Va (3) // 13.kapitola 1/2

17. june 2011 at 16:41 | by Kimberly
Když jsme se vrátili zpět do svých pokojů, vymluvila jsem se Lisse, že se teď musím postarat o jisté strážcovské záležitosti. Ona se stejně už nemohla dočkat, až se usmíří s Christianem - pravděpodobně tak, že ze sebe strhají hadry tak se mě na nic nevyptávala. V pokoji jsem měla telefon. Zavolala jsem na ústřednu a zjistila, který pokoj obývá Dimitrij.
Překvapilo ho, když mě uviděl u svých dveří, a dokonce byl trochu obezřetný. Když se tohle stalo naposled, byla jsem pod vlivem Viktorova kouzla chtíče a chovala jsem se… agresivně.

"Musím s tebou mluvit," vyhrkla jsem.
Pustil mě dál a já mu hned podala ten vzkaz.
"V. D."
"Jo, já vím," opáčil Dimitrij a zase mi papírek vrátil. "Viktor Daškov."
"Co budeme dělat? Už jsme o tom mluvili, ale teď nám vyhrožuje, že to na nás práskne."
Dimitrij neodpovídal a já měla dojem, že zvažuje celou záležitost ze všech úhlů pohledu, stejně jako to dělal před bojem. Nakonec vytáhl svůj mobil, což bylo mnohem lepší než spoléhat na pevnou linku na pokoji. "Dej mi chvilku."
Začala jsem se usazovat na jeho posteli, ale vtom mi došlo, že je to nebezpečné, tak jsem si radši sedla na pohovku. Netušila jsem, komu volá, ale do telefonu mluvil rusky.
"Tak co?" zeptala jsem se, jakmile hovor ukončil.
"Brzo ti to povím. Teď ale musíme čekat."
"Výborně! Moje oblíbená činnost."
Přitáhl si křeslo a usedl naproti mně. To křeslo se zdálo příliš malé pro někoho tak vysokého, ale Dimitrij jako vždy nějakým záhadným způsobem dokázal, že působil ladně.
Vedle mě se válel nějaký westernový román, jaké s sebou vždycky vozil. Zvedla jsem tu knihu a znovu mě napadlo, jak musí být Dimitrij osamělý. Dokonce i tady u dvora raději zůstával na pokoji. "Proč čteš tyhle knihy?"
"Někteří lidé čtou knihy pro zábavu," poznamenal.
"Hele, nerejpej. Já taky čtu. Třeba proto, abych vyřešila záhady, co ohrožujou život a duševní zdraví mojí nejlepší kámošky. Nemyslím, že tyhle kovbojky by zachránily svět tak jako já."
Vzal mi knihu z ruky, otočil ji a zatvářil se zamyšleně. Nebyl tak napjatý jako obvykle. "Jako každá kniha, i tahle představuje únik. A je na tom něco… Těžko říct. Divoký západ mě přitahuje. Žádná pravidla. Každý si zkrátka žije podle svého. Nemusíš se nechat spoutávat myšlenkami jiných lidí o tom, co je správné a co špatné, abys přinesla spravedlnost."
"Počkej," zasmála jsem se. "Myslela jsem, že to já chci porušovat pravidla."
"Neřekl jsem, že to chci. Jenom, že mě to přitahuje."
"Mě neobalamutíš. Nejradši by sis narazil kovbojský klobouk a srovnal do latě bankovní lupiče."
"Na to nemám čas. Už tak mám co dělat, abych srovnal do latě tebe."
Usmála jsem se a najednou mi to připomnělo, jak jsme spolu uklízeli kostel - teda než jsme se pohádali. Bylo to příjemné. Nenucené. Vlastně to bylo jako na začátku, když jsme spolu začali trénovat, mnohem dřív, než se všechno tak zkomplikovalo. No dobře…, komplikované to bylo vždycky. Byla jsem z toho smutná. Kdybychom se tak mohli vrátit do těch starých časů. Tehdy nebyl žádný Viktor Daškov a já neměla na rukou krev.
"Omlouvám se," řekl náhle Dimitrij.
"Za co? Že čteš podřadný romány?"
"Že jsem vás sem nedokázal dostat. Mám dojem, že jsem tě zklamal." V jeho tváři se mihl stín obav, jako by se bál, že způsobil nějakou nenapravitelnou škodu.
Jeho omluva mě naprosto vyvedla z míry. Chvilku jsem uvažovala, jestli snad nežárlí na Adrianův vliv stejně jako Christian. Pak mi ale došlo, že tohle je něco úplně jiného. Otravovala jsem Dimitrije, protože jsem byla přesvědčená, že dokáže zařídit cokoli. A on to v hloubi duše jistě vnímal stejně, alespoň pokud šlo o mě. Nechtěl mi nic odepřít. Trvalo dlouho, než mě přešla mizerná nálada, a teď jsem se cítila vyčerpaně. A hloupě.
"Nezklamal," oznámila jsem mu. "Chovala jsem se jako totální spratek. Nikdy dřív jsi mě nezklamal a tímhle taky ne."
Obdařil mě vděčným pohledem a já měla dojem, že mi narostla křídla. Kdyby mi k tomu pověděl ještě něco milého, asi bych se začala vznášet. Namísto toho mu ale zazvonil telefon.
Rozhovor se opět odehrál v ruštině. Jakmile skončil, Dimitrij vstal. "Tak jo, jdeme."
"Kam?"
"Za Viktorem Daškovem."
Ukázalo se, že Dimitrij má kamaráda, který má kamaráda, a ten nějak zařídil, že se dostaneme do dvorního vězení i přes tu nejlepší ostrahu v morojském světě.
