Va (3) // 22.kapitola 2/2

17. june 2011 at 16:59 | by Kimberly
S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti němu a doufala, že ho překvapím. Jenže Dimitrije je těžké překvapit. A navíc byl rychlý. Tak strašně rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív než já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy. Věděla jsem, že později to začne pěkně bolet, ale teď jsem byla tak nabuzená adrenalinem, že jsem tomu nevěnovala pozornost.

Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se sem seběhli další lidé, aby se na nás podívali. Dimitrij i já jsme tady byli za celebrity a navíc celé situaci dodávalo na dramatičnosti, že je můj učitel. Tohle byla prvotřídní zábava.
Nespouštěla jsem z Dimitrije oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráželi útoky toho druhého, snažila jsem se vybavit si všechno, co mě učil. Taky jsem se snažila vzpomenout si na všechno, co o něm vím. Trénovala jsem s ním měsíce. Znám ho, znám jeho pohyby, stejně jako on ty moje. Dokážu předvídat, co udělá. Jakmile jsem začala tyhle svoje vědomosti využívat, náš boj se stal záludnějším. Byli jsme až příliš vyrovnaní, oba hrozně rychlí. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a na kůži mě studil pot.
Pak po mně Dimitrij konečně vystartoval. Vrhl se na mě celou svou vahou. To nejhorší jsem odrazila, ale byl příliš silný. Po tom střetu jsem zavrávorala. Nepromeškal příležitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit. Kdybych takhle dopadla se Strigojem, nejspíš bych skončila s prokousnutým hrdlem nebo zlomeným vazem. Tohle jsem nemohla dopustit.
Přestože jsme spolu zápasili už na zemi a já byla pod ním, podařilo se mi vystrčit loket a udeřit ho do obličeje. Ucukl a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Převalila jsem ho a zalehla pod sebou. Snažil se mě setřást, ale já se nenechala a ještě k tomu jsem manévrovala se svým kůlem. Jenže Dimitrij měl velikou sílu. Naprosto jistě jsem věděla, že ho na zemi neudržím. Přesně jak jsem čekala, můj stisk zeslábl. Ale druhou rukou jsem popadla kůl, namířila mu ho na srdce a dotkla se jím jeho hrudi. A bylo hotovo.
Lidi za mnou začali tleskat, ale já měla oči jen pro Dimitrije. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Pořád jsem na něm seděla a rukama se mu opírala o hrudník. Oba jsme byli zpocení a těžce jsme oddechovali. V jeho očích jsem viděla, jak je na mě pyšný, ale v jeho pohledu bylo mnohem víc. Byl tak blízko a já po něm prahla. Opět mi připadalo, že je mou součástí, kterou potřebuju, abych byla celá. Vzduch mezi námi se náhle zdál horký a těžký. V tu chvíli bych dala všechno za to, abych si k němu mohla lehnout a nechat se obejmout. Jeho výraz napovídal, že myslí na totéž. Boj sice skončil, ale zůstaly zbytky adrenalinu a živočišné divokosti.
Pak ke mně někdo natáhl ruku a já uviděla, že je to Jean, která mi chce pomoct vstát. Ona i Jurij zářili nadšením, stejně jako ostatní přihlížející. Dokonce i Lissa se tvářila, že to na ni udělalo dojem. Dean pochopitelně vypadal bídně. Doufala jsem, že zvěsti o mém omračujícím vítězství se rozšíří po kampusu stejně rychle jako ty nedávné špatné. Pravděpodobně ale ne.
"Dobrá práce," pochválil mě Jurij. "Všechny tři jste nás porazila. To bylo ukázkové."
Dimitrij už taky stál na nohou. Schválně jsem koukala jen na ty druhé dva strážce, protože mi bylo jasné, že jakmile bych se na něj podívala, můj výraz by vše prozradil. Pořád jsem těžce dýchala. "Doufám…, doufám, že jsem nikoho z vás nezranila," řekla jsem.
