vyjadřování.
"Mohlo by to být velice užitečné," vložila se do toho Priscilla. "Vasilisa a Adrian nemůžou být jediní, kdo má takové schopnosti. Kdybychom dokázali najít další takové, mohli bychom se toho mnoho naučit. Už jenom uzdravování je ohromný dar, a navíc ještě ty další věci, které umějí vykouzlit. Jen přemýšlejte, co všechno bychom s tím mohli dokázat."
Lissa už měla optimimistickou náladu. Dlouho se snažila hledat jiné Moroje, jako je ona. Adrian byl jediný, koho objevila. Jen šťastnou náhodou narazila aspoň na někoho. Pokud královna a morojská rada zapojí síly do pátrání, těžko říct, co můžou objevit. Něco z Priscilliných slov ale Lissu trápilo.
"Prosím za prominutí, princezno Vodová…, ale nejsem si jistá, zda bychom měli využívat moje uzdravovací schopnosti nebo i schopnosti dalších v takové míře, v jaké byste si představovali."
"Proč ne?" podivila se Taťána. "Vyrozuměla jsem, že dokážeš vyléčit skoro všechno."
"Dokážu…," řekla pomalu Lissa. "A taky chci. Ráda bych pomohla každému, ale nejde to. Nechápejte mě špatně, někomu rozhodně pomůžu. Ale uvědomuju si, že můžeme narazit na lidi, jako je Viktor, kteří toho budou chtít zneužít. A po nějaké době… Jak byste rozhodli? Kdo si zaslouží žít? Součástí života je… zkrátka, že někteří musejí umřít. Moje schopnosti nejsou něco, co může podle potřeby předepsat doktor, a upřímně… Obávám se, že tohle hodláte vyhradit jen pro jistý okruh lidí. Stejně jako strážce."
V místnosti zavládlo menší napětí. To, co Lissa naznačovala, se jenom málokdy probíralo veřejně.
"O čem to mluvíš?" dotázala se Taťána s přimhouřenýma očima. Zdálo se mi, že velice dobře ví, o čem je řeč.
Lissa se bála vyslovit další slova, ale stejně to udělala. "Všichni vědí, že se strážci přidělují podle určité, ehm, metody. Dostává je jenom elita. Královští. Bohatí. Vlivní."
V místnosti zavládlo ledové ticho. Taťána semkla rty do úzké linky. Hodnou chvíli vůbec nepromluvila a já nabyla dojmu, že všichni přítomní zadržují dech. Já tedy rozhodně ano. "Nemyslíš, že si naši královští zaslouží zvláštní ochranu?" zeptala se nakonec. "Nemyslíš, že ty sama si to zasloužíš, jakožto poslední z rodu Dragomirů?"
"Myslím, že je důležité, aby naši vůdci byli v bezpečí, to ano. Ale taky si myslím, že bychom se občas měli zastavit a podívat se na to, co vlastně děláme. Mohlo by být načase přehodnotit zaběhané způsoby."
Lissa zněla tak moudře a sebejistě. Byla jsem na ni pyšná. A vzhledem k tomu, jak se tvářila Priscilla Vodová, řekla bych, že byla taky pyšná. Měla Lissu ráda už od začátku. Taky ale bylo vidět, že je nervózní. Zodpovídala se královně a dobře si uvědomovala, že Lissa vplula do nebezpečných vod.
Taťána se napila čaje. Zřejmě to byla jen záminka, aby si srovnala myšlenky. "Chápu to správně, že jsi také zastánkyní toho, aby Morojové bojovali po boku svých strážců a útočili na Strigoje?"
Další nebezpečné téma, do něhož byla Lissa zatlačena. "Myslím, že pokud jsou Morojové, kteří to tak chtějí, neměla by se jim ta šance odepřít." Náhle jsem si vzpomněla na Jill.
"Životy Morojů jsou vzácné," prohlásila královna. "Neměli bychom je riskovat."
"Životy dhampýrů jsou taky vzácné," opáčila Lissa. "Kdyby bojovali spolu s Moroji, mohlo by to zachránit všechny. A znovu - když to Morojové chtějí, proč jim to odpírat? Zaslouží si vědět, jak se mají sami bránit. A Morojové jako Taša Ozerová vyvinuli způsoby boje za pomoci magie."
Zmínka o Christianově tetě vyvolala na královnině čele vrásky. Když byla Taša mladší, napadli ji Strigojové a po téhle události se učila bojovat. "Taša Ozerová…, to je výtržnice. A začíná kolem sebe shromažďovat i další výtržníky."
