VA (3) // 2.kapitola 1/2

15. june 2011 at 15:50 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Nebo ten člověk přinejmenším vypadal jako Mason.
Byl - nebo bylo to, ať už to bylo cokoli - těžko viditelné. Musela jsem mhouřit oči a mrkat, abych na něj dokázala zaostřit. Vypadal nehmotně, skoro až průsvitně, a chvílemi jeho obraz vybledával.
Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že rozhodně vypadá jako Mason. Rysy měl trochu rozmazané a jeho světlá pleť vypadala bledší, než jsem si pamatovala. Jeho zrzavé vlasy teď působily mdle, jako by byly namalované oranžovou vodovkou. Pihy jsem sotva viděla.

Na sobě měl přesně to, v čem jsem ho viděla naposled: džíny a žlutou fleecovou bundu, zpod níž mu vykukoval zelený svetr. I všechny tyto barvy byly dost utlumené. Mason vypadal jako fotka, kterou někdo zapomněl na slunci, a ona tak vybledla. Obklopovala ho velice slabá záře.
Co mě ale děsilo nejvíc - tedy kromě toho, že je mrtvý -, byl výraz jeho tváře. Tvářil se smutně, tak strašně smutně. Když jsem se mu podívala do očí, lámalo mi to srdce. Vzpomínky na to, co se stalo před několika týdny, se mi zase rychle vrátily. Všechno jsem to v duchu viděla znovu: jeho padající tělo, krutý pohled Strigojů… V krku se mi udělal knedlík. Jen jsem tam strnule a ohromeně stála, neschopná pohybu.
On si mě také prohlížel, ale jeho výraz se nezměnil. Pořád se tvářil smutně. Pochmurně. Vážně. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel. Hodnou chvíli jsme na sebe zírali a pak ke mně napřáhl ruku. Ten pohyb mě mátl. Ne, tohle se neděje. Tohle nevidím. Mason je mrtvý. Viděla jsem ho umírat. Držela jsem jeho tělo.
Nepatrně pohnul prsty, jako by mě k sobě lákal, a já zpanikařila. O pár kroků jsem couvla a vyčkávala, co se bude dít dál. Nešel za mnou. Dál tam stál s rukou nataženou před sebou. Srdce mi poskočilo a já se rychle otočila a dala se na úprk. Když jsem doběhla skoro až ke dveřím, zastavila jsem se a ohlédla. Vydýchala jsem se. Prostor, kde stál Mason, už byl úplně prázdný.
Doběhla jsem do svého pokoje a roztřesenýma rukama jsem za sebou zabouchla dveře. Usedla jsem na postel a v duchu si přehrála, k čemu právě došlo.
Co to sakra bylo? Tohle přece nemohlo být skutečné. Ani náhodou. To nebylo možné. Mason je po smrti a všichni vědí, že mrtví se nevracejí. Ačkoli… já jsem se vrátila. To ale byla jiná situace.
Tohle jsem si jistě jen představovala. Tak to bylo. Tak to muselo být. Byla jsem přetažená a pořád jsem se nemohla vzpamatovat z Lissy a Christiana. Navíc tu byly ty novinky o Viktoru Daškovovi. Mráz mi nejspíš zmrazil i část mozku. Ano, čím víc jsem o tom uvažovala, tím jasnější mi bylo, že pro to existuje stovka vysvětlení.
Přestože jsem se snažila znovu usnout, nepodařilo se mi to. Ležela jsem v posteli s dekou vytaženou až k bradě a snažila se zaplašit ten strašidelný obraz, který jsem měla stále před očima. Nešlo to. V duchu jsem pořád viděla jeho smutné oči, které jako by říkaly: Rose, proč jsi dovolila, aby se mi to stalo?