To všechny tři rozesmálo. "To je naše práce," prohlásila Jean. "O nás se neboj, my něco vydržíme." Střelila pohledem po Dimitrijovi. "Tím loktem ti ale dala pořádnou ránu."
Dimitrij si třel místo u oka a já jenom doufala, že jsem mu moc neublížila. "Studentka překonala učitele," utahoval si ze mě. "Nebo ho spíš probodla."
Jurij zpražil Deana přísným pohledem. "V kampusu není dovolen alkohol."
"Je neděle!" vykřikl. "Neměli bychom mít povinnosti."
"Ve skutečném světě nejsou žádná pravidla," prohlásila Jean učitelským tónem. "Berte to, jako že jsme na vás ušili boudu. Vy jste prošla, Rose. Moc hezká práce."
"Díky. Kéž bych tak mohla říct totéž o svým oblečení." Byla jsem celá zmáchaná a zablácená. "Musím se jít převlíknout, Liss. Sejdeme se u večeře."
"Dobře." Celá zářila. Byla na mě tak strašně hrdá, že se to do ní snad ani nevešlo. Taky jsem vycítila, že se přede mnou snaží něco utajit, a tak mě napadlo, jestli mi třeba nepřichystá překvápko na oslavu vítězství. Radši jsem do toho moc nevrtala, abych jí nezkazila radost.
"A vy," oznámil Jurij a chytil Deana za rukáv, "vy se s námi půjdete projít."
Setkala jsem se s Dimitrijovým pohledem. Přála jsem si, aby tady chvilku zůstal a mohli jsme si promluvit. Pořád jsem byla nabuzená adrenalinem a chtěla jsem oslavovat. Dokázala jsem to. Konečně. Po všem tom ponížení a mojí údajné neschopnosti jsem konečně dokázala, co všechno umím. Nejradši bych se dala do tance. Jenže Dimitrij musel odejít s ostatními a jenom nepatrným kývnutím hlavy mi naznačil, že by byl taky rád, kdyby mohl odejít se mnou. S povzdechem jsem je sledovala, jak se vzdalují, a pak jsem se sama vydala na kolej.
Ve svém pokoji jsem zjistila, že vypadám hůř, než jsem si myslela. Sotva jsem ze sebe svlékla zablácené hadry, bylo mi jasné, že se musím pořádně vydrhnout, abych vůbec mohla mezi lidi. Než jsem se dala dohromady, uplynula skoro hodina. Většinu večeře jsem zmeškala.
Rozběhla jsem se zpátky k jídelně a uvažovala, proč mi Lissa neposlala ani jednu rýpavou myšlenku. Dělala to téměř pokaždé, když jsem měla zpoždění. Tentokrát se ale pravděpodobně usnesla, že si po svém triumfu zasloužím oddech. Jak jsem si na to zase vzpomněla, po obličeji se mi rozlil široký úsměv. Ten mi ale zmrzl na rtech, sotva jsem vešla do chodby vedoucí k jídelně.
Kolem čehosi se tam shromáždila celkem velká skupinka a já zaregistrovala neklamné známky rvačky. Vzhledem k tomu, že Jesseova parta ráda mlátí lidi tajně, došlo mi, že tohle s nimi asi nemá nic společného. Protáhla jsem se mezi lidmi a zvědavě vyhlížela mezi jejich hlavami, kdo sem přitáhl takový dav.
Byli to Adrian s Christianem.
A Eddie. Ale Eddie tu zjevně byl ve smírčí roli. Stál mezi nimi a snažil se je udržet od sebe. Dobré způsoby stranou, odstrčila jsem těch pár lidí, co byli ještě přede mnou, a přiběhla jsem k Eddiemu.
"Co se tady sakra děje?" vyhrkla jsem.
Vypadal, že se mu ulevilo, když mě uviděl. S přehledem dokázal v boji zneškodnit naše instruktory, ale z téhle situace byl evidentně zmatený.
"Netuším."
Podívala jsem se na ty dva zápasící. Naštěstí to vypadalo, že nikdo nikoho nezasáhl… zatím. Taky se zdálo, že to vyprovokoval Christian.
