Va (3) // 19.kapitola 1/2

17. june 2011 at 16:51 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Lissa je moje nejlepší kamarádka už od základky, a proto mě bolí, když před ní musím tajit tolik věcí. Ona ke mně byla vždycky otevřená a pokaždé se mi svěřila - ale možná to bylo tím, že jinou možnost neměla. Zvykla jsem si na to, že to spolu takhle máme, ale v určitém bodě jsem před ní některé věci začala tajit. Nedokázala jsem jí říct o Dimitrijovi ani o tom, proč jsem to se Stanem tak zvorala. Nenáviděla jsem se za to. Vnitřně jsem se tím užírala a připadala si před ní provinile.

Dneska jsem jí ale rozhodně nemohla zatajit, co se stalo na letišti. I kdybych si něco vymyslela, už jen to, že teď budu trávit s Christianem jen polovinu času, naznačovalo, že se něco děje. Tentokrát jsem se nemohla vymlouvat.
Jakkoli mě to tedy zraňovalo, podala jsem jí a Christianovi - a stejně tak Eddiemu a Adrianovi, kteří u toho byli - zkrácené vysvětlení oněch událostí.
"Tak ty myslíš, žes viděla duchy?" vykřikl Christian. "Vážně?" Jeho výraz prozrazoval, že má v hlavě už celý seznam kousavých poznámek, které se mi chystá uštědřit.
"Hele," obořila jsem se na něj. "Řekla jsem vám, co se děje, ale nemíním to nějak rozpitvávat. Už se to řeší, tak to prostě nechte tak."
"Rose…," začala Lissa znepokojeně. Řítil se z ní přímo hurikán emocí. Strach. Zájem. Šok. Když se mnou tak soucítila, připadala jsem si ještě hůř.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, Liss. Prosím. Myslete si o tom, co chcete, nebo si vymyslete vlastní teorie, ale nebudeme se o tom bavit. Teď ne. Prostě mi s tím dejte pokoj."
Čekala jsem, že mě Lissa bude dál otravovat, protože to obvykle měla ve zvyku. Od Adriana a Christiana jsem to čekala taky, protože jsou to provokatéři. A tak jsem jim to vysvětlila stručně a podala to drsným hlasem i způsobem. Až z Lissina výrazu mi došlo, že jsem to přehnala, a pak už mi stačil jen jediný pohled na kluky, aby mi potvrdil, že to vyznělo hrozně protivně.
"Promiňte," zabrblala jsem. "Cením si vašeho zájmu, ale teď na to prostě nemám náladu."
Lissa na mě upřela pohled. Později, ozval se mi v hlavě její hlas. Krátce jsem přikývla a hned jsem začala v duchu zvažovat, jak se tomu rozhovoru vyhnu.
Lissa a Adrian pak měli zase magické cvičení. Měla jsem radost, že s ní můžu zůstat, i když jen díky tomu, že se od ní neodloučil Christian. Vlastně jsem ani nevěděla, proč s ní zůstal. Asi pořád trochu žárlí, i když jsme mu to s Lissou vymlouvaly. Samozřejmě, že kdyby se dověděl o královniných pletichářských plánech, měl by k žárlivosti dobrý důvod. Každopádně bylo jasné, že hodiny magie už ho začínají nudit. Dneska jsme zašli do učebny profesorky Meissnerové a Christian přistrčil dvě lavice k sobě, natáhl se na ně a rukou si zakryl oči.
"Vzbuďte mě, až se bude dít něco zajímavýho," houkl.
Eddie a já jsme zaujali pozice tak, abychom měli výhled na dveře a okna a přitom se drželi blízko u Morojů.
"Vážně jsi viděla Masona?" zašeptal Eddie. Zatvářil se rozpačitě. "Promiň… Říkalas, že o tom nechceš mluvit…"
Přisvědčila jsem a vzápětí jsem zaregistrovala Eddieho výraz. Neptal se mě na to z nějaké zvrácené zvědavosti. Ptal se kvůli Masonovi, protože si byli hodně blízcí a Eddie se se smrtí svého nejlepšího kamaráda nevyrovnával o moc líp než já. Myšlenka, že Mason komunikuje ze záhrobí, mu zřejmě připadala uklidňující, jenže to nebyl on, kdo Masonova ducha viděl.
"Myslím, že to byl on," zašeptala jsem. "Nevím. Všichni jsou přesvědčení, že jsem si to jenom představovala."
"Jak vypadal? Byl naštvanej?"
