Va (3) // 23.kapitola 2/2

17. june 2011 at 17:01 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
"Rose! Nech už toho!" Už na mě taky křičel. "Nic z toho nemyslíš vážně. Byla jsi vystresovaná a pod velkým tlakem - to tu hroznou událost ještě zhoršuje."
"Přestaň!" zařvala jsem na něj. "Chováš se jako vždycky. Všechno bereš tak rozumně, ať už jde o sebehnusnější věci. Kampak se podělo to, že jsi v base chtěl zabít Viktora? Proč to bylo v pořádku, a tohle ne?"

"Protože jsem přeháněl a ty to dobře víš. Ale tohle…, tohle je něco úplně jiného. Zrovna teď se s tebou děje něco divného."
"Ne, vůbec nic se se mnou neděje." Měřila jsem si ho pohledem a doufala, že ho moje slova rozptýlila. Kdybych byla dost rychlá, možná - jenom možná - bych se přes něj dokázala dostat. "Jsem zřejmě jediná, kdo tady chce něco napravit, a jestli je to špatný, tak je mi to líto. Ty pořád chceš, abych byla strašně hodná a dobrá, jenže já taková nejsem! Nejsem svatá jako ty."
"Nikdo z nás není svatý," prohlásil suše. "Věř mi, já ne…"
Vyskočila jsem a odstrčila ho. Moc daleko jsem se ale nedostala. Sotva šedesát centimetrů od postele mě chytil a přišpendlil mě k zemi. Tentokrát využil plnou váhu svého těla, aby mě znehybnil. V koutku mysli jsem si uvědomovala, že tenhle plán útěku byl úplně nemožný, ale nedokázala jsem jasně uvažovat.
"Pusť mě!" zařvala jsem dnes večer asi už posté a pokusila se uvolnit ruce z jeho sevření.
"Ne," řekl tvrdě a skoro až zoufale. "Ne, dokud se z toho nedostaneš. Tohle nejsi ty!"
V očích mě pálily slzy. "Jsem to já! Pusť mě!"
"Nejsi. To nejsi ty! To nejsi ty!" Z jeho hlasu čišela bolest.
"Pleteš se. Jsem to…"
Najednou jsem zmlkla. To nejsi ty. Bylo to totéž, co jsem řekla Lisse, když jsem ji zděšeně sledovala, jak magií mučí Jesse. Stála jsem tam a nemohla uvěřit, co to dělá. Neuvědomovala si, že se neovládá a stává se z ní stvůra. A teď, když jsem se dívala do Dimitrijových očí, v nichž jsem viděla paniku a lásku, došlo mi, že se to děje i mně. Bylo to stejné jako u Lissy, úplně mě to pohltilo a zaslepily mě iracionální emoce, takže jsem ani nevěděla, co dělám. Jako by mě ovládalo něco jiného.
Pokusila jsem se tomu vzepřít a setřást ze sebe ty spalující pocity. Ale byly příliš silné. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se od toho oprostit. Nicméně mě nepřemohly úplně jako Annu a profesorku Karpovou.
"Rose," oslovil mě Dimitrij. Bylo to jen moje jméno, ale byla v něm obrovská síla. Dimitrij měl ve mě absolutní důvěru, věřil v mou sílu a dobrotu. On byl taky silný a viděla jsem, že se nebojí mi svou sílu půjčit, kdyby bylo potřeba. Deirdre se možná strefila do černého ohledně mého vztahu k Lisse, ale s Dimitrijem byla úplně vedle. Mezi námi je jenom láska. Jsme jako dvě poloviny jednoho celku, vždycky připraveni se vzájemně podpořit. Ani jeden z nás není dokonalý, ale to je jedno. S ním bych dokázala ovládnout tu zuřivost, která mnou zmítala. Věřil, že jsem silnější. A já jsem.
Pomalu, pomaličku jsem cítila, že ta temnota ustupuje. Přestala jsem s ním zápasit. Celá jsem se třásla, ale už to nebylo vzteky. Tohle byl strach. Dimitrij okamžitě zaznamenal tu změnu a pustil mě.
"Panebože," vypravila jsem ze sebe roztřeseným hlasem.
Lehce mě pohladil po tváři. "Rose," vydechl. "Jsi v pořádku?"
Polkla jsem slzy. "Asi… asi jo. Prozatím."
"Už to skončilo," řekl. Nepřestával se mě dotýkat, tentokrát mi odhrnul vlasy z obličeje. "Je po všem. Všechno už je zase v pořádku."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Není. Ty… ty to nechápeš. Všechno, čeho jsem se bála, je pravda. To s Annou. Že Lisse odebírám šílenství éteru. Děje se to, Dimitriji. Lisse se to s Jessem vymklo z rukou. Neovládala se, ale já ji zastavila, protože jsem vcucla její vztek do sebe. A to je… to je strašlivý. Je to, jako bych byla nějaká loutka. Nedokážu se ovládat."
