Va (3) // 24.kapitola 2/2

17. june 2011 at 17:03 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Přesto jsem se směrem ke kostelu pohybovala opatrně. Kryla mě sice tma, jenže Strigojové vidí potmě líp než já. Pohybovala jsem se mezi stromy, abych byla schovaná, a dívala jsem se všemi směry. V tu chvíli jsem toužila mít oči i vzadu. Nikde nic, až na výkřiky v dálce. Vtom jsem si uvědomila, že už mi není na zvracení jako předtím. Tyhle pocity mi nějakým způsobem signalizovaly přítomnost Strigojů. Nevěřila jsem jim natolik, abych si vykračovala jakoby nic, nicméně byla jsem ráda, že mám jakýs takýs varovný vnitřní systém.

V půli cesty ke kostelu jsem uviděla, že se za stromem někdo pohnul. S kůlem v ruce jsem se prudce otočila a málem jsem ho vrazila Christianovi do srdce.
"Bože, co to vyvádíš?" zasyčela jsem.
"Snažím se dostat zpátky na kolej," odpověděl. "Co se děje? Slyšel jsem nějakej řev."
"V kampusu jsou Strigojové," objasnila jsem mu situaci.
"Cože? Jak to?"
"Nevím. Musíš se vrátit do kostela. Tam je bezpečno." Teď už jsem viděla, že se tam můžeme dostat bez problémů.
Christian byl občas stejně nezodpovědný jako já, takže jsem tak napůl očekávala, že se se mnou začne hádat. Ale neudělal to. "Dobře. Jdeš se mnou?"
Nadechla jsem se, abych přisvědčila, ale vtom se mi znovu udělalo zle. "K zemi!" zařvala jsem. Bez váhání sebou sekl o zem.
Řítili se na nás dva Strigojové. Oba mířili ke mně, protože si zjevně mysleli, že mě společně vyřídí raz dva a pak můžou jít po Christianovi. Strigojka mě odhodila, až jsem narazila do stromu. Zlomek vteřiny jsem viděla rozmazaně, ale hned jsem se vzpamatovala. Vyřítila jsem se proti ní a s uspokojením zjistila, jak se po nárazu zakymácela. Ten druhý - chlap - se po mně natáhl, ale já mu ucukla.
Ta dvojice mi připomněla Izajáše a Elenu ze Spokane, ale teď jsem se nemohla zabývat vzpomínáním. Oba byli vyšší než já, ale ta žena se mi svou výškou dost blížila. Předstírala jsem, že chci zaútočit na něj, ale na poslední chvíli jsem se co nejrychleji vrhla proti ní. Můj kůl se jí zaryl do srdce. Překvapilo nás to obě. Poprvé jsem zabila Strigoje kůlem.
Sotva jsem ho stačila vytáhnout, když se na mě s vrčením vrhl druhý Strigoj. Zavrávorala jsem, ale nakonec jsem udržela rovnováhu. Přelétla jsem ho pohledem a zvažovala taktiku. Byl vyšší. Silnější. Nejspíš i rychlejší. Jako když jsem bojovala s Dimitrijem. Kroužili jsme kolem sebe a pak jsem zaútočila a nakopla ho. Sotva to zaregistroval. Hrábl po mně, ale opět se mi podařilo uhnout a dál jsem hledala nejvhodnější příležitost, jak mu probodnout srdce. Neodradilo ho, že jsem mu o vlásek unikla, a okamžitě zaútočil znova. Srazil mě k zemi a držel mi ruce. Snažila jsem se ho setřást, ale ani se nepohnul. Skláněl se ke mně a já viděla, jak mu z tesáků odkapávají sliny. Tenhle Strigoj nebyl jako Izajáš, který marnil čas přitroublými proslovy. Tenhle přišel zabíjet, nejdřív vysát krev mně a potom Christianovi. Na krku jsem ucítila jeho zuby a v tu chvíli jsem věděla, že umřu. Bylo to příšerné. Chtěla jsem žít, tak strašně jsem chtěla žít…, ale takhle to skončí. Na poslední chvíli jsem začala řvát na Christiana, aby utíkal, ale vtom Strigoj nade mnou vzplanul jako pochodeň. Odskočil a začal se zběsile válet po zemi.
