Va (3) // 18.kapitola 1/2

17. june 2011 at 16:50 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Potom bylo všechno hrozně zmatené. Měla jsem dojem, jako bych přicházela k vědomí a zas ho ztrácela. Někdo na mě asi mluvil a měla jsem pocit, že jsme zase ve vzduchu. Nakonec jsem se probrala na ošetřovně a uviděla doktorku Olendzkou, jak na mě kouká.
"Ahoj, Rose," přivítala mě. Byla to Morojka středních let a často si ze mě utahovala, že jsem její pacientka číslo jedna. "Jak se cítíš?"

Začala jsem si vybavovat podrobnosti toho, co se událo. Ty obličeje. Mason. Další duchové. Příšerná bolest hlavy. Všechno už to pominulo.
"Fajn," odpověděla jsem a trochu mě překvapilo, že to říkám. Na chviličku jsem uvažovala, jestli to celé nemohl být jen sen. Pak jsem si ale všimla, že za doktorkou stojí Dimitrij a Alberta. Jejich výrazy mi okamžitě prozradily, že to, co se stalo v letadle, bylo skutečné.
Alberta si odkašlala a doktorka Olendzká se po ní ohlédla. "Můžeme?" zeptala se Alberta. Doktorka přikývla a ti dva přistoupili blíž.
Dimitrij pro mě byl jako vždy balzámem na duši. Ať už se dělo cokoli, v jeho přítomnosti jsem si připadala bezpečněji. Jenže ani on nedokázal zarazit události na letišti. Když se na mě ale díval jako teď, s takovou něhou a zájmem, jen to umocnilo moje rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem byla šťastná, že se o mě tak zajímá. Ale na druhé straně jsem před ním chtěla být silná, aby si se mnou nemusel dělat starosti.
"Rose…," začala nejistě Alberta. Bylo jasné, že nemá ponětí, jak se chovat. To, co se stalo, bylo za hranicemi jejích zkušeností. Dimitrij ale podobné pocity překonal.
"Rose, co se tam stalo?" Než jsem stačila říct jediné slovo, ještě dodal: "A tentokrát už neříkej, že nic."
Odpovědi jsem se vyhnout nemohla, nicméně jsem nevěděla, co říct.
Doktorka Olendzká si posunula brýle na nose. "Chceme ti jen pomoct."
"Žádnou pomoc nepotřebuju," prohlásila jsem. "Jsem v pohodě." Vyznělo to jako v případě Brandona a Bretta. Už jsem měla jen krůček k tomu, abych řekla, že jsem upadla.
Alberta se konečně vzchopila. "Byla jste v pohodě, když jsme byli ve vzduchu. Jakmile jsme přistáli, rozhodně jste v pohodě nebyla."
"Teď už ale jsem," odpověděla jsem neochvějně a radši jsem se nikomu nepodívala do očí.
"Tak co se stalo?" vyptávala se. "Proč ten řev? Co jste tím myslela, když jste říkala, abychom 'je' poslali pryč?"
Krátce jsem uvažovala o nějaké vyhýbavé odpovědi, třeba, že za to může stres. Ale znělo mi to tak hloupě. Takže jsem opět nic neřekla. Překvapilo mě, když jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Rose," zašeptal Dimitrij hlasem hebkým jako hedvábí. "Prosím."
Něco v jeho hlase mě přimělo otevřít se. Ale bylo to tak těžké. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se na strop.
"Duchy," šeptla jsem. "Viděla jsem duchy."
Tohle nikdo z nich vskutku nečekal, ale jak by taky mohli? Zavládlo tíživé mlčení. Nakonec promluvila doktorka Olendzká, které se třásl hlas.
"Co… co tím myslíš?"
Polkla jsem. "Pronásleduje mě už pár týdnů. Mason. V kampusu. Vím, že to zní šíleně, ale je to on. Nebo spíš jeho duch. To se stalo, když na nás Stan zaútočil. Strnula jsem, protože tam byl Mason a já nevěděla, co dělat. V letadle… Byl tam taky… a další. Ale když jsme byli ve vzduchu, pořádně jsem je neviděla. Byly to jen záblesky… a bolest hlavy. Ale když jsme přistáli v Martinville, viděla jsem ho v plný podobě. A… a nebyl sám. S ním byli i další. Další duchové." Z oka mi skanula slza, kterou jsem rychle setřela, a doufala jsem, že to nikdo neviděl.