"Jak dlouho myslíš, že ti to bude procházet?" vykřikl. Oči měl jako modré plameny. "Vážně myslíš, že ti to všichni budou dál žrát?"
Adrian se tvářil jako obvykle lakonicky, ale jeho líný úsměv v sobě skrýval i jistou dávku úzkosti. Nejspíš se taky nechtěl ocitnout v téhle situaci a stejně jako Eddie ani on netušil, jak k tomu vůbec došlo.
"Upřímně," prohlásil Adrian unaveným hlasem. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Prosím tě, nemůžeme si sednout a v klidu to probrat?"
"Jasně. Jasně, že to tak chceš. Ty se totiž bojíš, že bych mohl udělat tohle." Christian zvedl ruku a na dlani se mu roztančila koule z plamenů. I ve světle zářivek hořela jasně oranžovou barvou a jádro koule tvořil modrý oheň. Z davu se ozvaly zděšené výkřiky. Já už si zvykla na myšlenku, že by Morojové bojovali za pomoci magie - a konkrétně Christian -, ale pro většinu studentů to bylo pořád tabu. Christian se ušklíbl. "Čímpak budeš bojovat ty? Rostlinama?"
"Když už chceš bezdůvodně vyprovokovat rvačku, měl bys to aspoň udělat staromódním stylem a jednu mi vrazit," poradil mu Adrian. Mluvil lehce, ale bylo znát, že mu to není příjemné. Asi mu došlo, že bitka za použití pěstí bude lepší než bojovat éterem proti ohni.
"Ne," vložil se do toho Eddie. "Nikdo tu nikoho zapalovat nebude. A nikdo nebude nikoho mlátit. Tohle je obrovský nedorozumění."
"O co jde?" vyptávala jsem se. "Co se stalo?"
"Tady tvůj kámoš si myslí, že plánuju oženit se s Lissou a unést ji," objasnil Adrian. Říkal to sice mně, ale nespouštěl přitom z očí Christiana.
"Nedělej, že to není pravda," zavrčel Christian. "Vím, že to tak je. Je to součást tvýho plánu - a královnina taky. Celou tu dobu tě podporovala. A ty jsi sem přišel… Ta záležitost se studiem… A přitom to byl jenom fígl, jak mi Lissu přebrat a připoutat ji k tvojí rodině."
"Máš vůbec ponětí, jak to zní paranoidně?" dotázal se Adrian. "Moje prateta má na starosti celou morojskou vládu. A ty vážně myslíš, že se stará o to, kdo s kým chodí na střední? Hele, omlouvám se ti za ten čas, co jsem s ní strávil… Najdeme ji a tohle vyřešíme. Opravdu jsem se nesnažil nějak mezi vás dva vstoupit. Žádný spiknutí se nekoná."
"Ale jo," trval na svém Christian. Podíval se na mě a zamračil se. "Nebo snad ne? Rose o tom ví už nějakou dobu. Dokonce o tom mluvila s královnou."
"To je směšný," poznamenal Adrian, kterého to překvapilo natolik, že po mně střelil pohledem. "Že jo?"
"No…," začala jsem. Uvědomila jsem si, že tohle bude dost ošklivé. "Ano i ne."
"Vidíš?" dotázal se triumfálně Christian.
Z ruky mu vyšlehl oheň, ale já i Eddie jsme se naráz vyřítili vpřed. Lidi ječeli. Eddie popadl Christiana a snažil se jeho oheň udržet vysoko. Já mezitím chytila Adriana a praštila jím o zem. Naštěstí jsme si práci rozdělili. Raději nepomyslet na to, co by se stalo, kdybychom s Eddiem vystartovali po stejné osobě.
"Těší mě, že máš o mě takovej zájem," zamumlal Adrian a zvedl hlavu z podlahy.
"Přesvědč ho," opáčila jsem a pomohla mu na nohy. "Tohle musíme vyřešit, aniž by při tom někdo uhořel."