"Ty jsi silná," prohlásil. "Už se to víckrát nestane."
"Ne," řekla jsem ochraptělým hlasem a pokusila se posadit. "Stane se to znovu. Dopadnu jako Anna. A budu na tom hůř a hůř. Tentokrát to byla touha po krvi a nenávist. Chtěla jsem je zničit. Potřebovala jsem je zničit. A příště? Netuším. Možná se jenom zblázním jako profesorka Karpová. Možná už blázen jsem, a proto vídám Masona. Možná budu mít depky, jako měla dřív Lissa. Budu padat hlouběji a hlouběji na dno a nakonec budu jako Anna a zabi…"
"Ne," přerušil mě jemně Dimitrij. Naklonil ke mně hlavu, až se naše čela téměř dotýkala. "To se ti nestane. Jsi na to příliš silná. Budeš s tím bojovat, stejně jako teď."
"To jsem dokázala jenom proto, že jsi byl u mě." Objal mě a já zabořila obličej do jeho hrudi. "Sama to nedokážu," zašeptala jsem.
"Ale dokážeš," ujistil mě. Trochu se mu chvěl hlas. "Jsi silná, strašně moc silná. Proto tě miluju."
Zavřela jsem oči. "To bys neměl. Stane se ze mě něco hroznýho. Možná už jsem něco hroznýho." Na mysli mi vytanulo, jak se poslední dobou chovám a na všechny jsem nepříjemná. Jak jsem se pokusila vyděsit Ryana a Camillu.
Dimitrij se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Vzal mi obličej do dlaní. "Nejsi. Nebudeš," zašeptal. "Nenechám tě. Ať se stane cokoli, tohle nedopustím."
Znovu mě zaplavila vlna emocí, ale tentokrát to nebyla ani nenávist, ani vztek. Bylo to hřejivé a krásné a tak hezky mě z toho bolelo u srdce. Objala jsem ho kolem krku a naše rty se setkaly. V tom polibku byla čistá láska, bylo to sladké a blažené, beze stopy zoufalství nebo temnoty. Intenzita toho polibku vzrůstala. Pořád v něm bylo plno lásky, ale vloudilo se do něj i něco víc - něco naléhavého a silného. Elektrické jiskření, které mezi námi před chvíli probíhalo, když jsem s ním zápasila, se teď vrátilo a sevřelo nás.
Připomnělo mi to tu noc, kdy na nás Viktor uvrhl kouzlo chtíče a oba nás ovládaly síly, které jsme nemohli kontrolovat. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad. Položil mě na postel. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama.
Pak jsme se oba současně zarazili, pořád těsně u sebe. Na téhle chvíli záviselo všechno na světě.
"Nemůžeme…," vydechl.
"Já vím," souhlasila jsem.
Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, že už nebude cesty zpět. Už žádné zábrany. Svíjeli jsme se v objetí a on se mi snažil svléknout kabát, potom sobě košili, pak moji košili… Vážně se to hodně podobalo naší bitce na nádvoří - stejná vášeň a žár. Nakonec bych řekla, že instinkty pro boj a sex až nejsou tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás.
Jak jsme si ale svlékali čím dál víc oblečení, bylo v tom mnohem víc než živočišná vášeň. Bylo to sladké a nádherné. Když jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, že mě miluje víc než kohokoli jiného na světě, že jsem jeho spásou, stejně jako on mou. Nikdy bych nečekala, že poprvé k tomu dojde v chatce v lese, ale na místě nakonec stejně nezáleželo. Záleželo jen na tom, s kým. Když jste s někým, koho milujete, můžete být kdekoli a stejně je to nádherné. Kdybyste byli v té nejluxusnější posteli na světě s někým, koho nemilujete, nic by se tím nespravilo.
A já ho miluju. Miluju ho tolik, že to až bolí. Veškeré naše oblečení skončilo na hromadě na zemi, ale jak se ke mně Dimitrij tiskl nahým tělem, zima mi rozhodně nebyla. Nedokázala jsem určit, kde končí on a kde začínám já. Takhle jsem to vždycky chtěla. Abychom se nikdy nerozdělili.
Přála bych si umět najít vhodná slova, abych popsala sex, ale nic na světě by nedokázalo popsat, jak úchvatné to bylo. Byla jsem nervózní, vzrušená a tisíce dalších věcí. Dimitrij byl moudrý a zkušený a nekonečně trpělivý - stejně jako když jsme spolu trénovali. Připadalo mi zcela přirozené nechat se jím vést, ale on byl taky víc než ochotný občas mi předat vedení. Nakonec jsme byli rovnocenní. Každý dotek měl v sobě ohromnou sílu, dokonce i sebenepatrnější pohlazení konečky prstů.
