Va (3) // 21.kapitola 1/2

17. june 2011 at 16:57 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Nemohla jsem se dočkat, až ten den skončí. Slíbila jsem Lisse, že s ní a s ostatními po vyučování něco podnikneme. Měla to být zábava, ale minuty se vlekly nekonečně pomalu. Byla jsem hrozně neklidná. Když se blížila večerka, rychle jsem se s nimi rozloučila a běžela na svou kolej. Paní na vrátnici jsem poprosila, jestli by mohla zavolat Dimitrijovi do pokoje - kam studenti samozřejmě nesmějí - a říct mu, že se ho na něco "naléhavě" potřebuju zeptat. Zrovna když zvedla telefon, prošla kolem Celesta.

"Není tam," oznámila mi. Na tváři měla velikou modřinu. Nějací novicové jí asi dali zabrat - ale já to nebyla. "Myslím, že šel do kostela. Uvidíš se s ním až zítra. Nemůžeš do večerky stihnout zaběhnout tam a vrátit se."
Pokorně jsem přikývla a dělala, jako že jdu do studentského křídla. Jakmile jsem jim ale zmizela z dohledu, vyšla jsem ven a rozběhla se ke kostelu. Měla pravdu. Do večerky jsem se opravdu nemohla stihnout vrátit, ale doufala jsem, že Dimitrij nějak zařídí, abych se vrátila bez potíží.
Když jsem došla ke dveřím kostela, byly odemčené. Vešla jsem dovnitř a uviděla, že všechny svíčky jsou zapálené, což způsobilo, že veškerá zlatá výzdoba se leskla. Kněz nejspíš pořád pracoval. Jenže když do kostelní lodi, nebyl tam. Ovšem Dimitrij ano.
Seděl v poslední lavici. Nemodlil se ani neklečel. Jenom tam seděl a vypadal uvolněně. Přestože se k církvi nijak oficiálně nehlásil, říkal mi, že často hledá v kostele klid. Přemýšlel tam o svém životě a o všem, co udělal.
Vždycky jsem si myslela, že vypadá dobře, ale teď vypadal tak, že jsem úplně ztuhla. Možná to způsobilo to prostředí - všechno to lakované dřevo a barevné ikony světců. Možná to bylo světlem svíček, které dodávaly jeho tmavým vlasům zvláštní lesk. Nebo možná proto, že působil zamyšleně a skoro až zranitelně. Obvykle byl vždycky ve střehu, připraven vystartovat…, ale i on si občas potřeboval na chvilku odpočinout. Teď se mi zdálo, že celý září, tak jako Lissa. Jakmile mě uslyšel vejít, jeho obvyklé napětí se vrátilo.
"Rose, je všechno v pořádku?" Začal vstávat, ale já jen mávla rukou, aby zůstal sedět, a sama jsem usedla vedle něj. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně kadidla.
"Jo… v podstatě jo. Žádný zhroucení, jestli se ptáš na tohle. Jenom mám otázku. Nebo spíš teorii."
Pověděla jsem mu, o čem jsme se bavili s Alicí a co jsem z toho vydedukovala. Trpělivě naslouchal a tvářil se zamyšleně.
"Alici znám. Jen nevím, jestli je natolik důvěryhodná," prohlásil, když jsem skončila. Něco podobného ostatně říkal i o Viktorovi.
"Já vím. Taky si to myslím. Jenže spousta z toho, co řekla, zní docela rozumně."
"Ani ne. Proč tady máš ty vize v tak nepravidelných intervalech? To na tu teorii s ochranou nesedí. Měla bys mít stejné stavy jako v tom letadle."
"Co když je ochrana jenom oslabená?" zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. "To není možné. Trvá celé měsíce, než se energie ochranné stěny vyčerpá. A nová ochrana se dělá každé dva týdny."
"Tak často?" podivila jsem se a nedokázala skrýt své zklamání. Věděla jsem, že ji udržují často, ale ne takhle často. Alicina teorie mi zněla logicky, a hlavně jsem podle ní nebyla šílená.
"Možná ale ochranu něco prolomilo kůlem," uvažovala jsem nahlas. "Třeba lidi - to jsme už viděli."
"Strážci chodí na obchůzky několikrát za den. Kdyby na hranicích kampusu někdo porušil ochranu, všimli bychom si toho."
Povzdechla jsem.
Dimitrij položil ruku na mou a já sebou škubla. Ale nesundal ji. Jako častokrát odhadl, na co myslím. "Myslíš, že kdyby měla Alice pravdu, vysvětlovalo by se tím vše."
Kývla jsem. "Nechci být blázen."