Vyčkávala jsem a nevěděla, co očekávat. Budou se mi smát? Řeknou mi, že jsem cvok? Nebo mě obviní, že lžu, a budou chtít vědět, co se stalo doopravdy?
"Poznalas je?" zeptal se nakonec Dimitrij.
Otočila jsem se a zadívala se mu do očí. Všichni se tvářili vážně a ustaraně, nikdo se mi neposmíval. "Jo… Viděla jsem Viktorovy strážce a ty lidi z masakru. Taky… Lissinu rodinu."
Po tom už nikdo nic neřekl. Jenom si vyměnili pohledy, jako by doufali, že do toho někdo z nich vnese světlo.
Doktorka Olendzká povzdechla. "Můžu si s vámi dvěma promluvit o samotě?"
Ti tři vyšli z pokoje a zavřeli za sebou dveře. Až na to, že úplně nezapadly. Vylezla jsem z postele, přešla celou místnost a zastavila se u dveří. Moje dhampýří vyvinuté smysly mi umožnily vyslechnout jejich tichý rozhovor. Připadala jsem si strašně, že je takhle odposlouchávám, ale bavili se o mně a já se nemohla zbavit dojmu, že tohle ovlivní i moji budoucnost.
"… jasné, co se děje," zasyčela doktorka Olendzká. To bylo poprvé, co jsem ji slyšela mluvit tak rozčileně. S pacienty jinak vždy jednala klidně a vyrovnaně. Bylo těžké si ji představit naštvanou, ale teď rozhodně vytočená byla. "Chudák holka. Trpí poruchou vyvolanou posttraumatickým stresem a taky není divu, po tom všem, co se stalo."
"Víte to jistě?" dotázala se Alberta. "Možná jde o něco jiného…" Ukončila větu doztracena, takže mi bylo jasné, že ji žádné jiné vysvětlení nenapadá.
"Podívejte se na fakta: dívka v pubertě, která byla svědkem zabití svého kamaráda a pak musela jeho vraha sama zabít. Nemyslíte, že je to traumatizující? Nemyslíte, že to na ni může mít nemalý dopad?"
"Všichni strážci se musejí vyrovnávat s tragickými událostmi," prohlásila Alberta.
"Pro strážce v terénu se toho asi moc udělat nedá, ale Rose tady pořád studuje. Existuje způsob, jak jí pomoct."
"Jak?" vyhrkl Dimitrij. Znělo to zvědavě a ustaraně, ne jako by s ní nesouhlasil.
"Psychoterapie. Když si s někým promluví o tom, co se stalo, může jí to hodně pomoct. Tam jste ji ale měli poslat hned, jak se vrátila. A když už jsme v tom, měli jste tam poslat i ty ostatní, co byli s ní. Proč na to nikdo nepomyslel?"
"Dobrý nápad," poznamenal Dimitrij. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mu mysl pracuje na plné obrátky. "Mohla by tam zajít v den volna."
"V den volna? Spíš by tam měla docházet denně. Měli byste ji vyřadit z celého toho terénního cvičení. Falešné útoky Strigojů jí nepomůžou, aby se vzpamatovala z toho skutečného."
"Ne!" Strčila jsem do dveří dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Všichni na mě upřeli pohledy a já si v tu chvíli připadala jako totální blb. Se špehováním jsem právě skončila.
"Rose," podivila se doktorka Olendzká, která bleskurychle přeladila svůj hlas na lékařsky pečující, i když trochu káravý. "Měla bys ležet."
"Nic mi není. A vy mě nemůžete vyřadit z terénního cvičení. Jestli to uděláte, tak neodmaturuju."
"Není ti dobře, Rose, a nemáš se za co stydět po tom všem, co se ti přihodilo. Vzhledem k okolnostem není zase tak zvláštní, že si myslíš, žes viděla ducha někoho, kdo nedávno zemřel."