Eddie se snažil zabránit Christianovi, aby se vrhl kupředu. Chytila jsem Christiana za jednu paži, abych ho pomohla udržet na místě. Adrian se netvářil nadšeně, že by se k němu měl přiblížit, ale přesto mě poslechl. Christian sebou škubal, aby se osvobodil, ale Eddieho a mě nepřepral. Adrian se nejspíš bál, že by mu mohly shořet vlasy, a tak se naklonil k Christianovi a podíval se mu do očí.
"Christiane, nech toho. Promluvíme si."
Christian ještě trochu vzdoroval, ale jeho výraz pomalu povoloval a pohled se mu začínal zamlžovat.
"Promluvme si o tom," zopakoval Adrian.
"Dobře," souhlasil Christian.
Z davu se ozval svorný zklamaný povzdech. Adrian použil nátlak tak hladce, že nikdo neměl sebemenší podezření. Vypadalo to, jako by se Christian prostě jenom umoudřil. Dav se pomalu rozcházel a já s Eddiem jsme Christiana pustili a odvedli do vzdáleného rohu, kde si můžeme promluvit v soukromí. Sotva Adrian přerušil oční kontakt, Christian se rozlítil nanovo a pokusil se na něj znovu vrhnout. Ale už jsme ho s Eddiem drželi. Ani se nehnul.
"Cos to teď udělal?" vykřikl Christian. Pár lidí na chodbě se ohlédlo, bezpochyby doufali, že se nakonec přece jen dočkají rvačky. Hlasitě jsem mu zasyčela do ucha. Trhl sebou. "Au."
"Buď zticha. Něco se tu děje a musíme to vyřešit, než uděláš nějakou blbost."
"Děje se to," rozohnil se Christian a zuřivě pohlédl na Adriana, "že se nás snaží s Lissou rozdělit. A tys o tom věděla, Rose."
Adrian se na mě podíval. "Fakt?"
"Jo, ale to je dlouhá historka." Obrátila jsem se zase na Christiana. "Hele, Adrian s tím nemá nic společnýho. Ne záměrně. Byl to nápad Taťány - a ani ona zatím nic neudělala. Je to její plán do budoucna - jen její, ne jeho."
"Tak jak ses o tom dozvěděla?" vyptával se Christian.
"Řekla mi to. Bála se, že chci Adriana."
"Vážně? A bránila jsi naši lásku?" dotázal se Adrian.
"Sklapni," řekla jsem. "Teď by mě zajímalo, kdo ti to řekl, Christiane."
"Ralf," odpověděl a vůbec poprvé se zatvářil nejistě.
"Považoval jsem tě za chytřejšího, než abys poslouchal zrovna jeho," poznamenal Eddie, který se zachmuřil, už když padlo Ralfovo jméno.
"Až na to, že tentokrát Ralf mluvil pravdu - teda kromě toho, že se v tom Adrian nějak angažuje. Ralf je příbuzný s královninou nejlepší kamarádkou," objasnila jsem.
"Nádhera," povzdechl Christian. Už se zdál klidný, tak jsme ho s Eddiem pustili. "Všichni v tom máme svou roli."
Rozhlédla jsem se kolem a náhle mi to došlo. "Kde je Lissa? Proč tohle nezarazila?"
Adrian na mě tázavě povytáhl obočí. "To nám pověz ty. Kde je? Ani nepřišla na večeři."
"Nemůžu…" Zamračila jsem se. Když jsem chtěla, už jsem se od ní dokázala odstínit na delší dobu, takže jsem nevnímala její pocity ani myšlenky. Tentokrát jsem ale necítila nic, protože z ní nic nevycházelo. "Nemůžu se do ní vcítit."
Upřely se na mě tři páry očí.
"Spí?" zeptal se Eddie.
"Neřekla bych, že spí… Tohle je něco jinýho…" Pomaličku jsem začala vnímat, kde se nachází. Blokovala mě záměrně, snažila se přede mnou schovat, ale já ji našla jako ostatně pokaždé. "Tady je. Ona je… Panebože!"
Můj křik se rozlehl chodbou a znělo to jako ozvěna Lissiných vzdálených bolestivých výkřiků.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home