Pevně jsem zavřela oči a pokusila se na Masona nemyslet. Už od jeho pohřbu jsem se ze všech sil snažila žít dál a chovat se, jako kdybych byla silná. Pravdou ale bylo, že jsem se s jeho smrtí dosud nevyrovnala. Neminul den, abych se netrápila otázkami typu Co kdyby? Co kdybych během bitky se Strigoji byla rychlejší a silnější? Co kdybych mu neřekla, kde se Strigojové ukrývají? A co kdybych mu dokázala oplácet jeho lásku? Kdyby to všechno bylo jinak, byl by naživu. Je moje vina, že zemřel.
"Představovala jsem si to," zašeptala jsem do tmy svého pokoje. Musela jsem si to představovat. Mason už mě pronásledoval ve snech. A nijak jsem netoužila po tom, aby mě strašil i v bdělém stavu. "To nebyl on."
Nemohl to být on, protože kdyby byl… Nechtěla jsem o tom přemýšlet. I když věřím na upíry a magii a psychické schopnosti, rozhodně tedy nevěřímna duchy.
Zjevně nevěřím ani na spánek, protože tu noc jsem toho mnoho nenaspala. Pořád jsem sebou házela a převalovala se a nedokázala zastavit svou splašenou mysl. Nakonec jsem přece jen usnula, ale hned nato mi zazvonil budík, takže jsem určitě nespala déle než pár minut.
Ve světě lidí denní světlo rozežene noční můry i strach. Já ale denní světlo neměla; probudila jsem se do houstnoucí tmy. Stačilo mi ale být mezi skutečnými živými lidmi. Zašla jsem na snídani a potom na ranní trénink. Za chvíli mi připadalo, že to, co jsem v noci viděla - nebo co jsem si aspoňmyslela, že jsem viděla - v mých vzpomínkách pomalu bledne.
Divný pocit z toho setkání nahradilo něco jiného: nadšení. Bylo to tady. Velký den. Začátek naší terénní praxe.
Následujících šest týdnů nebudu mít žádné vyučování. Dny budu trávit s Lissou a mou jedinou povinností bude každý den napsat hlášení o tom, co se dělo. Má to být jen na půl stránky. Brnkačka. Samozřejmě taky bude mou povinností hlídat Lissu, ale to mě neznepokojovalo. Bylo to mou druhou přirozeností. Dva roky jsme spolu žily mezi lidmi a já ji celou tu dobu chránila. Předtím, když jsem byla ještě v prváku, viděla jsem, jaké zkoušky si na studenty v této fázi strážci chystají. Ty zkoušky jsou záludné. Novic musí být ve střehu a neflákat se, musí být připraven bránit se a útočit, když to bude třeba. Ale ani nic z toho mě neznepokojovalo. S Lissou jsme sice byly pryč ze školy během našeho prváku i druháku, takže jsem byla v učení dost pozadu, ale díky svým extra tréninkům s Dimitrijem jsem rychle všechno dohnala a teď jsem patřila k nejlepším studentům ze třídy.
"Ahoj, Rose."
Cestou do tělocvičny, kde měla naše zkouška v terénu odstartovat, mě dohnal Eddie Castile. Jakmile jsem ho spatřila, okamžitě se mi sevřelo srdce. Připadalo mi, že stojím na nádvoří s Masonem a dívám se na jeho utrápený obličej.
Eddie spolu s Lissiným přítelem Christianem a Morojkou Miou byli se mnou a s Masonem, když nás zajali Strigojové. Eddie sice neumřel, ale neměl k tomu daleko. Strigoj, který nás věznil, se z něho po celou dobu našeho zajetí krmil, aby vyprovokoval Moroje a vyděsil dhampýry. Fungovalo to; byla jsem vyděšená. Chudáček Eddie byl skoro celou dobu v bezvědomí, protože ztratil spoustu krve, a navíc u něj taky zafungovaly endorfiny z vampýřího kousnutí. Byl Masonův nejlepší kamarád a byl skoro stejně zábavný a lehkomyslný.
