VA (3) // 26.kapitola 1/2

17. june 2011 at 17:18 | by Kimberly |  VA (3) Shadow Kiss // Stínem Políbená
Nemohla jsem tomu skoro ani uvěřit. Strigojové se nacházejí prakticky hned vedle a čekají, až nastane noc, aby mohli pokračovat v cestě. Během těch zmatků při útoku někteří Strigojové evidentně zametli stopy a postarali se, aby to vypadalo, že mohli uniknout z kampusu prakticky kudykoli. My byli příliš zaměstnáni sčítáním škod, než aby někdo uvažoval o tom, kam se Strigojové poděli. Ochrana byla obnovena. Zajímalo nás jen, že jsou Strigojové pryč.

Teď před námi ale vyvstávala zvláštní situace. Za normálních okolností - ne že by tak rozsáhlý útok byl normální - bychom je nikdy nepronásledovali. Ti, které Strigojové unesli, bývali obvykle považováni za mrtvé. A navíc, jak řekla moje matka, strážci jen málokdy vědí, kde Strigoje hledat. Tentokrát jsme to ale věděli. Strigojové byli v podstatě v pasti. To představovalo zajímavé dilema.
Jenže pro mě to žádné dilema nebylo. Upřímně jsem netušila, proč už nejsme v těch jeskyních, proč jsme nepobili Strigoje a nezachránili přeživší. S Dimitrijem jsme se okamžitě rozběhli zpátky. Nemohli jsme se dočkat, až na základě našich nejnovějších poznatků rozjedeme akci. S tím jsme ovšem museli počkat až na shromáždění strážců.
"Nepřerušuj je," upozornil mě Dimitrij, když jsme se chystali na schůzku, která rozhodne o našem dalším počínání. Stáli jsme u dveří a tlumeně se bavili. "Vím, jak ti je. Vím, co chceš dělat. Ale když před nimi začneš řečnit, jak bys na ně hned šla, nepomůže nám to."
"Řečnit?" vykřikla jsem a v tu chvíli jsem zapomněla na to, že mám mluvit tiše.
"Vidím to na tobě," poznamenal. "Už zase máš v sobě ten oheň - chceš někoho roztrhat na kousíčky. Proto jsi v boji tak dobrá. Teď ale nebojujeme. Strážci mají veškeré informace. Rozhodnou se správně. Jenom musíš být trpělivá."
To, co řekl, byla v podstatě pravda. Během příprav na shromáždění jsme předali naše informace a pátrali dál. Naše pátrání odhalilo, že před několika lety jeden morojský profesor, který tu učil geologii, ty jeskyně zmapoval. Poskytl nám o nich veškeré informace. Vchod do jeskynního systému se nachází sedm a půl kilometru od zadních hranic Akademie. Nejdelší podzemní místnost je asi tři čtvrtě kilometru dlouhá a vede z ní chodba na nezpevněnou silnici, kterou jsme viděli na mapě. Mělo se za to, že sesuv půdy zavalil oba vstupy. Teď nám ale bylo jasné, že pro silné Strigoje nebylo nic těžkého vstupy vyklidit.
Nicméně jsem si nebyla tak jistá tím, co řekl Dimitrij - že se strážci rozhodnou správně. Pár minut před začátkem schůze jsem zkusila znovu přesvědčit matku.
"Prosím," zaškemrala jsem. "Musíme to udělat."
Podívala se na mě přezíravým pohledem. "Pokud bude vyslán záchranný tým, nebude to žádné my. Ty nepůjdeš."
"Proč? Protože je nás tolik? Copak spousta strážců nepadla?" Trhla sebou. "Ty přece víš, že můžu pomoct. Víš, co jsem dokázala. Za týden mi bude osmnáct a do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Myslíš, že se do té doby stane zázrak? Jasně, musím se ještě pár věcí naučit, ale nemyslím, že je to něco zásadního, bez čeho bych nemohla být užitečná. A vy potřebujete tolik lidí, kolik jen dokážete sehnat. Je tady fůra dalších noviců, co by taky rádi pomohli. Přiber i Christiana a nic nás nezastaví."
"Ne," rychle mě zarazila. "Jeho ne. Nikdy jsi do toho neměla zatáhnout Moroje, a už vůbec ne takhle mladého."
"Ale vidělas, co dokázal."
Na to neměla co namítnout. Viděla jsem na ní, že se nemůže rozhodnout. Podívala se na hodiny, načež povzdechla. "Nejdřív něco ověřím."