Celé tělo měl v plamenech, takže ani nebylo vidět, jak se tváří. Prostě vatra ve tvaru mužské postavy. Vydal ze sebe několik přidušených skřeků a pak zmlkl docela. Ještě chvilku sebou škubal na zemi a potom znehybněl. Z míst, kde se oheň dotkl sněhu, stoupala pára. Plameny brzy uhasly a nezbylo po nich nic víc než popel.
Zírala jsem na ty spálené ostatky. Ještě před chvilkou jsem myslela, že umřu. A teď byl mrtvý můj protivník. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak blízko jsem se ocitla smrti. Život i smrt jsou nepředvídatelné. Mají k sobě tak blízko. Žijeme z okamžiku na okamžik a nikdy nevíme, kdo další bude na řadě, aby opustil tenhle svět. Já z toho vyvázla, i když jen tak tak. Zvedla jsem hlavu a všechno kolem mi najednou připadalo nesmírně krásné. Stromy. Hvězdy. Měsíc. Byla jsem živá a byla jsem tomu neskutečně ráda.
Obrátila jsem se k Christianovi, který se krčil u země.
"To bylo dobrý," uznala jsem a pomohla mu vstát. Tentokrát zachránil on mě.
"Páni," houkl. "Netušil jsem, že mám takovou sílu." Celý napjatý se rozhlížel kolem. "Jsou tu další?"
"Ne," řekla jsem.
"Říkáš to, jako bys to věděla jistě."
"No…, asi to bude znít divně, ale nějak je dokážu vycítit. Neptej se jak," řekla jsem a jemu poklesla čelist. "Prostě to tak ber. Asi je to jako s těmi duchy, prostě vedlejší účinek toho, že jsem stínem políbená. To je teď ale fuk. Jdeme do kostela."
Ani se nepohnul. Sledoval mě zvláštním, zadumaným pohledem. "Rose…, vážně se chceš schovávat v kostele?"
"Jak to myslíš?"
"Právě jsme sejmuli dva Strigoje," pravil a ukázal na mrtvé tělo a popel.
Podívala jsem se mu do očí a ihned mi naplno došlo, co se mi snaží naznačit. Já dokážu vycítit Strigoje. On na ně umí použít svůj oheň. Já je umím probodnout. Pokud bychom zrovna nenarazili na desetičlennou skupinku, mohli bychom jim způsobit citelnou ztrátu. Pak jsem si ale uvědomila, jak se věci mají.
"Nemůžu," vypravila jsem ze sebe pomalu. "Nemůžu riskovat tvůj život…"
"Rose. Víš, co dokážeme. Vidím ti to na očích. Dostat bandu Strigojů - to přece stojí za to risknout život jednoho Moroje a tvůj."
Zatáhnout Moroje do nebezpečí. Vzít ho do boje proti Strigojům. To bylo v rozporu se vším, co jsem se učila. Zničehonic jsem si najednou vybavila ten kratičký okamžik prozření, kdy jsem pociťovala neskonalou radost z toho, že jsem naživu. Mohla bych zachránit spoustu dalších. Musím je zachránit. Budu bojovat ze všech sil.
"Nervi to do nich plnou silou," řekla jsem nakonec. "Není třeba je zpopelnit během deseti sekund. Jenom je zapal natolik, aby se lekli, a já s nimi pak skoncuju. Musíš si šetřit síly."
Obličejem se mu rozlil úsměv. "Jdeme na lov?"
No nazdar. Dostanu se do maléru. Jenže ten nápad byl tak lákavý, tak vzrušující. Chtěla jsem se jim postavit na odpor. Chtěla jsem chránit lidi, které mám ráda. Nejradši bych šla za Lissou na kolej a chránila ji, ale to by nebylo zrovna nejúčinnější. Lissa má u sebe moje spolužáky. Ostatní takové štěstí neměli. Pomyslela jsem na studenty, jako je třeba Jill.
"Pojďme do nižšího kampusu," zavelela jsem.
Zvolna jsme se rozběhli cestou, o níž jsme doufali, že tam nepotkáme žádné Strigoje. Pořád jsem neměla tušení, kolik jich tu vlastně je, a to mě děsilo. Když už jsme doběhli skoro až k druhému kampusu, opět se mě zmocnila nevolnost. Křikla jsem na Christiana, ale to už se po něm sápal Strigoj. Christian byl naštěstí rychlý. Strigojova hlava rázem vzplanula. Zaječel, pustil ho a zběsile se snažil udusit plameny. Ani si nevšiml, že se k němu blížím s kůlem. Celá záležitost byla vyřízená ani ne za minutu. Vyměnili jsme si s Christianem pohledy.