"Snaží se jen přijít s novými nápady." Vtom jsem si všimla, že Lissa už se nebojí. Věřila ve své názory a chtěla je vyjádřit. "Lidi s novými nápady - takoví, co uvažovali jinak a pokoušeli se věci změnit - byli v historii vždycky považováni za výtržníky. Ale vážně. Chcete slyšet pravdu?"
Taťána se hořce pousmála. "Vždy."
"Potřebujeme změnu. Naše tradice jsou samozřejmě důležité, těch bychom se vzdávat neměli. Občas mám ale dojem, že jdeme špatnou cestou."
"Špatnou cestou?"
"Postupem času se vyrovnáváme i s dalšími změnami. Vyvíjíme se. Počítače. Elektřina. Technologie obecně. Všichni jsme zajedno, že to zlepšuje náš život. Proč nezaujmeme stejný postoj i ke svému chování? Proč pořád lpíme na minulosti, když existují lepší způsoby, jak to zařídit?"
Lissa sotva popadala dech, byla pobouřená a vzrušená. Tváře jí hořely a srdce divoce tlouklo. Všichni jsme sledovali Taťánu a hledali v jejím kamenném výrazu nějaký náznak.
"S tebou je velice zajímavé si promluvit," řekla nakonec. V jejím podání však výraz zajímavé zněl spíš jako sprosté slovo. "Teď mám ale další povinnosti." Zvedla se a všichni včetně Adriana ji urychleně následovali. "Nepovečeřím s tebou, ale ty i tví společníci dostanete vše, co budete potřebovat. Uvidíme se zítra u soudu. I když máš radikální a naivně idealistické názory, jsem ráda, že tam zítra budeš a přispěješ k potrestání. Alespoň na něčem se shodneme - že ho všichni chceme vidět za mřížemi."
Taťána odkráčela a dva strážci ji ihned následovali. Priscilla také odešla a Lissa s Adrianem osaměli.
"Dobrá práce, sestřenko. Není moc lidí, co dokážou starou dámu takhle vyvést z rovnováhy."
"Nezdála se mi vyvedená z rovnováhy."
"Ale byla. Věř mi. Většina lidí, co s ní dennodenně jednají, by si nedovolila takhle s ní mluvit, natožpak někdo tvýho věku." Vstal a natáhl k Lisse ruku. "Pojď. Ukážu ti to tady. To budeš zírat."
"Už jsem tady byla," odvětila. "Když jsem byla mladší."
"Jo, jasně, ale to, co můžeš vidět, když jsi mladá, je něco úplně jinýho než to, co vidíš, když jsi starší. Vědělas, že je tady bar, co má otevřeno nonstop? Dáme si něco k pití."
"Nechci nic k pití."
"Ale budeš chtít, než tenhle výlet skončí."
Opustila jsem Lissinu hlavu a vrátila se do svého pokoje. Setkání s královnou skončilo a Lissa už mou neviditelnou podporu nepotřebovala. Navíc se mi rozhodně nechtělo poflakovat se tu s Adrianem. Posadila jsem se a uvědomila si, že jsem překvapivě čilá. Ocitnout se v její hlavě pro mě bylo něco jako dát si šlofíka.
Rozhodla jsem se, že to tu trochu prozkoumám sama. Na královském dvoře jsem ještě nikdy nebyla. Vážně to tu vypadalo jako v nějakém miniaturním městečku a já uvažovala, co dalšího je tu k vidění kromě baru, v němž Adrian při svých zdejších návštěvách pravděpodobně bydlí.
Zamířila jsem po schodech dolů, jelikož jsem se chtěla dostat ven. Pokud jsem věděla, v téhle budově se nacházely jen pokoje pro hosty. Bylo to něco jako palácový hotel. Když jsem sešla dolů ke dveřím, uviděla jsem Christiana a Eddieho, jak tam postávají a baví se s někým, koho jsem neviděla. Vždy ostražitý Eddie si mě hned všiml a usmál se na mě.
"Ahoj, Rose. Koukni, koho jsme tu potkali."
Jak jsem se k nim blížila, Christian ustoupil stranou, abych se mohla podívat na tu tajemnou osobu. Zastavila jsem se a ona se na mě usmála.
"Čau, Rose."
Za chviličku už se mi do tváře pomalu vloudil úsměv. "Čus, Mio."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home