Jenže poté, co jsme unikli, Eddie se změnil, stejně jako já. Pořád se často usmíval i smál, ale v očích se mu usídlil pochmurný vážný výraz, který prozrazoval, že je vždy připraven na nejhorší. To bylo samozřejmě pochopitelné. Vždyť byl svědkem toho nejhoršího. Stejně jako jsem si vyčítala Masonovu smrt, cítila jsem se zodpovědná i za tuhle Eddieho proměnu a za všechno, co si od Strigojů vytrpěl. Možná to není tak docela spravedlivé, ale stejně si nemůžu pomoct. Teď mám dojem, že mu něco dlužím. Jako bych ho měla ochraňovat nebo mu to nějak vynahradit.
Je to celkem sranda, jelikož mi připadá, že Eddie se snaží ochraňovat mě. Nesleduje mě ani nic takového, ale občas si všimnu, že na mě dohlíží. Po tom, co se přihodilo Masonovi, má asi dojem, že svému kamarádovi dluží, aby se postaral o jeho holku. Tedy ne že bych s Masonem někdy doopravdy chodila. Ale Eddiemu jsem nikdy neřekla, že mi tohle jeho ochranitelské chování vadí. Umím se o sebe postarat sama. Kdykoli jsem ho slyšela, jak ode mě odhání kluky s tím, že ještě nejsem připravená začít s někým chodit, nezasahovala jsem do toho. Vždyť je to pravda. Nejsem připravená začít s někým chodit.
Eddie mě obdařil polovičatým úsměvem, který dodával jeho podlouhlému obličeji klukovskou roztomilost. "Těšíš se?"
"No jasně," odvětila jsem. Naši spolužáci zaplnili tribuny u jedné stěny tělocvičny a my jsme si našli místo někde uprostřed. "Bude to jako prázdniny. Jen já a Lissa, šest týdnů spolu." Ačkoli bylo naše psychické pouto občas frustrující, činilo ze mě její ideální strážkyni. Vždycky jsem věděla, kde je a co se s ní děje. Jakmile odmaturujeme a budeme žít v normálním světě, budu k ní přidělena oficiálně.
Zamyslel se. "Jo, myslím, že si s tím nemusíš dělat starosti. Vím, že tě k ní po matuře přidělí. My ostatní holt takový štěstí nemáme."
"Vyhlídl sis nějakýho královskýho?" utahovala jsem si z něj.
"To nemá cenu. Beztak později většinu strážců přidělí královským."
To je pravda. Dhampýrů - polovičních vampýrů jako já - moc není a královští jsou většinou první na řadě, když dojde na výběr strážců. V minulosti měli své strážce jak královští, tak nekrálovští Morojové a novicové jako my mezi sebou soupeřili o to, aby byli přiděleni k někomu důležitému. V současnosti je ale téměř dané, že každý strážce bude pracovat pro královskou rodinu. Není nás zkrátka tolik, takže méně významné rodiny se o sebe musejí postarat samy.
"Stejně," řekla jsem. "Myslím, že otázkou zůstává, kterýho královskýho vyfasuješ, ne? Některý jsou totální snobové, ale spousta jich je v pohodě. Sežeň si někoho bohatýho a vlivnýho a budeš žít jako na královským dvoře, nebo se třeba podíváš i na různý exotický místa." To poslední mě dost láká. Často sním o tom, že s Lissou procestujeme svět.
"Jasně," přisvědčil Eddie. Kývl hlavou směrem ke třem klukům, co seděli v první řadě. "Nevěřila bys, co všechno tihle tři frajírci dělají pro to, aby uhnali někoho z Ivaškovů nebo Szelských. Jejich oficiální přidělení to samozřejmě neovlivní, ale stejně se snaží připravit si cestičku k tomu, co bude po maturitě."
"No ale cvičení v terénu to ovlivnit může. Hodnocení se potom objeví i v našich záznamech."