Chtěla jsem opravit tu část o tom, že jsem si myslela, že vidím, ale raději jsem to spolkla. Pravděpodobně by mi neprospělo, kdybych se začala hádat, že jsem ducha viděla opravdu. Už jsem ale začínala věřit, že jsem ho vážně viděla. Zběsile jsem se snažila vymyslet nějaký jiný přesvědčivý důvod, který by mi umožnil setrvat v terénní praxi. Většinou se z ošklivých situací dokážu dobře vykecat.
"Pokud mě nestrčíte na terapii, která bude trvat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, jenom to zhoršíte. Musím něco dělat. Většina vyučování je teď pozastavená. Tak co bych měla dělat? Jen tak sedět? Ještě víc uvažovat o tom všem, co se stalo? To bych se zbláznila doopravdy. Nechci pořád setrvávat v minulosti. Chci něco udělat pro svou budoucnost."
Tohle je podnítilo k dohadům, co se mnou. Poslouchala jsem, kousala si ret a uvědomovala jsem si, že se musím držet zpátky. Nakonec se za nesouhlasného vrčení doktorky shodli na tom, že se můžu vrátit do terénního cvičení, ale jen na poloviční úvazek.
To byl ideální kompromis pro všechny - tedy až na mě. Já chtěla jen to, aby život pokračoval tak, jak byl. Přesto jsem si ale uvědomovala, že tohle je nejlepší možná dohoda, jaké jsem mohla dosáhnout. Rozhodli se, že budu mít terénní cvičení jen tři dny v týdnu a v noci žádné povinnosti mít nebudu. Během těch volných dnů budu chodit trénovat a studovat, co mi řeknou.
Taky budu muset navštívit psychologa, což mě moc nenaplňovalo nadšením. Lissa za nějakou psycholožkou chodila, a moc jí to nepomohlo. Vypovídat se možná pomáhá. Jenomže… o tomhle mluvit nechci.
Jenže pokud si mám vybrat, jestli tohle, anebo se nechat vyloučit z terénního cvičení, tak půjdu k psychologovi s radostí. Alberta věřila, že dokážou ospravedlnit, proč budu ve cvičení jen polovinu času. Taky se jí zamlouvalo, že během fingovaných strigojských útoků budu pod dohledem psychologa - to pro případ, že by mě to skutečně traumatizovalo.
Doktorka Olendzká mě ještě podrobněji vyšetřila, dala mi čistou zdravotní kartu a oznámila, že se můžu vrátit na svou kolej. Poté Alberta odešla, ale Dimitrij zůstal, aby mě mohl doprovodit.
"Díky, žes vymyslel, že bych mohla v praxi pokračovat jen půlku času," řekla jsem mu. Chodníky byly dneska mokré, protože se po bouři oteplilo. Rozhodně nebylo na koupání, ale sníh a led tály. Ze stromů pravidelně odkapávaly kapičky vody a my se cestou vyhýbali loužím.
Náhle se Dimitrij zastavil a přiskočil ke mně tak, že mi zablokoval cestu. Na poslední chvíli jsem se zastavila, abych do něj nevrazila. Natáhl se a za paži si mě přitáhl blíž k sobě, mnohem blíž, než bych od něj čekala na veřejnosti. Zaryl mi prsty do paže, ale ne tak, aby to bolelo.
"Rose," oslovil mě tak bolestným hlasem, až se mi z toho málem zastavilo srdce. "Proč jsem se o tom dozvěděl až teď? Proč jsi mi to neřekla dřív? Víš, jaké to je? Víš, jaké to pro mě je, když tě vidím takhle trpět, a přitom vůbec nevím, co se děje? Víš, jak strašně jsem se bál?"
Stála jsem tam jako opařená. Jednak z toho jeho výbuchu a jednak z naší blízkosti. Polkla jsem, neschopná promluvit. V jeho tváři se zračilo tolik emocí. Nevybavovala jsem si, kdy jsem ho naposledy přistihla takhle dávat najevo svoje pocity. Bylo to nádherné a děsivé zároveň. A pak jsem řekla tu nejblbější možnou věc.
"Ty se nebojíš ničeho."
"Bojím se spousty věcí. Bojím se o tebe." Pustil mě a odstoupil. Pořád z něj sálala vášeň a obavy. "Nejsem dokonalý. A jsem taky zranitelný."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home