Když bylo po všem, lehla jsem si na něj. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň mi bylo překrásně. Byla jsem šťastná a spokojená. Trochu jsem litovala, že jsme to neudělali už dávno, jenže jsem si dobře uvědomovala, že až teď na to nastal ten vhodný čas.
Opřela jsem si mu hlavu o hrudník a vychutnávala si teplo sálající z jeho těla. Políbil mě na čelo a prsty mi projel vlasy.
"Miluju tě, Rozo." Znovu mě políbil. "Vždycky tady pro tebe budu. Nedovolím, aby se ti něco stalo."
Ta slova byla nádherná a nebezpečná. Neměl by mi říkat něco takového. Neměl by mi slibovat, že mě bude ochraňovat, když přece zasvětí život ochraně Morojů, jako je Lissa. Neměla bych být v jeho srdci první, stejně jako on by neměl být první v tom mém. Proto jsem neměla říkat to, co jsem řekla vzápětí.
"A já nedovolím, aby se něco stalo tobě," slíbila jsem mu. "Miluju tě." Opět mě políbil, takže jsem neměla šanci k tomu ještě něco dodat.
Potom jsme tam ještě chvíli leželi v objetí a moc nemluvili. Takhle bych vydržela věčně, jenže jsme oba dobře věděli, že musíme jít. Ostatní nás co nevidět začnou hledat a budou chtít, abych jim řekla, co se vlastně stalo. A kdyby nás našli takhle, určitě by to nebylo nic příjemného.
Tak jsme se oblékli, což nebylo nic jednoduchého, protože jsme se nedokázali přestat líbat. A nakonec jsme neochotně opustili chatu. Drželi jsme se za ruce a věděli, že takhle můžeme jít už jenom chviličku. Jakmile se přiblížíme k centru kampusu, budeme se muset chovat jako obvykle. Teď ale celý svět zářil a byl krásný. Každý krok by prosycen radostí.
Samozřejmě mi hlavou vířila spousta otázek. Co se to stalo? Kam se podělo naše takzvané sebeovládání? Teď mi to ale bylo úplně jedno. Pořád jsem byla celá rozpálená a chtěla ho a… Najednou jsem se zastavila. Čím dál intenzivněji jsem vnímala další pocit - dost nepříjemný. Bylo to zvláštní, jako sílící a zase slábnoucí vlny nevolnosti, až mi z toho naskakovala husí kůže. Dimitrij se okamžitě taky zastavil a zmateně se na mě zadíval.
Přímo před námi se materializovala bledá, lehce světélkující postava. Mason. Vypadal stejně jako vždycky. Ačkoli… Tvářil se smutně jako pokaždé, ale tentokrát v tom bylo ještě něco dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. Panika? Zděšení? Skoro bych přísahala, že je to strach, jenže čeho by se asi tak mohl bát duch?
"Co se děje?" zeptal se Dimitrij.
"Vidíš ho?" zašeptala jsem.
Dimitrij se podíval směrem, jakým jsem se dívala. "Koho mám vidět?"
"Masona."
Masonův výraz byl čím dál zachmuřenější. Nedokázala jsem to přesně rozpoznat, ale věděla jsem, že to nevěstí nic dobrého. Žaludek se mi zvedl ještě víc, ale nějakým záhadným způsobem jsem si uvědomovala, že ta nevolnost nemá s Masonem nic společného.
"Rose… Měli bychom se vrátit…," řekl opatrně Dimitrij. Pořád mi moc nevěřil, že vidím duchy.
Ale já se ani nehnula. Mason mi něco říkal - nebo se o to aspoň pokoušel. Jednalo se určitě o něco důležitého, co jsem se musela dozvědět. Jenže mi to nedokázal sdělit.
"Co?" dotázala jsem se. "O co jde?"
Zatvářil se zklamaně. Ukázal kamsi za mě a pak nechal ruku zase klesnout.
"Řekni mi to," naléhala jsem a byla už skoro stejně zklamaná jako on. Dimitrij se koukal střídavě na mě a na Masona, přestože ho pravděpodobně vůbec neviděl.
Byla jsem příliš soustředěná na Masona, než abych si lámala hlavu s tím, co si o mně Dimitrij pomyslí. Něco se tu dělo. Něco zásadního. Mason otevřel pusu a pokusil se promluvit jako už dřív několikrát, ale nedokázal ze sebe dostat žádná slova. Po několika napjatých vteřinách se mu to ale konečně podařilo. Jeho slova byla téměř neslyšitelná.
"Oni… přicházejí…"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home