"Vypadal… smutně. Fakt smutně."
"Jestli to byl vážně on…, tak teda nevím." Eddie se zadíval na podlahu, v tu chvíli úplně zapomněl sledovat místnost. "Pořád si říkám, jestli se nenaštval, že jsme ho nezachránili."
"Nemohli jsme pro něj nic udělat," řekla jsem mu totéž, co říkali všichni mně. "Ale taky mě to napadlo, protože otec Andrew se zmínil o tom, že duchové se občas vracejí, aby se pomstili. Ale Mason na to nevypadal. Spíš jsem měla dojem, že mi chce něco povědět."
Eddie se náhle začal rozhlížet, protože si asi až teď uvědomil, že tady má strážcovské povinnosti. Potom už nic neřekl, ale já stejně věděla, na co myslí.
Mezitím Adrian s Lissou pokročili. Nebo spíš jenom Adrian. Ti dva venku vykopali několik uvadajících a zazimovaných rostlinek, které zasadili do malých květináčů. Ty vyrovnali do řady na lavici. Lissa se dotkla jedné rostlinky a já ucítila, jak celá hoří euforií a magií. Za chviličku už malá žalostná rostlina zezelenala a vyrašily z ní lístky.
Adrian na to zíral, jako by v sobě ta kytka skrývala veškerá tajemství vesmíru, a nakonec zhluboka vydechl. "Dobře. Vždyť o nic nejde."
Lehce se prsty dotkl jiné rostliny. O nic nejde, to bylo přesné prohlášení, neboť se skutečně nic nestalo. Po chvilce se celá rostlinka trochu zachvěla. Byla o maličko zelenější, ale nic dalšího se nedělo.
"Dokázals to," řekla Lissa, na kterou to udělalo dojem. Taky jsem z ní cítila trochu závisti. Adrian se naučil jeden z jejích triků, ale ona se od něj zatím nenaučila vůbec nic.
"Jen tak tak," prohlásil a zadíval se na kytku. Byl naprosto střízlivý a žádná z jeho neřestí ho teď neuklidňovala. Ani éter mu nijak nepomohl od podrážděnosti. Vzhledem k našemu rozpoložení bylo jasné, že dnes večer máme něco společného. "Sakra."
"Děláš si srandu?" ujistila se. "Bylo to skvělý. Přiměl jsi růst rostlinu - jenom svou myslí. To je přece úžasný."
"Ale nejsem tak dobrej jako ty," povzdechl a znělo to jako od desetiletého dítěte.
Nemohla jsem si pomoct a vložila se do toho. "Tak přestaň prudit a zkus to znova."
Podíval se na mě a usmál se. "Hele, neraď mi, duchařko. Strážci mají bejt vidět, ale ne slyšet." Nad tím oslovením jsem se pozastavila, ale nevšiml si toho, protože na něj promluvila Lissa.
"Má pravdu. Zkus to znova."
"Ty to udělej ještě jednou," opáčil. "Chci tě sledovat… Tak trochu cítím, co s tím děláš."
Předvedla svoje umění ještě na jedné rostlině. Znovu jsem pocítila vzplanutí magie i radost, která to vždycky provázela. Pak ale Lissa zaváhala. Do její magie se vloudil strach a nestabilita a bylo znát, že se její duševní stav zhoršil. Ne, ne, prosila jsem ji beze slov. je to tu zase. Věděla jsem, že to přijde, když bude dál praktikovat magii. Prosím, ať už se to nestane.
A v tu chvíli zmizelo to temné místo v její magii. Veškeré její myšlenky i pocity se vrátily do normálu. Všimla jsem si, že přiměla kytku k růstu. Nejdřív jsem to ani nezaregistrovala, protože jsem vnímala jen Lissino zaváhání. Adrianovi taky uniklo, jak to udělala, protože upíral oči na mě. Tvářil se ustaraně a dost zděšeně.
"Fajn," zhodnotila to šťastně Lissa. Uniklo jí, že nedával pozor. "Teď to zkus ty."
Adrian zaměřil svou pozornost zase na práci. S povzdechem se přesunul k další rostlině, ale Lissa na něj mávla, aby se vrátil. "Ne, pracuj dál na té, co jsi s ní začal. Třeba to dokážeš jen v menších dávkách."