"Nejsi blázen."
"Ale nevěříš, že opravdu vidím duchy."
Podíval se jinam a v očích se mu odrážely plamínky svíček. "Já nevím. Pořád se snažím mít otevřenou mysl. A být vystresovaná není totéž jako být blázen."
"Jasně," přitakala jsem a pořád si uvědomovala jeho teplou ruku na své. O takových věcech bych asi neměla uvažovat v kostele. "Ale… Je tu ještě něco."
Pověděla jsem mu o tom, jak Anna pravděpodobně "chytila" Vladimírovo šílenství. Taky jsem se zmínila o tom, co Adrian vypozoroval z aury. Znovu se na mě hloubavě zadíval.
"Řekla jsi o tom ještě někomu? Lisse? Svojí psycholožce?"
"Ne," vypravila jsem ze sebe přiškrceně a nedokázala jsem se mu podívat do očí. "Bála jsem se, co by si pomysleli."
Stiskl mi ruku. "S tímhle musíš přestat. Nebojíš se vrhnout do nebezpečí, ale děsíš se, že by se v nebezpečí mohl ocitnout někdo jiný."
"Nevím," povzdechla jsem a pohlédla na něj. "Asi."
"Tak proč to říkáš mně?"
Usmála jsem se. "Protože jsi mi říkal, že bych měla lidem věřit. A tobě věřím."
"Ty nevěříš Lisse?"
Můj úsměv poněkud ochabl. "Věřím jí, bezvýhradně. Ale nechci jí vykládat něco, co by ji trápilo. Nejspíš je to taky způsob, jak ji chránit, stejně jako držet od ní dál Strigoje."
"Ona je silnější, než si myslíš," řekl. "A udělala by všechno pro to, aby ti pomohla."
"Takže co? Chceš, abych se svěřovala jí, a ne tobě?"
"Ne, chci, aby ses svěřovala nám oběma. Myslím, že by to tak pro tebe bylo lepší. Trápí tě to, co se stalo Anně?"
"Ne." Opět jsem sklopila zrak. "Děsí mě to."
To přiznání nás nejspíš ohromilo oba. Ani jsem nečekala, že něco takového řeknu. Oba jsme na okamžik strnuli a potom mě Dimitrij objal a přitiskl si mě na hruď. Bylo mi do breku, když jsem se tiskla tváří k jeho koženému kabátu a naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce.
"Nechci tak taky skončit," povzdechla jsem. "Chci být jako všichni ostatní. Chci být… normální. Teda normální podle svých měřítek. Nechci se přestat ovládat. Nechci být jako Anna a zabít se. Mám ráda život. Pro kamarády bych klidně umřela, ale doufám, že se to nestane. Doufám, že všichni prožijeme dlouhý a šťastný život. Jak řekla Lissa - jedna velká šťastná rodinka. Je toho tolik, co bych chtěla ještě udělat, ale strašně se bojím… Bojím se, že dopadnu jako ona a nedokážu tomu zabránit…"
Objal mě pevněji. "To se nestane," zašeptal. "Jsi nezkrotná a impulzivní, ale rozhodně patříš k nejsilnějším osobnostem, jaké znám. I kdybys byla stejná jako Anna, což si nemyslím, neznamená to přece, že vás dvě musí potkat stejný osud."
Bylo to směšné. Totéž jsem říkala Lisse o ní a Vladimírovi. Moc se jí nechtělo tomu věřit a já až teď chápala proč. Radit někomu je jednodušší než se radami řídit.
"Ještě na něco jsi zapomněla," pokračoval a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. "Pokud ti hrozí nebezpečí od Lissiny magie, pak aspoň znáš důvod. Může s magií přestat a tím to všechno skončí."
Trochu jsem se od něj odtáhla, abych na něj viděla. Rychle jsem si otřela rukou oči pro případ, že mi z nich unikla nějaká ta slza.
"Ale můžu po ní tohle chtít?" dotázala jsem se. "Na vlastní kůži jsem cítila, jak jí bylo, když nemohla magii používat. Nevím, jestli bych ji o to mohla připravit."
Obdařil mě udiveným pohledem. "I kdyby tě to mělo stát život?"
"Vladimír dokázal velkolepý věci - stejně jako ona. A navíc - oni mají přednost, ne?"
"Ne vždycky."
Vykulila jsem oči. Odmalička mi vtloukali do hlavy, že oni mají přednost. Věřili tomu všichni strážci. Nedrželi se toho jen ti dhampýři, kteří utekli od svých povinností. To, co teď Dimitrij řekl, mi znělo jako rouhání.