"Proč to děláme?" zašeptala jsem, když jsme kráčeli chodbou k Viktorově cele. Doufala jsem, že tam budou kamenné zdi s pochodněmi, ale celé to místo působilo velice moderně a účelně. Byly tam mramorové podlahy a bílé stěny. Aspoň tam ale nebyla žádná okna. "Myslíš, že mu to můžeme vymluvit?"
Dimitrij zavrtěl hlavou. "Pokud by se nám Viktor chtěl pomstít, udělal by to bez varování. Nedělá věci bezdůvodně. Už jenom to, že ti poslal ten vzkaz, znamená, že něco chce. A my teď zjistíme co."
Došli jsme k Viktorově cele. Zrovna byl jediným zdejším vězněm. Stejně jako zbytek vězení, i jeho cela mi připomínala spíš nemocniční pokoj. Všechno tam bylo čisté, zářivé a sterilní - a strašně holé. Nebyla tam žádná podnětná výzdoba ani rozptýlení, já bych z toho do hodiny zešílela. Nejpodstatnější tam ale byly stříbrné mříže, které vypadaly, že by se daly jen stěží prolomit.
Viktor seděl na židli a bezmyšlenkovitě si zkoumal nehty. Od doby, kdy jsme se viděli naposled, uplynuly tři měsíce. Když jsem ho teď spatřila znovu, naskočila mi husí kůže. Pocity, o nichž jsem neměla tušení a které jsem měla zasuté v hloubi duše, teď náhle vypluly na povrch.
Jednou z nejtěžších věcí pro mě bylo, když jsem viděla, jak vypadá zdravě a mladě. Zdraví si koupil mučením Lissy a za to jsem ho nenáviděla. Kdyby se jeho choroba vyvíjela normálně, touhle dobou už by klidně mohl být mrtvý.
Měl ustupující černé vlasy, které jen místy nepatrně šedivěly. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho rysy byly královské, skoro až pohledné. Jakmile si nás všiml, vzhlédl. Upřel na mě stejně světle zelené oči, jako má Lissa. Rodina Dragomirů a Daškovů měla dost propletenou historii, takže mi teď připadalo strašidelné vidět stejnou barvu očí u někoho jiného. Tvář se mu rozzářila úsměvem.
"Můj ty Bože! To jsou k nám hosti. Milá Rosemarie už je skoro dospělá." Stočil pohled na Dimitrije. "Někdo se k tobě samozřejmě už jakou dobu chová jako k dospělé."
Přitiskla jsem obličej k mřížím. "Sklapni, ty parchante. Co chceš?"
Dimitrij mi lehce položil ruku na rameno a odtáhl mě kousek zpátky. "V klidu, Rose."
Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu couvla. Viktor se na židli narovnal, načež se rozesmál.
"Po takové době se to tvoje štěně pořád nenaučilo sebeovládání? Dost možná jsi to po ní ani nikdy nechtěl."
"Nepřišli jsme sem vtipkovat," prohlásil s klidem Dimitrij. "Chtěl jsi sem Rose přilákat, takže teď bychom rádi věděli proč."
"Musí v tom být nějaké nekalé úmysly? Jen jsem chtěl vědět, jak se má. A něco mi říká, že zítra nebudeme mít příležitost si přátelsky popovídat." Neustále se otravně usmíval a mně došlo, jaké má štěstí, že je za mřížemi, a tudíž mimo můj dosah.
"Tak si přátelsky popovídáme teď," zavrčela jsem.
"Myslíš, že si dělám legraci, ale nedělám. Vážně chci vědět, jak se máš. Vždycky jsi pro mě byla fascinujícím subjektem, Rosemarie. Jediná stínem políbená osoba, kterou známe. Už jsem ti říkal, že z něčeho takového nevyvázneš bez újmy. V žádném případě už nemůžeš zapadnout do rutiny života na Akademii. Lidé jako ty nezapadnou."
"Nejsem žádný vědecký experiment."
Dělal, jako bych nic neřekla. "Jaké to bylo? Cos tam viděla?"
"Na tohle nemáme čas. Jestli okamžitě nepřejdeš k věci, tak ihned odcházíme," varoval ho Dimitrij.
Nechápala jsem, jak může mluvit tak klidně. Naklonila jsem se dopředu a obdařila Viktora svým nejchladnějším úsměvem. "Zítra tě v žádným případě nepustí. Doufám, že si tady v base užíváš. Vsadím se, že to tady bude super, až zase onemocníš - a ty určitě onemocníš."
Viktor se na mě podíval klidným a trochu pobaveným pohledem, až bych ho nejradši zaškrtila. "Všichni umírají, Rose. Tedy zřejmě všichni kromě tebe. Nebo už jsi mrtvá. To nevím. Ti, kteří navštívili svět mrtvých, už se svého spojení s ním patrně nikdy nezbaví."
Na rty už se mi drala kousavá poznámka, ale potlačila jsem ji. Ti, kteří navštívili svět mrtvých. Co když jsem Masona viděla ne proto, že jsem blázen, nebo že by on hledal pomstu? Co když mám v sobě cosi - od té doby, co jsem umřela a vrátila se zpátky -, co mě teď spojuje s Masonem? Ostatně to byl Viktor, kdo mi jako první vysvětlil, co znamená být stínem políbená. Teď jsem uvažovala, jestli náhodou nezná odpovědi i na další moje otázky.
Asi jsem se tvářila tak, že můj výraz něco prozradil, protože Viktor se na mě pátravě zahleděl. "Ano? Ráda bys něco řekla?"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home