Netušila jsem, kam šla, ale na schůzi přišla s patnáctiminutovým zpožděním. Do té doby stihla Alberta všechny přítomné stručně seznámit s tím, co jsme se dozvěděli. Naštěstí vypustila podrobnosti o tom, jak jsme k té informaci přišli, takže jsme nemuseli marnit čas vysvětlováním té duchařské části. Do detailů se probíralo rozvržení jeskyní. Lidé se vyptávali. A pak nastal čas rozhodnutí.
Obrnila jsem se. V boji proti Strigojům jsme vždycky spoléhali na obrannou strategii. Utočili jsme, jen když jsme byli napadeni. Veškeré dřívější návrhy o tom, že bychom měli zaútočit jako první, se pokaždé setkaly s neúspěchem. Teď jsem očekávala totéž.
Ale nestalo se.
Strážci jeden po druhém vstávali a vyjadřovali svůj souhlas, že se zúčastní záchranné mise. Přitom jsem viděla ten oheň, o němž mluvil Dimitrij. Každý byl připraven k boji. Chtěli to. Strigojové zašli příliš daleko. V našem světě je jen hrstka míst, kde je opravdu bezpečno: královský dvůr a několik našich akademií. Rodiče posílají své děti na místa, jako je Akademie svatého Vladimíra, aby měli jistotu, že se jim nic nestane. Jenže tahle jistota se teď otřásla v základech a my se s tím odmítali smířit, obzvlášť když stále ještě můžeme zachránit přeživší. V hrudi mě pálil vítězoslavný pocit a nedočkavost.
"Tak tedy dobrá," shrnula to Alberta a rozhlédla se. Nejspíš byla stejně překvapená jako já, i když i ona zastávala názor, že bychom měli na záchrannou misi vyrazit. "Naplánujeme přesun a vyrazíme. Pořád nám zbývá dobře devět hodin denního světla, abychom je dostihli, než vyrazí na cestu."
"Počkat," vložila se do toho moje máma a zvedla se. Upřely se na ni pohledy všech přítomných, ale ona ani nemrkla. Tvářila se odhodlaně a já na ni byla v tu chvíli neskonale hrdá. "Asi bychom měli zvážit ještě jednu věc. Myslím, že bychom měli dovolit i některým starším novicům, aby šli s námi."
To vyvolalo menší poprask, ale jen od menšiny. Matka předestřela podobné argumenty jako já, když jsem ji přemlouvala. Také trvala na tom, že novicové by neměli být v přední linii, ale že vzadu poslouží jako dobrá bariéra, přes niž se Strigojové nedostanou. Strážci už to skoro odsouhlasili, když vtom přišla s další bombou.
"Taky myslím, že bychom s sebou měli vzít některé Moroje."
Celesta vyskočila. Na tváři měla velkou tržnou ránu. Ve srovnání s tím modřina, kterou jsem na ní viděla nedávno, vypadala jen jako komáří štípnutí. "Co? Zbláznila ses?"
Matka na ni upřela klidný a vyrovnaný pohled. "Ne. Všichni víme, co dokázala Rose s Christianem Ozerou. Jeden z našich největších problémů se Strigoji spočívá v tom, že je těžké předčit jejich sílu a rychlost. Když s sebou vezmeme Moroje, kteří se specializují na oheň, Strigojům to znepříjemní život a my toho můžeme využít. Dostaneme je."
Propukla vášnivá debata. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se do ní nezapojila. Vybavila jsem si Dimitrijovo upozornění, že bych se do toho neměla míchat. Jak jsem ale poslouchala, nedokázala jsem se ubránit zklamání. Každá uplynulá minuta byla prodlením, které jsme mohli líp využít k tomu, abychom vyrazili za Eddiem a za ostatními. Byla to další minuta, kdy mohl někdo umřít.
Otočila jsem se k Dimitrijovi, který seděl hned vedle. "Chovají se jako idioti," zasyčela jsem.
Upíral oči na Albertu, která zrovna debatovala se strážcem, jenž pracoval většinou v nižším kampusu. "Ne," zašeptal Dimitrij. "Sleduj. Přímo před našima očima se odehrává změna. Tenhle den si budou lidi pamatovat jako průlom."
A měl pravdu. Strážci opět pomalu podpořili i tenhle nápad. Myslím, že částečně ze stejného důvodu - protože chtěli především bojovat. Musíme se Strigojům pomstít. Tohle je víc než jen náš boj, je to i boj Morojů. Když moje matka oznámila, že se jí dobrovolně nabídlo několik profesorů - studentům by účast nepovolili -, padlo rozhodnutí. Strážci půjdou po Strigojích a spolu s nimi i novicové a Morojové.
Byla jsem nadšená a spokojená. Dimitrij měl pravdu. Tohle byla chvíle, kdy se mohl náš svět změnit.
Ale ne dřív než za čtyři hodiny.