Kývl a zahleděl se na svou původní kytku. Několik minut nedělal nic, jen zíral. V místnosti vládlo ticho. Nikdy jsem ho neviděla takhle soustředěného, na čele mu dokonce vyvstávaly krůpěje potu. Po delší době se rostlinka znovu trochu zachvěla. Ještě víc zezelenala a objevily se na ní malé pupeny. Adrian na rostlinu koukal přimhouřenýma očima a zatínal zuby. Bezpochyby se snažil maximálně koncentrovat. Pupeny praskly. Vyrašily z nich lístky a malé bílé květy.
Lissa vydala zvuk, který mohl být jedině výrazem čiré radosti. "Dokázals to!" Objala ho a já pocítila její radost. Byla upřímně šťastná, že to zvládl. A přestože byla pořád zklamaná, že sama žádný pokrok neučinila, vyvolalo to v ní naději. Když se on naučil jejím dovednostem, skutečně se můžou učit jeden od druhého.
"Nemůžu se dočkat, až se taky naučím něco nového," řekla s nepatrnou stopou závisti.
Adrian poklepal na notebook. "Ve světě éteru existuje spousta dalších kousků. Aspoň jeden z nich se ale určitě naučíš."
"A to je co?" vyptávala jsem se.
"Pamatuješ, jak jsem hledala lidi, kteří se chovali divně?" zeptala se. "Udělaly jsme seznam všech možných věcí, jak se to projevovalo." Pamatovala jsem se na to. Ve své snaze najít další uživatele éteru objevila Moroje se schopnostmi, jaké nikdo jaktěživ neviděl. Těm záznamům věřilo jen pár lidí, ale Lissa byla přesvědčená, že to byli uživatelé éteru.
"Kromě uzdravování, vidění aury a lezení do snů tady máme ještě supernátlak."
"To už víš dávno," houkla jsem.
"Ne, tohle je ještě větší hard core. Nespočívá jen v tom, že řekneš lidem, co mají dělat. Taky je přinutíš vidět a vnímat věci, který ve skutečnosti nejsou."
"Myslíš halucinace?" dotázala jsem se.
"Tak trochu," vložil se do toho Adrian. "Slyšel jsem o lidech, co používali nátlak tak, že vsugerovali svým obětem, aby prožívaly ty nejhorší noční můry a myslely, že na ně něco útočí, a tak podobně."
Otřásla jsem se. "To je dost strašidelný."
"A obdivuhodný," dodal Adrian.
Lissa se mnou souhlasila. "No, já nevím. Normální nátlak je jedna věc, ale tohle už mi připadá strašný."
Christian zívl. "Teď když už bylo dosaženo vítězství, můžeme už tuhle noc s magií ukončit?"
Ohlédla jsem se a zjistila, že Christian už sedí. Díval se na Lissu s Adrianem a netvářil se nadšeně, že se ti dva na oslavu vítězství objímají. Okamžitě se od sebe odtrhli, ale nevypadalo to, že kvůli téhle Christianově reakci. Oba byli příliš pohlceni svým nadšením, než aby si všímali, jak se na ně kdo kouká.
"Dokážeš to znovu?" zeptala se Lissa nedočkavě. "Aby vyrostla?"
Adrian zavrtěl hlavou. "Teď ne. Je to makačka. Myslím, že potřebuju cigáro." Kývl hlavou směrem k Christianovi. "Běž něco podniknout se svým klukem. Prokázal ohromnou trpělivost."
Lissa došla k Christianovi, celá rozzářená radostí. Vypadala krásně a rozradostněle, takže pro něj asi muselo být těžké dál se na ni zlobit. Jeho drsný výraz se trochu obměkčil a nahradila ho něha, kterou v jeho tváři uměla vykouzlit jen ona. "Pojďme se vrátit na kolej," navrhla a vzala ho za ruku.
Vyšli jsme ven. Eddie se držel u Lissy s Christianem, takže vzdáleným strážcem jsem tentokrát byla já. Taky to znamenalo, že jsem zůstala napospas Adrianovi, který se usnesl, že se potáhne za námi a bude do mě celou cestu něco hustit. Kouřil při tom, takže jsem si musela poradit s toxickým oblakem dýmu. Vážně nechápu, proč mu za to ještě žádný kantor nevynadal. Pokrčila jsem nos nad tím smradem.
"Co kdybys nám dělal nejvzdálenějšího strážce a držel se s tím svinstvem dál?" navrhla jsem mu.
"Hmm, už mám dost." Odhodil nedopalek, zašlápl ho a nechal ležet. Tohle nesnáším skoro stejně jako to, že vůbec kouří.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home