"Rose, musíš vědět, kdy je třeba, abys upřednostnila sebe."
Zavrtěla jsem hlavou. "S Lissou nikdy." Připomnělo mi to rozhovor s Deirdre nebo s Ambrosem. Proč najednou všichni zpochybňují to, co po celý život považuju za nezpochybnitelnou pravdu?
"Je tvoje kamarádka. Ona to pochopí." Na zdůraznění svých slov natáhl ruku a zatahal mě začotky, které mi vykukovaly zpod rukávu. Prsty se mi přitom otřel o zápěstí.
"Tady ale jde o mnohem víc," prohlásila jsem a ukázala na křížek. "I kdyby nic jinýho, tak tohle to dokazuje. Jsem k ní připoutaná. Musím chránit Dragomiry, ať to stojí, co to stojí."
"Já vím, ale…" Nedopověděl to - a co by taky mohl říct? O tomhle jsme se už bavili a žádné řešení neexistovalo.
"Musím se vrátit," řekla jsem najednou. "Už je po večerce."
Dimitrij se ušklíbl. "A potřebuješ, abych ti pomohl dostat se na kolej, aniž bys z toho měla průšvih."
"No…, vlastně jsem v to tak trochu doufala…"
U dveří jsme zaslechli nějaké zvuky a vzápětí se vynořil otec Andrew, což definitivně ukončilo náš rozhovor. Kněz už se chystal zavřít kostel. Dimitrij mu poděkoval a pak jsme my dva zamířili na dhampýří kolej. Celou cestu jsme mlčeli, ale bylo to takové to příjemné mlčení. Jakkoli to bylo zvláštní, připadalo mi, že od toho jeho plamenného výbuchu před klinikou náš vztah zesílil.
Dimitrij mě protáhl přes vrátnou, a zrovna když jsem se chystala do svého křídla budovy, prošel kolem strážce jménem Jurij. Dimitrij na něj zavolal.
"Tys pracoval s bezpečností, že jo? Kdy naposledy pokládali novou ochrannou stěnu?"
Jurij se zamyslel. "Před pár dny. Proč?"
Dimitrij mě obdařil významným pohledem. "Jen ze zvědavosti."
Kývla jsem na Dimitrije, jako že jsem pochopila, a vydala se do postele.
Následující týden nebo ještě déle to byla rutina. Tři dny v týdnu jsem chodila za Christianem, taky jsem docházela na psychoterapii a trénovala s Dimitrijem. Pokaždé se mě zeptal, jak se mám, ale nenaléhal, abych mluvila o něčem, o čem se mi nechtělo. Většinou jsme jen trénovali, což mě bavilo, a taky jsem byla ráda, že u toho nemusím moc přemýšlet.
A co bylo nejlepší - celou tu dobu jsem neviděla Masona.
Ani jsem nebyla svědkem žádných útoků - ať už od Mână nebo od strážců.
Terénní praxe byla v plném proudu a všichni moji spolužáci už měli za sebou normální boj. Zkoušky byly čím dál komplikovanější a náročnější. Zdálo se, že Eddie musí bránit Lissu před strážci, co hráli Strigoje, každý den - ale nedošlo k tomu nikdy, když jsem u toho byla. Vlastně nedocházelo k vůbec žádným útokům, které bych viděla. Po nějaké době mi to došlo. Šetří mě. Bojí se, že bych to nezvládla.
"To už mě teda klidně mohli z terénního cvičení vyškrtnout úplně," zavrčela jsem jednoho večera směrem k Christianovi. "Nic nedělám."
"Jo, ale jestli i tak prolezeš, tak proč to řešíš? Vážně bys chtěla každej den nějakou bitku?" Obrátil oči v sloup. "No jo, já zapomněl. Jasně, že ty bys chtěla."
"Ty to nechápeš," pověděla jsem mu. "Tahle práce není o tom, že najdeš snadnej způsob, jak tomu uniknout. Chci dokázat, že něco umím - jim i sama sobě. Nikdy nemůžeš mít dost praxe, když je v sázce Lissin život." A taky moje budoucnost s ní. Už dřív jsem se obávala, že by mě mohli chtít nahradit, a to bylo ještě předtím, než si mysleli, že jsem magor.
Už byl skoro čas večerky a já zrovna od Christiana odcházela, abych se vyspala. Zavrtěl hlavou. "Rose, nevím, jestli jsi blázen, nebo ne, ale začínám si myslet, že můžeš bejt tou nejlepší strážkyní široko daleko."
"To byl opravdu kompliment?" užasla jsem.
Otočil se ke mně zády a zamířil do budovy svojí koleje. "Dobrou."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home