Jo. Jsme machři.
Ukázalo se, že nižší kampus je středem všeho dění. U vchodu do jedné z kolejí bojovali strážci se Strigoji. Na okamžik jsem strnula. Bylo tam skoro dvacet Strigojů, zatímco strážců sotva deset. Tolik Strigojů pohromadě… Až donedávna jsme neslyšeli, že by se jich sdružovalo takové množství. Měli jsme za to, že zabitím Izajáše jsme je rozprášili, jenže tomu tak evidentně nebylo. Trvalo mi asi vteřinu, než jsem se vzpamatovala z toho šoku, a pak jsme se vrhli do bitevní vřavy.
U bočního vchodu bojoval Emil se třemi Strigoji. Byl zraněný a samý šrám. U nohou se mu válelo tělo čtvrtého Strigoje. Vystartovala jsem proti jedné Strigojce. Neviděla mě, jak se blížím, takže se téměř ani nebránila, když jsem jí probodla srdce. Měla jsem štěstí. Mezitím Christian zapálil ty zbývající dva. Emil se zatvářil překvapeně, ale údiv mu nezabránil probodnout jednoho z nich. Já probodla druhého.
"Neměla jste ho sem vodit," houkl Emil, když jsme se vydali přispěchat na pomoc dalšímu strážci. "Do tohohle bychom neměli zatahovat Moroje."
"Morojové se do toho měli zapojit už dávno," procedil Christian skrz zaťaté zuby.
Pak už jsme mluvili jen sporadicky. Všechno se odehrálo tak rychle. Christian a já jsme postupovali od bitky k bitce a kombinovali jeho magii s mým kůlem. Ne všechna zabití byla tak rychlá a snadná jako ze začátku. Některé boje byly dlouhé a vyčerpávající. Emil se držel u nás a já po nějaké době přestala počítat, kolik Strigojů jsme dostali.
"Tebe znám."
Ta slova mě překvapila. V té krvavé vřavě nikdo moc nemluvil, ať už se jednalo o přítele nebo nepřítele. Teď promluvil Strigoj, který vypadal, že je asi stejně starý jako já, ale ve skutečnosti byl jistě přinejmenším desetkrát starší. Měl blond vlasy po ramena a barvu jeho očí jsem nedokázala určit. Měl je rudě orámované a to bylo jediné, na čem záleželo.
Mou jedinou odpovědí bylo, že jsem se rozmáchla kůlem, ale on uhnul. Christian zrovna zapaloval jiné Strigoje, takže s tímhle jsem si musela poradit sama.
"Teď jsi nějaká divná, ale pamatuju si na tebe. Viděl jsem tě před lety, ještě než jsem byl probuzen." Dobře, tak tedy nebyl desetkrát starší, když mě viděl, když ještě býval Morojem. Doufala jsem, že tohle žvanění odláká jeho pozornost. Na mladého Strigoje byl dost rychlý. "Vždycky jsi byla s tou Dragomirovic holkou, s tou blonďatou." Nakopla jsem ho a tak tak stačila ucuknout, když se mě pokusil chytit za nohu. Ani nezavrávoral. "Její rodiče chtěli, abys byla její strážkyní, že jo? Než umřeli."
"Já jsem její strážkyně," zavrčela jsem. Můj kůl se mihl nebezpečně blízko něho.
"Takže pořád žije… Slyšel jsem, že loni umřela…" Z jeho hlasu zazníval údiv, což bylo v kombinaci s jeho zlomyslností dost zvláštní. "Netušíš, jakou bych získal odměnu, kdybych zabil poslední žijící Drago… Aáá!"
Znovu ucukl, když jsem se mu snažila zasáhnout kůlem hrudník, ale tentokrát se mi povedlo udeřit výš, takže jsem mu hrotem kůlu škrábla obličej. Nezabilo ho to, ale kůl nabitý životem je pro nemrtvé jako kyselina. Zaječel, ale jeho obranné manévry to nijak nezpomalilo.
"Až s ní skoncuju, vrátím se pro tebe," zavrčel.
"Ani se k ní nepřiblížíš," zakřičela jsem na něj.