"Na cestě jsou další strážci," vysvětlil mi Dimitrij, když jsem dala najevo svoje roztrpčení.
"Za čtyři hodiny můžou Strigojové dostat chuť na sváču!"
"Potřebujeme, aby nás bylo hodně," řekl. "Potřebujeme každého, koho můžeme sehnat. Ano, než se tam dostaneme, Strigojové můžou zabít ještě pár zajatců. Věř mi, že to taky nechci. Ale když tam půjdeme nepřipravení, můžeme ztratit mnohem víc životů."
Krev se mi vařila. Věděla jsem, že má pravdu a že já s tím nic nenadělám. Nesnášela jsem to. Nesnáším být bezmocná.
"Pojď," řekl a ukázal k východu. "Pojďme se projít."
"Kam?"
"To je jedno. Musíš se uklidnit, jinak nebudeš schopná bojovat."
"Jo? Bojíš se, že zase vypluje na povrch moje šílená temná stránka?"
"Ne. Bojím se, že na povrch vypluje normální stránka Rose Hathawayové, která se vrhá do akce po hlavě a bez přemýšlení, když je přesvědčená, že je to správné."
Suše jsem na něj pohlédla. "Je v tom rozdíl?"
"Ano. To druhé mě děsí."
Odolala jsem touze do něj šťouchnout. Na okamžik jsem zatoužila zavřít oči a zapomenout na všechna ta zranění a prolitou krev. Chtěla jsem s ním ležet v posteli a smát se, nestarat se o nic jiného než o něj. Jenže to bylo neuskutečnitelné. Procházka ano.
"Nebudou tě tu postrádat?" ujistila jsem se.
"Ne. Teď vesměs jenom čekají na další strážce. A je tu dost lidí, co můžou pomoct naplánovat útok. Vede to tvoje matka."
Sledovala jsem jeho pohled. Díval se na mou mámu, která stála uprostřed skupinky strážců a rázně ukazovala cosi na mapě. Pořád jsem tak docela nevěděla, co si o ní myslet, ale když jsem ji teď pozorovala, nemohla jsem než obdivovat její obětavost. Dřív mi většinou jen lezla na nervy, ale po tom teď nebylo ani stopy.
"Dobře," řekla jsem. "Jdeme."
Vzal mě na procházku kolem kampusu a cestou jsme obhlíželi následky. Většina škod pochopitelně nebyla na kampusu samotném. Nejhorší byla ztráta našich lidí. Přesto jsme ale viděli památky po útoku: poškozené budovy, krvavé skvrny na nečekaných místech a podobně. Nejnápadnější ale byla všeobecná nálada. Ačkoli byl den, jako by nás obklopovala temnota a těžká bolest, které jste se mohli téměř dotknout. Viděla jsem to ve tváři každého, koho jsme potkali.
Tak napůl jsem čekala, že mě Dimitrij vezme taky za zraněnými. Jenže to neudělal a já se mohla jen dohadovat proč. Pomáhala tam Lissa, která v malých dávkách používala své schopnosti k uzdravení zraněných. Adrian se taky činil, přestože se Lisse v léčení ani zdaleka nevyrovnal. Nakonec se usnesli, že tohle stojí za risk, že se každý dozví o éteru. Tragédie byla až příliš veliká. Navíc při soudu toho bylo o éteru řečeno tolik, že bylo jen otázkou času, kdy se to všichni dozvědí.
Dimitrij nechtěl, abych se přiblížila k Lisse, když používá magii, což mi připadalo zajímavé. Pořád si nebyl jistý, jestli opravdu "chytám" její šílenství, ale zjevně to nechtěl pokoušet.
"Říkalas, že máš teorii, proč byla prolomena ochrana," řekl. Protáhli jsme naši okružní procházku kampusem a teď jsme byli nedaleko místa, kde se včera v noci sešla Jesseova společnost.
Málem jsem na to zapomněla. Jakmile jsem si to poskládala dohromady, ten důvod byl úplně jasný. Zatím se na to nikdo nevyptával. Teď se všichni starali jen o obnovení ochranných linií a o naše lidi. Vyšetřovat se bude až později.
"Jesseova parta dělá iniciační rituály přímo tady, kde byla vztyčena ochranná stěna. Kůly prolomí ochranu, protože jednotlivé živly jdou proti sobě. Tohle je nejspíš totéž. Při zasvěcení používají všechny elementy, takže tu ochranu asi zrušili stejným způsobem."
"Ale v kampusu se magie praktikuje denně," namítl Dimitrij. "Magie všech živlů. Proč by se to teda nestalo už dřív?"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
.............................................................................................................................................
archiv
| 15.3.2011 | © vampireacademyweb.blog.cz | home