Eddie znovu kývl a začal něco povídat, když vtom se ozval hlasitý ženský hlas. Oba jsme vzhlédli. Zatímco jsme se bavili, naši instruktoři se shromáždili před tribunou a teď tam před námi stáli. Jejich řada byla ohromující. Dimitrij byl mezi nimi, tmavý a impozantní a neodolatelný. Alberta se pokoušela zjednat si naši pozornost. Dav ztichl.
"Nuže," začala. Alberta byla pružná a houževnatá padesátnice. Jakmile jsem ji spatřila, hned jsem si vzpomněla na rozhovor, který v noci vedla s Dimitrijem, ale rozhodla jsem se, že o tom budu uvažovat až později. Tuhle chvíli si nenechám zkazit Viktorem Daškovem. "Všichni víte, proč jste tady." Nikdo ani nedutal, ve vzduchu se vznášelo napětí i nadšení a její hlas se zvonivě rozléhal celou tělocvičnou. "Dnes je ten nejdůležitější den vašeho vzdělávání, než podstoupíte závěrečnou zkoušku. Dnes zjistíte, kterého Moroje budete chránit. Minulý týden jste dostali příručku, v níž jsou veškeré detaily o tom, jak bude následujících šest týdnů probíhat. Doufám, že jste si ji všichni přečetli." Já tedy ano. Pravděpodobně jsem nic jiného v životě nepřečetla tak pečlivě. "Strážce Alto vám jen pro rekapitulaci vysvětlí základní pravidla tohoto cvičení."
Podala desky strážci Stanu Altovi. Ten dřív patřil k mým nejneoblíbenějším profesorům, ale po Masonově smrti napětí mezi námi trochu povolilo. Teď už jsme se vzájemně lépe chápali.
"Takže jdeme na to," prohlásil Stan mrzutě. "Šest dnů v týdnu budete ve službě. Den volna je pro vás vlastně taková odměna. Ve skutečném světě budete většinou pracovat každý den. Všude budete doprovázet svého Moroje - na vyučování, na kolej, na pití krve. Všude. A bude jen na vás zjistit, jak se hodíte do jeho života. Někteří Morojové se ke svým strážcům chovají jako k přátelům, zatímco jiní jsou raději, když působíte jako neviditelný duch, který s nimi nemluví." Musel použít slovo duch? "Každá situace je jiná a vy budete muset najít způsob, jak to bude fungovat, abyste co nejlépe zajistili jeho bezpečnost.
K útokům může dojít kdykoli a kdekoli, a když k tomu dojde, budeme oděni v černém. Neustále byste měli být ve střehu. Pamatujte, že ačkoli si budete uvědomovat, že na vás útočíme my, a ne skuteční Strigojové, musíte reagovat, jako by se vaše životy opravdu ocitly v ohrožení. Nebojte se, že nás poraníte. Někteří z vás se jistě nebudou rozpakovat oplatit nám nějaké dřívější křivdy." Pár studentů v davu se tomu zasmálo. "Ale někteří z vás můžou mít dojem, že by se měli držet zpátky, aby si nezpůsobili problémy. Toho se nebojte. Větší trable si způsobíte, když se budete krotit. Nedělejte si s tím starosti. My to přežijeme."
Obrátil v deskách list papíru. "Budete ve službě čtyřiadvacet hodin, vždy po dobu šesti dnů, ale za denního světla můžete spát, stejně jako Morojové. Nicméně byste si měli uvědomovat, že ačkoli Strigojové za denního světla útočí jen zřídka, uvnitř v místnosti problém nemají. Takže ani během téhle doby nemůžete mít jistotu, že jste v bezpečí."
Stan četl další technické podrobnosti a já se přistihla, že ho neposlouchám. Tohle všechno znám. Všichni to známe. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že nejsem sama netrpělivá. V davu to šumělo vzrušením a obavami. Studenti zatínali pěsti. Měli vykulené oči. Všichni jsme se chtěli dovědět, ke komu nás přidělili. Všichni jsme chtěli, aby to už začalo.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home