Ze strany do mě někdo vrazil. Byl to Strigoj, se kterým právě bojoval Jurij. Klopýtla jsem, ale dokázala mu vrazit kůl do srdce dřív, než získal zpět ztracenou rovnováhu. Jurij vydechl své díky, načež jsme se oba otočili k dalšímu na řadě. Jenže ten blonďatý Strigoj už byl pryč. Nikde jsem ho neviděla. Jeho místo nyní zaujal jiný. Vykročila jsem k němu a vtom vzplál, takže se stal snadným terčem mého kůlu. Christian byl zpátky.
"Christiane, tamten Strigoj…"
"Slyšel jsem."
"Musíme za ní!"
"Jen tě provokoval. K Lisse je to přes celej kampus a je tam s ní plno noviců a strážců. Bude v pořádku."
"Ale…"
"Potřebujou nás tady."
Věděla jsem, že má pravdu - a věděla jsem, jak těžké je pro něj tohle říct. Stejně jako já by se i on nejraději rozběhl za Lissou. Přestože tady odváděl vynikající práci, myslela jsem, že by mnohem radši všechnu svou magickou sílu vložil do ochrany Lissy a držel ji za ohnivými stěnami, přes které by žádný Strigoj nepronikl. Neměla jsem čas pořádně zkoumat skrz pouto, co se s ní děje, ale důležité věci jsem cítila: je naživu a nic ji nebolí.
Tak jsem zůstala a bojovala spolu s Christianem a Jurijem. Lissu jsem vnímala jen koutkem mysli a pouto mi napovídalo, že je v pořádku. Navíc mě úplně pohltila bitevní vřava. Měla jsem jeden jediný cíl - zabíjet Strigoje. Nemohla jsem jim dovolit vstoupit na tuhle kolej ani opustit tenhle prostor, aby pak mohli klidně odejít za Lissou. Ztratila jsem pojem o čase. Myslela jsem jen na Strigoje, s nímž jsem se zrovna potýkala, a na ničem jiném nezáleželo. A jakmile jsem vyřídila jednoho, zaměřila jsem se na dalšího.
Do té doby, dokud už žádný další nezbyl.
Všechno mě bolelo a byla jsem ukrutně vyčerpaná, adrenalin mi spaloval celé tělo. Christian stál vedle mě a funěl. Nezapojoval se do fyzického boje jako já, ale dnes v noci ze sebe vydal spoustu magických sil, což se projevovalo i fyzickou únavou. Rozhlédla jsem se kolem.
"Musíme najít další," řekla jsem.
"Další už tu nejsou," ozval se známý hlas.
Otočila jsem se a uviděla Dimitrije. Byl živý. Všechen strach o něj, který jsem schválně potlačovala, teď vyplul na povrch a rozprskl se jako bublina. Chtěla jsem mu padnout kolem krku a pevně ho obejmout. Je naživu - sice poraněný a zakrvácený -, ale žije.
Na okamžik se mi zadíval do očí a já si hned vybavila, co se stalo v chatce. Připadalo mi, že od té doby uplynulo sto let. V jeho letmém pohledu jsem ale viděla lásku a účast a úlevu. Taky se o mě bál. Potom se otočil a ukázal k východnímu nebi.
Podívala jsem se tím směrem. Obzor se barvil do odstínů růžové a purpurové. Začínalo svítat.
"Buď je po nich, nebo museli utéct," oznámil mi. Díval se střídavě na Christiana a na mě. "To, co jste vy dva udělali…"
"Byla hloupost?" navrhla jsem.
Zavrtěl hlavou. "Jedna z nejúžasnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Půlku z nich jste vyřídili jen vy dva."
Ohlédla jsem se ke koleji a pohled na množství mrtvol, které se tam válely, mě šokoval. Zabili jsme Strigoje. Zabili jsme jich spoustu. Smrt a zabíjení je hrozné…, ale mně se líbilo, co jsem udělala. Porazila jsem stvůry, které šly po mně a po těch, na kterých mi záleží.
Pak jsem si něčeho všimla. Zvedl se mi žaludek, ale nedalo se to srovnat s pocitem ze Strigojů nablízku. Tenhle pocit vyvolalo něco docela jiného. Znovu jsem se otočila k Dimitrijovi.
"Tady nejsou jen těla Strigojů," pípla jsem přiškrceně.
"Já vím," řekl. "Hodně lidí jsme ztratili - v obojím smyslu."
Christian se zamračil. "Jak to myslíte?"
Dimitrij se tvářil tvrdě i smutně. "Strigojové některé Moroje a dhampýry zabili. A některé… unesli.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home